DMD Bonus č. 2 pro 09. 4. 2021. Téma: Cestopis

Jak jsem slíbila v minulém vydání, dnes se z našeho výchozího bodu – podkleťské Křemže – vydávám směrem na České Budějovice. Hned po výjezdu z obce stojí za povšimnutí kaplička vlevo a zanedlouho malebná požární nádrž ve vesničce Mříč, a pak už stoupáme na kopec, ze kterého je vlevo vidět až na horu Kluk. Nyní nás čeká dvojitý houpák, na kterém mi vždycky létá žaludek nahoru dolů, a již jsem se vyhoupla na rozcestí u Slavče, kde – co to vidím – bohužel stojí policejní hlídka a po zhlédnutí mého čestného prohlášení mě otáčí se slovy, že natáčení cestopisu ve výjimkách ze zákazu není.

Když jsme letěli nad Středozemním mořem, všimla jsem si u jednoho ostrůvku zvláštního zvířete. Poprosila jsem Morgavsu, aby řekla Pegasovi, ať přistane na pobřeží toho ostrůvku. Přistáli jsme, a já si tak mohla to zvíře prohlédnout. Je světle šedé, vypadá jako delfín, ale místo ocasní ploutve má ploutev ve tvaru nůžek. Na protější stranu jsem ho nakreslila. Kvůli jeho ocasu jsem ho pojmenovala Delfínovec nůžkovitý, a podle tety Morgavsy se to latinsky řekne Pontistes chelaenium, takže to sem píšu také. Všimla jsem si, že se živí chaluhami a rád vypouští pod vodou bubliny. Je hravý, a vůbec nikoho se nebojí.

Jestliže jsem Überwald popsala jako nudný les plný páchnoucích tůní, pak o Lancre nemohu říct nic jiného, než že tam, kde není kolmé, je nechutně kolmé.
Obyvatelstvo (obecný popis: Hloupí, případně výjimečně hloupí) se živí převážně zemědělstvím (na plochách, jež nejsou zamořeny pralesem). O trojpolním systému zřejmě slyšel pouze lancreský král, jehož pokusy předat tyto komplikované informace poddaným skončily fiaskem. Místo vysvětlování je měl tou motykou majznout.
Lancre je království, nicméně král respektu poddaných nepožívá (viz výše). Výkonnou i soudní moc mají zejména místní čarodějnice, odporné stařeny, které uznávají pouze svoji autoritu a NEPLATÍ DANĚ!
Člověk má chuť si odplivnout.

Omlouvám se, vůdče sekty.
Opustil jsem dvůr.
Našel jsem řešení.
Oblačná zákoutí halí ranní mlha.
Nesouhlasil byste.
Sestupuji z hory po dlouhém kamenném schodišti směrem k bráně do Gusu. Nikdy jsem si nevšiml její delikátní tesané krásy.
Ale věřím, že nakonec budete rád…
Míjím zeď kázně.
4 000 pravidel…
Město pod horou je výjimečné. Vodní kanály, klenuté mosty přes říčky ozdobené dračími sochami, trhovci nadšeně prodávající své zboží…
Koupím si mišpule a léky.
Kráčím po hlavní ulici. Nikde žádné dláždění, ani bílými oblázky vysypané cesty. Vyjdu z bran. Cedule hlásá: „Město Caiyi.“
Dále pokračuji vzduchem.
Počkejte prosím!
Daleko je Qinghe…

27. září
Dorazili jsme večer na ubytovnu.

28. září
Hodně jsme toho nachodili. Zatoulali jsme se v obrovském parku, ze kterého bylo hrozně daleko na zastávku. Aspoň jsme protáhli faldy. Já s Radimem jsme si dali sprint na sto metrů. Radim se předtím pořádně zapnul. Dle Simči, aby mu neskákaly kozy.

29. září
Dnes pršelo jak v Irsku. Zlomily se dva deštníky. Zachránil nás turistický autobus.

30. září
Dnes jsme jeli k Belfastskému zámku. Radim prohlásil, že „má úsery“. Naštěstí nešel po schodech první.

1. října
Zemřel Karel Gott. Radim oznámil, že by mu nevadilo jmenovat se Charlotte Ella Gottová.

Než jsem přijel do Rumunska poprvé, žil jsem v bláhové představě, že se jedná o kouzelnicky vyspělý stát.
To byl můj první velký omyl.
Rumuni jsou od dob Draculy ke všemu nadpřirozenému silně nedůvěřiví, vesničané stále chodí s věnci česneku okolo krku nebo alespoň kotníků. Jednou jsem před nimi omylem vytáhl hůlku a dostal jsem po hlavě koštětem od místní kořenářky.
Ale draci jsou tady úžasní. Rezervace v Severních horách je učiněný ráj. Nejenom díky mým milovaným šupináčům. Vysoké ostré štíty, které pomáhají vzdušným proudům, hluboké lesy i modré nebe. V přírodě zapomenete na všechna příkoří.
(Charles Weasley - Rumunský zápisník)

Hned po přistání jsem si říkal, jestli jsme náhodou netrefili špatnou planetu, protože o téhle by táta sotva mohl říct, že mám na co se těšit.
Všude byl sníh. Na skalách, na zamrzlých jezerech, na naší lodi, na nás... i na sněhu! Nikde ani živáčka, co by s ním mohl znavený a hladový cestovatel hodit řeč, nikde ani kobliha, a i když ve větru hrála taková moc zajímavá melodie, hlavně mi z něj mrznul čumák. Jo a taky tam bylo mrtě sněhu, to je potřeba zdůraznit.
Prostě když to srovnám třeba s výletem do Llullaillaco, tak Ilum fakt doporučit nemůžu.

Je ráno osmého dubna covidového roku. Vstávám v sedm třicet a moje první cesta vede na záchod a k počítači. Kachny stále nepřiletěly, zdá se, že byly definitivně vystříleny. Mířím do koupelny, ke stolu na snídani a potom ke sporáku. Ven se dostávám pod záminkou venčení tříleťáka. Objízdná trasa hřiště a zpět. Před obědovou přestávkou komplikace - plavčík ve funkci motoristy odmítá slézt z odrážedla. Po zpacifikování vzpoury míříme k rodinnému stolu. Po obědě vysouvám výzkumnou jednotku do přední linie směr les a dělám rajóny. Špicluju uši. Malý plavčík se má brzy vrátit zpět. Těším se až večer zakotvím v posteli.