DMD č. 04. pro 4. 4. 2025. Téma: Hlava v oblacích

Někdy, když si Radek prohlíží spícího Stanislava a jeho vlasy rozhozené všude po polštáři, oddá se představám. Dovolí srdci, aby si zapřehánělo. Ve dvaadvaceti letech se to ještě smí.
Sní o obyčejných věcech: jak se vodí městem za ruce, jedou spolu na dovolenou, chodí na obědy do té úžasné řecké restaurace. Jenomže pak chce víc. Společný život, svazek, rodinu.
Zamilované představy vystřídá realita. Ani po třech měsících ho nedokázal představit své sestře.
"Heleno, tohle je týpek, co mě dvakrát vojel ve skladu dřív, než jsem se ho zeptal na jméno..." není úplně nejlepší úvod.
Ale je Stanislav vůbec něco víc?

Hrdlo údolí u Lavelanetu se otevřelo a už z dálky bylo jasné, že počasí v cíli cesty bude přinejmenším nevlídné. Mlha se valila přes Madoual a vzdálenější hory nebylo vidět vůbec.
Zabořila ruce hlouběji do záhybů pláště a snažila se v sobě najít myšlenku, kterou by se zahřála.
Na prahu soumraku sesedla z vozu, k útočišti se dalo vystoupat jen pěšky.
"Bertrandovy řeči," oddechovala znechuceně, "dokonalý klid a bezpečí... povídal."
"Na tohle... už jsem... moc stará. Vypustím duši... než dojdu... k prvnímu srubu."
Měl pravdu, bezpečí do konce života, ušklíbla se.
Přespala jednou a nechala si poradit.
Peyregade nebyla daleko.

"Můžeš jít, ale zítra tě tu chci vidět na kontrolu,"Blue ani nestačil domluvit a seržant už byl u dveří, odkud jen mávnul na pozdrav a zmizel. Doktor jen pokrčil rameny, bylo mu jasné, že tomuhle pacientovi bude mezi ostatními bratry líp než na ošetřovně.
Noha se hojila dobře. Jen by měl by zvolnit. Ale to bylo jako zakázat sokolovi létat.

Crevan na kontrolu zapomněl. Blue ho šel hledat. Našel ho, na střeše komendy. Stál vedle velmistra a něco mu nad mapou vysvětloval.
Blue se pousmál.
Byl to zas on.
Druhý muž řádu.
Dravec co přes mraky vidí svůj cíl.

Já uchopil tužku, jež spadla mi pod nohy,
a všem okolo jsem začal kreslit úsměvy.
Smějte se, radujte se a buďte šťastní,
vyměňte starosti a všechno to trápení.

Já snil s volností, s hlavou v oblacích,
o tichu a o tom, jak hádky se vytrácí.
Iluzi tvořil jsem, svět lepší chtěl,
aby i ten mocný strach hned zmizel.

Já zadoufal, ať iluze skutečnou se stane,
temno a zlo, co jest, okolo ať přestane.
Přání jsem vyslal, v zázrak jsem čekal,
v co předtím jsem nevěřil, jsem doufal.
Avšak ty úsměvy zůstaly jen tmavě šedé,
vlepené ve stranách mého sešitu, ztracené.

“Dazi, už máš zabaleno?”
Místo odpovědi zalezl pod deku, přitáhl kolena k bradě a zavřel oči.
“Dazi, loď nám letí už za dva dny.”
Hush trpělivě skládal všechno jeho oblečení do batohu, a on ho tahal ven a tvrdohlavě ho vracel do skříní, kam patřilo.
“Dazi, prosím, posloucháš mě?”
Vytrhnul se mu a vyběhl na střechu. Na obloze se nesměle ukazovaly první hvězdy, a Daze k nim křičel všechno, co nedokázal jinak říct. Dokud neochraptěl, dokud se nevyčerpal tak, že se neudržel na nohou, dokud nezůstalo jen přerývané dýchání a vzlykání.
Byl tu doma. Nechtěl už se vracet do oblak.

Pozoroval ji, jak spokojeně brouzdá potokem, slunce prosvítající mezi listím osik kreslilo kolem jejích lýtek mihotající se zlatisté stíny. Vlastně se na ni nemohl vynadívat. Přes svou zdánlivou vnější obyčejnost v sobě měla cosi… jedinečného. Nešlo jen o to, že byla chytrá, vzdělaná a měla smysl pro humor. Bylo na ní něco Výjimečného. Vpravdě Výjimečného s velkým V. Tehdy to ještě nedokázal pojmenovat. Tehdy ještě nedokázal domyslet, co by to mohlo znamenat. Možná ho to ani nenapadlo. Možná si vůbec nechtěl připustit, ani podvědomě, že by se něco takového mohlo stát. Znovu.
Teď jen chtěl, aby tahle chvíle nikdy neskončila.

Ranní rosa studí pod nohama, les voní pryskyřicí.
Anina vede koně a raduje se z krásného rána. A z toho, že se už nemusí věci vláčet na svých zádech. Januš vede druhého koně, na kterém sedí Meda. Přemýšlí, zda prodá obě zvířata, či jen jedno. Doufá, že během dne dorazí někam, kde budou moci na pár dní složit hlavu. Teď, kdy se pomalu schyluje ke sklonku léta, by mohli někde i práci sehnat… Jen se vyhnout vojákům.
Meda se natřásá v sedle a rozhlíží kolem sebe.

Vysoko nad nimi v té chvíli praská rozhraní. Šedočerný ghowarak prostrčí hlavu a zavětří.

Vyjdou z lesa na rozcestí. Uvažují kudy dál.
„Tady už nebudou polomy,“ navrhuje Xénie širší silnici. „Větší šance, že někdo pojede.“
Evžen přikývne. Pak se zarazí: „Tamhle se něco zalesklo.“
Opačný obzor halí neproniknutelná tma a chumelenice.
„Něco kulatého pod mraky jako světlo na cibuli kostelní věže. Teď už taky nic nevidím. Třeba je tam vesnice.“
Lidé, teplo, jídlo, pomoc… Xénie bez váhání změní směr.
Evžen ji následuje, ale kroutí hlavou. Zahlédl ten odlesk docela zřetelně, proč zmizel? Úkaz se neopakuje. No nic, zjistí to, až přijdou blíž.

Obří zlatá postava s šesti končetinami nehlučně ustupuje ještě hlouběji do temnoty.

Den první - pomalé jemné laskání pyje, možná až příliš nesmělé.
Druhý den - pomáhá si rukou, silné sání, jakoby spěchala.
Třetí akt - postupně zrychluje, těsně před výstřikem to ale pokazila zuby - škoda.
Počtvrté - dobrá práce jazykem, na chvíli jsem se zasnil, a poté výbuch orgasmu - zatím nejlepší.
Pátého dne - technika slabší, ale zdá se, že se vážně snaží a jde do toho s vervou.
Šestá - věnuje se nejen nástroji, ale i okolí, rafinované!
Sedmý kouř - chvíli dobré pak jakoby nevěděla jak dál, nakonec přeci úspěch.
„Čtyřka nebo šestka. Hmm. Bude to čtyřka. Melfisi, kterápak to byla?“
„Nawatri, pane,“ překvapeně vyhrkl Melfis.