DMD Bonus č. 2 pro 09. 4. 2021. Téma: Cestopis

Nejdražší Susan,
doufám, že tě tento list dostihne co nejrychleji, tak jen krátce:
V sobotu ráno mne Roger doprovodil na dlouho slibovanou výpravu. Molly mě vybavila pouze slunečníkem a sendviči, očekávala jsem tedy prostou procházku po pláži.
Cestou jsme nicméně minuli úchvatná skaliska, sešplhali příkrou stezkou lemovanou kvetoucími keři a prošli přírodním tunelem, v němž se hromově odrážel zvuk příboje. To samo by bylo skvělým objevitelským cílem, nicméně když jsem přestala zdržovat u balvanů posetých schránkami mořských tvorů, otevřel se nám výhled na pláž... plnou tučňáků! Zde v Africe!
Zkrátka řečeno: musíš konečně také sama přijet!
S naléhavou vzpomínkou,
Magdalene

Miluji nade vše české království, zemi mé matky, srdce mé říše, mou duši… Někdy ale přece jen zatoužím po slunci žhavějším, než je to, které zkrápí zdejší luka.
Itálie je druhou mou láskou.
Cítím na jazyku chuť temně rudého vína, které laská půnebí. Olivový olej zkrápí čerstvě upečený chléb a sladkost fíků se mísí s ostrostí italského sýra.
Slunce ti rozpaluje krev. Kopyta koní tepou prohřátou zem a drtí tymián, šalvěj a rozmarýn. Jejich vůně až omamuje. O to víc, když do nich ulehneš, na svých rtech ucítíš něžná ústa a tvé tělo se po chvíli rozkoše poddá sladkému odpočinku.

Od mola k molu, přes záliv, je to necelou míli. Hlavně to načasovat, aby mě odliv nevytáhl na moře. Protože tam nevíte.
Na druhé straně se vydávám do kopce. Vozová cesta se v některých místech mění v pěšinku. Pomalu mizí.
Na hřebenu se napojím na rozpadající se asfaltku. S kopce se jde snáz, přes drolící se asfalt občas ujíždějící pod nohama.
Čeká na mě Badrallach; pár domků a opuštěný kemp. Vesnice na pobřeží, kde se neodvažují spustit čluny na vodu.
Tady taky nevíte.
Dál po stezce nikdo nechodí. Tamní osídlení se po Změně nepodařilo kontaktovat. Ani maják.
Tak co tam.

Dvacátého čtvrtého srpna odpluli jsme, společně s evakuovanými československými legionáři, s rodiči z Vladivostoku, a to na americké lodi President Grant. Plavba byla velmi zajímavá: naše cesta vedla podél čínských, indických a egyptských břehů, posléze Suezským průplavem a konečně přes středozemní moře do italského Terstu. Zde jsme přistáli třináctého října.
Ačkoli jistá, nikoli zanedbatelná, část mých myšlenek zabývala se zejména našimi milými spolucestujícími, zejména pak panem J. Stýblem, neopomněla jsem pochopitelně naši cestu dokumentovat, jak nejlépe jsem dovedla. Doplňuji proto tento zápis některými ze svých kreseb. Jedná se zejména o portréty domorodých obyvatel a potom o náčrt jednoho z ostrovů.

Třetí týden letního putování mě zavedl do Moravje, země, kterou v průvodci zachycuje stylová fantasy mapa.
Starobylá města střídají starobylé hrady s malými úhlednými plaketami připomínajícími místa, kde byl zavražděn, poražen nebo unesen neznámými světélkujícími bytostmi ten který panovník. Někdy je v místnosti přítomný také historický klavír.
Z roviny prodchnuté říčními rameny, která v noci mění směr, se mi podařilo dostat na jih. Stoupám do kopců, kde se pod trávou skrývají skály bílé jako kosti gigantického tvora. Kraj kolem se pohupuje v zelených vlnách. Slunce současně oslepuje a konejší ke spánku.
Už pátý den vídám koutkem oka neznámou světélkující bytost.

