Moje články

Přiznám se, že jsem toho letos moc neučetla a do konce května to asi nedoženu. Ale na jeden fandom jsem se podívala přímo. A bavila jsem se u toho tak dobře, že už z toho bych mohla sestavit celej výběrníček.
Tak proč ne, jdem na věc. Hezky chronologicky.
P.M.d.A. varuje: Když nejde farmář ke kurníku, přijde kurník za farmářem. Výhodný byznys
Borch spouští kotvu... inu... podle rozkazu. Invaze... pravděpodobně
Carmen úplně sama napsala roztomilé a dojemné malé drabblátko. První krůčky
Jeden den přistála zvlášť plodná hromádka, to byl rovnou letečák.
Jako první Rya, vari a marš rovnou do výběrníčku, no tak padám padám. Vzpoura
P.M.d.A. mě potěšila výběrem postav, mám slabost pro samovládce v tandemu. Nečekaná záchrana
A do třetice tu máme Wolviecat s trochu nečekaným pojetím, což vždycky ocením. Odokněno jest
Dain asi svým babským uchem odposlouchával plány samotného sira Pterryho. Půlnoční soirée
P.M.d.A. se druhým pohledem střetla dokonce sama se sebou. Fakt nevím, jak se jí podařilo při zadání, že se nesmí nic pozměňovat, napsat něco, co má cenu číst. Dvě scény by byly přece jenom moc a už tak se mi tu dost roztahuje, takže Sazeč
Tenny rozpracovává převratnou teorii, i když by svět spíš potřeboval něco jiného. Gratulujeme vítězům!
A nakonec ještě jednou P.M.d.A., kteroužto bych snad nejradši praštila. Z tohohle tématu jsem nechtěla číst vůbec nic. Atentát

Ostych, když byl dočasně pověřen vedením palácové kanceláře, přestože tu byli služebně starší a zkušenější kolegové.
Překvapení, když předal Patricijovi životopisy uchazečů o místo tajemníka a Vetinari ho požádal ještě o jeden.
Rozhořčení, když zástupci cechů zbavili Patricije úřadu za nedostatek válečného nadšení.
Škodolibost, když strážci zjistili, že Vetinari ve vězení není.
Zmatek, když dostal naprosto nečekanou ránu.
Pobavení, když ho Patricij za odeslání těch zpráv nazval zrádcem.
Starostlivost, když si všiml, že se Vetinari o svou hůlku začíná doopravdy opírat.
Zklamání, když slyšel, že v domácnosti pro něho zaměstnání nemá.
Teprve tehdy se jeho pocity slily v jediný cit.

„To jsem ještě neviděl," zhrozil se i major. „Kolik je mu let, pět?"
„Čtyři a půl..." odpověděla matka váhavě.
„Čtyři a půl roku," opakoval a kroutil při tom hlavou. „To jste mu nechali udělat kde? Kdo zbrušuje duhovky dětem? Mluv!"
„Nemá zbroušené duhovky! S modrýma očima se narodil! Podívejte se pořádně do jeho karty, všechno to tam stojí!"
„Padělali jste i dokumentaci?"
„Ne!"
„Koupila sis na černém trhu vadný materiál?"
„Nic jsem nekupovala!"
„Nevykládej mi tu pohádky. Ve státní genetické bance je alela modrých očí dvacet let vymýcená."
„Není počatý z banky..."

Ta naprosto nezodpovědná hazardérka nechráněně souložila s manželem!

Na zámku bylo pozdvižení. Princezna Zuzanka se ztratila!
Král s královnou ji hned dali hledat. Žalářem hrozili, kdo nepomůže, odměnu slibovali, kdo uspěje.
Jedině Barča, vnučka čarodějnice, si však vzala na pomoc jabloňový proutek nasáklý pátracím lektvarem. Našla princeznu daleko v lese.

„Domů nejdu," dupla si Zuzanka. „Támhle v jeskyni hnízdí sedmihlavá saň a táta by chtěl její hlavy vycpané nad krb."
„Cože!" zhrozila se Barča. „Saň sedmihlavá je přece kriticky ohrožený druh!"
„No právě," přikývla Zuzanka. „Takovou trofej nikdo nemá."
„Ale vrátit se musíš," namítla Barča. „Počkej, už to mám! Zasadíme kolem bludné kořeny."

