Moje články

Na nejvyšší větvi klidně seděly Tři kavky. Kolem nich smrdělo jakési nechutné pižmo.

"Jakožto čaroděj druhé kategorie odmítám čuchat takové hnusy!" Zakrákal havran sedící o větev níž.

"Havrrrani... malí a stěžovační! Tak prrrromluvil Rrrroak, syn Krrrrákův," odpověděl pyšně obrovský krkavec. Sedm menších krkavců podobných si jako vejce vejci přikyvovalo.

"Se kecne šéfovi!" Špitla sojka a odfrnkla.

Vrána si hádek nevšímala. Otevřela oči, až když vedle ní dosedla kolegyně.

"Hlášení?"
"Nic neobvyklého, pane..."

Najednou hlasitě zahřmělo.

Z větví seskočili pohádkový čaroděj, dvě postavy v černém, sedm do půl těla nahých chlapců a... drak.

Roak osaměl.
"Hmmm... snad abych zaletěl zkontrrrolovat trrrrpaslíky."

Biotáta mezi dveřmi vsunul do portu čip a robotáta se klátivým pohybem vydal za mnou. Počkal jsem, protože je hrozně trapný, když jde váš rodič deset metrů za vámi a nemá šanci vás dohnat.

"Co kdybych dneska zatáh školu, na náměstí je nějaká demonstrace?" Prohodil jsem a po očku sledoval robotátu. Jasně, že mi to nedovolí. Ne, že by mě od toho násilím odradil, ale spustí alarm. Pak si pro mě přijede biotáta, jak teď tátovi rejpavě říkám, nebo dokonce chlupatý. V čipu jsou všecky pravidla.

Robotáta zastavil. Podíval se na mě.

"Tak jdeme."

I rodiče umí někdy mile překvapit.

Vyslanec se ošíval, když mu král Thranduil pokynul, aby povstal.

"Přijal král pod Horou můj velkorysý dar?"

"Jistě, králi," odpověděl vyslanec, "mám vyřídit vřelé díky a ehm...," začervenal se.

"Mluv!" Naléhal král.

"Král Dáin vzkazuje, že z lepších bobulek svoje ovocné pivo ještě nevařili..." Vyslancův pohled mířil do země. Pýchy svého krále se najednou bál.

"Ten neomalenec! Byl to výběr z těch nejlepších hroznů z celé úrody!"

"Můj pane, i na tohle posílá král Dáin odpověď." Vyslanec podal králi malou mošničku.

Thranduil z mošničky vytáhl chmelové hlávky. A vzkaz.

"Snad z tohohle výběrového chmele uvaříš to nejlepší pivo! Ha, ha."

Kristián, z nás největší posera, seděl schovaný za popelnicí. V igelitce z Tesca měl vodní balónky, ve kterých bylo ale místo vody něco šťavnatějšího. Neptal jsem se.

David, válečný štváč, ale zároveň poděsný teoretik, měl připravenou těžce dehonestující řeč, ve které se chystal pourážet celou šikanátorovu rodinu až do třetího kolene.

Černá práce zůstala klasicky na mně. Měl jsem chrániče na kolo a lyžařskou helmu. Nemohlo se nic podělat.

Milan, o 4 roky starší kluk, se držel za holeň, do které jsem ho prudce nakopl.

"Ještě jednou se mi pokusíš ukrást pomeranč, oslí xichte, tak ti ho narvem do prdele."

Karolína měla náladu na hovno. Představovala si novou práci jinak. Úplně. Celou.

Myslela si, že se uvolní a nebude ji tak dohánět stres.

Teď místo drbání tygříků a lištiček za oušky opatrně našlapovala, aby neprobudila a nenasrala spícího Milana. Milan byl rosomák, kterej byl milej jen na naporcovaný kousky kuřecího.

To si sedne. Musí. Nezapíchne to tady přece po dvou dnech a se staženým vocasem nepřileze zpátky do firmy, která vyrábí blbý stavební lepidla.

Do firmy, která jí oproti brněnský zoo platila čtyřnásobek.

Do firmy, ve který nenosila pracovní obuv s pevnou špičkou, ale černý, nalakovaný společenský botky.

Moje botičky...

"Dvojka jede!" Ozvalo se z vedlejší sluje, načež se přidal pochvalný ryk.

"Trojka jede!" Zařval sem a zachechtal se. Tuhle fázi máme všichni rádi. Trpaslík má čirou radost z montování a opravování, a když se pak rozběhne rafinérka...

"Aaaaa, rafinujem!" Zapraskalo ve vysílačce. Potrubí se slabě otřáslo, jak jím začal proudit čistý morkite.

"Šutr a kámen!" Zařvali jsme všichni zaráz a zamávali krumpáči. Byli jsme vzrušení a dojatí.

