Píseň ledu a ohně

„Určitě by to šlo vymyslet jinak,“ nadhodila Minerva.
„Lépe,“ zdůraznila Galadriel.
„Máme mnoho společného, ale naši společníci, přátelé… nepřátelé… náhodní spojenci… se chovají zcela nevyzpytatelně,“ doplnila Yennefer.
„Ve jménu Pána světla, musíme konat,“ připomněla Melisandra.

K´rul je poslouchal a shovívavě se usmíval. Byly čarodějky, jistě, obdařené věkem delším než běžných smrtelníků. Ve srovnání s ním byly pochopitelně všechny sotva dospělé, to jim však nebránilo hovořit rozvážně… a rozvláčně. Snad to byla jen obava, aby se před ostatními neshodily.

„Mohou se setkat,“ vložil se konečně do debaty. „Mé chodby jsou jim k dispozici.“

Jeho první, nikoli však poslední slova. Slavná slova.

Brynden se vracel z jednání ve Dvojčatech, když z dřevěné lávky přes Červený bodec zahlédl svého malého synovce, jak zasmušile postává na břehu a pozoruje děti koupající se v řece.
„Co ten protáhlý obličej, Edmure?“ zavolal na něj.
„Maminka mi zakázala se koupat, protože bych se prý mohl utopit,“ stěžoval si chlapec.
„Co přesně maminka říkala?“ dotazoval se dál Černá ryba.
„Říkala: ,Jestli tě ještě uvidím v Červeném bodci, zamknu tě v komnatě a ven tě pustím jen na hodiny s mistrem.‘“
„Ale Rejdivý proud ti nezakázala, nebo ano?“
Edmurova tvář se rozjasnila a vzápětí se rozběhl ke druhé řece.

Zuřil. Ani gejzír koňské krve nedokázal jeho vztek uhasit. Kráčel pískem, v němž za sebou zanechával rudé kapky a hlediště bouřilo křikem. Ničeho nedbal. Krev se v něm vařila a zajímal ho jen ten mladý floutek v pomněnkovém plášti. Odstrčil holobrádka, který mu stál v cestě, a chňapl po uzdě té proklaté klisny, která se okamžitě začala plašit. Oběma rukama sevřel meč a jediným úderem srazil toho květinového fracka ze sedla. Ten byl strachy zelený a nezmohl se ani na pokus o únik. Rozpřáhl se ke smrtícímu úderu, ale tu se za ním ozvalo: „Nech ho být!“ Jeho zatracený bratr.

„To jí ani nic neřekneš? Co z tvé dcery takhle může vyrůst?!“ pohoršil se vesničan, když u Ohaře se stížností na zničení panenky své dcery nepochodil tak, jak čekal.
Tomu už se drala na jazyk odpověď, že kvalita vychování té malé vlčice rozhodně není jeho problém, ale na poslední chvíli si uvědomil, že taková slova by mohla vzbudit nežádoucí podezření. A tak raději celou záležitost odbyl jinak:
„Když jí kvůli té zasrané panence nenapráskala ta tvoje holka ani ty, proč bych měl já? Jen ať vidí, jak to na světě chodí: Ke každému se ostatní chovají tak, jak jim dovolí.“

Myslela jsem, že se ocitnu u jiné Nymerie, blesklo Hermioně hlavou, když přistála na horké poušti Dorn.
Zmiňovaná dcera Oberynova si jí nevšimla, plně zaujata tréninkem. Její dovednosti v boji se sečnými zbraněmi byly impozantní. Teď přesekla letící gumičku do vlasů! Hermiona provedla mírné úpravy na výstroji, mávla hůlkou Confundo a záhy byly v družném hovoru.

„Musím se věnovat cvičení, brzy vyrazíme do Králova přístaviště.“
„Ale… není to nebezpečné?“
„Pche… Krále Roberta rozpáral kanec a Cersei ani Joffrey ho nepřežili o moc dlouho.“

Hermiona zalapala po dechu. Určitě musí zjistit podrobnosti, ale vlastně… možná se jí tenhle dějový zvrat zamlouvá…

Stoupala po schodech nahoru a v celém těle cítila příjemné mravenčení. Vždy ji k sobě vábil svou děsivou majestátností a teď se konečně dočkala. Usedla. Byl tvrdý a studený, ale přesto v ní vyvolával opojný pocit uspokojení, jaký dosud nezažila. S dechem zatajeným vzrušením pohladila prsty plochu jednoho z nesčetných mečů a přemýšlela. O nepřátelích toužících připravit ji o její těžce dobyté postavení. O spojencích vidících v ní pouze dočasnou zástupkyni za jejího nedospělého syna. O otci, který i nyní očekával pouze její bezmeznou poslušnost. Křečovitě svými prsty sevřela ocelové područky. Byla pevně rozhodnuta se nově nabyté moci nevzdat. NIKDY.

