Vídeňská krev (originální fandom)

Letošní souborné vydání zde. Obsahuje pár fotek, jinak ale bez příkras. Pořadí drabble je trošku jiné, příběhu to ale snad prospělo :).

Vizuální bonusové překvapení tutok (berte s rezervou, web, kde jsem vyráběla, má omezený výběr řady věcí).

A kdyby náhodou někomu uniklo... Loňské souborné vydání tady.

Sedí a tiše rozpráví, nocí září jen jediná petrolejová lampa. Aneta přetrhne nit hovoru a spěchá ven. Vrací se s rozmrzelým dítkem v povijanu.
„Já ho vůbec neslyšel,“ kroutí hlavou Wilhelm a dívá se na svého černookého vnuka, jasně patřícímu k otci.
„Máš staré uši.“
„A ty babské, drahá,“ řekne a vtiskne jí polibek na spánek.
Sedí v tichu, miminko ještě párkrát kníkne a znovu usíná. Aneta vzhlédne na svého muže. Rozumí jí beze slov.
„Řekni, ať to nedělám, a Lina s Frédéricem zůstanou doma.“
Odvrátí se. Mlčením křičí, rozumem sama v sobě ubíjí cit. Karoline musí odjet z Vídně.

Oslavu přerušili brzy po jejich příchodu, Wilhelm odešel do pracovny a požádal Anetu a Alexandra, aby vyprovodili hosty a nahoru přivedli Karoline. Ta teď vyplašeně těkala očima mezi rodiči.
„Uvědomuješ si, jaké tresty padají za vydírání?“
Vydírání?! Její holčička?
„Tati, já jsem nevěděla, co jiného mám dělat…“ začala Lina tenkým hlasem.
Aneta zbledla.
„Co ti udělal?“ zeptal se Alexandr ledově věcně.
„Nejsi dítě!“ zvolal Wilhelm, za všech ostatních okolností nejklidnější osoba v místnosti. „Věděla jsi dobře, jak tomu chlapci ublížíš…! Jako bych tě vůbec neznal.“
Aneta nerozuměla ničemu, ale cítila, jak se s každým dalším slovem propadají někam hodně hluboko.

Aneta byla jako na trní. V domě se sešla celá rodina včetně jejího otce, v kuchyni vypomáhala služka od sousedů a ona celý včerejšek strávila výběrem výběru z hroznů. Maličko to přepískla. Jakou oslavu uspořádá, až se narodí jejich první vnouče? Nemůže za svého otce, musí se zapít!
„Jsou tady!“
Aneta se povzbudivě usmála na Linu, která se celé dopoledne ošívala. Co na ni řeknou?
Čas na úvahy je pryč, pánové Stern, Sternbach a Sternbach mladší vcházejí do dveří.
Aneta se zarazí hned v první chvíli, ve Wilhelmově tváři poznává, že se snaží skrývat hněv. Na Linu se ani nepodívá.

Dva páni, Fehér a Volkonskij, stáli na nábřeží a krmili labutě.
„Chce, abych odjel, jinak prozradí... to, co o mně ví,“ vyhnul se nevyslovitelnému.
„Hm,“ zabručel Fehér a hodil do vody další hrst. „Chcete utíkat? Nebo věříte, že se za vás přátelé postaví?“
Konstantin se odmlčel.
„Proč mi pomáháte? Nemám vám ani jak zaplatit.“
Detektiv místo odpovědi z vnitřní kapsy saka vyndal fotografii a podal ji Konstantinovi. „Moje nebožka žena.“
Měla husté tmavé vlasy, široký úsměv a ostré, aristokratické rysy.
„Víte, jak jí říkali, když byla ve vašem věku?“ Významně se na něj podíval, než doplnil odpověď. „Monsieur le lieutenant.“

