Prokletý sníh

Starý voják vyprávěl. Popisoval, jak se Briwal nepřítomně usmíval, když četl poezii. Jak kdykoliv Nevaia našla zanedbaný kousek zahrady, nedala si pokoj, dokud nerozkvetl. Jak Maila dokázala použít krásu jako smrtící zbraň. Škytavku, kterou Lycva dostala vždy, když se moc smála, a jak Fanred miloval pomerančové víno a rychlé koně.
„Můj pane, potřeboval bych spíš popis konkrétních událostí…“ přerušil ho písař.
Stařec si odfrknul. „To se můžeš dočíst v kronikách. Zapiš to, co ti říkám – to podstatné, co by nemělo být zapomenuto. Pokud si lidé budou pamatovat je, nejen jejich činy, pak jsem od nich odehnal smrt naposledy a navždy.“

Nevaia se dívala z okna. K vráně, která seděla na zídce, se právě připojila druhá. Fanred mi kdysi vyprávěl, že na pláních havrani věští smrt. Platí to i pro vrány? Znamená ta druhá vrána, že Fanredova smrt není jediná, že někdo další bude následovat?
„Není mrtvý,“ pronesla Maila. „Prostě není.“
„Talzidova zpráva mluvila jasně,“ namítl Briwal.
„Talzid,“ nakrčila Maila nos. „Tomu tak budu věřit.“
„Vzhledem k tomu, že Fanredovu smrt pravděpodobně zosnoval, tak bych mu věřil.“
„Není mrtvý,“ zopakovala Maila tvrdohlavě.
Nevaia pozorovala vrány. Ptáci chvíli poskakovali po zídce, než odlétli. Třeba je to smrt, která se od nás odvrací..

Nevaia se bála. Od chvíle, kdy se políbili, Fanreda neviděla, zato král ji každý den zval do své společnosti – jako na dnešní snídani v zahradách. Ona strnule seděla, on se probíral hrozny vína, dokud nenašel tu největší, nejšťavnatější kuličku a podržel ji Nevaie před obličejem.
Králi se neříkalo ne. Rozevřela rty a nechala ho, aby jí kuličku vložil do úst.
„Mohl bych tě mít kdykoliv,“ řekl, zatímco jeho prsty se znovu zabývaly hrozny. „Ale rozmyslel jsem si to. Ožením se s tebou. Ano, to bude lepší.“
Ani se nezeptal, pomyslela si otupěle, zatímco jí další kulička vína hořkla na jazyku.

Fanred se ztěžka posadil na stoličku a zul si vysoké jezdecké boty. Pořád ve vlasech cítil vítr, svaly ho příjemně bolely a byl cítit koňským potem. Vesnice a pole kolem Anlonny sice neposkytovaly příležitosti k nevázanému trysku jako jeho panství na pláních, ale i krotší projížďka dokázala provětrat hlavu a ulehčit srdci.
Pomalu se svlékl a ponořil se do vany s horkou vodou. O něco později, vymydlený a navoněný, minul jezdecké oblečení a vysoké boty a místo toho si oblékl zdobené roucho a obul měkké kozinkové střevíce. Čas pro zábavu skončil, čekala ho práce a jeho výstroj tomu musela odpovídat.

Fanred hlídkový ochoz v pevnosti Raban nenáviděl.
Nikoho nenapadlo nic lepšího, než na vrcholku skály nad pevností postavit úzký chodník a každých osm hodin tam poslat nějakého nešťastníka na hlídku.
A tihle nešťastníci z něj občas padali na skalnaté úbočí o mnoho sáhů níž. Veřejným tajemstvím bylo, že se takové nehody stávaly hlavně těm, kdo byli do Rabanu posláni za nějaký prohřešek. Jako třeba Fanred.
A to já jsem oproti Nevaie dopadl ještě dobře, pomyslel si, když se zabalil do pláště a přitiskl záda ke studené skále za sebou.
Na rameno mu dopadla první dešťová kapka.
To tu ještě chybělo.

