Magdalena Vytáčková

"Babí! Husy plavou jako tolpéda!" hlásila Julinka Magdaleně.
"Copak, copak?" divila se ta.
"Dávali jsme pečivo rybám a husy jim ho všechno sežraly. A to ani nejdřív nebyly na vodě," žaloval Julinčin bratr Matěj.
¨Pojď se podívat! Babi!" vzala Julinka babičku za rukáv. Magdalena kapitulovala. Nechala se vnoučaty odtáhnout na zahradu.

Rybníček, ve kterém Zuzanin syn choval kapry, byl od zbytku pozemku oddělen dvojitým pásem hradeb. První byla z obyčejných dřevěných planěk, které místy chyběly. Druhou vyskládala z polních kamenů sama Magdalena Vytáčková proto, aby uchránila svou bohatou květinovou zahradu před nenechavými zobáky husích torpéd. Ta ji naštěstí nikdy nepřekonala.

Cestování s pěti malými vnoučaty je náročná věc. Zvolit místo, které by nájezd takové hordy ustálo, je těžké. Tentokrát měl tu smůlu les. Chtěla jsem navštívit naše malé mariánské poutní místečko.
Víte, kolik je na cestě k Panně Marii mravenišť? Bylo jich tam pět, přežila možná tři. Dvě byla zcela zdemolována nájezdem mravencožravých sígrů. Ve školce prý říkali, že mravenci jsou hrozně zdraví.
A z petrklíčů se dělá salát. A pod lípou u hájovny rostou fialky pro maminku do voňavky. Šišky ze smrku nad ní poslouží jako projektil...

U Panenky Marie roste kapradí. V nouzi se dá použít místo rákosky.

Vážení spoluobčané, obracíme se na vás s naléhavou prosbou o vypátrání zloděje.

Dne 3.4. 2020 byly ze zahrádky paní Magdaleny Vytáčkové (71 let) zcizeny její vzácné orchideje. Škoda byla vyčíslena na téměř padesát tisíc korun.
Nebylo to poprvé, kdy se něco podobného stalo. Neznámá hyena se o stejný čin pokoušela již dvakrát před tím.

„Nálezce mých orchidejí samozřejmě dostane odměnu,“ přislíbila paní Vytáčková pevným hlasem. Barbarský čin ji šokoval. Nelze tedy nepochopit poznámku, kterou stará paní pronesla vzápětí.
„Třikrát a dost,“ pravila sveřepě a zamnula si ruce. Po čtvrté se prý nikdo její lidožravé orchideje z džungle ukrást nepokusí.

Tlačenka Kačenka kontaminována hlodavci! zjistili ve středočeské vísce.
„Mám slabost pro neobvyklé věci, proto jsem dceru přemluvila, aby do krámu objednala kachní tlačenku,“ svěřila se paní Magdalena Vytáčková (věk neuveden). Svých sklonů k experimentování nyní jistě lituje.
Dcera Zuzana (viz foto) se však na matku nezlobí.
„Maminka bývala vědkyní,“ uvedla. „Asi jsem to experimentování zdědila po ní.“ Usmívá se.
Je to však trpký úsměv. Stále s ní totiž cloumá nevolnost při vzpomínce na pult potřísněný vyhřezlými vnitřnostmi.
O vývoji kauzy budeme dále informovat.

(Nabídka pastí na straně 5.)

„Já ti nevím,“ prohlásila mladá Košťálka a zasekla sekáček do špalíku vedle kostí, které prodávala Zuzana na polévku.
„Co nevíš, Drahuno?“ zeptal se opatrně Karel.
„Co s těma mýma klukama. Jeden je za kopečkama, druhej furt študuje a pořád nemá slečnu,“ stěžovala si Drahuna.
„Třeba se ženit nechce.“
„Já chci vnoučata!“ pokračovala Košťálka, jakoby to neslyšela. „Přihlásila jsem ho do anonymní seznamky. Málem mě zamordoval pohledem...“

„Tam nechoď,“ varovala podřimující Magdalena mladého muže s batohem na zádech.
„Mamka?“ pochopil hned. „Tak já si holt něco koupím na nádraží.“
Magdalena sáhla za lavičku. „Na. Třicet deka prémiové šunky, půl chleba, limonáda.“

Magdalena seděla pod rozkvetlou třešní. Obdivovala kontrast azurové oblohy a sněhobílých květů. Bezmyšlenkovitě hladila kocoura na svém klíně, který ovšem proti takové pozornosti nic nenamítal. Hlasitě předl.
Idylku ukončil zvuk přicházející bouře. Na Magdalenině klíně přistála vichřice. Kocour zavřeštěl. Zaťal drápy do Magdalenina stehna. Vysmekl se zpod klubka těl a prchl v dál.
"Vlacáku! Vlacáčku! Promiň, Vlacáčku!" křičely děti. Chtěly běžet za kocourem, aby mu pofoukaly bolístky.
"Dětičky moje...!" zadržela je Magdalena. "Nechte Vracáka být. Z toho se vylíže. Ten mizera má snad třináct životů."
"Babí.... Kočky maj jen devět životů!" namítal Matýsek. Julinka bráškovi přizvukovala.
"To povídej našemu Vracákovi."