Nora vyšla ven, jakmile pod oknem zaslechla zvuky utichajícího motoru.
„Vy jste ji odřely!“ Pohledem i doteky prstů zkoumala škodu na karoserii, když z automobilu vystoupila Judita, ani se nezastavila a vběhla dovnitř.
„Kam běžíš?!“
Na ulici zůstala jen s podezřele tichou slečnou.
„Co se stalo?“ vypálila bez pozdravu.
Pokrčila rameny. „Do cesty nám vběhla srna.“
Nora se prudce nadechla. Otočila se ke vchodovým dveřím a vběhla za Juditou. Čekala na ni, padla jí do náruče a rozplakala se.
„To bude dobré,“ šeptala jí a hladila ji po vlasech.
Možná, že Juditě nedala život, ale jejich srdce byla jako jedno.

Na porcelánovém podnose voněl štrúdl. Na stole vedle něj stála kávová konvice, mléko a cukr. Host dorazil, společnost zasedla.
Madam Dvorak právě pohoršeně opakovala, jak strašné věci se jen tak pro nic za nic dějí slušným lidem. Pro jednou neměla na mysli svou neteř, která seděla sama tiše v křesle.
„Je to nepříjemná záležitost,“ poznamenal pan Fehér, když mu bylo dáno slovo. „Jsem ale na stopě toho člověka a udělám vše, co je v mých silách, aby byl dopaden.“
Nejmladší členka dýchánku zbledla.
„Lino, proč nejíš? Ta jablka nejsou otrávená!“ zaláteřila madam bez špetky poznání.
Vážený host si nalil kávu.

Když vešla, oči všech byly na malé slečně, z které viděla jen záda a tmavé vlasy pod kloboukem s fialovou mašlí.
„Moc mrká. Na tom budeme muset zapracovat.“ Tyhle rady z minulého století…
„Trochu kulatá, n’est pas?“ neodpustil si Henri. Sepsula ho ostrým pohledem. Moc dobře věděla, že ho jeho poslední známost opustila kvůli řezníkovi s pořádným pupkem. A dobře udělala!
„Mlčení ti ale jde dokonale,“ odvedla pozornost na sebe a počkala, až se dívka otočí čelem k ní. Byla roztomilá, s velkýma tmavýma očima, pořád trochu dětská, i když oblečená jako dospělá žena. Usmála se na ni. „Mluvíš taky?“

Do pracovny vlétlo jediné, zcela nevinné slovo: „Maminko.“
Nora vzhlédla od domácího účetnictví, v duši hluboký stín podezření. „Mluv, dcero.“
„Mohla bych si půjčit Antoinettu? Violetta umí řídit!“
To Nora bohužel moc dobře věděla. Pamatovala si každou vteřinu, kdy ji to učila. I všechno to, co dělaly mezitím. Tahle noční můra neměla konce.
„Prosím! Chceme se jen projet. Zastavit se u řeky…“
Ó bohyně, co všechno Nora s Violettou dělaly u řeky!
Ale Alexandr by to Juditě dovolil. Byl tím laskavým, respektujícím rodičem, zatímco ona byla za hydru. Když je tatínek mimo město… Kapitulovala.
„Dobře. Ale do večera budete zpátky.“

„Počkej!“ zvolala Lina, oči jako talíře. „Ty to myslíš vážně?“
„Nepřehrávej, to je moje práce.“
„To nemyslíš vážně…“ zakončila Lina árii pro dvě plíce a jeden obličej a opřela se do křesla, co nejdramatičtěji dovedla. Obě ruce si dala na břicho, jako by hrozilo, že ji šok z toho, co se právě dozvěděla, dovede k předčasnému porodu.
„Nedělej si ze mě legraci,“ durdila se Judita, rudá jako pivoňka. Dalo se to ale čekat. Zákaz mluvení o panu Rochovi podněcoval k probírání vztahů druhých.
„Vy spolu opravdu nic nemáte?“
Zakroutila hlavou. Nerada.
„A zkusilas poprosit Noru, aby vám u toho napovídala?“

