Bonus č. 5 pro 19. 4. 2014. Téma: Pábení

Zvláštně ji vábil - tím jak mluvil, i o čem.
"Západ slunce je nejkrásnější nad oceánem," povídal, a ona mu visela na rtech. "Když se tou neskutečnou paletou barev zalije nejen obloha, ale i hladina, a ty máš pocit, že se v těch barvách ztrácíš, rozpouštíš. A pak, když slunce definitivně odejde a všechno začne tmavnout, v tu chvíli můžeš slyšet, jak si všechno kolem tebe povzdychne a schoulí se samo do sebe - snad strachem z toho, co čeká v té přicházející tmě. Strachem ze žhnoucích očí, plíživých kroků, výhružných zvuků. A smutkem z toho, že po noci přijde další den..."

„Co teď s námi bude, Dave?“ zeptala se Nancy a přitulila se k němu o něco těsněji.
„Nevím, medvídku, nemam páru,“ odpověděl jí upřímně. Po dlouhé době zněl klidně, opustil ho veškerý stres.
Hleděli na hvězdnatou oblohu a přemýšleli o své budoucnosti. Neměli kam jít, pravděpodobně už je hledali. On vrah a ona jeho komplic. Byli podivná dvojka, ale nevypadali na zločince.
„Co se vlastně stalo?“ Nancy se podívala na Davea.
„Byla to nehoda. Nechtěl jsem ho zabít. Ale... nešlo to jinak.“
Povzdechla si. „To bude dobrý.“
Otočil k ní hlavu. „Nejsem si tak jistej. Teď už jsme ztracený existence.“

"To vám povím, kamarádi..."
Ostatní chlapi na břehu instinktivně zatáhli hlavy mezi ramena.

"To vám povím, kamarádi...," ozvalo se v téže chvíli pod hladinou.
Jeho kolegové neměli kam zatáhnout hlavy.
"...Nahoře jsem byl už víc než osmkrát. Třikrát jsem prej byl jenom malá čudla, vysokym obloukem jsem letěl zpátky. Pak už jsem se jim líbil a musel jsem se sakra snažit, abych se doplácal zpátky domů z podběráku. To co nabízejí, je prostě moc silný, ale mě to tak ohromně bavilo! Jo ale na starý šupiny, to už neni moje. Povim vám, radši si zobnu u dna."
"Bacha mladej, háček!"

„Kluci, tomu byste fakt nevěřili, ta blonďatá kost z Mrzimoru... To bylo jak tenkrát, když jsem se zdekoval na víkend a ten kluk z vedlejšího pokoje, co má mudlovské rodiče, mě učil stopovat, to byla psina! Pak jsme se ocitli někde u nějakých jezer a potápěli jsme, byla tam příšera, chtěl jsem si s ní pokecat, naše drahá Oliheň jí poslala vzkaz... Páni, ale příští víkend musíte jít se mnou, když se nám podaří zdrhnout, zajedem za těma čarodějkama, co nás zvaly v létě...“
„Proboha, Tichošlápku, je jim třicet...“
Remus se otočil, mávl hůlkou a zeptal se: „Říkali jste něco?“

Byl to malý, kulatý pán. Na tváři strnisko rozježených vousisek.
Špinavé ruce a umazaný, na mnoha místech roztrhaný kabát svědčili o tom, že s hygienou si moc starostí nedělá.
Lidé se vykláněli z okna. Někteří na něj hleděli s nechutí, ale ti, kdo pronikli přes nevábný první dojem, se museli usmívat.
Kulatý pán měl na tváři široký úsměv. Usmíval se, i když si pískal a děravý klobouk vyhazoval vysoko do vzduchu. V ruce svíral pravděpodobně poslední papírovou stovku a mířil si to do nejbližší hospody.

Chodil tak každý den, někteří mu říkali opilec, jiní smíšek.
A ti nejbystřejší opilé sluníčko.

