Moje články

Díval se na ně, když se dohadovali na válečné radě. Kardninál vířil po místnosti, srovnával všechny velitele svým výborným řečnickým úměním. Zavrhl své oficální róby, po dobu války je nahradil vojenským oděvem. A stal se velitelem za nejž vojáci ochotně umírali.
Pohled kapitána jeho mušketýrů byl podmračený, jen občas se usmál. Třeba když kardinál srovnal Bassompierra.

Stejný pohled mu kapitán věnoval, když ho následovali při inspekci pozic. Ludvík si uvědomil, že je to pohled někoho, kdo miluje.

Myslel si, že je to jednostrané.

Pak se ohlédl za sebe.

Stáli vedle sebe na hrázi.

Kardinál se usmíval.

A král jim záviděl.

Otec Dominik, bývalý Dominikán a současný Templář, kaplan, psycholog a amatérský zahrádkář, se díval na svou malou zeleninovou zahradu ve stínu kapituly.
Poslední noční mrazík vůbec neudělal dobře jeho salátům i přes ochranu pařeniště. Mohl být rád, že jestě nevysadil rajčata.
"Vážně musíme pomáhat?" zeptal se Pedro, lopotící se s vědrem s přesne nadávkovaným biohnojivem pro budoucí záhonek rajčat.
"Kdo vykradl biskupovi sklep?!"
"Crevan!"neváhal Pedro.
"Bonzáku!" ozval se Crevan z druhé strany, kde zrovna ošetřoval listy vinné révy.
"Oba jste se přiznali u páteční zpovědi. Tohle je vaše pokání."
"Makat na biozahrádce?"
"Měl jsi vzít potské!"
"Přehmátl jsem se."

Bolest vás dokáže sežrat. Pomalu vás ujídá a postupně dokáže z silného člověka udělat trosku.
Bouře zuřila nad naší pozicí.
Mě bolela před rokem zraněná noha tak, že bych si ji nejradějí ustřelil.
Prášek, co by mě toho zbavil na dosah. V kapse.
Jenže ten mi vezme i schopnost uvažovat.
Sevřenou pěstí jsem praštil do té zdravé.
Na chvíli to pomohlo.
Pedro se po mě podíval.
"Bolí?"
"Jo, ale hlídka končí až za hodinu."
"Do háje, vem si to teď."
"Ne."
"Crevane, Blue Tits tě roztrhne až to zjistí."
"Až."
Nepochyboval jsem, že to zjistí.
Pedro mu to řekne.
Parchant.

"Víš, že krást se nemá?"
"Pak se vyzpovídáme Dominikovi. A vezmem mu flašku."
"Crevane, tohle je sklep jeho Milosti!"
"Jeho Milost má mít lepší zabezpečení. Chceš přeci donést Dafné dárek na usmířenou."
"Jo."
"A kdo má nejlepší víno?"
"Biskup."
"Správně!"
Povzdech.

Tiše pokračovali dál a na cestu si svítili jen čelovkami.
Konečně tam byl sklep a číselný zámek.
"Jsme v hajzlu."
"Ani hovno." Crevan se na chvilku zamyslel, prohlédl si místnost a pak naklikal číslo.
Červená.
"Ne?"
Jiné číslo a dveře se otevřely.
"Prosím."
"Debile!"
Vešli. Všude archivní víno.
"Já ti nevím..."
"Co? Výběr z hroznů nebo bobulí?"
"Z hroznů!Červený!"

Kapitán, byl zrzavý kocour kardinála Richelieu. Jako takový měl povinnost chránit své panství - kardinálovy pokoje, před nájezdy myší, krys a jiných nezvaných návštevníků.
To ráno si už vykračoval po mapách, zvládl zkontrolovat kardninálskou snídani a vyděsit nepřátelsky naladěnou straku, co se pokusila vlétnout dovnitř.
Teď však tušil, že se schyluje k boji. Do místnosti se podél stěny plížil temný stín. Kapitán tušil, že to bude jeho úhlavní nepřítel.
Velká černá krysa.
Přikrčil se a čekal.
Krysa se objevila ve světle.
Skok.
Zapištění.
Minul jen o kousek.
Krysa byla pryč.

