Dr. House

„Ty jsi Stromovous, správně?“ ujišťoval se House.
„Znáš mé jméno. Burárum… Jména mají moc, víš? Nesmíš jimi jen tak pohazovat.“
„Jsem Greg House. A povídám si tu se stromem.“
„Burárum…“
„S mluvícím stromem.“
„Bur…“
„No jo, vždyť vím, jsi ent, strážce lesa.“
„A ty máš bolesti. Proto ti promíjím ukvapenost a nezdvořilost.“
„Pozorovací schopnosti na jedničku. Nechceš na brigádu do mého týmu? Šikovný diagnostik by se hodil.“
„Snažíš se jich zbavit. Místo toho se pomalu trávíš jedem.“
„Na Vicodin mi nesahej!“ ohradil se House.
„Tvá mysl potřebuje klid. Horký nálev z kůry prastarého dubu.“
„Páni, odvykací kúra, jak má být…“

“Ne.”
“Ani nevíte, o co jde.”
Pohrdavě si odfrknul: “Ani mě to nezajímá.” Vstal, zapřený o hůl. Nějak při tom dokázal vypadat cool, a ne že se za minutu poroučí k zemi. “Všechno zajímavé už jste si vypotřebovala. Můžete nabídnout jen opakování, a za to kliniku nedělám.” Když neprotestovala, otočil se k odchodu.
Nechala ho dojít skoro ke dveřím, než promluvila. Pro ten efekt.
“Pacient má dvě srdce.”
House se málem zadusil vikodinem.
“Cože?”

O dvě hodiny později už byl Gregory House v roce 1994 a řešil, jak mohla krev Glorie Ramirézové otrávit půlku nemocnice. Na kliniku si ani nevzpoměl.

„Housi!“ zakřičela Cuddyová, když se pokoušel nepozorovaně proklouznout halou. Neúspěšně.
„Co to mělo sakra znamenat?“ doběhla ho. „Nadávat pacientovi?! To vám nestačily dvě žaloby minulý měsíc?“
„Já mu nenadával. Fakt! Možná jsem decentně naznačil, že je oligofrenní prvok…“
Cuddyová ho přetáhla stohem složek: „Srovnala jsem to s ním. Ale vy teď odsloužíte měsíc kliniky navíc, jinak jste bez platu!“ Vrazila mu složky a odsupěla.
„Předevčírem Wilson, včera lékárník, dneska Cuddyová,“ vrčel, když otvíral dveře kanceláře. „Víte, co fakt žeru, Cameronová?“
Cameronová zavrtěla hlavou.
„Tu pestrost.“
„Prosím?“
„To překvápko! Tu nejistou konstantu moderní doby!“
„Jakou-“
„Každej den mě nasere někdo jinej!“

Toho rána se z Housovy kanceláře linuly podivné, a především velmi hlasité, zvuky.

„Co to tu vyvádíte?“ obořil se dotyčný na Cameronovou, kterou přistihl přímo při činu, tedy s ovladačem v ruce.
„Dobré ráno. Trocha hudby se hodí, nemyslíte?“ usmála se přátelsky.
„Ke stanovování diagnóz se zřídka hodí jakákoli hudba kromě klasické,“ poučil ji. „Krom toho, tuhle kakofonii by za hudbu označila jen osoba s pokročilou hluchotou.“

„Zbláznila ses?“ vytřeštil oči Chase, když se vrátila do společné pracovny.
„Myslela jsem, že punk by se mu mohl líbit,“ pokrčila nevinně rameny. „Jeho chování vykazuje dosti nezvratné známky výtržnictví, nezdá se ti?“

„Neile?” ozval se matně povědomý hlas. Wilson ucítil na předloktí až příliš silný stisk.
„Promiňte, musel jste si mě s někým splést.”
Muž ho obrátil obličejem k sobě.
„Neile, to není možné! Vždyť jsi…” Hlas se zadrhnul v hrdle. „Nevzpomínáš si? Todd. Todd Anderson.”
To jméno spustilo sérii obrazů. Sen noci svatojánské. Jeskyně, saxofon. Básně. Mladší verze tohoto muže sedící na protější posteli a usmívající se na něj. Hrozný žal a bolest.
Wilson zavrávoral a posadil se na podlahu. Todd si dřepl naproti němu. Brečel, ale přes slzy se usmíval.
Ten úsměv poznával.
„Já myslel, že jsem tě ztratil.”
„Todde?”