"A pak, když jsme běželi se vší tou křupavoučkou a voňavoučkou zeleninou polem, připletl se nám do cesty Frodo Pytlík a Sam. No skončili jsme na jedný kupě, co ti mám povídat. Jenže to už za námi byl Červík a my museli běžet dál. A pak se do toho zamotal ten sráz..."
"A co Frodo a Sam?"
"Kdo?" Pipin překvapeně zamrkal než se mu po tváři rozlil výraz pochopení, "jo tihle dva! Copak já vím? Šli do Hůrky nebo kam." Hobit se rozesmál a máchl rukou, aby naznačil, koho že to zajímá. Hlavně, že oni mají pivo a uloupenou zeleninu.

"Ó, drahá slečno Woodhousová, tak ráda vás vidím! Tolik se toho od vaší poslední návštěvy stalo," chrlila slečna Batesová již ode dveří.
"Vskutku?" Emma ze zvyku omezila svoje poznámky i své vnímání na minimum.
"Opravdu mnoho. Však víte, v úterý, kdy chodívá dopis od Jane, jsem vzala jako obvykle matku ven. Že, matko? Ven!" zvýšila na nahluchlou stařenku hlas.
"Ráda to tak dělávám, přeji si, aby matce úterky byly těmi nejkrásnějšími dny. Také kvůli těm dopisům, víte, slečno? Počkejte, přečtu vám ten poslední. Byl moc zajímavý... Někdo ho tu mám, založila jsem ho, když se tu zastavila mladá paní Westonová..."

Paní Věra s věncem roků teprve k stáru zažila lásku.
Poznala moc hodného muže, takového Pata a Mata v jedné osobě.
Když ji na rukou nosil, měla v podvědomí obavu, že s ní nedopatřením zakopne.
Po svatbě cesta k moři.
Ostříží zrak noci.
Měsíc - maják somnambulū.
Dlouho utajovaná vášeň.
Touha vytryskla jak gejzír.
Mraky soupeřily s hvězdami.
Sladké slovo líbánky se stalo skutečností.
"Drahoušku, máš zuby?" ptala se rozpačitě Věra.
Její muž obkroužil jazykem zevnitř svá ústa. Sledovala, jak jeho pohyb mu nadouvá tváře.
"Nemám." s úlekem se chytil za pusu.
Já mám dvoje!" řekla Věra a podala mu protézu.

Elrond seděl v síni ohně spolu s Bilbem, který pokračoval na své knize. Hobit zvedl zrak a promluvil na elfa: „Už jsem vám vyprávěl, jak jsem sám bojoval proti zlobrům?“ Elrond pokýval hlavou a Bilbo pokračoval: „Byl jsem zrovna na lovu a trpaslíci seděli kolem ohně v táboře. Najednou si uvědomím, že nic neslyším. Tak jsem se vrátil. Všichni byli pryč. Pak jsem uviděl pět obrovských zlobrů, jak si opékají trpaslíky na ohni. Nakráčel jsem mezi mě, dostali strach, ale vydat je nechtěli. Tak jsem je pobil,“ dokončil vypravování. Elrond se usmál, slyšel ji mnohokrát, ale pokaždé byla jinak okořeněná.

Pábení. To je tak nepostřehnutelné a nevysvětlitelné slovo! Ano, znám pábitele. Znám jich docela dost. Hornické historky, trampské historky, školní historky, hospodské, městské legendy, vesnické pověsti. Vyprávěné tak, že člověk napětím pomalu ani nedýchá. Ozvláštněné vtipem, který člověk pochopí až s pěti a více vypitými pivy. Drsné příběhy s kouzlem minulosti a života dýchajícími z každého slova. Poslouchat tyhle příběhy je jako poprvé prozřít a zjistit, že se na nás někdo dívá. Je to návykové, silné a zábavné. Stejně dobře, jako vím, že pábení skutečně existuje, vím, že já nikdy pábitel nebudu. Nemám ten dar. A nežiju život hodný vyprávění.