Laivo už pro velitele nemohl udělat víc, a tak přikládal na oheň a čekal, až pro něj přijde smrt. Už to bylo spoustu let, co na ni musel čekat – když jí někoho posílal on, přišla bez otálení. Jenže se nedokázal přimět k tomu, aby veliteli zasadil ránu z milosti.
Dívky z Ai Ciligh si všiml těsně před tím, než vykročila z lesa, ale nevěnoval jí pozornost, dokud nevstoupila do tábořiště. Čekal na někoho většího, známějšího a mocnějšího než bylo zelenooké děvče s korálky ve vlasech, ona ho jen rušila.
„Vím, jak vypadá smrt,“ řekl jí. „A ty to nejsi, paní.“

„Z toho kluka nikdy nic nebude,“ zavrčel král Hanbet při pohledu na svého mladšího syna. Briwalovy hubené paže se mu třásly námahou, když znovu zvedal meč.
Opodál cvičili jeho bratr a bratranec, meče zvonily a oni se smáli každé dobré ráně.
„Kdyby byl aspoň z poloviny jako tvůj Fanred,“ poznamenal král směrem ke své sestře.
„Možná bys měl z Briwala větší prospěch, kdybys respektoval, jaký je,“ odvětila
„Respekt z něj válečníka neudělá,“ zabručel král. „Jenže když jsem z něj nedokázal vychovat muže doteď, už se mi to nepovede. Ať si má respekt a ať ho s ním vychovávají třeba archiváři.“

Briwal si měl vychutnávat první večer svobody, ale dnes se svět postavil na hlavu, a on se s tím snažil srovnat. Získal všechno, za co bojoval, ale měl pocit, že spoustu věcí vyhodil z pomyslného okna – své sny plné poezie, svou volnost, své čisté ruce…

Z Nevaina okna na trávník létaly šaty jako podivní motýli. Ne všechny, jen ty, ke kterým se vázaly špatné vzpomínky. Šaty, které na sobě měla na popravách, dárky od podlézavců, cokoliv, co jí král přikázal nosit. I když to nemohlo zacelit její roztříštěnou duši, každá věc, kterou vyhodila z okna, ji o krůček přibližovala budoucnosti.

Na míse s ovocem leželo dokonalé jablko – červené, lesklé, vybízelo k nakousnutí.
Mělo jediný problém. Ráno na míse ještě nebylo. Briwal tušil, že sloužící by mu jistě potvrdili, že někdo z královy domácnosti ho přinesl jako pozornost. Jenže princům, kteří v poslední době příliš často vyjadřovali svůj názor, nikdo dárky neposílal.
Možná plaším zbytečně. Třeba není otrávené…
„Dejte tu mísu odnést králi. Jako dar,“ přikázal.
U večeře se jeho otec tvářil kysele a mísa s ovocem stála netknutá uprostřed stolu. Briwal věděl, že sloužící ji po večeři zlikvidují. Už se naučili, že jíst zbytky od královského stolu bývá zdraví škodlivé.

Nevaia slyšela všechny zvuky tlumeně, jako pod vodou, a zírala na svou pevně sevřenou pěst. Mezi prsty jí protékala krev, pořezala se, když se bránila manželovu noži. Prý že živé je nedostanou. Jeho ani ji.
Zírala na Briwalovu pěst, stále svírající nůž. Králova krev stékala po čepeli a barvila mu prsty. Něco říkal, ale ne jí. Kolem stála spousta lidí.
Zírala na královu pěst. Smrtelná křeč už pominula, ale bledé prsty zůstávaly stočené kolem dlaně. A zatímco se kolem ní psala historie, Nevaie hlavou běžela jediná myšlenka. Jak to, že z toho ten tyran jako jediný vyšel s čistýma rukama?