Richelieu ho stejně pochválil.
Dostal smetanu.
Přece jen byl ještě kotě.

Běželi temnou nocí. Zplozenci za nimi a dokonce i po bocíh. Hawk někde v předu, ostatní za ním. Stejně to bylo i s oběma Vranními agenty. Oba unikli zlobě jejich Mistra jen o vlásek. A zabili ho. V krutém světe Vran jim nic jiného nezbývalo.
Jenže nepřijou o život teď? V tomto prokletém lese?
Uklouzla a on ji zachytil.
"Pozor!"
"Díky!"
Běželi dál.
Únava se agentů tak rychle nedotkne.
Ostatní jsou však už pomalu vyčerpaní.
Zastavují u malého palouku.
Velký spadlý strom.
Posadí se vedle sebe.
Hawk se připojí.
"Bylo tu, není tu...dvě vrány na plotu..."
"Na stromě!"
"Detailisto!"

Každý templář ma dvě poloviny. Bílou která bojuje ve světle, s mečem a štítem a brání potřebné A černou, která jde stínem se třemi dýkami a dělá všechny ty věci, které se do kronik nikdy nedostanou, ale které jsou potřeba.

Když se modlili před posledním útokem, díval se přes příčku meče na něj.

Pane zůstaň s námi, když se připozdívá...

Vzduch voněl zimou a mořskou solí.

Oříškové oči se usmívaly a ty bouřkové úsměv opětovaly.

Nepřítel přicházel.

"Ať skončíme kdekoliv, najdu tě!"

Úsměv.

"Jestli někdo, tak ty."

Bojovali bok po boku.

Poslední rána.

Pád k zemi.

Před Boha jdou společně.

Mít celou dobu v hlavě Matku - mobilní automatickou telekomunikační krypto jednotku, byl občas opruz.
Voperovaný mikročip ve spánkové kosti který je schopen žít z elekrických mikroimpulzů v lidském těle a snímá váš hlas je fajn.
Horší je pocit, že vám váš parťák, velitel nebo i naše AI mluví přímo do hlavy.
Jenže pak si zvyknete.
A když něco tuhle "vysílačku" zkratuje. Jste sami.

Zaťukal jsem si na spánek.
"Nic?" zeptal se Pedro.
"Ne."
"U mě to taky nejede..."
Pokrčil jsem rameny.
Čekala nás ještě dlouhá cesta domů.
Pustina mlčela.
My taky.
I Matka.
Měl jsem pocit, že mlčí i Bůh.

Když Juscac vyběhl schody a proběhl celou chodbou ke kanceláři jeho Eminence, hodiny na kostelní věží zrovna odbíjely půlnoc. Kardinál se modlil. V tu dobu si nikdy nepřál být rušení. Přesto gardista zaklepal a vešel.
"Ave Maria..."
"Eminence královna se sešla s Buckinghamem v zahradách."
"..."
"Byla s ním deset minut sama"
Kardinál si víc povzdech, dokončil modlitbu. Vzhlédl.
"To mohlo počkat do rána."
"Ale..."
"Už tu zprávu mám, chápu že se pomluvy rychle šíří, ale podle všeho k ničemu vážného nedošlo. Král ráno jede na lov, uklidní se. Královna..."
"?"
"Zapomene. Čeká dědice. Buckingham, bude jen nevýznamná kapitola sama pro sebe."

Kardinál s Trevillem doprovázeli krále pro zahradách, odpovídali na otázky, Richeileu předkládal návrhy.
Pak se král zarazil.
"Kapitáne, vy jste prý získal kardinálovu přízeň."
"Sire?"
"Daroval vám toho andaluského hřebce."
"Ano sire,"potvrdil Treville a nepatrně si oddechl. Skončilo to.
"A jak se chová?"
Neskončilo.
"Sire?"
"Musel jste použít bič? Je vzpupný, nebo naopak pod sedlem jako beránek."
Treville zamrkal.
"Má perfektní výchovu, respektující jeho temperament a schopnosti,"ozval se kardinál."Věřím, že kapitán nemá problém."
"I když nekdy je dost tvrdohlavý,.."
"Ano?"zajímal se Ludvík.
"Ano, občas ten bič potřebuje."
"Vskutku?"
"Jistě. To a pevnou ruku."
"Ano?"
"Ano. Velmi."