Ne nadlouho. Vibrace vždycky přilákají kdejakou verbež.

"Jednička prosakuje!"

"Doprdele, už zase? Říkal jsem, ať vedete trubky dokola a ne skrz skálu!" Zaječel kápo naoko nasraně.

Naoko. Tuhle fázi máme ještě radši.

Juan Pablo si promnul oči. Civěl do obrazovky tak dlouho, že mu v každém oku ruplo několik žilek a vypadal jak angorák.

Psaní mu šlo pěkně od ruky, ale tady se zasek. Najednou měl pocit, že diplomku nedokončí. Neskutečně ho to sralo.

Ruská revoluce pro něj byla zajímavou, ale jaksi zvláštně vzdálenou turbulencí světových dějin. Chápal, jak proběhla. Chápal, jaké měla dopady. Co ale, merde, nechápal, byl ten vlak. Jak mohla skupina nějakých středoevropských zběhů, kteří nebyli ani vojáci, obsadit celou Sibiř?

Bitva u Lipjag...?! Ne, musí to vynechat. Nechá to do další kapitoly...?

Juan Pablo začal googlit nabídky práce.

"Támhle vzadu, pán v maskáčové bundě, prosím," vyzvala tisková mluvčí nařvaného hromotluka s troglodytím výrazem. Ten převzal mikrofon a když napotřetí trefil stranu, ze které se má používat, hlasitě si do něj říhnul.

"A ty bestie chlupatý teda co? Tudlevá zas sem našel rozervaný jehně, tak co s tím provedeš, co, ty?" Vypadlo z něj nakonec.

Odstřel jakýchkoli zvířat se mu bytostně hnusil, ale potřeboval je. Potřeboval, aby mu to za týden hodili.

"Vlky zajisté vnímám jako obrovský problém, který..." Konstrukci zavrhl v půlce. Doutnal v něm vztek. K čertu s hlasy.

"Tak si postav lepší ohradu, ty votlemenej mamrde!"

Nenápadně si vás vyhlídnou. Nechutně tupou pilkou, kterou držej jak svině buráky, upižlaj. Hoděj vás do kufru starýho favorita, dovezou kdoví kam. Pak jedete výtahem. Nasaděj vám španělskou botičku, ale i to by pořád ještě šlo snýst.

Pár dní máte klid, jenže najednou donesou krabice plastovejch, dřevěnejch a skleněnejch kýčovitejch kravin a začnou to na vás všecko věšet. Rozplívaj se u toho a blbě tleměj.

Tyhleti, co choděj po dvou, ještě jdou. Občas totiž přijdou takoví, co choděj po čtyřech. To jsou votravové a vůbec nebezpečný živly.

Užíváte si chvíle slávy.

Než vás čapnou a bez milosti hoděj z okna.

"Jsi si naprosto jisté? Taková věc už nejde vrátit zpět," pronesl pomalu laskavý hlas, který jakoby vycházel z celého mého okolí a zároveň i ze mě samotného.

"Jsem. Už se tu nudím. Chci zažít nové věci a cítit nové pocity," odpovědělo jsem rozhodně.

"V pořádku. Jen se ujišťuji. Většina tu chce zůstat co nejdéle. Mají rádi čerstvý vánek, rozhled do okolí a čekají, až si je někdo sám utrhne," nedal se hlas.

"Tam dole si mě najdou vosy a červíci. Budu mít kamarády. Tady se cítím osaměle."

Hlas už neodpověděl.

Zničehonic se moje větvička zatřásla.

Letělo jsem vstříc novým dobrodružstvím.

Zpoza pobitých dubových dveří od sklepa se začaly ozývat zvuky boje. Výstřely, řev, víc výstřelů, nakonec hrobové ticho.

Nikolaj k sobě pevněji přitiskl děti.

Dveře se rozrazily a dovnitř vpochodovali muži se zbraněmi v rukou. Jeden z nich přistoupil k Nikolajovi a pokynul mu, aby vstal.

"Zavolejte starouše, tenhle vypadá důležitě."
Jazyk byl cizí, přesto povědomý.

Do místnosti za salutování vojáků vkročil pomenší muž s knírem. Přes pravé oko měl pásku, vyzařovala z něj autorita.
"Ja.. jakou barvu mají vaše pláště, bílou, nebo rudou?" Vykoktal Nikolaj.

"Barvu?" usmál se generál Syrový. "Když jeho veličenstvo dovolí, naše uniformy zdobí barva svobody."

Morpi popustil lano, na kterém měl přivázaného Ouška. Ouško - obludný dobrman vycvičený k vystopování a zneškodnění kořisti všeho druhu. Štekl.

"Aaale, to se podivej," zabručel si Morpi pod fousy. Fousy - loket a půl dlouhý pažit hustý jako ten nejtemnější hvozd. Zahemžily se a vylétl z nich ťuhýk.

