Autorův výběr 2022

"Co je ta nejhlubší pravda, kterou jsi nikdy nikomu neřekl?"

Spock pohlédne na Jima. Jeho tvář ozařuje jen oheň mezi nimi. Chladný večerní vzduch a hvězdy na obloze. Poslední noc, než se Jim vydá na Enterprise a jejich cesty se rozdělí.

"Spocku?"

"Miloval jsem svého Jima," přizná se Spock. "Nebylo to vulkánské, ale to nic neměnilo na tom, že Jim byl polovinou mé duše. A když jsem ho ztratil, zlomilo mě to."

Jim nic neřekne, jen ho vezme za ruku.

"Jaká je tvá nejhlubší pravda?"

"Chci, abys mě políbil, Spocku. Chci mít pocit, že mě někdo miluje."

Spock to udělá.

„Jak jsi věděla, že si chceš vzít krále?“
Tara sklopila oči. „Mělo to čtyři fáze, jako čtyři sloky písně.
Nejdřív se zamiluješ do něj, do jeho duše.
Potom si nalháváš, že tě jeho postavení neovlivní, že se ho buď vzdá a nebo se ty budeš držet stranou.
Pak si uvědomíš, že se to nikdy nestane, že on a náhrdelník, který nosí, jsou jedno.
Nakonec tě čeká rozhodnutí. Buď ho odmítnout a nechat to, co by mohlo být, shořet v pekle...“ odmlčela se.
„A nebo?“ pobídla ji Esciel.
„Nebo přijmout. A smířit se s tím, že nic už nebude jako dřív.“

Cítili se a také byli neporazitelní, protože to, o čem svědčili, byla Pravda. A všechno kárání a napomínání (zprvu skoro bezradné), věznění, bičování, pohánění před pohanské soudy i nesčetná umučení byla marná. O tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet. A zabijte slovo, o němž lidé nemohou mlčet. Zabijte Slovo, když už jednou vstalo z mrtvých. Jak zastavit kazatele, jež zuby šelem rozemelou, takže se z nich stane chléb živící další? Jak zastavit člověka, jehož radost je tak veliká, že nevnímá, že krvácí? Jak zastrašit křížem ty, kdo hlásají kříž? A jak se zároveň ochránit před oslovením vlastního srdce?

Semínko skryté do země. Opečovávané polibkem slunce, pohlazením vody, laskavými slovy.
Vložil toho do tebe tolik. A jak jsi s tím naložila?
Udělala jsem to zase. Odpusť mi.
Klopýtáš životem a sleduješ, jak všichni kolem tebe rozkvétají.
Zatímco ty schneš. Plácáš se ve svých problémech a po listech, květech a plodech ani stopy.
Bože, odpusť.
Zase ta samá chyba. Ty se snad nikdy nepoučíš.
Dokud se sama nezničíš.
Dej mi, prosím, ještě šanci.
Ještě aspoň jednu.
Každou ratolest, která ve mně nenese ovoce, odřezává. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bývá vyťat a vhozen do ohně.
A pomoz mi.
Prosím.

Na zimu jsme letěli přímo do záchranné stanice. Byli jsme hubení a unavení. Nebyl čas hledat pořádné zimoviště.
Lidi nás nacpali do boxů a odvezli velkou hlučnou smrdící věcí plnou hlučných smrdících lidí jinam.
Tam nás jiná člověk krmila. Trochu. Pak víc. Pak hodně. Pak jsme pochopil, že se nakrmím sám z té kulaté věci!
Pak nám vyrobili zimoviště.
Moc se mi tam líbilo.
Takže když jsem slyšel o odjezdu, vyplížil jsem se z boxu a zachumlal do deky. Měkké. Hebké. Hmmmm...
Pak jsem byl najednou vytažen z postele. Ještě ani kytky nekvetly!
Hrůza!
Načež mě odvezli do oficiálního zimoviště.

Polsko za druhý světový války.
Iglů.
Severní Korea.
Záchytka.
Povrch Venuše.
Mexiko.
Všechno místa, kde se nechceš probudit.
A nebo třeba u svojí ex na gauči. Ještě, když přitom leží v koupelně ve vaně nařezaná na kusy.
Exla, exka. Projela mi hlavou skutečnost okamžiku, ale jen jsem se na zakrváceném povlečení převalil v transu na bok, a vrátil se zpátky k opojné myšlence na místa, kde bych se probudil neraději než tu.
V Mariánskym příkopu, náručí macechy, Černobylu, v kůži důchodce, na Žižkově nebo Stodolní k ránu, za mřížema... no a nebo rozřezanej na kusy ve vaně.
Ach, ten život.

A v těch dnech, jimž ve starých spisech říkalo se "Šílenství konce času", lid pozemský nic netuše, sledoval druhý pád Říma.
Dění přímo na očích je tak snadno nevidět. Neslyšet. Nevnímat.
Černé brýle a do uší špunty, v nichž duní vojenský marš.
I pak přišla vlna, jež nemá na Zemi obdoby. Ani Noe takovou nepoznal.
Svou září a silou smetla z povrchu vše nečisté a zkostnatělé.
Tu lid, nemaje klapek na očích, procitl ze sna. Uviděl. Pochopil.
Že život není hon za mamonem.
Že svět může být krásný, pozbývaje démonů.
Tak lid pozemský povstal z popela a vystavěl sobě Ráj.

