Příšeří

„Adam je jasnovidec. Jako bonus čistej.“ Diviš mě nasměruje k muži v křesle s blokem na klíně.
„Co znamená čistej?“
„My dva to neschytali. Tak atraktivně vypadáme, protože jsme prokalili víkend v Berlíně. Dáváme dohromady informace.“

„Tichavský.“ Na moment se vynoří z přítmí nad lampou. Tmavé oči. Hezký úsměv. Hezké ruce. Před pár lety by mi dokázal zamotat hlavu na počkání. Před pár lety.
„Potřebuji se na tebe naladit. Neformuluj myšlenky. Stačí mi obrazy.“
Večer. Usínám doma. Ráno. Svítá. Cizí byt. Cizí mrtvola. Vzpomínka se třese, nejde zaostřit. V hlavě mi buší.
„Mám to.“ Hrot tužky se rozběhne po papíru.

Roman balí nástěnku do složky pro státní zastupitelství. Je načase opustit bezpečný dům.
Odnesu hrnky do kuchyně. Potřebuji nabrat dech a síly. Tenhle den ještě neskončil.
Kroky.
„Stále máš na sobě telepatickou pojistku,“ řekne Adam.
Málem upustím hrnek.
„Tu už zrušil Fajermon, když se mi hrabal v hlavě.“ Nádech. „Pokud mě už nechceš nikdy vidět, pochopím to. Hrabat se v hlavě tobě mně nedělalo radost.“
„Nemohla jsi jinak. Příliš ti na mě záleží, že?“
Vydechnu. Zavřu oči. Přikývnu. Doufám, že odejde.
Najednou se ke mně přitiskne celým tělem, mám jeho ruce vlasech, jeho rty na svých.
Tenhle den ještě neskončil.

Poslední porci čokolády uloví Adam. Posadí se k nám.
Na stole leží seznam jmen. Většina přeškrtnutá, mezi nimi moje. U zbylých poznámky „vězení“, „psychiatrie“ nebo křížek. Přeškrtnuté otazníky. Nepřeškrtnutý u jména Marek Přibyl. Poznámka „potvrzení totožnosti nemožné“.
„Co je to?“
„Seznam čarodějů s empatickým nadáním. Jen takoví umí vytvořit telepatickou pojistku vázanou na emoce. UBRM je monitoruje jako rizikové osoby.“
„Je tam Helena.“
„Ji taky.“
Proto jsem se dostala takovým fofrem na první místo stínařské pátračky. Vedou si na mě složku přes dvacet let.
„Budou mě sledovat až do smrti, že?“ Pak mi to dojde. „Fajermon chtěl pryč. Od nich.“

Slyším zapraskání. Portály. Jsem unavená.
Obklopí nás přízračné postavy z pověstí a nočních můr. Lovci.
Ta vysoká s jediným okem se vrhne k nám. „Heleno, jsi v pořádku?“
Ruce mám rozdrásané do krve. „Já ano.“
„Marku, cos to kurva… pusť ji, no tak…“ Obrátí se na ostatní lovce. „Situation is under control. Thank you.“

Lovci se tiše rozešli. Zůstává Romanova bývalá kolegyně Katja.
„Zřídila jste ho pořádně,“ konstatuje. „To je Marek? Fajermon?“
Roman nešťastně přikývne.
„Můj předchůdce v jednotce lovců,“ pošeptá mi Katja. „Míval problémy s nestabilní magií, jako kdysi jeho otec… Nakonec ho zabila… tedy, to jsme si mysleli.“

„Tušil jsem, že moji telepatickou pojistku rozmotáš ty. Viděl jsem tvůj potenciál, už když jsem tě navrhoval do speciálních jednotek.“
Lovec?
„Fajermon.“
Jméno, které Roman sundal z nástěnky. Není několik let po smrti. Je živý až moc.
„Dokonce ani Roman nikdy nezapochyboval?“
„Co chceš ode mě?“
„Tvoji magii.“ Další zlověstný úsměv. „Je na tobě, zda ji budeš používat ty, nebo já.“
Zkřížím dva prsty. Vypadni z mojí hlavy.
„Ani to nezkoušej.“ Nakrčí čelo. „Zajímavé. Připravila ses. Skrýváš něco… důležitého.“
Svět se zamlží. Koutkem oka zahlédnu stínařského telepata. Nesmím. Se. Ztratit. Smysl. Pro. Realitu. Fajermon natrhl dáreček od Adama.
Posluž si, parchante.

