DMD č. 18. pro 18. 4. 2014. Téma: Hemžení

Jakub přišel na místní slavnost. Jak ale tančit s mrtvými, když zbytek odporuje. Vnuk potká dědečka. Babička vnučku. Jakub tátu. "Jak si dneska zatančíme?" "Viděl bych to na waltz." Někteří z nemrtvých se zamysleli.
Viděli členy svých rodin po letech, ale právě proto měli velkou radost.
Jakub viděl, jak dcera tančí s otcem v jedinou noc, kdy je to možné,kdy se mlůžou živí a mrtví setkat a nemění to přirozený řád věcí. I Jakub si zatančil i jeho maminka se zjevila a právě proto si i ve svých pětaosmdesáti letech zatančili. A hemželi se po parketu až do rána.

Zase sedíme na mostě. Nevím, proč se musíme scházet vždycky na mostech. Tradice, řekl by Jofaniel. Dnes je to tedy Karlův most. Nejveřejnější místo v celé Praze, víc lidí tady snad už být nemůže; všichni se proplétají a křižují a míjejí.

"Takže děláme i sebevrahy? Ale to je přece zakázaný." Ilmuth se rozdurdila.
Nith-Haiah ji rychle obejme kolem ramen. "Jasně že ne. Jenom se snažíme ulehčit jejich blízkým. Rozumíš? Ti na to doplácejí vždycky nejvíc."

Dívám se na pouličního umělce, který se na své jednokolce za chvíli rozjede do Vltavy.
Jofaniel na mne smutně pokývá hlavou. "Jen taková malá laskavost."

Lenka, tentokrát se svým novým kamarádem Lukášem, se znova vydala do baru za zábavou. Věděla, že tam bývá vždy víc lidí, než by jí bylo příjemné, ale tentokrát byl bar narvaný, lidma se to tam jen hemžilo. Než se pořádně dostala na taneční parket, tak se v tom lidském hemžení s Lukášem nejen ztratili navzájem, ale spousta myšlenek, ji málem přinutila otočit se a odejít. Když se konečně dostala na parket, začali hrát ploužáka. Někdo si ji neohrabaně přitáhl do náruče. A to byl teprve zážitek. Bez řádných tvarů, s rozpitými barvami a pln optimismu.
Tak díky hemžení potkala Rogera.

Nedělní dopoledne. Dětské hřiště se postupně zaplňuje. Dítka v tento čas přicházejí převážně se svými tatínky, neboť maminky většinou vaří.
Je zde Lev s Otíkem, přichází Jimram se Zachariášem. Než se nadějí, objevuje se i Tadeáš s Tobiášem a Tabitou.
"Oto, počkej, zastrčím ti mikinu do kalhot."
"Tabito, do písku si nesedej, je mokrý, a ty, Tobiáši, neházej ten písek ven z pískoviště!"
"Zachariáši, slez z té skluzavky, další děti také chtějí jet."
"Hergot, to je ale hemžení", povzdychne si Lev.
"Neskuhrej, měkoto, máš na povel jen jedno dítě, já dvě", kontruje Tadeáš a jde opět umravňovat svá rozdováděná dvojčata.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- Nuž veď ja len tak, či si do hory neodišiel, keď sa to tu každý deň hemží toľkými ženskými, čo ťa hľadajú, a do studne sa musíš schovávať.
- No, neodišiel, ale veru asi budem musieť. Včera sa jedna aj do studne pozrela, tak som sa rýchlo musel pod vodu schovať. A aj som sa napil a veru už ani nepamätám, kedy som vodu naposledy pil.
- A nehovoril som ti minulý rok, že máš tie študentky na brigáde na pokoji nechať. To by ťa tu teraz nehľadali.

