DMD Bonus č. 9 pro 30. 4. 2024.

Věřit, že svět bude v pořádku, ne jako v Kauflandu, ale doopravdy, jako svět, který má spoustu chyb, plný lidí, kteří mají spoustu chyb, ale přesto jsou obdarováni milostí.
Věřit, že nebesa nespadnou, svět se nezboří, ani když jednou neuděláš všechno na 100 %, když nenapíšeš drabble, když si jen uvaříš čaj a nebudeš dělat nic.
Věřit, že duben bude vždycky patřit fantazii, i když nezvládneš číst a komentovat, i když budeš jen pozorovat z dálky, i když nebudeš.
Věřit, doufat, mít naději.
Psát ne pro body, ale pro radost.
A nebo klidně nepsat.
Všechno se smí.
Jen nezapomenout snít.

Klíštěcí sportovní lezci, kteří se na Všezvířecí olympiádě umístili v kategorii drobných členovců na historicky nejlepších pozicích, to přehnali s oslavami.

Celou noc sosali Bloody Mary a ráno byli tak napití, že nechytili vlak, kterým měli odcestovat. Všichni členové psího baseballového týmu jim utekli.
Nakonec museli vzít zavděk méně pohodlným ježčím autobusem odjíždějícím za soumraku.

„Někdy mi moji svěřenci vážně pijí krev,“ komentuje událost trenér klíštěcích lezců. „A to mám jenom hemolymfu.“

„Trenér by neměl dělat zlou krev,“ brání se jeden z lezců. „Vždyť jsme ani nepáchali žádné výtržnosti v opilosti. I když jen proto, že z cizího krev neteče.“

Rozloučili se s Muriel a Ješuou na letišti v Madridu.
O hodinu, patnáct kilometrů a cestu taxíkem později, seděli Crowley s Azirafalem na lavičce uvnitř nádraží Atocha. Za jejich zády bujelo čtyři sta druhů tropické zeleně v několika nemalých, geometricky vytyčených plochách.
Ve vzduchu bylo cosi magického, známého. Rajského.
Ten nápad vzešel od Crowleyho. Zadostiučinění v podobě toho, co Azirafal zbožňoval. Osmnáctihodinová cesta vlakem z Madridu do Paříže, se všemi zpožděními, nefunkční klimatizací, ztracenými návaznými spoji.
Spolu. Sami.
„Co bylo s tím párovým orgánem, anděli?“
Azirafal se usmál
„Tedy… lidská srdce. Opravdu jsou jaksi propojená. Byl jsem u prvotních návrhů.“

“Co se tak couráš, je pátek, zítra je sobota a víkend je před námi.”
Hlouček chlapců se hrnul ze dveří školy, zatímco jeden z nich viditelně zůstal pozadu.
“Moc se mi nechce na víkend. Mám být u táty…” začal vysvětlovat.
“U táty?”
“Oni se s mamkou rozvedli. Máma říkala, že není žádný anděl, tak za to asi mohl on.”
“A proto k němu nechceš?”
“Né, je docela fajn. Ale tam kde bydlí, je to docela peklo…”
Vtom se se za nimi vynořil muž se zakrouceným knírem a vysokým límečkem. Zavanulo to po síře.
“Tak Damiene, pojď. Už na tebe čekám.”

Díval se na ně, když se dohadovali na válečné radě. Kardninál vířil po místnosti, srovnával všechny velitele svým výborným řečnickým úměním. Zavrhl své oficální róby, po dobu války je nahradil vojenským oděvem. A stal se velitelem za nejž vojáci ochotně umírali.
Pohled kapitána jeho mušketýrů byl podmračený, jen občas se usmál. Třeba když kardinál srovnal Bassompierra.

Stejný pohled mu kapitán věnoval, když ho následovali při inspekci pozic. Ludvík si uvědomil, že je to pohled někoho, kdo miluje.

Myslel si, že je to jednostrané.

Pak se ohlédl za sebe.

Stáli vedle sebe na hrázi.

Kardinál se usmíval.

A král jim záviděl.