Palubní deník, 18.6.1997
8:00 Celá trojka nastoupila. Kapitán je pěkný vejtaha.
8:30 Kapitán mi leze na nervy.
9:00 Rolujeme. Kapitán pouze čte kontrolní seznam a nežvaní.
9:10 Startujeme. Mám nápad.
9:12 Kapitánovo nastavitelné křeslo se nááááhodičkou převrátí dozadu.
9:20 Kapitán se stále snaží dosáhnout... na cokoliv.
9:22 Palubní inženýr přidržuje kapitánovo křeslo nohou, aby se zase nepřevrátilo.
9:30 Kapitán vyčítá druhému pilotovi, že ho nechat plácal se na zemi. Druhý pilot odsekává, že jaksi musel řídit.
9:35 Palubní inženýr si stěžuje na křeč v noze.
9:45 Kýžené ticho.

„Ehm. zdá se, že tady máme tak trochu, ehm, patovou situaci,“ opatrně se ozvala Magráta, která doteď němě sledovala Stařenčino počínání.
„Co bys navrhovala, Magráto,“ opáčila Bábi.
„No, nejjednodušší by bylo, kdyby nám tady dámy vydaly kluky, abychom je mohly odvést jejich matkám a Stařenka propustila lorda Hrachokvěta bez ublížení na zdraví.“
„To by bylo vskutku nejjednodušší, ale vidím tady jeden háček.“
„A jaký?“ zvědavě, ale trochu nechápavě se otázala Magráta.
„Vidíš támhlety záblesky? To jsou průchody portály.“
„Aha.“
„Kdo obvykle prochází portály?“
„Elfové?“
„Správně. A kam myslíš, že jdou?“
„Ehm. na projížďku?“
„Zase správně.“
„To není dobré znamení.“
„Vskutku.“

Dívala se z okna na lavičku pod stromem. Jak krásné to je místo! A kolik vzpomínek ji s ním pojí. Ráda tam sedávala v letních vedrech ve stínu stromu. V zimě strom i lavička zapadaly sněhem a vyzařovaly klid a mír.

Kde jsou vzpomínky? A co lavička pod stromem, kam zmizela? Proč jsem zavřená v téhle místnosti a okno nejde otevřít? Proč se mi v noci zdá o červech? Lezou po dřevě i dovnitř, tisícem chodbiček ho rozežírají…

Už si na nic nepamatuje, sedí a nepřítomně zírá do zdi. Vzpomínky jí rozežrala nemoc, tak jako červi lavičku z dubového dřeva.

V holé světnici jen umakartový stůl a odpojená litinová kamna.
Světlejší skvrny na zašedlých stěnách působí přízračně. Jako duchové. Jako by si šílená stařena vzala celé obydlí s sebou do hrobu.
Zdi ušmourané, ale žádné pavučiny.
Rozvířený prach škrábe v krku.
Evžen si odkašle.
Zarazí se divným dojmem nepřirozena.
Zatleská a už ví.
Není tu ozvěna.
Dotkne se stěny.
Zamrazení projede celým tělem.
Jako sáhnout na lepkavou kůži umrlce.
Zardousila čarodějka duši domu svými příšernými kouzly?
Prý zemřela ve spánku. Obklopena chladnou pustinou, nekonečným tichem, nehybnou nicotou, nedokázala nebo nechtěla se už probudit.
Zničila dům i sebe.
Dům je mrtvý.

a.d. VI Kalendas Octobres, LIV ante Christum natum

Druhá výprava do Británie dopadla úspěšně. Podařilo se mi obvyklým způsobem rozbít křehkou alianci místních barbarů. Dokonce jsem je přinutil platit poplatky. Na zimu se ovšem raději vrátím do Galie.

Idibus Novembribus, LIV ante Christum natum

Usadili jsme se v Lutécii. Klidné místo, uprostřed bezpečně ovládnuté a podrobené Galie. Myslím, že nás čeká mírná zima.

pridie Nonas Decembres, LIV ante Christum natum

Taková nehoráznost! Dozvěděl jsem se, že nedaleko odsud se nachází galská vesnice, která odmítá poslušnost Římu. Inu, uvidíme, jak dlouho jim ta drzost vydrží. Jedna centurie bude určitě stačit.

„Leviatan má větry,“ ukáže Petr na bublající střed Světa.
„To je mořská obluda, pošetilče,“ ušklíbne se Jakub, „a navíc bájná!“
„Biblická,“ opraví ho Ondřej, „takže prr!“
„Řekl bych,“ přihazuje svou trošku do mlýna Tomáš, „že kdosi pozotvíral vodníkovi pukličky…“
„Žralok!“ dí svý Petr.
„Maximálně sumec,“ nezapře svou býčí povahu Jakub, „ale ten nedělá podobný šrumec.“
Strnou: voda se vaří, z rybníka se cosi noří.
„Úprkem prk, velím,“ peláší pryč Jakub.
„Zachraň se, kdo můžeš,“ hoří za patami Ondřejovi.
Petr zapře sám sebe, neb beze slova mizí po zajícovsku.
Jen Tomáš dokud neuvidí, neuvěří.
„Kraken,“ vydechne, vyvraceje hlavu vzhůru, „proč tady?!“

Ve střešní lucerně namísto čísla svítí červený křížek. Osmnáct jich brázdí ulice, dnem, ba i nocí, kdy královské hlavní město spí, jen pro červenobílé obětavkyně zůstává zapojen proud v trolejích.
Bok vozu otevřený, překrývá se plachtovou roletou, aby snadno umožnil nástup pasažérům přijíždějícím z fronty. Uvnitř řada lůžek pro nosítka. Jezdí bez únavy, bez oddechu, od pražských nádraží k pražským nemocnicím.
Jenže, veškerá snaha lékařů je někdy marná, a zrekvírovaní koně chybějí.
A tak flotilu elektrických drah se zvláštním určením posílí devatenáctá s křížkem - bílým v černém poli. Bez oken, natřená černě, veze čtyři cestující z nemocniční márnice na hřbitov.