Šlechtic před trůnem vypadal zahnaný do kouta, přestože stál uprostřed sálu.
„Výsosti, je to můj jediný syn, teprve patnáctiletý…“
„Tvůj syn se stane součástí něčeho většího, než je sám,“ usmál se král. „Pokud padne, tvoje oběť přinese tvé zemi moc a slávu. Přece bys jí něco takového neupřel?“
Šlechtic ztěžka polkl a zavrtěl hlavou.
„Protože pokud by sis chtěl syna sobecky ponechat, trestem by bylo vyhnanství. Tvůj chlapec, tvoje žena a dcery by tu zůstali úplně sami. Bez ochrany.“
Následovalo ticho, plné nevyslovených náznaků.
„Slibuješ, že tvůj syn v určeném čase narukuje?“
Šlechtic sklonil hlavu a vypravil ze sebe: „Slibuji.“

„Když je to odstáté, stačí takhle zatřepat s tou lahvičkou… ne, nemíchej to, až úplně nerozmačkáš to listí! Pak přefiltruješ přes pláténko a máš elixír, který ti každý měsíc pomůže od křečí,“ vysvětlovala Dania, konkubína Nevaina otce.
Nevaia sledovala zelenou tekutinu, skapávající do nové lahvičky.
„Proč se tím zabýváš? Otec se o tebe vždycky postará, nemusíš pracovat.“
Dania se zasmála. „Copak ty neděláš některé věci, protože tě to baví? Kromě toho, líbí se mi moc.“
„Jakou moc může mít konkubína?“
„Takovou, jakou má jedna žena, pěstující ty správně rostliny, která ví, kdy je má zamíchat a kdy stačí trochu zatřepat.“

Byla tím nejkrásnějším stvořením na světě.
Pohybovala se jako labuť a v jejích hnědých očích by se člověk utopil. Naslouchala všem jeho steskům, utíkal k ní, když bylo nejhůř, svěřoval jí každé trápení, znala jeho duši. Jí jediné věřil, že ho nezradí, u dvora plného nebezpečných intrik představovala jeho klidný přístav. Matka ho škádlívala, že je jeho jedinou láskou.
„Vrátíš se na pláně,“ zašeptal Fanred klisně a zapletl prsty do její hřívy. „Kdoví, co by se s tebou stalo, kdybys šla se mnou do armády. Byla jsi moje jediná bezpečná známost tolik let, teď se musím postarat já o tebe.“

Měl sucho v ústech, hlava ho bolela a jen stěží si vzpomínal na předchozí noc. Společně s ostatními mladými branci se mu podařilo utéct z pevnosti do místní hospody, víno teklo proudem…
Když se dotknul boku, na prstech mu zůstala krev. Ano, došlo na rvačku, někdo vytáhl nůž… Pokud si pamatoval, nikdo nebyl vážně zraněný, ale branci prohráli.
Ta vzpomínka ho naplnila nepříčetným vztekem. On neprohrával. Ani se staršími a zkušenějšími, proti přesile, nikdy. Talent, říkali tomu někteří. Temnota, tak to nazýval velitel.
Už nikdy nebudu pít.
Muž, který si o mnoho let později říkal Laivo, tento slib nikdy neporušil.

„Pozvání na hostinu u paní Lytty,“ prohlásil král Hanbet znechuceně.
Princ Briwal se nedivil. Paní Lytta měla dvě ovdovělé sestry, čtyři dcery a sedm neteří. Kdo mohl, posílal za sebe manželku nebo dceru, ale král dcery neměl a královnu nikam nepouštěl samotnou.
Briwal si je představil, ženy nejvýznamnějších velmožů, které viděly, kdo jejich manžely navštěvuje, slýchaly jejich nářky, věděly, kdy a kam odjíždí…
Větší koncentraci lidí, zasvěcených do tajemství ollienské šlechty by těžko hledal, a dávno zjistil, že kolem sečtělého, tichého prince si ledaskdo nedává pozor na jazyk.
„Jestli chceš,“ řekl otci s předstíranou neochotou, „tak tam půjdu místo tebe.“