Bylo pozdní odpoledne, první júl, pozdní júl byl práce čas. Nebylo v tom dvakrát poezie, zvláště ne v tuto chvíli. Konstantin se krčil pod svým těžkým pracovním stolem a hledal padlou gumovou pásku ke spoutání dokumentace. Místo pod jeho stolem bylo pouští, krajinou bez návratu, bránou předpekelnou. Přísahal by, že odsud někdy slyší výkřiky ztracených kancelářských duší.
„Kosťo, jste tady?“
Tuše Juditu, svou osvoboditelku od lovu gum, vysoukal se zpod stolu. Úsměv mu zamrzl, jakmile se vynořil nad stolní deskou. S Juditou přišla i slečna Karoline.
„Dobré odpoledne,“ usmívala se na něj, jako by v dlani nedržela celý jeho život.

„Mami, omlouvám se.“ Vstříc jí vyšla skoro na prahu. „Přehnala jsem to. Willi si vás zaslouží oba a já nejsem sama… Možná se dokonce usmířím s Juditou!“
Anetu ta náhlá změna překvapila, ale stokrát raději měla své děti, když se nechovaly jako sobečtí hulváti. Neměla stížností. „Miláčku, to je skvělé. A neboj se, všichni se vrátíme, než se narodí to tvoje malé.“
Lina se usmála.
„Mám tu pro Williho dopis,“ natáhla se pro obálku na stolku u pohovky. „Alexandr mi řekl, že ještě nečte, ale… Chci, aby si ho přečetl, než se vrátíte.“
Dojalo ji to. Její holčička je zpátky.

Přes námitky švagrové si vzala Linu stranou. Posadily se na postel v jejím dětském pokoji. Pod oknem pořád stála truhla s panenkami.
„Antoine nepřijede. Víš to, že?“
Mlčela.
Aneta si dceru přitáhla k sobě a políbila ji do vlasů. „Věděl, že jsi těhotná, když odešel?“
„Věděl,“ zašeptala.
„Je to sobec. Dobře, že se nevrátí.“
Lina se v jejím náručí napřímila. „V čem je to jiné u tebe?“
„Karoline!“
„Vím, že pozítří zase odjíždíš, tak si nehraj na svatou.“ Její hněv sílil každým slovem.
„Willi málem oslepl! Jak si vůbec dovoluješ...“ Nádech. Výdech. „Přijdu zase zítra.“
Lina jí v odchodu nebránila.

„Cesta byla strašná,“ řekla Aneta místo pozdravu a vystoupila z automobilu. „Vlaky už jezdí v každé druhé vesnici, ale nějaký skutečně potkat je zázrak.“
„Už jsem se bála, že mluvíš o mém řízení,“ ozvalo se od volantu.
Aneta krátce objala Alexandra, jenž se dosud nedostal ke slovu, a konspiračním šeptem ho zpravila o stavu věcí: „Jezdí jako ďábel. Nedivím se, že s ní Lině vždycky bývalo špatně.“
Její veselí propadlo do vědoucného ticha.
„Hlavně že jsi dorazila.“
Přikývla.
„Pomůžu ti s kufry.“
„Má jen brašnu,“ poznamenala Nora.
Jako by se ochladilo. Zvedl obočí.
„Za tři dny se vracím na Moravu.“

Tetička, Alexandr a Nora seděli v salónu. Rokovali.
„Judita ji tady nesnese, to je bohužel fakt,“ povzdechl si Alexandr. Obě dvě byly jako jeho dcery. „Snad se brzy usmíří, ale…“
„Co se dá dělat,“ utnula nářek Beatrix. „Nastěhuju se ke Sternbachovým a dohlédnu na ni.“
„Myslíte, že je to ještě potřeba?“
Tento pokus o odlehčení tíživosti chvíle se setkal s nepochopením.
„Toto není čas na žerty,“ odsekla tetička. „Zrovna vy dva byste si z celé té… nepříjemnosti měli vzít příklad. Víte dobře, s kým se stýká Juditka?“
Alexandr se pousmál. „Bezpečnější známost bychom si pro ni asi ani nemohli přát.“