Protikouzlo nefunguje. Diviš ovládá bojovou magii. Já ne. Chytím smyčku, aby mi nerozdrtila hrtan. Kouzlo mě zvedá na špičky.
„Takhle to dopadnout nemělo,“ řekne Diviš. „Adama jsem z toho chtěl vynechat, ale on musel jít problémům naproti a nechat se přizabít stínaři.“
Smyčka mě táhne do výšky.
„Idiote,“ řekne cizí, zkreslený hlas. Zahlédnu ohnivou postavu.
Smyčka praskne. Padnu do mechu a rozkašlu se. Vidím. Vnímám naplno.
„Měls mi ji přivést. Neumíš jediný rozkaz splnit správně?“
Z Divišova těla vyšlehnou plameny. Křičí bolestí. Příliš dlouho.
„Ty půjdeš se mnou.“
Vstát. Pryč. Odtud.
Ohnivec mě popadne mě za paži. „To nebyla otázka.“

Do kuchyně nakoukne Roman. „Co se stalo?“
„Hrabala jsem se někomu v hlavě, když se nemohl bránit ani nesouhlasit,“ odpovím. „Dostala jsem přes prsty. Teď je ten marast z Adamovy hlavy bezpečně zapečetěný v mojí hlavě.“ Je načase změnit téma. „Co jsi zjistil?“
„Všechny ty incidenty jsou… okaté. Jako kdyby měly v prvé řadě vyvolat všeobecný chaos a strhnout na sebe pozornost. Zabití mám jen u lidí jako ty, kteří udržují nízký profil.“
„To počká. Jdeme se projít,“ řekne Diviš. „Jen k soutoku a zpátky.“
„Než půjdete… Diviši, ty a Adam sedíte do profilu zasažených. Netušíš, proč vás kletba minula?“

Realita mě uhodí jako šrapnel.
Všechno je iluze.
Bezpečné místo. Adam spící vedle mě. Posledních čtyřiadvacet hodin. Všechno. Roman, starší brácha, jakého jsem vždycky chtěla, konečně někdo normální po sérii blbů, se kterými Sabina ztrácela čas. Neexistuje.
Všechno.
Dostal mě Běs. Jsem ve stínařské cele.
Kurva. Kurvakurvakurva.
„Heleno?“ Diviš mi třese rameny. „Tys to přetáhla na sebe?“
Diviš mi vrazí facku.
Bolest funguje.
„Nic nemůže jen tak zmizet…“
„Někam to zavři.“
Zabalit... důkladně schovat... tohle umím.
Sedíme v kuchyni. Diviš si nalévá bílé. Nabídne i mně. Zavdám si přímo z lahve.
„Musím… na vzduch.“
„Sama nikam nejdeš. Jdu s tebou.“

Posadím se na okraj postele. Adam malátně proplete své prsty s mými.
„Jsi tady doopravdy?“
„Jsem tady, budu tady a příštích osm hodin budu hlídat, aby tě nikdo nevzbudil,“ pošeptám mu. Usmívám se. Křečovitě.
„Tohle je iluze.“
„Není. Myslel sis, že tě tam necháme?“
„Můj mozek zkratuje. Umírám. Konečně… je to vzpomínka.“
„Tohle se nestalo,“ řeknu a přitisknu své čelo na jeho.
„V mojí hlavě ano…“
„Spi. Nikam nezmizím. Slibuji.“
Posunu se výš. Aby neviděl moje slzy.
„Podáš mi tu tužku?“
Podám mu i papír.
Vší silou se bodne hrotem tužky do dlaně. Hledí na stékající krev. Pak se usměje.

Stáhnu telepatickou pojistku ze společníka Němcové ze speciálních jednotek. Odmítl říct, jak se jmenuje. Na první pokus minu smyčku a pavouk mě škrábne. Soustřeď se, sakra.
„Hotovo.“
„Díky. Kdo mi otevře portál? Musím to jet nahlásit na generální inspekci…“
„Pomohlo by nám, kdybyste řekl, co víte… Počkejte. Máte natržený ret. Praštili vás do hlavy?“
„Do zubů. Menší neopatrnost, když jsme si došli pro Tichavského.“
„Omlouvám se, za to můžu já,“ ozve se Němcová. „Blbě jsem se rozmáchla, když jsem toho druhého magora mlátila taserem. Byla jsem tak vytočená, že mi nedošlo, že se ten pitomej krám po první ráně vybije.“

Cvakne klika. Málem spadnu z gauče.
Diviš.
„Heleno, přišli dva noví lidi zvenčí.“
Prokletí čarodějové se stahují sem. Vrána k vráně.
„Pošlu je pak Romanovi.“
Diviš přehlédne nástěnku a ukáže na červený pruh mezi mnou a Adamem. „Co znamená tohle?“
Roman zvedne oči ke stropu. „Že máte všichni neuvěřitelně dlouhé vedení.“
„Každý nemůže být Sherlock.“
„Zpátky k práci,“ řeknu rázně a vystrčím Diviše ze dveří.

