DMD Bonus č. 2 pro 09. 4. 2021. Téma: Cestopis

Práskne výstřel.
Další heretik nebyl dost opatrný a vyrazil za Satanem.
Ukko nabije a opatrně vyhlédne škvírou ve zdi. O koně přišel u Brna a většině kumpánů se jako pohřební hranice úslužně nabídly Pardubice. Ale pořád má jisté oko a Pražané jsou mnohem větší - a neopatrnější - než veverky.
Aha - na zvonici šplhá jágr. To chce počkat, než ztratí opatrnost.
Ukko si sedne, shodí kabátec, prohlíží podšívku skrývající památky na města a vsi střední Evropy a snad i pohodlnou budoucnost. Ze záňadří vytáhne rameno zlaté menory. Do zadní části límce, mezi naušnici z Lipska a bavorský tolar, hezky sedne. Začne párat...

Placaté okolí Prahy jsme dávno nechali daleko za sebou. Přijíždíme do divokého kraje, kde si hustě vzrostlé lesy pamatují každé rodinné pokolení stovky let dozadu. Z nízko položených pastvin kolem tenkých potoků se zvedá ranní mlha. Je tu jako doma, zahaluje ležící kravská těla jako nejjemnější peřinka. Ztrácí se v ní i babka na kole, úporně šlapající do stoupající zatáčky.
Silnice, zatáčky, chlupaté meze, ale i toky tenkých potoků a stroužek se rozbíhají do krajiny v podobě sítě žil větvících se od lidského srdce.
Tím srdcem je Jablečná, ves malebnost sama.
Bude mě chtít vyhostit, nebo mě přijme za vlastního?

Na místo jsem dorazil časněji, než jsem čekal. Procházka uličkami města, které by bylo ve zdvořile lživém průvodci dozajista označeno jako přátelské, naštěstí netrvala nepřijatelně dlouho. Město se vyznačuje náměstím sloužícím k popelení lokálních klepen, tržištěm a aktuálně bohužel vojáky.
Cesta k sídlu mne potěšila; nachází se na uspokojivě odlehlém místě.
Dle informací ochotně proti mé vůli poskytnutých žoviální místní obyvatelkou, měřící si pohledem nás, práci našich krejčích a patrně i obsah kapes (zřejmě tyto informace tisknou v místních novinách), se ve městě chystá jakási veselice. Ke svému nesmírnému zármutku konstatuji, že Bingleymu se nadšením rozzářily oči.
Zvažuji urychlený odjezd.

Krátkou procházkou se dostáváme k pevnosti, řece a prvnímu mostu, tomu nejlepšímu, neb je rozkládací. Fučí vítr, protože nám je zjevně málo zima. Pokračujeme doprava kolem skleněné radnice a dál k otevřené nákupní galerii. V řece naproti ní trvale kotví nebezpečně vyhlížející válečná loď, v galerii jakási umělecká odpověď na ni. Dáváme si bagel a pokračujeme v cestě na vyhlášený zeleninový trh. V honbě za zážitky konzumuji příliš lanýžového oleje. Vyčítám si to celý den, tu chuť nepřebije ani masala. Jdeme přes most, fučí. Po okružním škobrtání na druhém břehu jdeme přes třetí most. Fučí. A stejně si to užíváme!

The sunrays dance on the ground as the leaves move in a gentle breeze. The gravel under my feet crunches pleasantly and the branches keep time with my heartbeat. Everything stills as I fill my lungs with the fragrant air.
Neverending display of plants meets my eyes.
Red, green and white pepper corns on their vines, hanging in clusters like grapes of wrath.
Pineapple crowns peaking out of the underbrush with their defensive prickle.
Bananas carelessly reflecting the gold of sun in a burst of joy.
Coffee beans hiding coyly under the leaves, full of hope and peace.
Magical. Real.