Trpaslík rozepnul kožené poutko u pasu a volnou rukou zabušil na vrata toporem sekerky. Sekerka - brutální čepel z nejlepší oceli připevněná k dubovému toporu. Někdo na něj vydrápal plůtek zářezů.

Abyste rozumněli; Morpi byl slušnej trpaslík. Trpaslíkům nevaděj podvody, nevaděj jim šmeliny.

Ale trpaslíci milujou zlato. A zlato se padělat nemá. Zlato ne.

Input: Mankind

Following Attributes Found:
Intelligence [Values 1-10; 1=Low]: 6,3
Toughness [Values 1-10; 1=Low]: 2,0
Development [Values 1-10; 1=Low]: 1,9
Conscience [Values 1-10; 1=Low]: 1,0
Perspective [P=Positive; N=Negative]: N/A

Command: Stop/Abort

Input: Mankind_Origin

Following Attributes Found:
Official: Basic_Evolution [Input Value For Definition]
Likely: Basic_Evolution [Input Value For Definition]
Desired: Basic_Evolution [Input Value For Definition]
Alternative: God [Input Value For Definition]

Input: God

Warning! You Do Not Have Access To See The Input Of [God]

Authorized Input: God

Error_000001 [Dangerous Information Leak] Terminating Soon!

Termination In 10...
9...
8...
7...
6...

Zámek cvakl a já otevřela dvířka. Napětím a vzrušením jsem skoro nedýchala. Tatínkova Praga měla tmavě červenou barvu, vnitřek laděný do tmavě hnědé. Byl to ten nejlkrásnější stroj, jaký jsem kdy viděla.

A teď si ho půjčím.

Sedla jsem za volant, pravou rukou stáhla okénko a levačku položila na řadící páku.

Motor škytl a zapředl jako kočka. Ten zvuk jsem zbožňovala.

Pomaloučku jsem se rozjela, ale zastavila se těsně u výjezdu z garáže. Vedle vrat visela na zdi fotografie pána s hustým šedým knírem, bradkou a skřipcem na nose.

Jeho vždy přísný pohled jakoby najednou změkl v úsměv, koutky zacukaly...

Tajfun přešel a já se probral na palubě. Her Majesty Victoria byla pocuchaná až běda, ale příznivý vítr nás zřejmě zavál k pláži některého z japonských ostrovů. Pomalu jsem se zvedl a opřel se o ruce.

"Spustit kotvu!" Zařval jsem, a čekal, co se stane.

"Spustit kotvu! "Zařval podle hlasu kormidelník, kterého jsem objevil napíchlého na roztříštěném zábradlí.

"Spustit kotvuuu!" První důstojník ležel asi dva metry ode mě a držel se za břicho.

Nastalo ticho, které přerušil až... kdo to KURVA je, kdo a kurva KDE tohohle pravola v kuchařský čepici zverboval?

"Państwo, już ma tutaj tylko dwie brzydkie pomarańcze..."

Šustot osmi nohou kapitána Andaraxe poznám bezpečně i přes skeletonovou zeď. Ta skutečnost mě sere, protože kapitán Andarax nikdy nenese nic dobrého a já mam tak špatnou náladu o dobrou půlminutu v předstihu.

"Co je to tentokrát, vzpoura, demonstrace, mučedník?"

"Ehm, pane. Ta lidská verbež si v někde oboře vypěstovala takový podivný druh modrého ovoce a podařilo se jim z něj vyrobit jakýsi nápoj. Jsou neschopni práce, plácají nesmysly a válí se po zemi..."

Znechuceně jsem zavrtěl hlavou. Už od začátku jsem navrhoval tuhle zpropadenou planetu seženout. Jediné, čím si tu můžete být jistí je, že ničím. Iracionální, nevypočitatelní... otravní.

"Milí a vážení obyvatelé přeúžasného Axiomu 2," vítězoslavně prohlásil uvaděč a dal publiku pár vteřin na to, aby se utišilo.

"Než začnou sportovní klání, připomeňme si, jak kdysi dávno soutěžili naši předkové," pokračoval s úšklebkem, načež se za jeho zády objevila 4D promítací plocha a na ní kolorizované záběry sympatické mladé ženy v červeném trikotu, která se houpala na bradlech. Měla blonďaté vlasy natupírované do úhledného drdolu.

Publikem se začal šířit pobavený šepot.

"Ano, ano! Ti pošetilí zaostalci praktikovali všechny disciplíny doopravdy! DO-O-PRAV-DY!" Uvaděčovo rosolovité tělo bublalo nekontrolovaným smíchem.

"Ehm... prosím, nasaďte si svoje m-sportovní soupravy, pohodlně se zavrťte. Začínáme."