DMD Bonus č. 7 pro 25. 4. 2024. Téma: První čtení

Já nerozumíte český
Ale mojí slovo jé mnoho a hezký:
Medvěd, strom, hrad a moře
Ulice, sůl, pepř a vaše
Kočka, prase a pomeranč
Jablka, ona, co a vlk
Nevidi, pavouk a hrušky
Holky, velcí, zvláštní, muži
Ano, není, dobře maso
Vejce, dítě, staré, prase

Knihy, nové, auto, věc
Ah! Česká já nenávidět!

Ne, miluji to, ale yak?
Český, Česká? Kde? Kdo? Ack!

Rozumíte český? Ne.
Mnoho slovo. Černá, tvé
Tři, oříšky, popelku
Ne, ne, velký strom, děkuji

Mnoho slově,
Já nevidím
Český kde existovat?

Tady trika nenosime
Máš hezké oblečení

Vidí - jsem básník
(Ale ne červení trpaslík)

100 slovo!

Je krásný den. Slunce svítí, moře se vlní. Na vlnách pluje loď. Loď má na přídi jednorožce.
Na stěžni vlají vlajky. Na vlajkách jsou lebky a kočka. Loď je pirátská.
Piráti se smějí. Jeden pirát hází noži. Další pirát hraje na loutnu. Kormidelníkovi sedí na hlavě racek. Pirát kuchař střílí z děla. Dělá ohňostroj. Blonďatý pirát jí pomeranč. Bojí se o zuby.
Pirát bez vlasů a pirát písař se na sebe usmívají.
Vedle kapitána stojí druhý kapitán. Kapitán a kapitán se drží za ruce. Mají se rádi.
Pirát s dřevěnou nohou se usmívá ze všech nejvíc. Posádka je jeho rodina.

V neděli jsem se sešel na našem plácku s Viktorínem. Přinesl krabici od bot, ve které měl senzační zelenou ještěrku.
„Chytil jsem ji u nás na zídce,“ vysvětloval, „můžeme ji vycvičit a lidi nám budou dávat pekelně moc peněz, aby to mohli vidět.“
„Ukaž,“ natáhl jsem ruku ke krabici.
„Nesahej na ni, troubo. Ulomíš jí ocásek.“
To mě děsně dopálilo. „Sám jsi trouba,“ řekl jsem.
„Ne, ty,“ řekl Viktorín a kopl mě do holeně.
Vlepil jsem mu facku, až mu krabice vylétla z ruky a několikrát se převrátila, přičemž z ní upadlo víko. Když jsme ji sebrali, ještěrka byla pryč.

Byl jeden chlapeček, jmenoval se Jan Zajíček, ale všichni mu říkali Honzíku. Když mu bylo sedm let jel na prázdniny k babičce.

Za babiččinou chaloupkou rostl hluboký les a babička říkala:
"Nechoď daleko, Honzíku, aby ses neztratil."
Ale Honzík neposlechl a zabloudil. No nic, řekl si, půjdu dál, třeba potkám někoho, kdo mi pomůže. A šel a šel, až došel do vesnice Brázda.

Honzík šel Brázdou, protože věděl, že Brázda je jen dvě stanice autobusu od babiččiny osady, ale měl kapsičku prázdnou.

Naštěstí potkal pekařovic Katku. Ta mu dala koláča a peníze na autobus, aby se v pořádku vrátil domů.

Pro dětského zpěváka

Smiluj se, Hospodine.
Dej, abychom byli všichni zdraví.
Ochraňuj maminku, tatínka, Mojka i Teulku.
A babičky a dědečky taky ochraňuj.
Ať jsme na sebe všichni hodní a nikdo se na nikoho nezlobí.
Uzdravuj nás, pane Bože, aby nám nebylo špatně a nikoho nebolela hlava.
Děkuju ti, že nám rostou kytičky.
A že nám na terase létají krocani.
Děkuju za srnky, které mě chodí zdravit.
I když se bojím, že mi okoušou zahrádku.
Těším se, až poletíme do Prahy a uděláme si dámskou jízdu s babičkou a druhou babičkou a s maminkou.
Ráda chodím do sboru, pane Bože.