Tak saň před lovci ochránily.

Výprasky, bití. Třikrát, čtyřikrát denně.
Soustavné připomínání, že tak hodný jako rodiče na ni v životě nikdo nebude.
Spolužáci, pro které byla nesmělost důvodem k posměchu a šikaně.

Bránění v odchodu. Výprask, pokud do školy dorazila pozdě.
Doma budeš za světla a nevymlouvej se, že vyučování končí v půl šesté.
Proč se bavit s takovou, která nikdy večer nepobude.

Ze školy rovnou domů. Obstarat domácnost a učit se.
Žádné trajdání zbůhdarma.
Proč se bavit s takovou, co nezůstane ani chvilku odpoledne.

Dávejte k drabblatům varování. Čtenář může mít traumatickou zkušenost.
Téma je jen trochu depresivní.

Klidně si prašťte, jsem zvyklá.

„Co to má na nohou?" optal se Sibyly nenápadně.
„Víš, jak se při obouvání vzteká, že chce cítit, po čem šlape."
Přikývl. Byl na syna náležitě pyšný.
„Šije je paní Pařízková v ulici Mazaných řemeslníků. Pro půlčíky. Jsou zvyklí chodit bosí, jenže městské ulice jsou příliš špinavé."
Ne jako slepičince a kravský hnůj, co měli kolem hospodářství ve staré domovině.
Hlavně že Samík má radost.
„Nechala jsem jedny ušít i pro tebe."

Sam sklopil oči k nohám. Ještě lepší než tenká lepenka. Četl dlažbu jako slepeckou knihu.
Jen Bosonohé boty vypadaly trochu jako žabí nožičky a snižovaly vážnost jeho uniformy.

Jednoduchá zakázka. Trochu delší trasa, pravda, ale zase tím lukrativnější a s expresním příplatkem. Jen dva pasažéři.
A zpáteční, takže pěkně za dvojnásobek. Každý by to vzal.
Jenomže ne, brácha do toho se mnou nejde. A to jen proto, že v závěrečné části máme trochu ztížený terén.
„Trochu ztížený," nasupil se. Nebo vlastně naorlil. „To myslíš ty šílené turbulence, z kterých vždycky zvracím, nevyzpytatelné proudy nad rozpálenou pouští a nulovou viditelnost kvůli sopečnému popelu? Promiň, Gwaihire, nehodlám se rozplácnout někde o úbočí nebo zabloudit a nechat se sestřelit. Do Mordoru neletím. Ať jdou pěšky."
Brácho, ty nejsi Landroval, ale Landrover.

Přes místnost měl nataženu síť, aby se létající stroj s mávajícími křídly nerozbil, až narazí do zdi, ale jak se ukázalo, nepotřeboval ji. Namáhané spoje se roztrhly a pochroumaný model se sesypal na zem.
Když se rozhlédl, kam mohla zapadnout vrtule, zjistil, že má návštěvu.
Měl toho chlapce rád. Kladl bystré otázky a dovedl ocenit umění. Ale dnes si dělal starosti. Kvůli ručnici.
Leonardo za to vlastně mohl. Sestrojil ji.
Teď mohl Havelockovi jen uvařit čaj, vyslechnout jeho trápení a pokusit se ho na chvilku přivést na jiné myšlenky povídáním o nových vynálezech.
To poslední se mu beztak moc nepovedlo.

Ledva přijdu do vesnice,
výkřik k uším proniká:
„Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho, zlostníka!"

Odvádím si nebožátka,
aby byla v bezpečí.
Když je nechce vlastní matka,
dobrou věc to nesvědčí.

Rozhlédnu se, která z chalup
posílá mi pozvání.
Vejdu zlehka, žádný kalup,
zahajuji jednání.

„Dej sem dítě," pravím suše,
„zbavím tě tvých potíží."
Přestože jí mluvím z duše,
matka zlostně zahlíží.

