DMD Bonus č. 8 pro 28. 4. 2024.

“Co to děláš?”
Chlapec v nažehlených nedělních šatech se zastavil u zabláceného břehu potoka a pozoroval druhého chlapce podobného věku hrabat se v blátě.
“Stavím sněhuláka!” druhý chlapec odpověděl a pleskl hroudou bláta.
“Není tu žádný sníh…” chlapec se znovu podíval po okolí.
“Tak bláťuláka. Chceš se přidat?”
PLESK, PLESK, PLESK, druhý chlapec ukoulel menší hroudu z neidentifikovatelné hnědé hmoty.
“Maminka říkala, že se nemám hrabat ve špíně. Že to není vhodná zábava pro hodného chlapce.”
“A moje máma říká, že si mám jít hrát a nevracet se do večera. Chceš se přidat?” zopakoval otázku.
“Jo!”
Výprask doma dostali oba.

"Neměl jsi chodit."
"Neměl."
"Jsem tu kolik? 13 let? Víc? Čekal jsi, až tu zešílím? Proč až teď?"
Protože dřív jsem nesebral odvahu.
"V tom případě tě nezklamu. Možná, že už jsem se zbláznil a ani jsem to nepoznal. Netuším, kolik je hodin. Dny tu splývají. Nevím ani, jestli je večer nebo ráno."

*

To, že Brumbál na začátku svého působení na postu ředitele nechal odlít pro Bradavice zbrusu nový zvon, je věc všeobecně známá.
Jeho jasný hlas provází celé generace studentů jejich školními dny.

Nikdo ale netuší, že byly odlity zvony dva.
Kovové srdce toho druhého odbíjí čas v Nurmengardu.

Crowley se pohodlněji rozvalil na gauči: „Ale neříkej. Tak proč mám pocit, že ti září oči, ha?“
„To je jen odraz plamenů z krbu,“ odtušil Azirafal.
„Na plameny jsem expert,“ ušklíbl se démon.
Anděl si okázale pozorně začal zkoumat manikúru.
„Když už zmiňuješ divadlo,“ změnil Crowley téma: „Mohl bych si vybrat službičku a sehnat nám lístky do lóže na The Book of Mormon.“
Azirafal se zakuckal.
„Objednám nám šampaňské,“ pokračoval Crowley.
„Châteauneuf-du-Pape tam nejspíš neseženou,“ zapochyboval Azirafal.
„Nejspíš to bude Grand Cru,“ zamyslel se démon.
„To by šlo.“
„Proč vlastně řešíme pití, když ještě nemáme termín?“
„Priority,“ pokrčil Azirafal rameny.

A byla místa, kam se bála. Místa, která čpěla vesmírnou cizotou, prastarou zlobou klokotající v hlubinách. Víry vtahující vše, co jen škrtlo o jejich okraj, dávno opuštěné planety, kde z původního života zůstalo jen to, co jej vyhubilo, rozpadající se světy vysušené na troud. Bála se o něj, o všechny, které s sebou bral. Bála se, že jednou klopýtne, že navěky zůstane uvězněný v jednom z těch mrtvých zákoutí, opuštěný, zapomenutý.
Přesto neprotestovala, když ji na taková místa bral. Věřila mu, milovala ho. Časem pochopila, že si nemůže pomoct.
A tak tu pro něj prostě jen byla.
Někdy to stačilo.

Adelaida stojí u okna, usmívá se a poprvé za celou dobu vypadá opravdu spokojeně.
„Rodinu – máme. Studium – máme,“ začínám rekapitulovat. „Pedagogickou kariéru – máme. Život během první světové a občanské války – máme. Konstantinopol – máme. Život v Československu – máme. Druhou světovou válku a následný odchod k dceři do Belgie – velmi přibližně, máme.“
„Co dělat; relevantní informace chybí…“
Stružky jednotlivých drabblat se stékají dohromady, aby vytvořily portrét jedné ženy. Obyčejné. Nevšední.
A mezi řádky, jako když se teplá a studená, sladká a slaná voda nechtějí smísit, se proplétá stín jiného příběhu. Snad veselejšího. O jedné svéhlavé postavě a její autorce. O limitech fikce.

