(Ne)realita

Vypadá to, že nejnovější lék na poslední mutaci viru CSX skutečně zabírá, narozdíl od očkování, o kterém ví každý s trochou mozku, že napáchá ještě větší škody než ten virus z laboratoří. Pomáhá dokonce víc než savo.
Akorát vám nikdo neřekne, že ten lék je těžká droga. A přesně o to jim jde. Aby nás mohli ovládat. A taky ta farmaceutická lobby, samozřejmě.
Ale na nás si nepřijdou. Z alternativních zdrojů se šíří zpráva, že proti závislosti pomáhá kůra nějakého stromu z Amazonie. Jenže je strašně vzácná a taky to EU určitě zakáže.
Tak to honem zdílejte, než to zakážou.

„Víš, co spojuje kopřivu a mravence? Kyselina mravenčí. A protože kopřivy jsou skvělý na revma, ale jsou zdravý jenom na jaře, pak už jsou samý dusičnany, který jsou karcinogenní, tak by měl člověk na revma celoročně používat mravence, hlavně ty zlatý, protože zlato taky léčí revma a předchází infekcím a navíc mravenci si vyrábí antibiotika, víš, že ty teď nemáme, protože vláda je všechny vyvezla na Ukrajinu, přestože ta napadla Rusko a ještě tvrdí, že je to naopak…“
„Tak určitě, země je kulatá, vakcíny bezpečný, a když tě kousne zlatej mravenec do prdele, tak do sedmi dní vyhraješ ve sportce.“

...keď strácala "pôdu" pod nohami priletel vták. Ďobol do lana a zobudila sa.
Sen jej neschádzal z mysle ani keď narýchlo prefarbovala vlasy, vkladala farebné šošovky do očí...
Predierala sa uličkami z kníh do kaviarne, keď jej do cesty vstúpili modré oči. Sálal z nich život, ktorý sa nehodil do mapy vrások navôkol.
"Slečna," zašepkala, " ste ňou. Noste ju pri sebe. Ochráni Vás." Do rúk jej vložila medailón. Bol na ňom vták zo sna, okolo neho malinké mesiace v rôznych fázach.
"Volavka," trhlo ňou. Starenky nikde. Ako sa mužove oči do nej vpíjali, černeli. Volavka a jej cieľ. Našli sa.

Bylo to směšně jednoduché. Na sociální sítě "unikla" zpráva: laboratoř cechu zlatníků potvrdila existenci tzv. mravenčího zlata. Ano, to čtyřiadvacetikarátové zlato, kterým se lidé zdobí odnepaměti. Rodinné klenoty vznikly extrakcí mravenčího zlata ze zlatých mravenců (Lasius Aureus). Avšak POZOR: mravenčí zlato obsahuje kyselinu mravenčí, která svého nositele pomalu tráví (a vy jste mysleli, že vaše ošperkovaná devadesátiletá babička zemřela stářím - KDEPAK!!).

Druhý den stály u zlatnictví fronty. Každý se chtěl té hrůzy zbavit. Řetízky, náramky, náušnice pršely na zlatnické pulty - hlavně pryč s tím hmyzím jedem!

Od té doby má každý zlatník vilu na Maledivách a v garáži tři Jaguáry.

„Jsou všude. Nekecám. Klidně se podívej u vás doma a určitě nějaké najdeš. Zlaté mravence…“
„A co s tím? Jestli nějaké doma máme, Raid to vyřeší.“
„Právě že ne. Možná tak na chvilku. A pak se objeví znova. Jsou tam nasazený. Schválně!“
„Jak, schválně?“
„Vládou! Produkujou ten… enzym. Abysme byli poslušný, dělali, co chcou…“
„Ses zbláznil, ne? Co je to za pindy?“
„Nene! To sis nevšim, jak maj lidi v metru matný pohledy? A skoro všichni podporujou Babiše. Řekni, je to normální?“
„Hele, to je jen snůška keců. A kdes to vlastně vzal?“
„Je to pravda! Píšou to na Facebooku!“

