Stínohra

Nikdy už si potom nevybavila přesně, jak to vlastně začalo.
Usmála se na sebe, když procházela kolem zrcadla. Slušelo jí to.
Kdo z nich se první naklonil, první se toho druhého dotkl... jinak.
Červenala se a vrhala kradmé pohledy kolem, aby se ujistila, že je nevidí nikdo ze známých.
Obvykle on odvážel domů ji. Dnes měla auto ona... a tak skončili před jeho domem.
Automaticky zavřela oči, když se k němu naklonila pro pusu na rozloučenou.
Políbil ji. Naplno. Zeptal se, jestli zůstane.
Věděla, že dělá chybu. Proti vší logice doufala, že ten nahoře se zrovna teď dívá někam jinam...

Kdyby tohle byl román, našla by v kapse jeho kalhot ještě poslední dárek - prstýnek.
Kdyby tohle byl příběh, přišel by jí od něj ještě poslední dopis.
Kdyby tohle byla fantazie, našla by ve složce jeho počítače ten poslední geniální vynález.
Kdyby tohle byla fikce, našla by pod jeho polštářem tu fotku, na které jsem se mu tak líbila.
Kdyby tohle byla pohádka, objevil by se v tom zrcadle, co den před odletem přidělal, aby jí dal poslední polibek.

Nic z toho se nestalo a jeho věci jsou jenom připomínkou ztráty.

Dokud zpoza poslední stránky jeho Bible nevypadne snímek z ultrazvuku.

Nikdy nebyla ten typ, co by nakukoval do kočárků, nebo se rozplýval nad malými "přírůstky" do rodin svých známých a příbuzných.
Děti si občas půjčovala, ale s ulehčením je vždy zase vracela rodičům.
Z mateřství měla vždycky trochu strach a hodně respekt, protože to byl dlouhodobý závazek.
Bylo pro ni tedy překvapením, když se její biologické hodiny ozvaly hned zkraje pěkně nekompromisně.
Ještě větším překvapením pro ni byl příval emocí, který se přes ni převalil když 'svého' malého človíčka poprvé sevřela v náručí.
Láska a touha chránit. Radost a úleva.
A trocha strachu o to, jak péči o něj zvládne...

Záviděla mu, když odjížděl.
Zprávu o pádu letadla nejdřív téměř přehlédla. Pak si ji nespojila.
Telefonát ji zastihl zcela nepřipravenou.
Nemohl přece být mrtvý.
Jak jí to mohl udělat? Nechat ji samotnou, zrovna teď!
Kdyby se vrátil,... byla by lepší, slibuje.
Zamkla, zatáhla žaluzie, vyvěsila telefon a zahrabala se do peřin.
Nevěděla, odkud se to dozvěděl Chris, nebo kde vzal klíče od jejího bytu. Ale najednou byl tady, staral se o ni.
Samotná jeho přítomnost byla potvrzením, které nechtěla.
Křičela na něj, obviňovala ho, dokonce ho i praštila.
Když chtěl odejít, sesypala se.
Zůstal a držel ji.
Nemohl udělat víc.

Hráli squash. Chris a Radovan se náramně bavili.
Jí tenhle sport nikdy nijak zvlášť k srdci nepřirostl.
Pravděpodobně proto, že jí nešel.
Ale nesměla si trhnout ostudu, takže lítala v té podivné kóji ode zdi ke zdi.
"Poskakuješ trošku jako koza," rýpl si Radovan. "Možná by ses měla víc soustředit."
"A s tou raketou moc zametáš. Stačí ji nastavit, ten míč se od ní vlastní kinetickou energií odrazí..."
Stiskla rty a do dalšího úderu dala všechnu svoji sílu.
Do stěny narazila nejprve Radovanova raketa a pak i on sám.
"Teda, to vůbec není fér, dát mi takovýho přizdisráče! Jen počkej..."