Trvalo to dlouho, padlo pár ne úplně lichotivých poznámek o inteligenci zúčastněných a některých jejich návrhů. Zabloudili v několika dalších slepých uličkách. Šili do sebe hlava nehlava.
Nakonec se ale dohodli.
Vyložili Aylu a opustili místo, které přes všechnu sladkou růžovost bylo hodně zrádné. Zamířili na Doktorovu nejoblíbenější planetu. Na Zemi.
Margaret, Hawkey a B.J. neradi, nicméně zodpovědně, usoudili, že se musí vrátit do válečného pekla Korejské války. George, Bodie a Ray zamířili stíhat zločince v Londýně 80. let. Hermiona slíbila Bodiemu, že za ním přijede, jakmile rozlousknou tuhle záhadu.
Doktor s magickou a diagnostickou trojicí odletěli do Plainsboro.

„Ten Doktorův… řekněme potenciální intimní přítel… je dávno mrtvý, ne?“ ujišťoval se Bodie.
„Pravděpodobně,“ přikývl Severus. „Tím náročnější bude kletbu zlomit.“
„Ayla nám nepomůže?“
„Těžko,“ zavrtěla hlavou Hermiona. „Její mysl jsme prolezli důkladně. Je ale složité odlišit fakta od domněnek, pověstí a mýtů…“
„Je vůbec možné zrušit neznámou kletbu?“ ptala se Ginny.
„Jak pro koho…“
„Severusi, nezlob. Sám jsi řekl, že to bude komplikovaný…“
„Co to udělat jednodušeji? Vrátit se v čase a zabránit tomu?“ napadlo Margaret.
„To zní dobře!“ nadchnula se Ginny. „A toho prasáka si podáme. Svázat, zavěsit na hák a…“
„Kotě, trochu mě děsíš…“ ušklíbl se Hawkey.

Severus byl příjemně překvapený, že ho nikdo nepřerušoval. Ovšem po Hermionině poslední větě se strhla mela. Všichni měli potřebu mluvit najednou a vyjadřovat nevíru, údiv, pochybnosti. Nejhlasitější byli pochopitelně ti, kteří až donedávna nevěděli nic ani o magii, ani o Pánech času. Zato Doktor byl podivně tichý…

„Tak dost!“ zavelel George, když hluk přesáhl snesitelnou hranici. „Zjistili jste ještě něco?“ obrátil se na oba kouzelníky.
„Uvalil na tebe kletbu,“ promluvila Hermiona na Doktora a snažila se nečervenat. „Potom co… víš…“
„Předpokládám, že si všichni dokážeme představit, co se stalo, nebo naopak nestalo,“ zastavil koktání Greg. „Otázka je – jde kletba zvrátit?“

Hermiona se Severusem společně vpadli do mysli růžové dívky. Chvíli se nic nedělo. Pak Severus zbledl, Hermiona zezelenala a dívka se roztřásla.

„Měli jsme to zkusit po dobrém,“ promluvila nervózně Alison.
„Nebuď cíťa, trocha Nitrozpytu ještě nikoho nezabila,“ odbyl ji Greg.
„Neměl jsi spíš říct, že všichni lžou a Nitrozpyt je jediný způsob, jak z ní dostat pravdu?“ škádlila ho Lisa.

Uplynulo čtvrt hodiny.

„Panáka!“ zaskřehotal Severus.
„Tři panáky,“ upřesnila Hermiona. „Pro ni taky!“

Doktor v roli pozorného hostitele nabídl skotskou preventivně všem.

„Tak spusťte,“ vyzval je.
„Můžeš nejdřív přinést záznamy o téhle planetě, o kterých jsi mluvil?“ poprosila Hermiona.

G. se ráno probudil a zjistil, že jeho zraněná noha nebolí. Vlastně ji vůbec necítil. Vzepřel se na rukou, aby se na ni mohl podívat. Uviděl, že místo jeho pravé nohy se do matrace boří těžký kus dřeva. Co se to stalo? pomyslel si. Nebyl to sen.
Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Je půl desáté!” Bušení se ozvalo znovu, tentokrát silněji.
„Nechtěl jsi odjet?” To byl hlas jeho přítele.
„V nemocnici už na tebe jistě čekají.”
G. chtěl vstát, ale těžký kmen ho pevně poutal k posteli. Čert aby to vzal! pomyslel si.
Jaké jsem si to vybral namáhavé povolání!

