Vždycky byl kapitola sama pro sebe. Nezapadal do žádného příběhu. Leon Stillet. Jeho skutečné jméno bylo jiné, málokdo ho znal. Někdy ho tím zlobila. A on ji vždycky jen zatahal za cop a beze slova se usmál.
Když se tenkrát jejich cesty rozdělily, nečekala, že ho ještě někdy uvidí. Vdala se do nejzapadlejší díry na Zeměploše, za největšího pitomce, o kterého mohla zakopnout. Stárla, obklopená pachem zelí, nespokojenosti a uplývajícího času. Život U Zlomeného kola.
Před třemi lety přijel do Zapadlova. Byl stejný jako vždycky. Jasně modré oči připomínaly vodní hladinu, jizva na jeho tváři byla stále křehká. Narozdíl od ní ho věk nedostihl. Až později zjistila, co se mu stalo. Téměř jí to zlomilo srdce.
Od té doby mu často v obličeji vídala docela lidský, svíravý smutek. Nepomáhalo nic. Jen držet ho, když si opíral čelo o její rameno, a tiše broukat starou písničku. Věřila, že přehluší jeho bolest. Marně.
Nakonec s ním odjela. Netušila proč. Nemohl jí nic dát, ani slíbit. Ale stačilo, že ji měl rád. Po svém. Když zrovna mohl.
Věděla, že nikdy nezemře. Že se dočká její smrti. Doufala, že přitom bude s ní. Aby alespoň ta poslední kapitola knihy jejího života za něco stála.