Vydal jsem se až na daleký jih a vyšplhal z údolí nahoru k Pražskému hradu. Když jsem proběhl Jelením příkopem, ocitl jsem se v úplně Novém Světě. Jenže asi jsem vypadal příliš jako poutník přivandrovalec, domorodci na mě vrhali podezřívavé pohledy, pročež jsem zařadil zpátečku a vyrazil svižně přes náměstí směrem ke katedrále. Uvnitř jsem si trochu oddechl.
Ne že by mi tam mohli poskytnout azyl, tyhle relikty už vláda neuznává, ale prý má ten jejich místní Bůh být univerzální (to jakože i pro nás, ďábly ze Šestky), tak třeba dá, že příště si ode mě počtete o Malé Straně.

Tak jsem se konečně vydala tam, kam se dosud žádný autor fanfikcí nedostal.

Geografické aspekty: ze samé potlačované vášně mezi hrdiny je tu příliš horko. Kvůli tomu jsem se spálila a vypadám jako chodící rajče.

Národopisné: tento svět je obývaný výhradně superhrdiny. Vypadají vesměs jako normální lidé, ale provozují věci, které nedávají smysl.

Kulturní: jeden ze superhrdinů se bavil tím, že přiopilý prolétl zdí. Zkoušet to sama nebudu.

Sociální: dneska jsem nachytala oba vůdce týmu, jak se vášnivě líbají v tělocvičně. Nevím, jestli se mám k nim přidat nebo utéct.

Poznámka: o této podivné zemi bude potřeba udělat dodatečný výzkum.

Po půvabné kaskádě rybníků u Havlíčkova Brodu a subtilní architektonické vytříbenosti Kutné Hory působí industriální předměstí Kolína jako jizva na jemné kůži. Dojem stísněnosti, který ve mně zanechalo přetékající šrotiště a přelidněné nákupní centrum, se nepodaří odstranit ani malebnému historickému středu města. Ještě chvíli se loudám periferií s továrnami, abych pochopila, že nikde v okolí nocovat nechci.

Na nádraží se ke mně přišourá jakýsi mladík a prosí mě o cigaretu.
"Promiňte, já nekouřím," odpovídám.
"A slečno, je dneska středa, nebo pátek?" pokračuje v rozhovoru.
"Pátek."
"Vážně?"
"Ano."
"Jé, slečno, to jste mi udělala radost, že to zase tak rychle uteklo!"

Dvě stě pětka byla vždycky moje oblíbená linka. Občas mám pocit, že v sobě skrývá to nejlepší i nejhorší z celého sídliště, jako by se někdo prostě nemohl rozhodnout, kterou stránku ukázat.
Točna ve Starých Bohnicích, malebné náměstíčko, otevřená hospoda a kostelík obklopený stromy. Sídliště, Zhořelecká, Krakov. Neforemný obchoďák, hned vedle farmářské trhy. Pazderky, Dunajecká. Vzácné kousky zeleně, Botanická zahrada, škola i dopravní hřiště. Podhajky, zdánlivě nekonečná ulice. Řepínská, Libeňská, dlouhá zeď léčebny. Čimický rybník, rozpadající se obchoďák s nejistým osudem. A pak najednou konec, další točna, výhled na pole a dráty elektrického vedení.
Chvilku vydechnout, otočit a jedeme znovu.

Kmen Ňangdaparmů z ostrova Lidijime je jeden z nejzajímavějších, které jsem navštívil. Místní milují humor, a rádi se předvádějí cizincům, není proto žádný problém získat pozvání do některé chatrče nebo dokonce na večerní posezení u ohně. To se poštěstilo i naší výpravě, měli jsme tu čest býti hosty na oslavě boha Mňammasa.

Nicméně, tento kmen je lidožroutský, čili když vám před obědem nabídnou horkou koupel v kotli plném "léčivých" bylin, zdvořile odmítněte.
Nejoblíbenějším způsobem přípravy lidského masa je zde však rožnění.
Oběť je opékána šest hodin nad mírným ohněm, a poté je podávána s...

"Náčelníku? S čím nás hodláte servírovat?"

