žádný

Mnoho legend hovoří o řekách zapomnění. V universitním archivu jsem však narazil na pojednání o řece paměti.
Stráviv zbytek studií rozborem zaznamenaných vyprávění, uspořádal jsem po absolutoriu dalekou výpravu.
Dvacet let jsme propátrávali neprostupné lesy a bádali v odlehlých horách, který z potoků napájejících hlavní proud je ten pravý.
Až jsem ji nalezl. Vysoko mezi oblaky, vrostlou do skal pohoří. Nebyla zdaleka tak mladistvá a krásná, jak jsem ve svojí bláhovosti očekával. Bílé vlasy jí splývaly po úbočí do všech směrů, nepozorovaně přecházejíce v pěnivou vodu bystřin.
Pohlédla mi do očí, pousmála se, uchopila trojici pramenů a začala je plést.

Diář vypadal, že drží pohromadě jen silou vůle; byl naditý k prasknutí nejrůznějšími záložkami, různobarevně trčícími do všech směrů.
Povzdechlo si, nalistovalo 22. duben, zaostřilo na záložku růžové barvy a sáhlo po telefonu. Notně pomlácená Nokia 3510 vydávala při mačkání tlačítek charakteristické trůtání.
"Haló, sourozenče? Hlásím se s vývojem ohledně Rezáče... jo, dneska prohrál v kartách celou výplatu, takže s tou jeho slečnou máš zelenou. A podej mi další inzerát, můj dnešní společník spadnul do kanálu a zlomil si nohu. Dobře víš, že samo vyrazit nemůžu..."
Neštěstí si promnulo oči a odložilo telefon. Ta nesmyslná pravidla mu byl čert dlužný.

Noc čo noc sa vytrácala z rodičovského domu a napriek hrozbám, číhajúcim v okolí dediny, unikala do náručia lesa, k Jazeru duší. Bosá. Neučesaná. Osamelá.
Nebála sa. Lesa nie. Už ako dievčatko vnímala chvenie trávy pod chodidlami, praskot
v stromoch, ale najmä šepot hlasov, prichádzajúcich z hlbín jazera. Cítila duše dávno nežujúcich. Ich blízkosť, pocity a túžby. Stratu i ľútosť. Za tie roky sa stali jej priateľmi a strážcami.
Celé noci prebdela a čakala, či ju navštívi. Jej Emil. Drahý Emil. Veľmi jej chýbal.
Hlbiny zanôtili. Šepot zosilnel. Prichádzala nová duša.
Rozplakala sa. Radosťou i žiaľom.
Nežne zavzlykala. „Môj milovaný...“

3. června Zjistil jsem, že mám na kole pořádnou osmu - další drát v háji. Vzal jsem v dílně hned dva, snad mě Em neviděl. Než jsem dojel do kůlny, zase jsem píchnul. Takže zase výbornej večer. Blbě jsem na to viděl, dochází petrolej. Navíc jsem měl pocit, že kolem něco dupe a funí, snad ježek nebo co. Našel jsem na stolku staré výkresy s nějakými šílenostmi - bicykl, vrtule, různé převody, musel jsem být včera s Kubou pořádně sjetej.

10. června Kolu upadla šlapka. Dost, končím s trávou, začínám šetřit. Už se těším, až si koupím nové a to staré poletí.

„Říkáte, že výzkum časoprostorového mostu pokračuje?“
„Samozřejmě. Šlo jen o drobné zdržení.“
„Zdržení? Profesor zemřel. Uhořel doma v obýváku, s celým výzkumem! Dobře víte, že nevěřil systému. Nikdy nic neuložil na síť, ba ani na jediný klíč! Všechno měl jen
v sešitech…“
„To si uvědomujeme. Proto jsme tady.“ Pohlédli na ženu připojenou k monitoru. „Věříme, že ona je řešením.“
„Ona je…?“
„Profesorova asistentka a také největší fanynka. Máme důvěrné informace, že si přečetla celý jeho výzkum. Bohužel leží v komatu, ale ty znalosti tam kdesi jsou.“
„No a?“
„Provedeme sken paměti. Přečteme si její vzpomínky a pak uskutečníme náš cíl.“