„Jak je možné, že si nás vůbec nevšímají?“ zkusil ji Doktor zapojit do hovoru a zároveň se něco dozvědět.
„Jsou to primitivní tvorové vycvičení s jediným cílem – najít a zničit. Jedí pouze v boji, těla nepřátel, aby je líp vyčenichali. Vy jim nijak nevoníte, jste pro ně jako vzduch.“
„A ty?“ položil zásadní otázku Greg.
„Myslím…“ řekla a neklidně pohlédla na válečníky masakrující se jen pár metrů od jejich skupinky, „že mě ochránilo to kouzlo, kterým jste mě spoutali. Jako kdybych se oblékla do vašeho oblečení nebo obula vaše boty. Jsem pro ně neviditelná…“
„Takže budeš spolupracovat!“ uzavřela spokojeně Lisa.

Řvoucí dav, na který jsem upozornil, se pohyboval rychle. Ještě rychleji se za kopcem vynořil druhý, zcela tichý.

„Teď se ukáže, kdo trénoval běh na střední vzdálenost,“ podotkl jsem k naší nepohybující se skupince a zaujal palebnou pozici, připravený hájit ústup.

Obě tlupy byly na dostřel. Nás si nevšímaly.

„Jdou po sobě!“ zařvala Ginny.

Za pozdní diagnózu pochvalu nezískáš, holka…

Vzápětí se ukázalo, že růžoví tvorové jsou uvnitř spíš do zelenožluta. A i když útočili na sebe, na nás dopadaly jejich kousky. Setřel jsem z obličeje tělní tekutiny nejbližšího z nich.

„Zřejmě dva znepřátelené kmeny,“ pronesl s akademickým zaujetím Doktor.

„Jo,“ přikývnul Doktor. „Pamatoval bych si, kdybych tu už byl…“
„Nebo taky ne…“ řekl Greg a mozkové závity mu rotovaly.

Růžová dívka začala couvat. Bodie ji chytnul za paži. Ginny ji spoutala a neverbálně zakouzlila ševelissimo. S Bodiem si stoupli zády k sobě a sledovali, jestli se neblíží další „přátelský“ obyvatel planety.

„Myslíš, že Doktorovi vymazali vzpomínky?“ ujišťovala se Lisa, že správně pochopila tok Gregových úvah.
„Přesně tak…“
„To by museli ovládat nějakou formu magie,“ podotkla Margaret.
„Zdá se mi,“ řekla Ginny váhavě a přimhouřila soustředěním oči, „že něco cítím. Silové pole, vibruje nad povrchem, přibližuje se a zase vzdaluje.“

„Nechci vypadat paranoidně… ale ten růžováček mi připadá nebezpečný,“ řekla Ginny.
„Souhlasím,“ přikývnul Bodie.

Zbytek Ostrovanů se zarazil. Spoutaný tvoreček působil neškodně, ale tihle dva měli obvykle na průšvihy čich.

„Neublíží nám, když si jí nebudeme všímat,“ vysvětloval Doktor, snažící se uklidnit situaci.
„Jí?“ otázal se Greg a důkladně si prohlížel spoutanou bytost.

Doktor nenápadně cvaknul sonickým šroubovákem a doufal, že tím skutečně na chvíli vyřadil translační program TARDIS.

„Je to mladá dívka,“ šeptal rychle. „Zřejmě jsme se strefili do období námluv. Pro zdejší populaci je typické…“
„Ona je na lovu?“ skočil mu se svým pověstným taktem do řeči Bodie.

„Mdloby na tebe!“ vypálila Ginny a tvor se skácel k zemi, vztekle kouleje růžovýma očima.
„Co blbneš?“ zeptala se Margaret.
„Chtěl nás zaklít,“ bránila se Ginny. „Aspoň myslím…“
„Jsme tu na návštěvě,“ vysvětloval Doktor trpělivě. „Snažme se nezpůsobit zmatek.“
„To na tebe vyloženě sedí,“ utrousil Greg uvědomující si, že by měl podpořit Ginny.
„Efekt motýlích křídel je nebezpečný. Změníš něco v běhu tohoto světa a nemusíte mít kam se vrátit.“
„Jakože tyhle, dle tvých slov přátelské bytosti, vyrazí na odvetnou výpravu a zničí Zemi?“
„Například…“
„Možná by v tom případě bylo dobré ho osvobodit a omluvit se mu,“ navrhla Lisa.