Sarah se přikrčila za rozbořenou obvodovou stěnu věžáku a vykoukla ven z už neexistujícího okna. Ulice byly přeplněné malými, a přesto smrtelně nebezpečnými zerglingy, v jejich řadách se syčením proplouvali hydraliskové.
Byla obklíčená a bylo jí jasné, že na tuhle armádu jí munice stačit nebude. Ani její schopnosti jí nepomůžou dostat se k lodi, nastartovat, a odletět bez toho aniž by ji dostali.
Znovu se podívala dolu, kde tisíce zergů připomínaly rudou parodii na včelí plástev, a pak se zahleděla na polorozpadlý věžák na druhé straně ulice.
Hnízdo bylo dole pod zemí, stejně jako laboratoře.
Vezme ty bestie s sebou.

Měli to rádi. Jenom tu stát, pít kafe a pozorovat lidské hemžení. Poslouchat, jak město dýchá. I po všech těch letech jim Londýn připadal jako hráč a mistr převleků. Pořád samé překvapení. A že už je dokázalo překvapit máloco.
Bastet se choulila pod kapucí a tiše sledovala černé houby deštníků, plujících po dláždění hluboko dole. Anup měl pro změnu oči zvednuté k mrakům. Jako vždycky pozoroval Vlákna. Rychle jich přibývalo. Brzy bude tohle město plné Vidoucích.
Shorty už, pokud věděli, poslala pozvánku skoro každém z nich. Teď nezbývalo než počkat. A jak známo, ten nejlepší přehled máte vždycky ze střechy.

Nepřiznala by to, ale to, že se s manželem už víc než půl rok marně pokoušeli o dítě ji ničilo. Když se jejich vztah opět zlepšil natolik, aby chtěli plánovat tak velký společný krok, brala to jako vysloveně pozitivní posun. Teď ale začali sklouzávat zase zpátky do hádek, stresu a rozhořčení. A pak jedno odpoledne, cestou z práce, potkala Chrise. Zašli na kafe a skončili u něj.
Vypadalo to jako neškodný úlet.
Jak ironický dokáže život být zjistila, když ve stejný den, kdy objevila, že je těhotná, přišel její muž s výsledky testů plodnosti s verdiktem "neplodnost kvůli nízké hemživosti".

Nejpozději v květnu se u nás rok co rok začnou hemžit mravenci. S psychikou rozhozenou po porodu jsem nad nimi hystericky štkala. Později jsem budovala obranný pásmo z badyánu, hřebíčku a skořice. Kuchyně voněla vánočně, mravenci si na to pozvali příbuzný. Pak mi někdo poradil jedlou sodu. Snědí ji, nadmou se a zhynou! Zhynul jeden. Asi smíchy.

Skorošvagra jsem přistihla, jak zaujatě civí na průvod mravenců, mizících kdesi pod naší lednicí.
"Maj to promyšlený," vysvětloval. "Až jich tam bude dost, odnesou si celou lednici."

Nakonec jsem postavila za okno sklenici od medu.

Moji Nobelovku za mír asi zašantročili na poště.

V něčem tak velkém nebyla už dlouho. Obvykle chodívala do útulného, opuštěnějšího.
Nejdříve ji ten dav lidí vyděsil. Hemžící se masa všemožného věku, výšky, vrstvy. S rozdílnou rychlostí chůze. Ale za stejným účelem.
Poté si řekla, že to nějak bude muset překousnout. Snažila se vmísit.
Brala jen to nejnutnější. Přesto se neubránila špatného dojmu z fanatických pohledů a z hesla "vezmi všechno!"
Když byla venku, hluboce si oddechla. Do chvíle, než zjistila, že ji sleduje nějaký divný chlap. Byl pořád za ní. Nakonec se ukázalo, že chtěl jen vozík, neboť všechny došly.
Tedy, sleva, nesleva, v supermarketu už ji neuvidí.

