Zpátky do oblak

“Dazi, už máš zabaleno?”
Místo odpovědi zalezl pod deku, přitáhl kolena k bradě a zavřel oči.
“Dazi, loď nám letí už za dva dny.”
Hush trpělivě skládal všechno jeho oblečení do batohu, a on ho tahal ven a tvrdohlavě ho vracel do skříní, kam patřilo.
“Dazi, prosím, posloucháš mě?”
Vytrhnul se mu a vyběhl na střechu. Na obloze se nesměle ukazovaly první hvězdy, a Daze k nim křičel všechno, co nedokázal jinak říct. Dokud neochraptěl, dokud se nevyčerpal tak, že se neudržel na nohou, dokud nezůstalo jen přerývané dýchání a vzlykání.
Byl tu doma. Nechtěl už se vracet do oblak.