Malazské knihy padlých (Steven Erikson)

„Zíráš,“ upozornila Apsalar a nedbale pohodila hlavou.
„Divíš se?“ ušklíbl se Bodie. „Když mě šéf vyslal na ´netradiční diskuzní fórum o inovativních metodách likvidace protivníků´, nečekal jsem, že tu najdu někoho tak… no…“
„Myslíš atraktivní ženskou?“ ujistila se, když jí Kotilionovy znalosti, ukryté v jejím podvědomí, přeložily dávku neznámých slov do prostšího a přesnějšího „jak jinak a lépe zabíjet“.
„Jo,“ přikývl rezignovaně.
„Zatančíme si?“
„Co… cože?“ vypadlo z něj a připadal si jako dokonalý pitomec. „U nás teď frčí disco, ale to nechceš…“
„Stínový tanec,“ vysvětlila s mírným úsměvem. „Tanec smrti.“

Načež vytáhla dvojici perfektně vyvážených vrhacích nožů. Znovu zíral.

Hermiona se Siriem se vyplížili z místa dohasínající bitvy.
Předtím viděli…
…Tavore, která jednou ranou meče odzbrojila ša´ik a vzala svoji sestru do zajetí…
…Karsu trestajícího všechny, kdo se provinili proti jeho pozoruhodnému kodexu cti…
…Flašku obětavě chránícího svůj oddíl…
…Leomana prchajícího vstříc svému osudu…
…tisíce mrtvých či umírajících na obou stranách…

„Mám dost,“ zhodnotila Hermiona. „Pojďme domů.“
„Říkal jsem ti, že to bude drsný,“ připomněl Sirius, když bezpečně přistáli ve svém časoprostoru. „Mohli jsme se vrátit dřív.“
„Chtěla jsem se ujistit, že aspoň něco dopadlo dobře,“ povzdechla si. „Zbytek je na nich. Snad bude mít tahle historie šťastný konec…“

„Pobočnice je drsná, na šlechtickou dcerku,“ říkali vojáci a den za dnem v tom bylo méně despektu a více obdivu.
„To nejhorší ji ještě čeká…“ utrousila Hermiona ve (snad) vhodný okamžik.
„Proč myslíš?“ zeptal se Flaška. „Těch z Apokalypsy je spousta, ale nemají kloudné velení, rozdrtíme je.“
„Jenže se bude muset postavit sestře,“ řekla a na vykuklený mágův obličej reagovala: „Nevíš, že ša´ik je z rodu Paranů?“

„Mluví o tom všichni, k pobočnici se to musí dostat do dvou dnů,“ hlásil Sirius.
„Snad to bude stačit…“ povzdechla si Hermiona.
„Blázníš? Jasně. Kdyby věděla, kdo ša´ik je, nikdy by ji nezabila…“

Sledovat interakce jednotlivých vojáků osmé armády, té nesourodé sbírky poskládané z trosek předchozích tažení, doplněné o nadšené nováčky, bylo fascinující. Šumař, pochopitelně. Byl hlavním důvodem, proč sem zamířili. Ale i ti další, o kterých byly v knihách jen zmínky. Každý z nich byl zvláštní, jedinečný. Výběr toho nejlepšího, ovšem zároveň také nejhoršího. Hermionu bavili, i dojímali.
Potom tu ale byli ti dva, nad kterými se jí lámalo srdce. Nil a Nether. Mocní záchlumští zaklínači. Opuštěné děti, zlomené smrtí svého velitele. Tolik jim chtěla pomoci. Vysvětlit jim, že jim nikdo nic nevyčítá. Že to oni sami si musí odpustit. Dokáže to?

„No vy vypadáte,“ zhodnotí Šumař své dva nové svěřence, vybavené nejen „kvalitní“ obuví, ale i dalšími troskami výstroje.
„Aspoň sem zapadneme, ne?“ zašklebí se Sirius. „Znáš to přísloví… no, o těch dvou černých ptácích…“
„Drzí zelenáči, výborně, aspoň se nebudeme na pochodu nudit,“ zhodnotí Šumař. „Hlavně si nezapomeňte vzít tohle,“ dodá, hodí po nich pár drobných kůstek a s falešným pohvizdováním odchází.
„Co to znamená?“ šeptá Sirius, který knihy četl jen jednou.
„Jsme v Arenu,“ vysvětluje Hermiona. „Ocitli jsme se u zrodu Lovců kostí.“
„Jdeme na Raraku?“ vykulí oči Sirius.
„Jo, asi se v těch smradlavých hadrech trochu zapotíme,“ přikývla.

