Autorův výběr 2022

Oba byli tak stejně staří.
Oba se na svět dívali doširoka otevřenýma očima, oba nasávali dychtivě do svého poznání svět okolo sebe.
Dítě a štěně.

"Danečku, foukni, pomalu." pfuu - nic se nestalo.
Dva páry dychtivých očí se zklamaně podívalo na dospěláka.
"Tak teď já, ano." fuůůů - jemně foukl do kruhové výseče a nebe se zaplnilo spoustou duhových bublin.
Vznášely se a slétaly všude kolem. Ta největší se zatočila kolem chlapcových natažených ruček.
Štěně po nich začalo radostně vyskakovat a chytat je do své tlamky.
Dítě radostně výskalo a tleskalo ručičkama.
"Ham, ham!" povzbuzovalo svého chlupatého parťáka.
Bubliny tiše tančily vzduchem.

Polsko za druhý světový války.
Iglů.
Severní Korea.
Záchytka.
Povrch Venuše.
Mexiko.
Všechno místa, kde se nechceš probudit.
A nebo třeba u svojí ex na gauči. Ještě, když přitom leží v koupelně ve vaně nařezaná na kusy.
Exla, exka. Projela mi hlavou skutečnost okamžiku, ale jen jsem se na zakrváceném povlečení převalil v transu na bok, a vrátil se zpátky k opojné myšlence na místa, kde bych se probudil neraději než tu.
V Mariánskym příkopu, náručí macechy, Černobylu, v kůži důchodce, na Žižkově nebo Stodolní k ránu, za mřížema... no a nebo rozřezanej na kusy ve vaně.
Ach, ten život.

A v těch dnech, jimž ve starých spisech říkalo se "Šílenství konce času", lid pozemský nic netuše, sledoval druhý pád Říma.
Dění přímo na očích je tak snadno nevidět. Neslyšet. Nevnímat.
Černé brýle a do uší špunty, v nichž duní vojenský marš.
I pak přišla vlna, jež nemá na Zemi obdoby. Ani Noe takovou nepoznal.
Svou září a silou smetla z povrchu vše nečisté a zkostnatělé.
Tu lid, nemaje klapek na očích, procitl ze sna. Uviděl. Pochopil.
Že život není hon za mamonem.
Že svět může být krásný, pozbývaje démonů.
Tak lid pozemský povstal z popela a vystavěl sobě Ráj.

Dnes je den přízraků,
pitvorných náznaků.
Lasic a sýčků pestrý vír
krade tvé křehké duši mír.
Až vínem si tě usmíří
v zapadlém baru upíři.
Vesmír se zlehka pohupuje
– loďka u kyklopské sluje.
Provazochodec na ostnatém drátě
má jistou naději, že skočí v blátě.
V zahradě k čaji o páté
usedá trojaká Hekaté.
Rozpouští slunce v Darjeelingu
a s ním příčetnou děje linku,
v níž starý louh je vycezen
do střevíců princezen,
jež prchají bosé do setmění,
které je ve vlaštovky změní.
Srdce jim dávno upadlo
za nekonečné zrcadlo,
kde ho potají kouše
vlk v rouše beránčím
v Evině rouše.

V holé světnici jen umakartový stůl a odpojená litinová kamna.
Světlejší skvrny na zašedlých stěnách působí přízračně. Jako duchové. Jako by si šílená stařena vzala celé obydlí s sebou do hrobu.
Zdi ušmourané, ale žádné pavučiny.
Rozvířený prach škrábe v krku.
Evžen si odkašle.
Zarazí se divným dojmem nepřirozena.
Zatleská a už ví.
Není tu ozvěna.
Dotkne se stěny.
Zamrazení projede celým tělem.
Jako sáhnout na lepkavou kůži umrlce.
Zardousila čarodějka duši domu svými příšernými kouzly?
Prý zemřela ve spánku. Obklopena chladnou pustinou, nekonečným tichem, nehybnou nicotou, nedokázala nebo nechtěla se už probudit.
Zničila dům i sebe.
Dům je mrtvý.