„Jako dezert máme muffiny,“ usmála se Kaylee. „Sice jsem neměla žádný cukr, mouku ani máslo, ale myslím, že se povedly!“ položila na stůl talíř šedých koulí ze zdrclého proteinového prášku.
Simon bolestně zavřel oči. Jak se tohle sakra stalo? Jednu chvíli je oslavovaný doktor, protekční synáček skvělé rodiny a druhou…
„Co tak sklesle, doktůrku?“ zeptal se vyzývavě Jayne a nehtem šťoural kus fazole ze zubů. „Není ti menu dost nóbl? Radši bys humra a šampaňský?“
Simon se zasnil. Takový archivní merlot, výběr z hroznů…
„Žádný strachy. Po muffinech si vaše lordstvo spraví chuť pohárem osvěžující recyklovaný moči. Delikátní pozdní sběr!“

Pád z výšin vždycky bolí víc, než když se téměř nikdo stane nikým. Bez přátel na vyšších místech si teď k němu dovoloval ledaskdo. Ti slušnější přecházeli včas na druhý chodník a odvraceli zrak, nechtěli se s ním setkat ani pohledem, aby neponižovali jeho ani sebe. Ti méně slušní bývají vždycky troufalejší, snad aby přebili svojí dřívější zbabělost, pokřikovali na něj do německých sviní, odplivávali si, když ho míjeli, strčili do něj ramenem, nastavovali mu nohu a smáli se, když se těžce sbíral ze země a oprašoval si klobouk. Město bylo těhotné nahromaděnou agresí, léty ponížení. Čekalo na první krev.

Voda hučela.
Pozdní chodec přicházel po nábřeží od nemocnice Hôtel-Dieu. Na protějším břehu Seiny zahlédl matný přelud.
Stín, který vyzařoval zvláštní směsici emocí.
Ne lásku. Možná hlubokou úctu, vděk, které se od sebe dotyčný snažil neúspěšně odehnat.
Stál bez pohnutí. Anděl si vzpomněl na jiného, poutníka na lavici v Digne. Měl nabídnout světlo ve tmě další bloudící duši?
Zeptal by se Crowleyho. Od hřbitova v Edinburghu ho však nespatřil pět let.
Postava se náhle vyhoupla vzhůru.
Ozvalo temné zašplouchnutí.
Azirafal nezjistil, kolik společného měl s neznámým, po němž zbyl pouze kloubouk policejního inspektora a otisky služebních bot na kovovém zábradlí.

Nevaia se dívala z okna. K vráně, která seděla na zídce, se právě připojila druhá. Fanred mi kdysi vyprávěl, že na pláních havrani věští smrt. Platí to i pro vrány? Znamená ta druhá vrána, že Fanredova smrt není jediná, že někdo další bude následovat?
„Není mrtvý,“ pronesla Maila. „Prostě není.“
„Talzidova zpráva mluvila jasně,“ namítl Briwal.
„Talzid,“ nakrčila Maila nos. „Tomu tak budu věřit.“
„Vzhledem k tomu, že Fanredovu smrt pravděpodobně zosnoval, tak bych mu věřil.“
„Není mrtvý,“ zopakovala Maila tvrdohlavě.
Nevaia pozorovala vrány. Ptáci chvíli poskakovali po zídce, než odlétli. Třeba je to smrt, která se od nás odvrací..