Zatímco článků o tom, jak najít "toho pravého", či čím se vyznačuje "pravý muž" byly plné časopisy i internet, článků, cílených na muže, které by radily jak vyhledat a zaujmout "tu pravou" byl jednoznačně nedostatek.
Možná si všichni mysleli, že muže nezajímá, jestli je příslušnice opačného pohlaví pravá nebo levá, nebo že nepotřebují poradit s tím, kudy ty správné dívky kráčejí a jak je potkat.
V případě Chrise se tento předpoklad každopádně ukázal naprosto chybným.
Když se jeho životní cesta konečně rozhodla protnout se s cestou té, kterou by považoval za vhodnou, byla už zasnoubená s jedním z jeho přátel.

Potřebovala řešení, a potřebovala ho rychle.
Přemluvit Radovana, aby ji nechal podstoupit umělé oplodnění byla otázka dnů. Vymyslet, jak celou akci provést tak, aby nevyšlo najevo, že už těhotná je, bylo poněkud složitější.
Naštěstí hned na druhé klinice, kterou navštívila, se setkala s doktorem, který nebyl proti provedení malé šarády - samozřejmě za patřičnou protihodnotu.
Když z bankomatu vybírala polovinu požadované částky, Saskie potichu velebila vlastní pragmatičnost, za to, že vždycky trvala na oddělených bankovních účtech.
Za dva dny poté i s Radovanem navštívila kliniku a usměvavý doktor provedl příslušný zákrok. Obálka se zbytkem peněz změnila majitele, skryta mezi hromadou formulářů.

Nepřiznala by to, ale to, že se s manželem už víc než půl rok marně pokoušeli o dítě ji ničilo. Když se jejich vztah opět zlepšil natolik, aby chtěli plánovat tak velký společný krok, brala to jako vysloveně pozitivní posun. Teď ale začali sklouzávat zase zpátky do hádek, stresu a rozhořčení. A pak jedno odpoledne, cestou z práce, potkala Chrise. Zašli na kafe a skončili u něj.
Vypadalo to jako neškodný úlet.
Jak ironický dokáže život být zjistila, když ve stejný den, kdy objevila, že je těhotná, přišel její muž s výsledky testů plodnosti s verdiktem "neplodnost kvůli nízké hemživosti".

Radovan byl vynálezce. Aspoň si to o sobě rád myslel.
Zrovna teď přišel s novým projektem, který hodlal prodat ministerstvu životního prostředí. Nebo Lesní správě.
Každopádně někomu, kdo má problém se vzteklinou.
"Říkám tomu Pump-a-liška," vysvětloval na prezentaci. "Spouštěcím mechanismem je infra čidlo. Když zdetekuje zvíře, vystřelí jehličku napuštěnou očkovací látkou. Ty jehličky jsou samozřejmě z biologicky odbouratelných a pro organismus zvířete naprosto neškodných materiálů. Nemusíme už spoléhat na to, že se zvíře rozhodne něco sežrat."
Úředníci mezi sebou začali vášnivě diskutovat.
Nakonec však zvítězila přízemní byrokracie:
"A jak chcete zaručit, že by ten váš vynález neplival na náhodné kolemjdoucí?"

Proč zrovna já musím mít takovou smůlu na vybíravý chlapi, to bych ráda věděla, pomyslela si Saskie, když se s kručením v břiše vydávala přes půl města. Kdyby to bylo jenom na mně, už bychom seděli u stolu a jedli - jedno co, ale jedli.
Jenže její společníci měli vyšší nároky.
"Bude se ti tam líbit," ujišťoval ji Radovan. "Mají tam tu nejlepší pizzu ve městě."
"Ne úplně jako v Itálii, ale blízko. A navíc je to jediná restaurace, kde mají opravdové, dobré kafe," doplnil informace Chris.
Saskie kapitulovala - znělo to dobře.
Tedy, znělo by, kdyby měli zrovna ten den otevřeno...