Některá auta mají prosklené střechy. Fakt.
Některé stany jsou dvouplášťové a za jasných letních nocí můžete postavit jen tu vnitřní část, tvořenou síťovinou. Vidíte oblohu a komáři či muchničky vás vidí taky, ale skrzevá síť na vás nemůžou, hahaha!
V Bradavicích ale z nějakého důvodu auta nefungují (asi elektronika) a spát v noci pod pouhou sítí bych vám ve Skotsku vysloveně doporučila, já se ráda směju cizímu neštěstí.
Nicméně.
Bradavice disponují, jak jistě víte, Velkou síní.
Ležíme v suchu v polštářovém hnízdě a zíráme do krápajícího stropu. Obloha je neskutečně hluboká.
Bude taková navždy. Vznášející se. Křehká.
Naše.
Jsme doma.

Vždy se musel rozhodnout, jaký hrozen svolí. Ne, že by měl moc na výběr... Ono zase tolik těch druhů nebylo.

Červené a bílé. Nic víc, nic míň.
A přesto víc měl rád bílé. I mu sedlo při výrobě...

"Otče... Až jednoho dne... Převezme podnik můj bratr, že?" Pronesl mladík a pohlédl na staršího muže.

"Ne, chci, abys to převzal ty. Trevor je sice schopný muž, prvorozený syn, ale ten má v osnovách života psán jiné povinností."

Mladík jen zamrkal a pokračoval v přebírání hroznů. Nemůže si dovolit tam dát nějaké plesnivé.

"Nezklamu tě, otče."

"To já vím, synu. Pozor, plesnivý."

Na soutoku Wehry a Fuldy vzniklo město Hannoversch Münden. Něco jako Hannoverské Ústí.
Jako tolik jiných německých měst vyrostlo celé z hrázděných domů. Tady je bohatí měšťané dovedli k dokonalosti. Různobarevné trámy, všelijak zdobené řezbami a ornamenty, často vidíme zlacené nápisy, modlitby nebo upomínky na dávné majitele. Všemu samozřejmě vévodí honosná radnice, ta ovšem kamenná.
A na samém kraji města se řeky slévají. Přes vodu vedou dva stylové kryté dřevěné mosty. Na ostrohu mezi řekami se pne kaštan, ohromný jako tři jiné. Celý obsypaný bělostnými květy. Jenom se tak zastavit a pod záštitou zelenozlaté koruny pokojně sledovat, jak vody plynou…

"Jeden z vás mě zapře," říkal, a oni mu nevěřili. Jak by mohli? Lásku v očích přemohla únava, a pravdu na rtech víno.
"Jeden z vás mě zradí," řekl, a oni mu odporovali. Všichni, až na toho, jehož slova chtěl slyšet nejvíc.
"Což nikdo se mnou nevyčká?" řekl, a nikdo mu neodpověděl. Jedenáct spalo kolem něj, Dvanactý ho hořkosladkým polibkem zradí.

"Zbyls tu sám, a ti blázni spí."
V tu chvíli nevěděl, kdo litoval víc.

Zatkli ho, odváděli, tloukli.
Šel s hlavou vztyčenou, protože svůj smysl nalezl a věděl, že to pro ně umírá.
Přesto si nikdy nepřipadal tolik sám.

Jsou čarodějky, povídali Machovi, potřebujeme sluchátko, kdyby vítr rozfoukal oheň, Pažout řekl, jsou čarodějky, potřebujeme sluchátko, kdyby došlo pivo, sluchátko prohlásilo, že není hasič ani pivní kurýr, a Machová se zeptala, s kým teda? Sluchátko řeklo, s chlapci, těm pivo nedojde! Pili tedy pivo, načež se sluchátko optalo, než jsem vás potkalo, byli jste normální? Zeptali se sluchátka, jak to myslí, a sluchátko odpovědělo, sexuálně, ne asi! Pažout zbrunátněl a zařval, když se mají dva LIDI rádi, hluchadlo, je to naprosto normální! Ale Horáček se usmál a řekl, jasně, až do koček a lednice, a dál už je to historie!