Byly doby, kdy boj vítala. Změna v nekonečně plynoucím čase. Věděla, že hlavním důvodem, proč Anomander vrhá svůj lid do nebezpečných dobrodružství, je snaha zabránit nudě. Lidé považovali nesmrtelnost za dar. Byl, jistě. Dokázal však být i prokletím.

Když poznala Whiskeyjacka, změnilo se mnohé. Jejich vztah byl vše, jen ne klidný. Byl válečník, ale taky smrtelník. Křehký uprostřed hrátek vyšších bytostí. Měla o něj strach. Neustálý, ochromující, mučivý. Věděla, že mu to nemůže říct. Cítil by se zahanben.

„Máš zvláštně svraštělý obličej, sestro.“
„Trápím se, bratře. Jsem velmi šťastná a velmi nešťastná zároveň. Chtěla bych ho ochránit, jen nevím jak.“

Bývala chudou, obyčejnou dívkou. Bydlela s otcem na samém okraji vesnice, takže když tam občas zavítal někdo cizí, nedozvěděli se to buď vůbec, nebo až jako poslední. Pak jednoho dne zaútočili ohaři stínu a ona byla jediná, koho nechali naživu. Posedl ji bůh, nutil ji páchat odporné věci. Pak, překvapivě, se dotyčný bůh nechal přesvědčit, aby ji dál nevyužíval. Zůstaly jí jeho schopnosti i vzpomínky. Stala se elitním zabijákem, ale už dokázala rozlišit černou a bílou… i všechny stupně šedi.

„Urazila jsi dlouhou cestu,“ pousmál se Kotilion.
„Nenaznačuješ doufám, že tahle byla poslední,“ reagovala Apsalar. „Ještě mám pár nedořešených záležitostí…“

Hetan vycítila smrt svého muže dříve, než běžec přinesl do tábora zprávu. Nepochybovala, že zemřel pro vyšší ideály. Chtěl zachránit Barghasty Bílé tváře před nevyhnutelnou zkázou. Zabránit jim v sebedestruktivním boji proti mnohonásobné přesile. Jak ohleduplné, jak prozíravé… jak hloupé! Cožpak se o lidu, jehož vůdcem se stal, nic nenaučil? Válčení bylo jejich životem, odmítali ho pouze zbabělci.

Hluboce Onose milovala. Když ji však ženy jejího kmene zmrzačily… a když ji vzápětí začali muži hromadně znásilňovat… nemohla se ubránit myšlenkám, které vůči němu nebyly zrovna lichotivé. Zvolil cestu, která byla nejjednodušší pro něj. Co ale ona? A co jejich děti?

Otataralové doly nebyly v žádném případě prostředím, na které byla zvyklá. Před pár dny šlechtická dcerka, nyní vězeň v pracovním táboře. Učila se ale rychle. Jediné, čím mohla platit, bylo její tělo. Proč toho nevyužít? Když se stala favoritkou šéfa místního podsvětí, považovala to za naprosté terno. Vracívala se do díry, kterou obývala spolu s Heborikem a Baudínem, a chtěla jim vykládat, jaké děsuplné historky zaslechla a jaké novinky se od svého milence dozvěděla. Taky přinášela jídlo. Přesto ji ti dva častovali nesouhlasnými pohledy. Nechápali, že to dělá pro ně?

Felisín se zatvrdila. Ukáže jim, že její cesta je správná!

Šumařovi to připadalo jako věčnost, než Soudce skončil. Poslední hodiny výslechu strávil na střídačku ve mdlobách a při vědomí. Hlavou se mu honilo všelicos, ale jakékoliv myšlenky ho přepadaly, nakonec je vždy přebila všudypřítomná bolest. Poté, co Soudce odešel a nechal Šumaře svým vlastním myšlenkám a bolesti, přišly opět předchozí kreatury a Šumaře odvlekly. Nevedly ho ale zpět do jeho cely. Tentokráte ho vyvlekly ven z budovy, ve které ho věznily. Venku pršelo a prasata pobíhající okolo ryla v zemi a hledala cokoli k snědku. Šumařovi to připadalo, jako by tančila. Začínal si o sobě myslet, že začíná pomalu blouznit.

