DMD Bonus č. 4 pro 13. 4. 2023. Téma: Stát na ramenou obrů - polemika

Pořadatelé sportovních událostí řeší praktiky, k nimž poslední dobou dochází v hledištích.

„Nevadí mi, když se vrabec posadí na hlavu zebře, aby viděl,“ popisuje situaci jezevec. „Ale představte si, že před vámi sedí gorila, které se na ramena postaví dobře rostlý kozel. To abyste se sami vypodložili třeba žirafou.“

Takové jednání se nelíbí ani pořadatelům – kvůli němu totiž často dochází k poškození sedaček. Uznávají však, že pro drobnější živočichy toto řešení může být vhodné.

Podle hraboše musí místa k sezení divákům všech velikostí zajistit právě organizátoři.
„Jinak se nemohou divit, že i my zatoužíme chvíli na někoho shlížet svrchu,“ vysvětluje.

Před čtyřmi lety, když jsem ji poprvé držela v náruči, byla maličká. Takový trpaslíček.
Je naším údělem takové nosit a chránit a vést k tomu, aby dohlédli dál a natáhli se výš, než jsme kdy dokázali my.
Jeden by řekl, že budou stát na ramenou obrů.
Ale není snad snem každého učitele, aby jej jeho žák překonal?
Není ve skutečnosti přáním každého rodiče, aby to bylo jinak? Aby nakonec z dítěte vyrostl obr, vedle kterého se bude rodič, na jehož ramenou stojí, zdát jako pouhý trpaslík...

A tak můžeme spolu s klasikem říct - on(a) musí růst a já se umenšovat.

Zkrotit si obra a následně se na něm nechat svést? Proč ne!

Každý z nás chtěl poznat něco šíleného. A proč ne tohle?!
Dle dostupných informací je to jedna z nejsilnějších věcí, které existují.
Ano, můžete u toho umřít... Můžete se zranit... Ale!

Jen ta šance něco takového zažít jistě každého naláká k tomu, abych chtěl vědět víc, jak takové možnosti dosáhnout.

Jistě ano, můžeme se setkat i s odpůrci. Ti vždy budou... Ale tak co!? Nic! Ta volnost, vítr ve vlasech, neřeknete na to ano!
Pro ženské pohlaví to může být i příjemné stáním na pořádném kusu může! Fascinující.

"Zdirade, trefíš zpátky?"
"Neboj, nemůžeme zabloudit."
"Tady se mi to nezdá."
"Pojď tudy."
"Blázníš? Tohle nevylezu."
"Víš co, Tabito? Stoupni si mně na ramena, já se zvednu a budeš nahoře."
"To myslíš vážně?"
"Jistě. Jsem na to dost vysoký a silný. Logicky, dáma si musí stoupnout na ramena mě, ne naopak."
"Gentleman by dámu netahal na tak divoká místa."
"Proč by ne, přece neprožijeme celý život v salónním prostředí."
"Ovšem lození po tvých ramenou je už za hranou."
"Není."
"Zdirade, někdo z nás dvou musí mít rozum. Pojď, sestoupíme dolů, půjdeme oklikou, ale bezpečněji. Jako vůdce jsi se tedy nevyznamenal."

„Prečo by som mala stáť akurát na ramenách obrov? Absolútne neuvidím viac než oni. Však sa pozrite na Malíčka. Vysoký ako desaťposchodová budova. Efekt, že keď si ma položí na rameno, uvidím viac než on nie je absolútne možný. A to nie kvôli mojim krátkozrakým očiam, ale moja hlava mu nebude siahať ani po bradu, čiže jeho oči budú stále vyššie. To si ma môže rovno strčiť do vrecka na kabáte, alebo na hlavu, nech mu vši povyberám, kebyže dáke má."
Malíček bol nahluchlý, tak aj toto začul v divnej podobe a začal mi oponovať:„Kde ti ja mám vši?“

Jak každý ví a Příběh vypráví, naše město vděčí za svoji existenci obrovi. Jeho mohutné tělo tvoří základy města, hustá černá krev, která mu proudí v žilách, pohání naše auta, rozsvěcuje naše lampy, zahřívá naše domovy. Nebyli bychom tím, kým jsme, nebýt obra - tak každý soudí a tak Příběh vypráví.
Vypravěči žel, exploatace těla obrova není bez následků. Naše ulice jsou zavalené mastným, dusivým smogem. Horníci, těžící obrovu krev, se potýkají s nemocí z povolání - hrozivou a neléčitelnou exo- či endofossilií.
A i kdyby nám tohle všechno bylo přiměřenou cenou - co si počneme, až obrovi žádná krev v žilách nezbyde?

"Oh, I got it!" Tony shouted suddenly. He was currently trying to pick Prince back up from where he fell over. "We'll find the giants and they can help us! We'll just get on their shoulders and they will carry us through this damned forest!"
"Huff, puff, Tony," Wolf answered. "Firstly, the giants are not climbing down. They are dying out. And did you know about the alcoholism? This would end in tragedy! I could die! And even worse, Virginia could die! And do you know how much they eat? They would eat all the bacon! Huff, puff, Tony. Bacon!"

Požádal mě o to (rozuměj přikázal mi) v tomto pořadí: můj švagr, ministr kouzel, člověk, kterému nechcete položit stéblo křížem (dokud nebude dotažen plán převratu, samozřejmě).

Na chvíli zmizím z očí veřejnosti, zatímco se ministr dál bude blamovat s tou věštbou. Jeho mediální obraz se zhorší, můj neutrpí, nebo se dokonce zlepší vzhledem k mému tajemnému poslání.