Vždy jsem toužil vidět Středozem v celé její kráse, podívat se za hranice Kraje, potkat trpaslíky a elfy a další bytosti z příběhů mého strýce.
Šli jsme Starým hvozdem, přespali v Hůrce, prchali do Roklinky. Skrze Cesmínii na nejvyšší vrchol Caradhrasu, do hlubin Morie. Do krásných lesů Lóriénu, po řece a dál. Přes zrádné Mrtvé močály k Černé bráně. Cesta Ithilienem, kolem Minas Morgul, nahoru, nahoru po schodech. Pavouci a skřeti, bolest, tma. Holé pláně Mordoru. Horká láva Hory osudu. A konečně přilétli orli.
A lidi se stejně ptají, "Proč jste tam rovnou neletěli?"
Protože by nás Sauron viděl, vy... !

Říká se, že technecium je nejlehčí na světě. Ještě lehčí je koupit gram pika v Adamově.
Vystupuji v Adamově na vlakovém nádraží. Průvodčí se za mnou dívá se směsicí strachu a obdivu v očích. Rozhlížím se a hlavou mi běží myšlenky. Jsem v lese, na náměstí, v továrně… těžko říct.
Do ruky beru pepřový sprej a stoupám do kopce. Jinak to ani v Adamově nejde. Cestou míjím skupinu kluků, kteří se snaží dohonit míč (patrně jim vypadl z rukou na sídlišti o pár kilometrů výš). V dálce vyjí vlci.
Pokud tento výlet přežiju, neřeknu o Brnu už žádné křivé slovo.

Další z nocí, jaké obvykle bývají k vidění maximálně tak ve filmech. Po ulicích osvětlených pouličními lampami korzuje pestrý průvod - Indka v sárí, Pákistánec v turbanu, několik černochů v bílých lněných oblecích. Nad nimi se vznášejí pestré vůně jídla - bylo-li by libo fretjes met pindasaus? Nebo ten nejlepší kebab ve městě a možná i na světě, od Pakiho? S andaluskou omáčkou chutná prostě špičkově. Z nedalekého Irish Pubu se nesou opivené hlasy - ano, je opravdu k neuvěření, že v zemi tisíce piv se pořád najde dost těch, kteří jdou radši na Guinesse. Cesta do Kempische Steenweg chutná jak čokoládový bonbon.

Tak nastal den mého odletu, jsem docela nervózní, ale kdo by nebyl… Sedět si tady na špičce 58 metrové rakety, která má motory původně vyvinuté pro Sovětský raketoplán.

3… 2… 1… 0… Zážeh!

Páni tohle byla tedy jízda, ta raketa má fakt sílu!

Po sedmi měsících temnoprázdna a nudy si začínám myslet, že letím rychlostí 33 km/s špatným směrem.

Ale počkat právě na mě vykoukla ze zpětného zrcátka nějaká červená koule! Kdo mohl čekat že se potkáme obráceně.

Vstupujeme do atmosféry musím se odmlčet!

Prach usedl a opatrně vystrkuji kameru… Mám všechny kola? Mám! Červená planeto jedu si pro tebe!!!

Když jsem se rozhodl opustit svůj okraj a vstoupit do oné země, začal jsem se zájmem studovat všechny zvyklosti jejich obyvatel, abych mezi ně zapadl. Samozřejmě, nechtěl jsem, aby mi někdo říkal "vypal!" nebo dokonce "vypadni!".
Jejich uniformita mě ale děsila. Postupoval jsem stále hlouběji a pořád to bylo stejné. Jeden jako druhý, každý se chtěl družit, stisknout moje ruce a už je nepustit. Jenže oni měli každý čtyři. Já jen dvě. Jednou to musí prasknout.
Vzduch kolem se rozvibroval.
"Cizinec? Těm je vstup zakázán! Připravte zonální tavbu!"
Nechte mě! Jsem obyčejný kyslík! V křemíkovém ingotu jsem se ocitl omylem!