„Sire, ten malažský velemág…“
„Rychlej Ben? Co je s ním?“
„Chová se, jako kdyby mu to tady patřilo. Měl byste s ním promluvit.“
„Věci magie vyřizuje říšský ceda, obraťte se na něj.“
*
„Sire, z hlediska protokolu je zcela nepřípustné, abyste nechal delegaci čekat.“
„Protokolární záležitosti řeší kancléř, který má moji plnou důvěru.“
*
„Sire, potřebujeme uvolnit peněžní prostředky na obnovu hospodářství.“
„Otázky financí spadají do kompetence pokladníka, jistě se vašeho problému rád ujme.“
*
„Panování je únavné,“ postěžoval si Tehol své ženě.
„Vždyť jsi všechno přesunul na Bugga,“ usmála se Žanat.
„Je velmi výkonný,“ hájil se. „Dokonce zvládl připravit i večeři, vidíš?“

Trvalo to snad nekonečnost, než Šumař omdlel. Ne na dlouho. Alespoň tak to vypadalo, protože krev ještě nezačala zasychat. Probral se sám. Podíval se na pahýl, který měl místo prstů, a málem omdlel znovu. Přemýšlel, že už prošel skoro vším, ale sadistickým mučením ne. Ne že by to u jiných neviděl. Nechápal, jak se to může někomu líbit. Nejhorší na tom bylo, že už si nikdy nezahraje na své housle. To mu trhalo srdce více, než cokoli do teď v životě.
"Jsi vzhůru?" zeptal se Soudce, "prima, tak pokračujeme, to by v tom byl zakopaný pes, abychom na to nepřišli."

Maskovaní Segulehové, nemrtvý T´lan Imass, nádherná žena a zjizvenec. O dvou obludách vydávajících se za psy ani nemluvě. Vskutku vybraná společnost, pomyslel si zjizvenec… tedy Toc. A uvažoval, jestli je nervóznější z té, která se ho zjevně snaží svádět, nebo z trojice elitních bojovníků, kteří by ho mohli rozsekat na kusy, kdyby jim dal sebemenší záminku.

„Moc přemýšlíš, příteli.“
„Vážně? Jak jsi to poznala?“
„Řekněme, že mám pozorovací talent,“ usmála se a jakoby mimoděk se o něj opřela.
„Víš, zajímalo by mě, co znamená otisk rtěnky na Mokově masce?“ zeptal se taky jakoby nic a snad poprvé ji viděl zaskočenou.

Tiste Andii vymírali. Pravda, byli v podstatě nesmrtelní, ale život dlouhý stovky tisíc let mnoho z nich omrzel. Přibýval počet sebevražd, respektive, dle oficiálního označení, neopatrností v boji s následkem smrti. Netvořili páry, nerodily se děti.

„Měl bys s tím něco udělat. Kdo se má pořád dívat na ty stejné ksichty,“ dotírala Bába na Anomandera.
„Víš sama moc dobře, že to je beznadějné. Nemůžu změnit podstatu naší povahy.“
„Výmluvy. Ty sám jsi svého času byl dost plodný,“ podotkla.
„Svého času…“ usmál se nostalgicky.
„Možná potřebujete novou krev.“
„Máš nějaký nápad?“ zpozorněl Anomander.
„Znáš Karsu Orlonga?“ zachechtala se v pravdě ďábelsky.

Hradba Smršti zlověstně hučela, tušila přibližující se nepřátele, těšila se, až se o ni roztříští. Ša´ik ten zvuk vnímala jen okrajově, přesto si díky němu připadala v bezpečí.
Bohyně Smršti v její hlavě šeptala. Tiše, vytrvale. Bylo stále obtížnější rozlišit, které myšlenky jsou čí.
Vojsko Tavore bubnovalo. Byli na míle daleko, nemohla je slyšet, přesto neustávající dunění cítila každým pórem.

Chladné železo… pomyslela si. Pobočnice je chladné železo. Ale já mám na své straně podporu bohyně. Zvítězím a pomstím se!
Ša´ik… která bývala Felisín Paran, šlechtickou dcerkou… se oblékla do brnění a uchopila meč. Přišel čas postavit se starší sestře…