Pedro se dostal na římsu a po ní pomalu ustupovali ve stínu hory. Jenže najednou římsa končila. Byla tam proráklina.
"Skočíme?"
"Budeme muset, zpět nemůžeme."
"Pujdu první,"rozhodl Pedro.
Pak se prostě odrazil a skočil.
Ujela mu noha.
"PEDRO!"
Hmátl před sebe a najednou ho někdo tahal k sobě. Byl cítit po šalvěji a kůži.
Konečně byl zas na římse.
"Dík Crevane."
Vzhlédl.
Crevan tam nebyl.
Otočil se a zjistil, že stojí na druhé straně.
Byl bledý jak skalní stěna.
"Co tam děláš?"
"Cože?"
"Můžeš mi říct proč skáčeš jako koza sem tam?"
Crevan stiskl rty.
Mlčel.
Skočil za ním.

"Dobře, tohle je novinka,"uznal kardinál, když pozoroval plameny pod dveřmi své přechodné kanceláře.
"Někdo se tě snaží zabít, Armande!" zavrčel Treville, strhl těžký závěs z okna a narval ho pod dveře.
Juscac jen zamrkal, Athos se ušklíbl.
"Budeme muset oknem," prohodil kardinál a přešel k oknu. Byli v druhém patře.
"Budeme všichni smrdět, ale kdo říká, že politika je čistá záležitost."
Kardinál otevřel okno.
Oheň začal víc hučet.
"Hnůj."
Juscac vykoukl, odhadl výšku a prostě skočil.
"Blázen," odtušil Athos, když viděl jak na ně mává.
Pak skočil také.
Richelieu stiskl rty.
"Je to vysoko."
"Peklo je blíž."
Skočili spolu.

Díval se na něj jak sedí a odpočívá. Ocelové oči na chvíli zavřené.
"Měli bychom najít ukryt. Vyspat se."
Zavrtění hlavou.
"Musíme dál."
Rozhození rukama. "Podívej se,..."
"Konvoj je v bezpečí, pro svou vlastní bezpečnost nemohl zastavit. To co udělali bylo rozumné. Tu bandu jsme pocuchali, ale pár jich přežilo. Pokud zjistí, že jsme dva..."
"Jsme v hajzlu."
"To jsme i tak."
"Ty umíš potěšit."
"Ani nevíš jak."

Šli. Stmívalo se.
"Musíme tam, na ten kopec."
"To je blbost, tam přece..."
"Věř mi."

Našli tam malou jeskyni, skrytou pohledům okolí. Ideální ukryt.
"Jak jsi...?"
"Zdálo se mi o ní."
"Vole."

"Kapitáne, vy máte tetování?" mladý Gaskoněc zíral na záda svého kapitána, který si spěšně natahoval košili.
"Vás nikdo neučil klepat, mladý muži?"
"Ehm...ano?"
"Tak si to zopakujte, než vlezete k někomu do kanceláře!"
Treville se nadechl. Vydechl.
"Co jste chtěl?"
"Je tu Rochefort, má pro vás vzkaz od kardinála."
"At jde dál."

"Athosi, věděl jsi , že kapitán má tetování?"
"Hm..."Athos si čistil nehty nožem.
"Vypadá jako nějaký erb..."
"..."
"Byl tam plášt. Štít. Koruna. Kříž. Klobouk...a nějaká slova."
"Slova?"
"Už nevím jaká."
Athos zamrkal a najednou začal smát.
"Ultima ratio regum,že?"
"Jo."
"Víš čí je?"
"Ne."
"Kardinála."