Práce na netopýřím stánku je někdy fakt otrava.
Stojí na vás fronty hromady hlučných lidských mláďat, okolo pořád něco skřípe ultrazvukem, světla z jiných stránků vám svítí do očí, červi otravně šustí a... a vůbec.
Někdy se mi vůbec nechce hnout z úkrytu a Juliánovi zpod mě.
Ovšem, co dělat, když je to opravdu potřeba?
Lidé přece rádi vidí, jak netopýr čůrá. Otočí se a zvedne ocásek.
Když se nám příliš moc nechce, jen se vzepřeme o perlinku, abychom si nepočůrali břicho.
Když se nám ale fakt echt nechce, prostě... pustíme.
A na stěně boxu pak vidíte žlutavý zaschlý soutok.

Vyslanec se ošíval, když mu král Thranduil pokynul, aby povstal.

"Přijal král pod Horou můj velkorysý dar?"

"Jistě, králi," odpověděl vyslanec, "mám vyřídit vřelé díky a ehm...," začervenal se.

"Mluv!" Naléhal král.

"Král Dáin vzkazuje, že z lepších bobulek svoje ovocné pivo ještě nevařili..." Vyslancův pohled mířil do země. Pýchy svého krále se najednou bál.

"Ten neomalenec! Byl to výběr z těch nejlepších hroznů z celé úrody!"

"Můj pane, i na tohle posílá král Dáin odpověď." Vyslanec podal králi malou mošničku.

Thranduil z mošničky vytáhl chmelové hlávky. A vzkaz.

"Snad z tohohle výběrového chmele uvaříš to nejlepší pivo! Ha, ha."

Brynden se vracel z jednání ve Dvojčatech, když z dřevěné lávky přes Červený bodec zahlédl svého malého synovce, jak zasmušile postává na břehu a pozoruje děti koupající se v řece.
„Co ten protáhlý obličej, Edmure?“ zavolal na něj.
„Maminka mi zakázala se koupat, protože bych se prý mohl utopit,“ stěžoval si chlapec.
„Co přesně maminka říkala?“ dotazoval se dál Černá ryba.
„Říkala: ,Jestli tě ještě uvidím v Červeném bodci, zamknu tě v komnatě a ven tě pustím jen na hodiny s mistrem.‘“
„Ale Rejdivý proud ti nezakázala, nebo ano?“
Edmurova tvář se rozjasnila a vzápětí se rozběhl ke druhé řece.

Krčí se maličký uzlíček
Bolestně vzlyká v koutě
Už dostal výchovný políček
A nad ním stojí soutě-
živá postava
Je, přesto není živá
Uzlíček se jí poddává
Co mu jiného zbývá
Neváhá kopnout si do mrtvoly
Důstojný kontrolor kvality
Nevadí, že ho to bolí
Vítej do tvrdé reality
Je vůbec někdo, kdo by ho měl rád?
Rozbitý, nedostatečný, sám
Příliš či málo, nikdy akorát
Záblesk lásky byl vždy jenom klam
Snad jednou dívka nalezne laskavost
Umlčí vnitřního kritika
Své bolavé Já vezme za ruku
Přijetí vystřídá nenávist a zlost
(Násilí k sobě se jí už netýká)
Nitro se rozezní v souzvuku

T´Challovy kroky vedly do sestřiny laboratoře. Otevřel dveře a zarazil se.
„Neklepej tady těma loňskejma křuskama od Prada,“ ozvalo se.
„Máš k práci kulisu, Shuri?“ hrající obrazovka jednoho tabletu ho nepřekvapila.
„Jo. To víš, k té tvojí nové pracovní obuvi jsem potřebovala inspiraci,“ uchechtla se. Film nesledovala, jen poslouchala. Stála u figurín s obleky.
„Pojď se podívat, bráško.“
„Experimentuju i s botama, jak jsme se posledně bavili. Chtěl jsi k obleku takový, aby pohlcovaly zvuk a nezatěžovaly chodidla. Něco jsem zkusila.“
„Křusky od Prada?“ použil větu z běžícího filmu.
„Chceš si příště boty navrhnout sám?“
„Ne, díky.“
„Já si myslela.“