Žil, byl neposedný, krásně zahnutý rohlík, který toužil vidět svět.

Přišel na farmu, ale tam se mu vůbec nelíbilo – kdeco by ho mohlo spapat, a to on nechtěl.

Rozhodl se zkusit štěstí ve městě, ale tam ho vystrašila troubící autíčka, a to nebylo nic pro něj.

Kráčel dál, až přišel do lesa. V lese ho vyplašilo houkání sovičky tak, že vzal své těsto na ramena a utíkal pryč.

Když popadl dech, podíval se na krásnou noční oblohu. Tam by chtěl být. I hvězdy se nad ním slitovaly a vzaly ho nahoru. A od té doby se díváme na zahnutý měsíc.

Byla jedna nepozorná holčička.
Když si šla hrát, maminka na ni volala: „Zavaž si tkaničku, nebo zakopneš a upadneš!“
Jenže holčička neposlouchala a o tkaničku zakopla. A protože byla nepozorná, tak zapomněla na přitažlivost zemskou a místo aby sletěla na zem, vyletěla mezi mraky.
Svět se jí zplošťoval před očima. Mraky šimraly v nose.
Naštěstí chytil její rozvázanou tkaničku do zobáčku holub a stáhnul ji zpátky k zemi.
Při přistání škobrtla, upadla a rozbila si koleno.
Neplakala, ani když jí maminka polévala koleno desinfekcí. Myslela na krásu světa z ptačího pohledu a byla přesvědčená, že některé následky za to stojí.

Lukáš s Ferdou šli Toníka hledat každý sám.
Špitl jsem Ferdovi: „Kačenky.“
A Ferda vyrazil k rybníčku.

„Tondo!“
Toník se podíval na Bibinku a na mne. „To je Ferda, viděl jsi ho se strejdou,“ napověděl jsem.
„Ty jsi Ferda mravenec?“ zeptal se Toník Ferdy.
„Jenom Ferda. Nemám puntíkatý šátek,“ usmál se a podal Toníkovi ruku: „Jdeme domů večeřet a spát.“
„Kdy přijde strejda Aleš?“
Ferda neodpovídal.
Něco mě napadlo: „Toníku, Ferda hledá pěknou schovávačku. Neznáš nějakou?“
Toník odběhl ke kůlně, uvolnil prkno a překvapeně zavolal: „Jé, tady zrovna něco je!“
Ferda vylovil tašku s penězi: „Teda Toníku, ty jsi šikula!“

Byla jedna povídka, která ale byla moc krátká na to, aby z ní byla knížka. Byla moc krátká i na to, aby z ní byl sešit. Vešla se na jediný malý kus papíru, tak malá byla.
Povídka se bála, že ji nikdo nebude chtít napsat ani číst.
Pak se ale dostala do hlavy člověka, který se snažil vymyslet povídku do jedné psací výzvy.
Povídka se nechala napsat. Objevila se na webu, kde byla spousta povídek stejných jako ona! Povídka zjistila, že má přesně sto slov a že takovým povídkám se říká drabble - a v dubnu je chtějí číst úplně všichni!

Na stolečku ležela obyčejná lahvička. Ve skutečnosti to byl lektvar staré čarodějky, která bydlela v dřevěné chatrči u lesa. Jak ale takový lektvar vypadá? Představ si skleničku, ze které piješ vodu nebo šťávu, ale kulatou a s vodou, která je úplně zelená. K čemu slouží takový lektvar? Inu, povídá se, že skoro ke všemu. Kdo vypije takový lektvar, může se proměnit v žížalu, nebo celou noc zpívat nejtrapnější písničky, nebo lítat, nebo také mít místo hlavy záchodové prkýnko. Třeba takový Vilda. Jednou lektvar vypil a víš, co se stalo? Prděl tak moc a tak dlouho, že se nemohl přestat smát.