Pevně dítě za krk svírá,
marně prosím: „Pusť ho už!
Vždyť tvým stiskem chudák zmírá!"
A vtom vstoupí její muž.

Za ženou se honem žene.
O dítě se neshání,
které leží zardoušené…
Mé největší selhání.

„Měl byste si ve věcech udržovat lepší pořádek," pokáral ho Patricij. „Nejste přepracovaný?" ptal se starostlivě.
„Jsem úplně odpočatý," odsekl. Probdělou noc by tomu floutkovi nepřiznal ani za nic.
Prý přepracovaný! I kdyby snad někde založil papíry, což neudělal, určitě by jen tak nezaložil mrtvolu.
Profesionální práce s paklíčem, žádné stopy, a v márnici Angua necítila nic cizího, takže golem. Jaká náhodička.

„Nakonec se tedy celá věc vyřešila k vaší spokojenosti," nadhodil Vetinari.
„To sice ano, ale blbce ze mě přitom dělat nemusel!"
„Sire Samueli, musíte si zkrátka zvyknout, že současný Patricij dává přednost trochu jinému stylu práce než já."

Vůdce národa musí být připraven na každou možnou eventualitu.
Po fasádě paláce hbitě šplhala nezřetelná postava. Nešlo však o vraha, zloděje ani špióna. To se Patricij ankh-morporský věnoval pravidelnému tréninku.
Po zvládnutí doskoku do hnoje postoupil k cvičení vyhnutí se nastraženým sudlicím a odtud k pokročilým technikám. Transfenestraci mezi kuchyní a přípravnou dokázal vybrat kotoulem plavmo v obou směrech. Infenestraci znal ze své minulosti; u triumfální reinfenestrace dosud piloval styl. Přešel i k interfenestraci do vedlejšího křídla budovy.
Dal si dobrý pozor, aby ho nezahlédla uklízečka. To se podařilo dokonale.
Zůstal intrafenestrován mezi oběma tabulemi, dokud ho ráno nevysvobodil sekretář.

Klima v zahradě bylo povznášející.
Zněl tu bzukot včel a šumění listoví, k zemi se tiše snášely okvětní lístky, zatímco mezi květy už dozrávaly třešně, hrušky nebo mandarinky, protože roční období taky ještě nikdo nevynalezl. Vzduch byl svěží, sluníčko hřálo, vál mírný vánek, vláhy v rose a půdě tak akorát, no zkrátka...
Zkrátka tak trochu nuda.
Když to trvalo týden, tak už dost velká nuda.
Jiné plody si alespoň užívaly pozornosti těch dvou, ale mě si pořád nevšímali.
„Ty, poslyš," povídám nakonec tomu tvorovi, co se tak rád vyhříval ve větvích mého stromu, „nemohl bys je ke mně nějak přilákat?"

Kapitán Frkhlšt zálibně hleděl na dílo, které tu primitivnímu obyvatelstvu zanechávali. Základní technologie! Počátky umění! Až se vrátí na příští misi, budou jim možná moci předat i jazyk civilizovaných bytostí a pokročilé písmo.
Ani se netajil tím, jak se těší domů, do vyspělého světa.
Oddíly už jen naposled kontrolovaly, že nezůstává ani smítečko, jež by domorodce v jejich nevědomosti mohlo podnítit k divokým spekulacím o cizích bytostech.
Velice ho rozladilo oznámení, že pro závadu na lodi bude start odložen.
Naštěstí odpadní trubku z umýváren mužstva opravili vcelku rychle.
Jen pod stupňovitou pyramidou po sobě technik zapomněl uklidit kus prasklého těsnění.

Nikdo nezaznamenal, že se ve stínu římsy o veřeje ledabyle opírá tmavá postava. Muž neurčitého věku pozoroval strážnici a ze siluet za okny si dával v hlavě dohromady, kolik přesně je uvnitř policistů a kde se pohybují.
Před několika lety se mu tady přihodila ošklivá nepříjemnost. Tehdy se z toho ještě vykecal. Za dnešních okolností už se na výřečnost spoléhat nemohl.
Za chvíli pronikne dovnitř a v žádném případě se nesmí stát, aby se vzápětí skácel jako podťatý a chvíli o sobě vůbec nevěděl.
Až kapitán Navážka mu tenkrát prozradil, na co vlastně ve tmě narazil. Řekl lapidárně: „Na mě."