Nikdo by to od něj nečekal, ani ti, kteří obdivovali jeho intelekt, mimořádnou výkonnost a přímo drtivou výmluvnost. Nicméně k získání přízně lidu je potřeba i jiných schopností.
Shromáždění lidé nestačili zírat, jak se náčelníkův věrný pobočník Karlíček s kamenným výrazem a prkenným držením těla jako mávnutím proutku proměnil v tanečníka sršícího energií, která strhávala ostatní a vyvolávala vlny nadšení. Dokonce i jeho zdatná kolegyně, která nedávno oslnila kankánem, bledla závistí.
Náčelník zprvu spokojeně přihlížel, poznenáhlu ale dospěl k rozhodnutí obrátit na příštím setkání zase veškerou pozornost na sebe. A možná ještě hodit důchodcům pár bankovek, ty to jistí vždycky.

"Môcť si počkať na tých malých ... kdesi za rohom. Dať im, čo si zaslúžia. "
Upozornenia boli povedané. Začíname! Vstupujem do jamy levovej. Snažím sa netriasť, keď sa na mňa zadíva 16 párov detských očí. Skúmajú, nič nehovoria. Ticho dlho netrvá. Priestorom sa rozlieha detský džavot. Modrá loptička smailík sa opäť osvedčil ako pomocník pri zoznamovaní - Kubko, Maťko, Nataška, Anička, Freďo... Ako si to len zapamätám?
Päť minút pred koncom ostávajú už len Nataška a Freďo, ktorý nechce upratať lego. Boj kto z koho. "Ani na zadok mi nemôžeš dať. Máme detské práva!"
"Len mu dajte!" vojde mladá pani s úsmevom.

Stalo se to náhle, uprostřed debaty s papežskou komisí. Mrknutím oka zmizeli. Všichni.
Polekaně vstal od stolu a vyrazil ke dveřím, aby zavolal gardu. Za dveřmi nikdo nebyl.
Vyšel na nádvoří, liduprázdno. Chodil po chodbách, volal, hledal, odpovědí mu byla jen jeho ozvěna.

Stalo se to náhle, uprostřed debaty s papežem. Mrknutím oka byli jinde. On i celý zbytek komise. Tenhle palác byl snad ještě honosnější než Palazzo del Governatorato. Byli tu všichni, kardinálové, biskupové, garda. A na tom ohromném trůnu ze svíček (to jako vážně?) seděl... ale ne, tohle je přece nějaká ženská!

Kolik jsem vypil toho mešního vína?

Deadline je neúprosný a student se začíná lehce potit. Hodina do odevzdání eseje, a na obrazovce ani řádek. Proč jen si vybral Vývoj vybraného astronomického názvosloví?!
Blíží se půlnoc. Ví, že by neměl. Ví, že mu nic jiného nezbývá.
Otevře Chat GPT. Alespoň maličkou nápovědu! Však si toho nikdo nevšimne.

Druhý den šokovaný garant oboru nachází v eseji řadu nových, dosud nezveřejněných a zejména nečekaných informací.
"Hvězda smrti byla jako první dobyta osadníky z těžařské lodi Nostromo, kteří ji pojmenovali po palubním kocouru Hvězdičce (t. č. po smrti). Zdroj: Hawkeye, P. (2094). Stručná historie vlasu. Barnes and The Noble Gentleman.

Zdvihla som zrak. Pohľad mi padol na jeho zovretú päsť. Búchal si ňou do dlane druhej ruky. Zuby pevne zomknuté. Opretý o bicykel. Vedela som, je zle. Bolo to zjavné ako päsť na oko. Vstala som a šla mu naproti. Už som bola nebezpečne blízko. Na dotyk. Usmial sa.
„Ako dlho tu už stojíš?"
„Dosť dlho, aby som videl."
„Čo konkrétne si videl?"
„Ako s tebou flirtuje. Ako ste si niečo šepkali."
„Vari len nežiarliš?"
„Však ja mu ukážem koho si."
„Ak chceš žiarliť na nevinný rozhovor, tvoja rozhodne nie."
Vrátila som sa k „deckám". Spolu sme domaľovali obraz cirkusu.