Malý chlapeček, jmenoval se Oziáš, neposlouchal maminku. Maminka mu říkala, aby si čistil zoubky, ale on si usmyslel, že se na to vykašle, protože kamarád má taky žluté zuby. Když si malý Oziášek všiml, že mu zoubky začínají černat, lekl se, a běžel k mamince. Maminka rozhodla, že musí teď hned za zubařkou. Paní zubařka se podívala, a pronesla: Chlapečku, dříve si si zoubky nečistil, tak teď ti je vyčistím já.
Oziášek řval, plakal, cukal se, ale nebylo mu to nic platné. Po dlouhé době paní zubařka přestala. Řekla, že vyčistit to nejde, a bude mu muset všechny zoubky vytrhat.

Víte, co se děje poslední dubnovou noc? Jsou přeci čarodějnice!
Noci z 30. dubna na 1. května se říká Valpuržina nebo také filipojakubská noc. O této noci mají prý zlé síly neobyčejnou moc. Na ochranu proti nim se na kopcích zapalovaly ohně. Mládež přes den připravila vysokou hranici ze dřeva, které za soumraku zapálili. Legendy taky říkají, že o půlnoci se prý otevírá země a vydává své poklady.
Ale nebojte se, dnes už žádné čarodějnice na obloze nepoletují. Filipojakubská noc se v dnešní době spíš nese ve znamení posezení u ohně, opékání špekáčků a možná i nějakého toho hledání pokladů.

"Ten Kája je nepořádný," zlobila se maminka. "Já už na to nemám nervy."
"Maminka ztratila nervy," pomyslel si Alík. "Ještě, že má mě. Já jí nervy najdu. Psi umí hledat nejlíp na světě."

Alík hledal nervy v komoře. Díval se do kýblu, ale ten byl prázdný.

Potom hledal v dílně a našel klubko špagátu. Přinesl ho mamince.
"Jsou tohle nervy?"
"To je šňůra na prádlo," řekla maminka.

Alík hledal v pokoji. Pod postelí našel kružítko. Přinesl ho mamince.
"Jsou tohle nervy?"
"Hodný pejsek" radovala se maminka. "Tak dlouho jsme to hledali!"

"Zajímavé," pomyslel si Alík. "Maminčiny nervy jsou ze železa."

Víte jaký stadion je největší na světě? Dnes je to kriketový stadion v Indii, kam se najednou vejde 132 tisíc lidí, což je víc, než je obyvatel Liberce.
Před dvěma tisíci lety ale starověcí Římané mohli navštěvovat stadion ještě větší, Circus Maximus (čti Cirkus Maximus).
Sem se vešlo přes 150 tisíc lidí a pravidelně se tu pořádala různá utkání, z nichž nejoblíbenější nebyly gladiátorské zápasy, ale závody spřežení.
Vozy tažené čtyřmi koni se řítily plnou rychlostí před diváky, kteří fandili, sázeli se a kupovali suvenýry. Úspěšní závodníci byli slavní a bohatí, ti neúspěšní bohužel skončili mrtví.
Aspoň to se změnilo.

Poplašňák mele maso
Poplašňák mele maso
Poplašňák má mísu
Poplašňák má v míse maso
Poplašňák má v míse myši

Duchové jsou chasa
Duchové jsou chasa
Duchové straší
Máma se bojí
Táta taky tak

Poplašňák a okno
Poplašňák má okno
Okno je skleněné
Pan učitel není duch
Pan učitel letí z oka

Krátká neobrázková povídka o krásném princi Poplašňákovi
Poplašňák je princ. Poplašňák je modrý jako nebe. Poplašňák umí létat. Poplašňák nejí čokoládu. Poplašňák nejí maso. Poplašňák nejí nic. Poplašňák je krásný. Polašňák hází věcmi. Poplašňák nerozbil žádné okno. Poplašňák je pohádkový princ. Poplašňák nevyhodil nikoho z okna. Polašnák je nádherný.