Jak jsme exkluzivně zjistili, Patricijův tajemník Rufus Važuzel každou osmotu navštěvuje rezidenci Patricijova předchůdce. Stěží se ti dva scházejí jen nad partičkou buch. (Pan Važuzel ostatně buch nehraje.) Zdá se, že Vetinari nadále tahá za nitky, aniž by však přijímal také odpovědnost.
Spíš než takto vodit občany za nos, měl by si bývalý vládce najít nějaký klidný domek na venkově, odkud se nebude míchat do politiky města.

Domek na venkově by mohl být docela příjemný, napadlo Havelocka. Odložil noviny a začetl se do dnešních semaforových zpráv* od lady Margolotty a arcikancléře Viléma Mrakoplaše.

* Samozřejmě šifrovaných. Jednalo se o soukromou korespondenci.

Tři košíky na stole se zlomyslně šklebily.
Vzal do ruky asi půl štosu z přetékajícího košíku Protřepat, párkrát balíček bez zájmu sejmul, zaregistroval nadpisy a zase papíry vrátil zpátky. Tohle počká.
Sáhl do košíku Vyřídit. Letmo přeletěl očima pravidelný přehled dopravní situace. Pokaždé stejný, dokonce se mu zdálo, že poznává některé pravopisné chyby. Šup s tím rovnou do Vyřízeno.
S dalšími položkami to šlo podobně. Výkaz z inventury zbrojnice. Objednávka vybavení pro laboratoř. Totéž pro pitevnu.
Podezření na sabotáž v cechu alchy... tak moment.
Tenhle nesmysl už skutečně jednou četl.
Někdo ty košíky pomíchal.

Kdo tu šmejdil a co hledal?

„Bohové!"
Pláten bylo celkem osm. Mohla vznikat možná po sedmi letech. Představovala tak vlastně jakousi časovou studii.
„Našel jste Leonardovy portréty."
„Řekl bych, že mají skoro blíž k aktům."
„Nepřehánějte. Na každém jsem přinejmenším zpola oblečený." Bosé nohy, vyhrnuté rukávy. Neodkládal oděv. Odkládal své postavení, odpovědnost, starosti a ostražitost.
„Proč jste si objednal něco takového?"
„Neobjednal jsem si je. Požádal mě, abych mu seděl."
„Museli jste si být hodně blízcí, když jste mu vyhověl."
„Byl jediný, před kým jsem mohl hovořit otevřeně. Většinou mě stejně neposlouchal, když jsem mluvil o městě."
„Schází vám, viďte..."
Náznak úsměvu. „Teď už trochu méně."

Gregory courteously poured her a cup of tea. "We should name the elephant in the room," he said.
Vivian had a suggestion. "Dumbo?"
"Very fitting," he chuckled. "It's amazing how you get along with Miles."
"Nicky now wants to be an attorney."
"Flattering." He fell serious again. "You know I'm widowed."
"And I'm unwed."
"Vivian... I like you. If you didn't have a crush on me, I'd propose a marriage of convenience. But as it is... I'm not over Anna."
She had to laugh. She laughed hard, and long, leaning against Gregory's shoulder, while he held her in his arms.

Slunce svítilo i skrz závěsy příliš ostře a hlava mu třeštila, přestože mu někdo, a Rufus velmi pochyboval, že on sám, přiložil na čelo ledový obklad. Dosud měl na sobě večerní oblek. Boty naštěstí ne, jen doufal, že stojí srovnané vedle postele jeho vlastním přičiněním.
Stále si nedokázal přesně vybavit události včerejšího večera. Konala se výroční večeře cechovních představitelů - poslední, kterou uspořádal, jak se důvěrně dozvěděl.
Což ho rozhodně neopravňovalo se opít jako studentík.

„Vezměte si den volna," poradil mu jeho zaměstnavatel laskavě. „Našemu nezvanému hostu jsem už vysvětlil, jak nesmírnou chybou bylo místo útoku na mne praštit obuškem vás."