„Znáš se s Adamem hodně dlouho, že?“ zeptám se. Dřív, než se zeptá on.
„Od školy, bydleli jsme spolu na pokoji a byli oba stejná telata…“ Povzdech. „Ale jestli ho znám doopravdy, ti říct nedokážu.“

Vyzuju si goretexky a plácnu sebou na gauč. Popatřím na boty. Naštěstí jsem je po posledním návratu ze zoologické důkladně vykartáčovala.
Sabina se sehne, aby neshodila provázek z nástěnky a spokojí se s křeslem vedle.
„Tak co?“
„Určitě se mi budou zdát sny ve zdrojáku.“
Když přivřu oči, vidím všude pavouky z černých pásků. „Vítej v klubu.“
„Co ty?“
„Odblokovala jsem devět lidí i s Romanem a Solnickou. Všechny, co jsou tady.“ Zívnu. „V Konstantě nás bylo minimálně pětadvacet.“
Ticho.
„Můžeš odblokovat sama sebe?“
„Ne.“
„Vždyť tady máme dva velemágy. Jaktože to nedokážou oni?“
„Nemám tušení.“
A děsí mě to.

Romanova nástěnka částečně mizí mimo trojrozměrný prostor.
Čára na papíře má jeden rozměr. Papír samotný má dva. Běžný svět tři. Roman pracuje se čtyřmi. Přeskakovat mezi dimenzemi je jako přeskakovat mezi listy v knize. Když jste velmi blízko, prosvítají k vám písmenka z původní stránky. Tohle moje hlava nepobírá.
Provázky mají různé barvy. Mě a Adama propojuje hned několik červených. Uhnu pohledem.
„Romane? Nesu ti to kafe.“
„Díky.“ Roman sebere ze země dva fixy.
„Ověříme s Helenou vaši teorii o magické pojistce. Chci, abyste si prohlédl její strukturu,“ řekne Solnická. Zamžourá na nástěnku. „Udělat z vás lovce bylo plýtvání talentem.“

Diviš Veverka mě pozdraví trpkým úsměvem a jde pomoct Sabině odnést vybavení z auta do odstíněné chráněné místnosti v druhém patře.
Solnická zavede mě a Romana do pokoje s nástěnkami polepenými různými papíry. Různé rukopisy. Pokusy o nákres struktury kletby. Adamovy kresby.
„Jak s tímhle můžete pracovat?“ řekne Roman. „Potřebujete minimálně trojrozměrné rozložení. Dovolíte?“
Solnická se pousměje. „Proto jsem vás sem vzala.“
Roman vezme celé propletené schéma z nástěnky, odmanévruje je doprostřed pokoje a začne rozkládat do prostoru.
Shora zaslechnu ránu a Sabinu nadávat. Solnická zvedne oči ke stropu.
„Pátý schod do druhého patra je ruplý. Pořád na to zapomínáme.“

Zastavím auto na příjezdové cestě. Ticho je nedýchatelné.
Na okno zaklepe Solnická. „Jděte na vzduch,“ řekne, když otevřu okénko. „Auto zaparkuju.“
Sabina přikývne. Podám Solnické klíčky.

„Nikdy bych vás dva nepodrazila,“ prolomí ticho Sabina.
„Nikdy bych se tam nevrátil…“
„Nejsem žádný sobecký jedináček…“
„Nevěděla jsem, co se děje…“
Solnická je zpátky. „Co jste zjistila, Sabino?“
„Spravuju systém… stínařům. Vidím i kam nemám, ale… děje se tam něco zcela mimo záznamy. Přišla jsem na to až dnes, přísahám… zmizelo u nás několik lidí. Za poslední půlrok. Včetně Tichavského… ale po něm se shání naši vlastní lidé a… Roman ví, kde je.“