Budu-li úspěšný, budu mít na povel obří armádu. Sice se ji snažím získat pro Raddlea, ale jednat s nimi budu já, tedy budou dělat to, co řeknu. Samozřejmě po zaplacení příslušné sumy, sepsání smluv et cetera. Vrátím se do Londýna na ramenou obrů!

Její otec byl z čistokrevného rodu. Věděl, co znamená být z čistokrevné rodiny. Dědeček se to snažil dostat svým dětem do hlavy. Ale všichni tři to brali jinak.

Liin dědeček, bral čistokrevnost jako svátost. Přeci jen mudlorození kouzelníci a mudlové byli ta největší špína. Nic nedokázali a podle něj neměli právo kouzlit. Ovšem tetička Jess na to měla jiný názor. Podle ní byli mudlorození stejně dobří ba i ne lepší než ti čistokrevní. Měli si býti rovnocenní. Sama jednoho milovala.

Její otec viděl dál než její dědeček. Ctil pravidla rodu, ale dokázal časem pochopit Jessinu lásku. Na rozdíl od ostatních.

Mezi našimi čtenáři se objevuje obava ohledně vzestupu Impéria! Někteří "novináři" dokonce tvrdí, že se jedná o nové politické zřízení na zelené louce (byť metaforické) a že touto změnou opouštíme tradice republiky.
Nic by nemohlo být vzdálenějšího od pravdy! Impérium staví na základech republiky - stojíme na ramenou obrů a ctíme jejich tradice. Náš mocný Imperátor se uvolil ponechat fungující senát a většina současných zákonů zůstává v platnosti!
Impérium si uvědomuje důležitost tradice, zákona a pořádku. Od Staré republiky přebírá pouze to nejlepší a odstraní zastaralá zřízení a zkorumpované politické činitele. Běžného občana změna nezasáhne, ba jí dokonce ocení.
Sláva Impériu!

Když se tam postavím, prý dohlédnu dál. Jenže, kdo o to stojí? K čemu je, stát na ramenou obrům? Kolik cest si uzavřu tím, že se nechám směrovat kroky těch, kdo tu byli přede mnou?
Když se tam postavím, prý budu čerpat z jejich vědomostí. Já mám vyšší ambice. Nenechám se svázat. Nebudu se škrábat nahoru k ramenům, sestoupím dolů, kde najdu vlastní cestu přímo pod jejich nohama.
Vlastní cestu. Lepší cestu!
KŘACH!
Některé cesty ovšem lepší nejsou. Někdy, když se snažíš prorazit si svou vlastní cestu pod nohama obrů, může se stát, že se na tebe ti obři zřítí.

"Dělat stejnou neúspěšnou věc stále dokola nemá žádný smysl!...
Panebože, přestaň do toho bouchat, nic se nestane."

"Tak s tím rozhodně nesouhlasím. Dělat stejnou neúspešnou věc někdy má smysl."

"Jasně, jako bušit mečem do těch výrůstků, že, ťunťo?"

Obr ze začal třást tak, až shodil postavičku zpět do vody. Dan musel s postavičkou na kolos vylézt znova. Přes nožku, záda, ramena až na hlavu. Tam byly ony výrustky.

"Když něco opakuješ pořád dokola, můžeš mezitím zjistit, co děláš špatně, a pozorovat situaci, takže to má smysl. Někdy zjistíš, že máš výsledek, jen jiný, než jsi čekala. Vidíš, navádím ho tím!"

Naše máma samozřejmě tvrdí, že šplhat na její ramena je zcela určitě zločin proti lidskosti a rozhodně to je přinejmenším týrání. To je samozřejmě holý nesmysl. Je nad slunce jasnější, že využívání jejího těla jako sportovního náčiní (starší brácha ovšem upřednostňuje využití nohou jakožto hrazdy) je především projevem naší nehynoucí náklonnosti. Cožpak je láskyplnějšího projevu než usadit se objektu své touhy na hlavu a chodidla opřít o její rámě? V neposlední řadě se pak samozřejmě starám o její fyzickou kondici, duševní pohodu a pohotovost reflexů. A pak je to samozřejmě nesmírně zábavné. A smích, jak bylo vědecky dokázáno, prodlužuje život.

Slečna Verisová vyhrabala ze šuplíku starou slohovku, kterou napsala:

Učitelka na poslední hodině zmyňovala něco o tom, že na ramenou obrů může být něco jako stát. Já však nechápu, jak takový stát na ramenou obrú může držet? Vždyť bohatě stačí, kdyš jeden z nich zakopne a cela zemně skončí v kopru na polévku. A co teprve, kdybi se obři rozhodly jít plavat? To bi se stát celý utopyl? Celá tato představa nedává smysl. Zvlášť když si uvjedomím, že by se celá země pořád třásla. Místo toho navrhuju, aby stát byl postaven v Zemi tučňáků - hodně moc daleko od smrdutých obrú.

Mohu si přisednout, mistře?
Samozřejmě. Máte něco na srdci?
Mám. Ale je to divný. Slyšel jsem, že prý existuje stát na ramenou obrů. Je to pravda?
Nemyslím si. Obrům by se to asi příliš nelíbilo. Je to výrok o tom, že my stavíme na šikovnosti našich předků.
No, já teda nevim. Můj táta moc šikovnej nebyl a dědek měl šikovný leda zadek. Na čem teda můžu stavět?
Napadá mě, že na zkušenosti vašich rukou. Nebo na zkušenosti vaší matky či babičky.
Jo, to by šlo! To vám byly obryně a semetriky. Jedna lepší než druhá! Barák by postavily raz dva.