Když jde o evakuaci, první jdou zranění. Jenže to by seržant nesměl být trvdohlavý mezek. Jistě, do vrtulníku dostali skoro všechny, i toho mrtvého. Jenže problém byla bouře z východu a přetížený vrtulník.
Jen si povzdechl a odcvaknul se.
Proklouzl kolem a mávl na pilota, neviděl že vyskočil druhý stín.
A pak vtulník letěl a jeho někdo táhl k džípu.
"Ty jsi takovej idiot," řval na něj Pedro, když mu pomáhal nasednout.
"Jsou to moji muži."
"Máš zranění hlavy."
"Otřes mozku."
"To nevím."
"Co?"
"Jestli máš mozek!"
"Nechceš na to šlápnout?"
"Konečně dobrý nápad!"
Vyrazili.
Čekala je dlouhá cesta domů.

Vyhnout se gardistovi. Přeskočit trakař, dopad je tvrdý, ale nedbal na to. Půda byla po nočním dešti kluzká, upadl a zas vstal. Rudý kabátec měl dávno zamazaný od hlíny. V jezdeckých botách se špatně běhá.
"Kardinál, už snídal?" vyštěkl na sluhu.
"Až ted, co ..."
Neposlouchal, běžel dál.
Gardisté před stanem ho nezadrželi.

Kardinál zrovna sahal po jablku na stole, když se před něj zabodla dýka.
Treville tasil kord ...Kardinál ho zadržel
"Juscacu, vysvětlení!"
"To jablko...je otrávené!" Juscac popadal dech.
Kardinál si povzdechl. Treville zasunul kord.
"Chci vědět kdo."
"Zajisté Eminence."

"Copak vypadám jako Sněhurka?"
"Digitalis polibek nevyléčí."
Povzdech.
"Škoda."

Tohle mohlo být trochu nedůstojné. Jenže jeho služebníci při této misi selhali.
Juscac měl nový šrám na ruce.
Rochefort na nose.
Bratr Josef raději zmizel a Cahusac tvrdil, že jeho povinnost hlídat Jeho Eminenci je důležitá a tedy se nesmí hnout ze své pozice u dveří.
A tak byl příchozí Treville svědkem toho, kterak druhý muž Francie leží zpola pod svým lůžkem.
"No tak, už to stačilo."
"Kdo tam je?" Treville klesl na kolena a pak si lehnul vedle.
"Pirát, ukradl růženec."
"A?"
"Odmítá ho vrátit!"
"Zkusil jste vyjednávat?"
"Co myslíte?!"
Treville vytáhl kus šunky.
Růženec byl vydán bez odporu.

Kardinál měl spoustu práce, proto když Treville, jako už mnohkrát předtím, vrazil do jeho válečného stanu, ani nezvedl hlavu.
"Kde jsou?"
"Dobré odpoledne mi popřát můžete, kapitáne?"
"Nejdřív chci vědět, kde jsou. Zatím mám velmi špatné odpoledne!"
Kardinál zvedl oči od papírů.
"Pokud myslíte zásoby munice, na cestě. Pokud naše generály, vyspávají opici. Pokud však máte na mysli vaše čtyři blázny, jsou na velmi tajné misi k níž se sami přihlásili a o níž vám snad řeknu, až skončí."
"Jsou to MOJI muži."
"Od jisté dohody sdílíme své oddíly."
Trevile se nahnul se k němu.
"Nejen ty...,"žašeptal.
Kardinál mrkl.

To zrzavé kotě od Trevilla, pojmenoval Kapitán.
Juscac tvrdil, že je to vtipné. Rochefort, že si zaslouží alespoň titul generála, z toho jak si vykračoval po kardinálových mapách a poznámkách. Otec Josef, nenápadný františkán, se jen vědoucně usmíval.
Když se skutečný kapitán zas objevil u kardinála v kanceláři, tentokrát kvuli koordinaci jejich gard v rámci královniných narozenin, zrzavý si to nakráčel přímo před něj.
Přál si být zvednut a byl zvednut.

"Líbíte se mu."
"To je snad dobře."
"Zajisté, ale ..."
Kapitán, ten kočičí, začal příst.
Kapitán, lidský, si sedl a ztišil hlas.
Richelieu nechal donést svačinu.
Šunku si dali všichni.