Chci se podívat tam daleko, kam se nikdo zatím nepodíval. Chci probádat všechny kousky světa nad mořem i pod ním. Plavit se po divoké Amazonce, nezkrotně a odvážně. Čelit nástrahám přírody, ale ukázat jí, že nejsem nepřítel, jen drobný človíček snažící se milovat přírodu. Nepustit mnoho lidí tam, kde je tak krásně, aby to zničili.
Vím, není možno najít ráj a nechat ho rájem. Možná by to bylo ode mne až sobecké vůči lidské rase, ale když ona ta myšlenka je tak lákavá.
Snad objevit největšího tvora žijícího v mořských hlubinách?
To ne, lidé by si pošmákli.
Vždyť není úniku!

Ten ostrov byl kouzelný, ačkoli naše kouzelnické hůlky tam nefungovaly. Mohli jste ho projít napříč za hodinku, nebo taky bloudit v kruzích celý den. Daroval nám základní vybavení k přežití, ale nic navíc.

Jeho hlavní kouzlo však spočívalo v tom, jak nás nenápadně měnil k lepšímu. Když jsme tu přistáli, Snape vrčel, House se s nikým nebavil, Bodie, Hawkey a trochu i Ray se snažili dostat mě a Alison přímou cestou do postele. Jediný relativně normální byl B.J.

Pak jsem si se Severusem i s Gregem potykala. Hawkey je zlatíčko, Ray jakbysmet. No a Bodie… mě dostal do postele.

Stopovat na Sicílii ve společnosti blonďaté Finky je tuze zábavné. Do cíle se dostaneš dříve, než bys řekl opuncie. Jak ovšem uhájit čest zmíněné blondýny, navíc trpící akutní migrénou, tváří v tvář opilým fotbalovým fanouškům, kteří se vrací vlakem domů po prohraném zápase svého týmu?
Plným vlakem je zapotřebí v sicilských poměrech rozumět několik vagónů narvaných potetovanou maskulinní hmotou, včetně polic na kufry nad tvojí hlavou.
Musíš se zatvářit sveřepě. Vydolovat z hrdla chraplavý samčí baryton. „Bella ragazza... Mia ragazza! Kapiš?“
To ti pak i o hlavu vyšší kápo ultras podá plechovku s pivem a cesta domů hned ubíhá veseleji.

Cesta na severovýchod byla strastiplná a dlouhá.
Nicméně, šance navštívit Pserith, a na vlastní oči spatřit vládce archdarklorda Synteraxe, je pocta, která se neodmítá.
Alespoň jsem měl čas oprášit svoji sharke.
Oficiální řečí se snad domluvím. Jiné místní dialekty neovládám vůbec.
Podnebí v Pserithu je mnohem přívětivější než jsem čekal tak daleko na severu.
Možná za to mohou ty aktivní vulkány, co jsem včera viděl. Láva z nich vytékající je usměrněna do koryt a vyhřívá půdu v širokém okolí. Na jejich svazích dokonce rostou ovocné sady!
Co mě teprve čeká až vstoupím do Temného ráje a spatřím samotný Tyrkysový trůn?

Brno je městem společenského života, což neocením, když se snažím setřást pronásledovatele. Trochu je zpomalí, když na ně sestřelím vycpaného krokodýla („draka“).
Na náměstí odbíjí jedenáctá. Sáhnu jsem do orloje a mrštím skleněnou koulí gangsterovi do oka. Vzápětí skočím do projíždějící šaliny – následuje zběsilá honička. Nepřežije ji socha exekutora s televizí a Jošt na koni – pouhá náhoda, která rozhodně nesouvisí s tím, jak jsou tyto sochy ohavné. Návštěvu města zakončím s jednou dámou ve vile Tugendhat. Ukáže se, že dáma mě chce zabít, ale naštěstí ji zneškodním (bohužel včetně vily).
Před odjezdem se osvěžím u Kofi-kofi. Espresso tonic. Protřepat – nemíchat.