Roman balí nástěnku do složky pro státní zastupitelství. Je načase opustit bezpečný dům.
Odnesu hrnky do kuchyně. Potřebuji nabrat dech a síly. Tenhle den ještě neskončil.
Kroky.
„Stále máš na sobě telepatickou pojistku,“ řekne Adam.
Málem upustím hrnek.
„Tu už zrušil Fajermon, když se mi hrabal v hlavě.“ Nádech. „Pokud mě už nechceš nikdy vidět, pochopím to. Hrabat se v hlavě tobě mně nedělalo radost.“
„Nemohla jsi jinak. Příliš ti na mě záleží, že?“
Vydechnu. Zavřu oči. Přikývnu. Doufám, že odejde.
Najednou se ke mně přitiskne celým tělem, mám jeho ruce vlasech, jeho rty na svých.
Tenhle den ještě neskončil.

Ostych, když byl dočasně pověřen vedením palácové kanceláře, přestože tu byli služebně starší a zkušenější kolegové.
Překvapení, když předal Patricijovi životopisy uchazečů o místo tajemníka a Vetinari ho požádal ještě o jeden.
Rozhořčení, když zástupci cechů zbavili Patricije úřadu za nedostatek válečného nadšení.
Škodolibost, když strážci zjistili, že Vetinari ve vězení není.
Zmatek, když dostal naprosto nečekanou ránu.
Pobavení, když ho Patricij za odeslání těch zpráv nazval zrádcem.
Starostlivost, když si všiml, že se Vetinari o svou hůlku začíná doopravdy opírat.
Zklamání, když slyšel, že v domácnosti pro něho zaměstnání nemá.
Teprve tehdy se jeho pocity slily v jediný cit.

Když takhle na rukou držel všechnu její váhu, zdála se mu o něco lehčí než před pár hodinami. O něco lehčí, než byla živá. Schovaný po mostem, schoulený k jejímu tělu čekal mlčky a bez pohybu několik hodin, než se přístav vylidní. Za soumraku přestal plakat a místo něj slzelo nebe. V počínají bouři zíral z mola do tmy, houpal ji do poryvů větru, přemítal. Nešlo jinak, byla by ho dozajista udala. Zbaví se jí, odprosí, hřích odčiní, odcestuje, zapomene. Potká jinou lásku. Když toho podzimního večera svrhl její tělo do vln, netušil, že už z Thursa nikdy odejít nedokáže.

Děti, proč mne následujete? To nevíte, co se chystá?
Vezmi svůj kříž a následuj mne.
Prosím, můžeme jít s tebou? Půjdeme, ať jdeš kamkoliv!
Dřív než kohout zakokrhá, třikrát mne zapřeš.
Co se děje, Aslane? Nemůžeš nám to říct? Bolí tě něco?
Vyšel ven a hořce se rozplakal.
Jsem smutný a osamělý. Položte na mě své dlaně, ať cítím, že tu jste se mnou.
Má duše je smutná až k smrti.

Lví hříva je zalitá sluncem, zlatě se leskne, davy se posmívají.
Podobně se mu mezi sebou posmívali velekněží spolu se zákoníky.
Lucie a Zuzana zůstanou.
Zpovzdálí se dívají ženy.

“Crack se to řekl 72ce, ale přinutil ho slíbit, že dál to nikomu nepoví…”
Začínal litovat, že včera pil. Kadet ještě nevyrostl z toho vysokého dětského hlásku, co se mu zavrtával do mozku.
“...jenže 72ka vyžvaní vždycky všechno, takže to zaslechl 88čka…” ukazoval si na prstech, jak v hlavě procházel trasu, kterou po Kaminu putovala nejnovější legenda: “...od něj se to dozvěděl…”
Pomalu mu došlo, co provedl. Roztřásla se mu brada.
“Budeme mít průšvih?” popotáhnul.
Povzdechl si.
“Ne,” zavrčel, a kadet se rozzářil: “Jen dej vědět ostatním, že jste teď oddíl Kurník.”

Vážně. Budoucí elita GAR, a nedokázali zavřít zobáčky.