Cyklistický výlet se zdál být dobrým nápadem.
Prudké, táhlé stoupání ji vysílilo už ve třetině, ale nehodlala se vzdát. To, že zůstane z jejich skupinky beznadějně poslední, ji štvalo. Konečně se cesta začala svažovat. Blížila se k ostatním, když tu se ozval podivný zvuk a její kolo sebou začalo cukat. Když se dostala k ostatním, Greta vrhla významný pohled nejdřív na ni a pak na Chrise.
"Nejste vy dva náhodou příbuzní?" zeptala se.
Saskiino obočí zmizelo v ofině. "Ne."
"V tom případě musí být příbuzná vaše kola, protože najet na stejný střep se dvěma lidem jen tak nepovede," usoudila blondýna.

Když jí předváděl své nejnovější dílo, oči mu zářily jako dvě hvězdy.
Div nenadskakoval netrpělivostí, když mluvil o tom, co má v plánu dál.
Obočí se mu stáhlo ve výrazu soustředění, když mu sdělovala svůj názor na rozdělaný projekt.
Občas měla pocit, že nedokáže pořádně vnímat nic jiného.
Jeho nadšení jí připadalo nakažlivé.
Asi ji nemělo překvapit, když přišel s tím, že se svým uměním chce živit.
Neměla to srdce mu oponovat, jenom se sama sebe ptala, jestli tím náhodou neztratí to, co je skutečně důležité.
Bude to ještě pořád vášeň, když se bude muset přizpůsobit cizím představám a záměrům?

"Nezapomněli jsme..." začala.
"Ne," přerušil ji. "A pokud ano, už se stejně nemůžeme vracet, pokud nechceš, aby nám uletělo letadlo."
"Určitě jsi nenechal otevřené okno?"
"Určitě."
"Řekli jsme mojí matce, aby je zašla čas od času zkontrolovat?"
"Řekli."
"Co když se něco stane?"
"Jim nebo nám?"
"Jim... počkej, nám? Co by se mělo stávat nám? Nám se nic stát nesmí, co by si bez nás počaly?"
"Jsou to kočky, myslím, že by si poradily."
"Ty nic nebereš vážně."
Auto zastavilo. "Víš co? Myslím, žes zapomněla zabalit na tu dovolenou to nejdůležitější."
"Já to věděla, nic mi včas nepřipomeneš... co?"
"Klid."

Celé odpoledne strávil u klavíru. Komponoval. Zabrnkat pasáž - zapsat pár tónů - znovu zabrnkat - psát dál - zabrnkat ještě jednou, podle zápisu, aby se ujistil, že je vše správně. Chvíli nechat prsty bloudit, aby našel nový správný zvuk. A opakovat postup tak dlouho, dokud skladba nemá hlavu a patu.
Když se konečně vynořil s hustě popsanou stránkou notového papíru, byl na sebe patřičně hrdý. Rozhodl se se svým dílem pochlubit Gretě.
Hleděla nechápavě, ale s mírným zaujetím.
"Nevím jak to zní, ale kdybys ty noty očísloval, daly by se pospojovat do dokonalého obrázku..." usoudila nakonec.
Napříště jí nové skladby raději rovnou přehrával.

Život Caitir měl nelehký začátek. Tato neobyčejná žena však veškeré překážky postupně s pomocí své víry a přátel překonala, silnější a s obrovskou touhou pomoci lidem, jejichž osud byl podobně komplikovaný. Od raného mládí byla oporou všem, kteří za ní přicházeli se svými problémy. Navzdory jejímu plánu založit první protestantský klášter poblíž E55 ji potkala životní láska. Uznávaná jako doktorka, psycholožka a později hlavně diplomatka se dožila požehnaného věku a její smrt oplakávají tisíce lidí. Opravdu dobře ji však znalo jen několik nejbližších přátel.

Saskia znechuceně odhodila noviny. Na rozdíl od autora věděla, jak zlá uměla Caitir v soukromí být.