Po mnoha měsících se chystáme na dalekou cestu. Vyplňujeme papíry s účelem cesty a čestná prohlášení. Připadám si trochu jako rebel a trochu jako zločinec, že se chystám překročit hranice okresu.
...
Minuli jsme Prahu, zatím s jednou policejní kontrolou.
...
Projíždíme královské město Klatovy. Pro mě úplně neznámé území. Nadšeně obdivuji zachovalé hradby a zbytky opevnění. Všude věže krásných historických budov. Těším se, až si zítra město projdeme a podíváme se i k čajovně, sídlící ve věži.
...
Kopce a lesy se před námi rozestupují, přijíždíme do zapadlé vesničky a stavíme u paty rozpadající se tvrze. Zvládli jsme to přes celou republiku.

Zaradovala jsem se, když mi řekli, že pojedu na Kouros dělat orákulum. Jen mi bylo líto, že maminka nemůže jet se mnou. Nakonec jsme nejeli, ale pluli, protože Kouros je ostrov. Zpočátku mi bylo na lodi zle a zvracela jsem, ale pak mi léčitelka dala čaj co mě vyléčil. Byl moc hořký.

Po čtyřech dnech jsme uviděli v dálce obrovskou horu se zasněženým vrcholkem. Mám moc ráda sníh, když v zimě napadl v Rhíminee stavěla jsem sněhové mužíčky. Ale v Hlubokém přístavu, kde jsme vystoupili z lodi sníh nebyl. Druhý den jsme vyjeli do jeskyní v Menosi, kde budu bydlet.

Cestování s pěti malými vnoučaty je náročná věc. Zvolit místo, které by nájezd takové hordy ustálo, je těžké. Tentokrát měl tu smůlu les. Chtěla jsem navštívit naše malé mariánské poutní místečko.
Víte, kolik je na cestě k Panně Marii mravenišť? Bylo jich tam pět, přežila možná tři. Dvě byla zcela zdemolována nájezdem mravencožravých sígrů. Ve školce prý říkali, že mravenci jsou hrozně zdraví.
A z petrklíčů se dělá salát. A pod lípou u hájovny rostou fialky pro maminku do voňavky. Šišky ze smrku nad ní poslouží jako projektil...

U Panenky Marie roste kapradí. V nouzi se dá použít místo rákosky.

Cestujeme s tatínkem po jižním Slovensku. A máme v plánu vyjet si i do maďarské Ostřihomi s památnou katedrálou.
Po přeplavení se na maďarský břeh Dunaje nejprve utrácíme v obchodech příděl forintů, než všude o sobotním poledni zavřou. Pak jdeme na oběd do samoobslužné restaurace. Tatínek něco intuitivně přečte z jídelníčku, ovšem personál poznavší neznalého cizince nám naservíruje to nejdražší z nabídky. U pokladny nás zkasírují, zbude nám jen padesát fillérů.
Na vstupné do katedrály již nezbývá. Nakonec do této pamětihodnosti pronikáme nějak pokoutně bez vstupenek. Jízdenky na zpáteční trajekt nám naštěstí prodají za československé koruny, jinak bychom byli namydleni.

Někdo mi třásl ramenem, rozespale jsem otevřel oči. U kavalce dva chlapi, zavázali mi oči páskou a táhli mě ven. Pomyslel jsem si, že tohle je opravdu divný sen.

U vrat čekalo nastartované auto. Strčili mě dovnitř, jeden se svalil vedle mě a okamžitě si zapálil. Silně čpěl potem. Jeli jsme dlouho, abych měl čas začít se doopravdy bát. Občas zacinkala noční tramvaj, pak zvony odbily třetí. Řidič prudce měnil směr, padal jsem na dvířka, zpocený do mě vrážel ramenem. Někde žalostně vyl pes.

Konečně jsme zastavili, páska zmizela. Poznal jsem, kde jsme, a mimoděk se pokřižoval.

Miserere, miserere mei.