Příprava proběhla snadno, přeměňování jí šlo. Pak matoucí kouzlo na strážného, který rázem vypadal jako po flámu.
„Tak pojď, Lady,“ zatáhla za vodítko.
Kritická chvíle plánu. Věděla, že tenhle zlovlk je nejhodnější z vrhu, ale pořád to byl zlovlk. Poslechne?
Lady nezklamala, poslušně ťapkala za ní, jen se zmateně ohlédla na tu divnou věc, kterou Hermiona přivedla. Vypadala jako její věrná kopie, vrtěla ohonem, dýchala, ale necítila z ní žádný život. Zvláštní…
Hermiona s Lady, kryty zastíracím kouzlem, prošly táborem až k lesu.
„Jsi volná, běž!“ poručila Hermiona, sňala obojek a ukázala směr.
Lady se znovu ohlédla. Má opustit Sansu?

Zeď se otřásala v základech. Masy zčernalých těl se valily jako rozvodněná řeka a jako bílé skály mezi nimi čněli Jiní, pomalu kráčející, odolávající proudu.
V bitevní vřavě zcela zaniklo zapraskání ledu a Jon náhle ztratil půdu pod nohama, když se z hřebenu Zdi vyštípl úlomek velikosti volského povozu. Jon naslepo hmátl před sebe a v poslední chvíli jeho ruka našla jinou.
Bezmocně visící Jon nad sebou viděl Pypův námahou zrudlý obličej a cítil, jak jeho ruka pomalu vyklouzává z rukavice…
Tohle je to pravé místo pro ukončení dějové linky, usoudil autor. Pokračování bude v příští knize, kterou nikdy nedopíšu...

Tuš a vodovky + GIMP

Musí být dvojnásob opatrná. Tichá voda na cestě do Řekotočí.
Hledají ji jako uprchlici a… Teď jsem králokatyně!… a jako zlovlčici.
Mezi Řekotočím a ní však stojí nepřátelé.
Jako dívka se za bratrem a matkou nedostane, ale jako vlčice před ně nemůže předstoupit.
Sansa má strach, že zůstane ve zlovlčím rouchu nebo že se ve spánku změní v děvče a najdou ji tak lovci.
Kéž by ji našel Šedý vítr. Nebo Robb. Umí se Robb proměnit jako ona?
A co její paní matka?
Uf, ještěže se tehdy nezměnila v pstruha. Joffey by si ji dal jistě upéct, ani by nemukla.

Přítomnost bojovníků aliance pěti kmenů svobodného lidu nešlo před vránami dost dobře utajit. To však jejich sjednotitel ani neměl v úmyslu.
Průzkumníci v černém se přibližovali k improvizovanému táboru, zatímco je z okolního houští pozorovaly desítky očí.
„Dej znamení a vracíme se,“ rozkázal jejich velitel, když už si byl přítomností divokých jistý.
Po prvním zatroubení však trubače umlčel šíp a sprška střel zasypala i ostatní vrány.
Když byl poslední raněný průzkumník doražen, vyrazila skupinka Thennů v černých pláštích směrem ke Zdi obsadit bránu dřív, než vrány zjistí, že obličeje zachumlané v šálách nepatří jejich bratrům.
Toho dne byla Zeď pokořena.

Projížděli vypálenou vsí, když ser Ilyn neartikulovaně zachrčel a na něco ukázal. Jaime vyjel zpoza ohořelé zdi a podíval se tím směrem. Na nedalekém kopečku se hemžilo hejno havranů. Oba pobídli koně.
Až když byli oba jezdci téměř u nich, ptáci se s nevrlým krákáním vznesli. Jejich hostinou byly tři mrtvoly.
Masa však na nich zbylo dost, aby je Jaime okamžitě poznal: Dothrak Zollo naražený na kůlu jako vypasená husa na rožni, septon Utt nabodnutý na háku jako uzená šunka a šílený šašek Střapáč rozvěšený kolem nich ve čtyřech kusech
Hora nebo Bratrstvo bez praporců – díky jim, pomyslel si Jaime

Sansa se musela opřít rukou o čarostrom. Takže Robb ji v závěti zbavil nástupnictví. Nejhorší na tom bylo, že ho chápala. Sídlo Starků nesmělo skrz ni připadnout Lannisterovi. To však neumenšovalo ten pocit prázdnoty. Robb byl její rytíř. V zajetí se vroucně modlila, aby ji přijel vysvobodit.
Když zaslechla známé kroky, otočila se.
„Už nejsem paní Zimohradu,“ hlesla.
„Pořád je to tvůj domov,“ namítl Sandor. „Rickon tě nevyžene. Můžeš mu zajistit spojenectví –“
„Už nejsem paní Zimohradu,“ zopakovala rozhodněji. „A pokud se znovu vdám, vyberu si manžela sama.“ Podala mu ruku.
„Ještě jsi v šoku,“ řekl nedůvěřivě, ale stiskl jí prsty.