„Teda Václave, to zas byla jízda,“ nadhazuje Blitzen.
Václav neměl rád, když se Blitzen se svýma kámošema vychloubal. To je pořád nějaká hromadná kalba a chudák Václav vždycky tripuje osamotě. Holt, když nejste zaměstnán u velkýho pána, tak nepatříte do party.
Blitzen nevšímajíc si Václavova protáhlého výrazu pokračoval dál: „Na Štěpána nám šéf dokonce zahrál na elektrickou kytaru. Čéče, Rudolfovi málem upadla hlava z toho moshování, když Santa se skřítky vosolili Rolničky. Dancer má uplně okopaná kopyta. Ale bylo to zasloužený. Letošní šichta byla fakt náročná.“
„Kolik jste toho snědli?“ Chtěl vědět Václav.
„Hele, co jsme našli. Teď bude útrum.“

Vo dverách sa zastavím. Lúčim sa s naším domovom. Zhasínam svetlo, zamykám dvere. Kľúč vkladám do obálky s pokynmi a vysvetlením. Edith zajtra prepustia. Som si istá - zvládne to.
Na našom mieste si v objatí užívame výhľad osvetlený splnom.
„Keď som sa vracala z cintorína, zbadala som malé dievčatko skákať do kaluže. Za iných okolností by naša Anika bola rovnako veľká.“
Pohladí ma po brušku:„ Už budeme všetci spolu.“ V jeho hlase cítiť smútok, ale i nádej.Otočím sa k nemu:„Je čas zavolať vlkov.“ Vkladám svoju ruku do jeho. Spoločne vykročíme do prázdna.
Zostávajú po nás dve biele pierka.

„Prečo si prišla?“ podal mi pohár s vodou. Prisadol si.
„Chcem ťa požiadať o tebou vysvätenú vodu,“ nebola som schopná sa naňho pozrieť. Podala som mu pripravenú fľaštičku. Všimol si jazvy na zápästiach. Bez slova sa vzdialil.
Krákanie vrán, ktoré preniklo až dovnútra, ohlásilo jeho návrat. Postavila som sa, odložila podávanú naplnenú fľaštičku.
„Alethia, je mi ľúto...“
„...že si ma znásilnil?!“ nečakala som na odpoveď. Vybehla som z kostola. Prekvapene som zastala a hľadela na obrovský kŕdeľ vrán. Akoby ich rozsypali z množstva vagónov.
Dobehol ma. Snažil sa ma objať. Spoza mňa vyletela biela vrana. Ďobla ho, ostatné ju nasledovali.

„Tábezhlasná“ otvorila dvere. Vošla do známeho priestoru. Poznala jeho vôňu, svetlo. Dokázala sa v ňom pohybovať aj úplne potme, do ničoho nevraziť. Avšak ani po rokoch si nezvykla na ticho, ktoré ju vítalo po otvorení dverí. Priam kričalo:„Si sama! Nie je tu! Zbytočne ho hľadáš! Nepríde!“
Vyvetrala, poupratovala usadený prach po týždňoch svojej neprítomnosti. Posadila sa do chodby. Zadívala sa na vchodové dvere. Doktorka bola prekvapená jej prejavom. Nesúhlasila, aby odišla. Alethia prišla na základe svojej vôle, mohla aj odísť na základe svojho rozhodnutia.
„Aletheia! Nezabúdaj, som s tebou. Ochránim ťa.“ S povzdychov vstala. Čakala ju cesta do kostola.

„PŠT! Viem, že to bude ťažké. Potrebuješ priamo od neho svätenú vodu,...“
„Iba to? Prečo to musí byť od neho?“preruším ho.
„Pretože ON vám dvom najviac ublížil. Preto je na teba zameraná.“ Thomas prvýkrát šepká.
Doteraz mi behá mráz po chrbte, keď si spomeniem na tie ruky, vzdychy. Na moment, keď som ustrnula a nebola schopná sa brániť. Na moment, keď som hľadala spásu v kostole. Prítomný bol iba diakon. Pred ním čerstvo zrezané bahniatka, ktoré zaplavovali priestor jarou. Otočil sa, pár konárikov mal ešte v rukách. V tých rukách. Oči sa nám stretli:„Chceš opäť prijať telo Pánovo? “