Roniel se prodíral mezi lidmi, kteří spatřivše ho se k němu vrhali s prosbami o pomoc, a taky nekončící nadějí. Za brany kláštera se jich stahovalo stále víc a víc. Spousta jich jen seděla někde na trávě a vyčkávala, ještě víc jich pobíhalo z místa na místo. Někteří hledali přátele a sousedy, další obyčejnou radu nebo třeba půlhrst správné bylinky. Mnohé děti vesele štěbetaly, jako by se ani nemělo dít nic hrozného. Mezi nimi všemi pobíhali mniši snažící se situaci aspoň trochu organizovat. Tak moc by si přál těm utečencům, každému jednomu z nich, pomoci. Ale teď měl jiný úkol.

Postava ve starém vaťáku šťourá mezi kontejnery.
"Zatracený neprůhledný pytle," mumlá tiše.
šťouch
"No dopr***!"

Potřebuje panáka. A rovnou řekne Frankovi, ať volá policajty.

"...jsem do toho pytle strčil a ten hnusnej sajrajt se na mě vyvalil," bojuje s artikulací o hodinu později.
"Hele, ten hnusnej sajrajt je člověk, jasný?" ohradí se fešnej kravaťák.
"To už je jedno, ty troubo, ne?" obrátí se zpátky k paní doktorce.
"Se to na mě vyvalilo a celý se to hemžilo."

"Dobře, lidi. Miku? Pošli tělo co nejdřív do laborky, ať nám ty hnusný červíci nesežerou všechny důkazy."
"Červy odvézt taky!" doplní Kůstka důrazně.

"Vidíš to? Ta světélka? Do tmy zahalená část Země se mění v záplavu žároviček. Lehce ironické, jak v noci připomíná odtuď to, o co se těmi světly sama připravila."
Rose se obrátila k Doktorovi s výrazem, který si pojmenoval Vím, že se chystáš urážet mou planetu.
"Všechno to vaše lidské hemžení tam dole? Jed. Otravujete nejen sebe ale i zbytek vesmíru. Slyšela jsi třeba o světelném znečištění? Díky němu na nebi není vidět ani zlomek toho, co by mohlo být. Nedělej si s tím ale hlavu. Zkázu si způsobíte jinak. Už na ní pracujete."
"Stejně nás máš rád," podotkla.
Přikývl.

Kardinál se pokoušel pracovat. Komplikoval mu to chumel koťátek. Jedno kotě se mu usadilo na klíně, druhé na rameni, třetí chňapalo po psacím brku a čtvrté rozťapávalo rozlitý inkoust po důležitých státních listinách.
Když kardinál libovolné kotě odstrčil nebo přemístil, okamžitě se mu na dané místo nasukovalo jiné. Jejich máma na to hemžení dohlížela a, to by se kardinál vsadil, ještě je svým mňoukáním pobízela k většímu zmatku.
„Cavoisi!“
„Vaše Eminence.“
„Ty kočky mají tady v paláci nějaké vyhrazené místo, je to tak?“
„Ano, mají tu kotec, ale ještě tam ani nevkročily.“
„Vemte ty papíry, Cavoisi. Odcházím pracovat do kotce.“

V bezpečné ohrádce živých plotů na slunné straně školních budov bylo odpoledne živo, jako vždycky. Dívčí škola tvořila podstatnou část ospalého Highbury.
Před večerním vyučováním, večeří a modlitbami měly chovanky pár chvil radostného volna.
Mrs Goddard svoje drahoušky milovala, od nejmenší cácorky po nejdospělejší slečny, které samy pomáhaly s vyučováním.
Sad zvonil smíchem, dívčí hry, tance a procházky se proplétaly v jedno klubko hemžících se úsměvů a loken.
Zahradní branka zavrzala, rej na okamžik ustal. Sad se nadechl šeptáním.
Přišla mezi ně na obvyklý čaj. Sotva starší, než vychovatelky.
Vzácná paní se usmála.
Hemžení se rozběhlo nanovo.
Pod jejím dohledem.