„Věčně bys něco kupoval," podupávala blondýna netrpělivě.
Její společník nedůvěřivě převrátil v rukou další meloun.
„Dostaneme se někdy k moři?"
„Tenhle má strup..."
„Prosímtě, dělej! Jsem unavená a je mi horko."
„Taky zespoda bledý..."
„Vnímáš mě?"
Chlapík si konečně vybral. „Nechápu, co ti vadí," bručel, když odcházeli.

Azíz zvedl jeden z melounů k uchu, zaťukal a spokojeně jej podal ke zvážení.
„A mátu na sýrové šátečky," připomněla Zahide.
„Tři svazky máty," poručil si Azíz. „Tak, kam dál?"
„Pojďme se projít. Někam, kde nebudou cizinci."
„To rozhodně." I on měl turistů dost.
Nasedli na motorku a zamířili do kopců za městem.

Zdál se mi dost děsivý sen. Spala jsem v něm a jen jsem se modlila, aby jsem se tam neprobudila.
V tom snu jsem viděla vždy záblesk místnosti a potom sebe jak v ní spím. Po nějaké době, která mi přišla jako věčnost se místnost změnila. Byla jsem v sedmi místnostech a probudila jsem se ve třech. Pokaždé jsem viděla jen záblesk místnosti, která byla pokaždé tak hrozná, že bych ji nikdy nechtěla vidět doopravdy. Ale to bylo ještě nic oproti těm třem, ve kterých jsem se probudila. Po probuzení jsem se v nich procházela a byly to místnosti smrti...

Jak starý obraz v černé a bílé
ozvěna chrastícího rádia
odněkud z konce třicátých let
internet přináší zvěsti každou minutou
s věrným zvukem ve vysokém rozlišení

Utkvělý pocit, že je něco špatně
něco naopak
(krom toho, že špatně je úplně všecko)
chřipka přece přichází až po válce

Brzo se bude chleba vážit zlatem
jenže kdo ví, zda podzim vůbec přijde
možná se šílenec stahuje jen proto
aby měl kam hodit jedovatou muchomůrku

Nedokážu psát letos o skřetech
a nemám sílu rýmovat verše
sedím v závětří za Ukrajinou
a vůbec nic mi nechybí

(jedině moje babička,
která se narodila v Irpeni)

„To za mých mladých let“ pomyslel si padesát let starý dub „všude kolem byly stromy“
Byl jsem součástí lesa, teď jsem součástí takové větší rodiny stromů.
Netrvalo to ani tak dlouho a kolem to vypadá úplně jinak. Vzpomínám na to, jak když zafoukal vítr, listí všech stromů začalo šustit. Byl to ten nejkrásnější zvuk co jsem měl možnost slyšet. Když fouká vítr dnes, ten zvuk je tichý a nezní tak šťastně jako dřív.
Uslyším kroky, kroky člověka. Zafouká vítr a já slyším známý zvuk listí, ale zní to jinak než obvykle...
Je tu někdo nový. Ten člověk přinesl nové stromy.

Z myšlenek o dnešním ránu, kdy jsem zaspala a ve spěchu si zapomněla převléci pyžamo, mě vytrhne až křik mé mamky. „Můžeš mi vysvětlit proč mi volala tvoje učitelka, že jsi zameškala první hodinu a řekla si, že za to může sněhulák ?“
Musím uznat že to bylo trochu moc (vlastně to vůbec nedávalo smysl), ale já většinou moc nepřemýšlím než něco udělám. Nakonec mamce řeknu, že mi nezvonil budík a jdu do svého pokoje. Zítra je konečně prvního dubna a já si musím připravit apríly.
Protože to zavání průšvihem, zítra budu muset místo po hlavě (jako vždy) vykročit pravou nohou.