Bohumil Vytáček byl abstinent z donucení, takzvaný abstinent práškový. Proto, když doprovodil manželku Magdalenu k autobusu vezoucímu obyvatele vesnice na exkurzi do vinného sklípku, zatlačil slzu nostalgie. Čekaly na něho téměř tři dny slaměného vdovství.
Při ohřívání večeře si bručel po vousy. Zrovna v tu chvíli totiž došel plyn. Náhradní bombu pochopitelně doma nenašel. S mikrovlnnou troubou si nerozuměl. Večerel tedy studené špagety. Ty neměl rád ani teplé.
Druhý den byla sobota a Bohouš zaspal. Vzbudil se přesně v jedenáct hodin, když prodejna plynu dole ve městě zavírala. Zuzana plyn neprodávala a místní spolupracovník plynáren zrovna vyspával opici na Moravě.

„To máš tak, Jonáši,“ začala rozšafně Magdalena Vytáčková. „Já pěstuju kytky. Kluci mají děvčata. Děti maminky a babičky. Všichni potřebují kytky. To jsou fakta. A ta jsou z podstaty neměnná.“
Vnuk trápící se zrovna nad domácím úkolem z matematiky zabručel.
„Proměnnými tedy jsou roční období a počet druhů zrovna kvetoucích. To máš iks a ypsilon. A můžeš přidat i z, totiž počet chlapců, kteří si svou milou potřebují udobřit. Přičemž v každé té neprázdné množině najdeš vždycky nějaký objekt. I funkce, kterou k tomu potřebuješ bývá jednoduchá.“
„Babička šmejdila po wikipedii!“ zamumlal vnuk otráveně.
„A má pravdu,“ uzavřela Magdalena spokojeně.

„Babičko, povídej nám pohádku, prosím. Prosíím!“ žadonily děti.
„Jakou?“ rozhodla se jim Magdalena vyhovět.
„Stlašidelnou!“ vyhrkla Julinka.
„Tak poslouchejte. Bylo, nebylo, opravdu se stalo. Jednou v létě jsme šli s klukama do lesa. Hráli jsme si, hráli. Najednou byla večer a my jsme zjistili, že nevíme, kudy domů. Nevěděli jsme, co dál. Vždyť už byla pomalu tma.
Potom jsme našli domek. Byla v něm taková stará babka. Ani slovo nepromluvila. Jenom seděla u dohasínajích kamen. Chtěli jsme přinést dřevo.
Najednou bába za náma. Se sekyrou. Chtěla nás sníst!
Utíkali jsme jakou o život.
Baba za náma. Ale utekli jsme jí.“

Magdalena Vytáčková měla nejhezčí zahrádku z celé vesnice. Ne snad, že by ji to tolik bavilo, ale šlechtitelskou stanici bílých tygrů jí manžel se synem zakázali. Prováděla pokusy s barvou květů u čeledi Astraceae a v rybníčku pokrytém pestrobarevnými lekníny chovala vlastnoručně vyšlechtěné plemeno masožravých žab.

Nocí se rozlehl strašlivý řev.
Zase mi někdo krade kytky, blesklo hlavou Magdaleně. Oblékla si župan a vyrazila na zahradu.

„Nepokradeš, Kájo, nepokradeš. To bys ty jako ministrant mohl znát. A dodržovat,“ kárala babka výtečníka. „Desatero přikázání je smlouva s Pánem Bohem.“
„J-já vím,“ popotáhl chlapec se zkrvaveným prstem. „Když ona Zuzanka chtěla leknín...“

Bylo dusné letní odpoledne. Barva na zábradlí u vesnického obchůdku se tavila horkem. Tiše kapala na chodník. Vincek Kovář chrápal pod nepojízdným fekálním vozem.
Naprostou nehybnost vesnice rušila pouze Magdalena Vytáčková hledající hřiby v trávě u pomníku padlých. Když dospěla k názoru, že slunce stačilo milé houby usmažit dřív než mohla ona, obrátila babka pozornost k Vinckovi.
Přicupitala ke spícímu a mocně ho šťouchla holí.
„Jdu podívat, jestlis pod tím hovnocucem neumřel,“ oznámila nevinně; dobře věděla, kdo jí minulý týden čmajznul ty tulipány.
„Sakra! Ne, nejsem mrtvej! Ženská jedna zatracená!“ nadával Vincek, který se leknutím praštil do hlavy o hřídel.