Donesla Oldovi na hrob kytku.

Z rozkopaného hrobu naproti na ni koukal docela štramák.
„Brejtro, paninko,“ houkl.

Zapovídali se.
„Spravuju tu nebožce manželce hrob.“

Dělal kulisáka na Barrandově. Byl o šestnáct let mladší.

„A víte, mně se líbíte,“ sdělil jí suverénně, „ale mít kratší vlasy, to byste byla k nakousnutí!“
Skoro se urazila.
Stejně si s ním domluvila schůzku.

Přišla na ni ostříhaná.
On přišel o berlích.
„Vsadil sem se s klukama vod nás, že na to lešení nepřeskočím...“
„A spadnul,“ ucedila.
„Kdepák, doskočil. Ale pak sem malinko zakop a sletěl,“ zasmál se, „ale hubu jsem si nerozbil, pusu dostanete!“

Máňa seděla U Zlatýho tygra v divný společnosti. Dva mlaďoši v kvádrech s diktafonem jí pozvali na pivo výměnou za vyprávění. Prý grant či co. Pivo jí nezajímalo, ale mohla se naparovat.

Tak povídala. O tom, kde pracovala, to trvalo než spadla pěna, o tom, jak jezdila s cirkusem jako hadí žena, to stačilo sotva na malé pivo, o svých třech dětech a pěti manželích, o nikom nic moc nevěděla, ale vydalo to na další kousek. A pak její lásky…Lásky, co by vydaly na desítky milostných životů těchhle intelektuálů. Ale je bůhví proč zajímal jenom bezvýznamný románek s Hrabalem.

… on to byl kněz. Takový vodporně propracovaný kázání měl. Jenže von se ti rád napil. Nic tvrdýho, to zas ne, ale pivo mu jelo. Tak jsem našeptal sládkovi pivovaru, co byl kousek vod jeho kostela, že to chce tu přidat trochu chmele, tady fermentaci protáhnout, no a vzniknul z toho parádní ale. Ten kněžour po něm byl jak divej. Jenomže von pokaždý, když se tý orosený nádhery napil, propadl děsnýmu božskýmu vytržení a ještě vylepšil ty svý kázání. Samý krásy světa. Jeden by se z toho to… tento…

Tasemník si povzdechl. Dopisy psal jeho strýc krásné, ale jakmile se napil…

Následoval ho všude, dokonce i když prošel zdí a byl si naprosto jistý, že mu unikl, vždy se z nějakého koutu objevil a mlel pantem, dokud mu dech vydržel.
„…no a to jednou se můj prastrýček z devátého kolene vrhl střemhlav z horního patra, uvázaný lanem za kotník, prý aby si vyzkoušel pocit bez tíže,“ pokračoval Kocour a šíleně se přitom řehtal, „jenže to lano se odvázalo. Šest jeho nevlastních bratrů jej chytalo. A už jsi slyšel o válce dvou kočičích klanů? To ti byla panečku síla…“
Došla mu trpělivost. „Holly? Vypni mě, hned!“
Zablesklo se a Rimmer dobrovolně zmizel.

Můj tučňák se mnou spává v posteli
nestojí o zelí je hodně veselý
jí hodně masa a taky pivo pije
můj tučňák však není z Patagonie
Přicestoval v kufru jako vejce
vychovával ho bratranec mýho strejce
tam ho naučili provádět zabijačku
byl i v televizi šlo to na dračku
Pak ovšem strejc natáh bačkory
dědictví i právo jsou pěkný potovory
tučňák stal se náhle sirotkem
potuloval se po okolí širokém
sledoval lesy vody stráně
chviličku smutnil chtěl ke svojí mámě
Narazil na mě náhodou
když jsem seděl nad vodou.
Mám z něj trochu šediny
z tučňáka co je z Argentiny