Vyznání lásky

To, co píšu, jsou drabbles hanby. Protékají mnou dva prameny: dehet a smola. Komory srdce je pumpují tu do mozku, tu do údů, tu ústy ven: každopádně dobrého ze mě nevychází nic.
Zas a znovu se vrací jedna biologická potřeba.
Chtěl bych být táta, ale dehtem život nezplodíš.
Chtěl bych být táta, ale tátové dávají a chrání. Do mě se jenom odkládá.
Mezi dětnými přáteli stojím v koutě; to (z)dravá příroda třídí zrno od plev – dvě ruce, dvě nohy – přestože jsem obyčejný člověk a excentrickou schopnost mořského koníka nemám.
Mám alespoň zbraň, kterou bych mohl čistit, kdyby se mi zachtělo?

Je pátek. Povaluju se na pohovce v dobrém rozmaru, usrkávám ze sklenice vína a z ruličky jointa, a dívám se, jak cvičíš v domácích podmínkách. Mám chuť vstát a přivonět si mokrého podpaží, ale jsem na to příliš líný. Za chvíli možná dokonce začnu mňoukat.
Myslím na to, že mám vedle sebe spíš spolubydlícího než partnera, že mě ve skutečnosti nemiluješ, a proto naplňuju éter blábolením, jako to dělám vždycky, když tě mám na dosah a přece daleko.
„Myslíš, že se dá umřít na zlomené srdce?“
Něco funíš na trenažeru a pořád vesluješ jako zběsilý. Rád se na tebe dívám, ale nebaví mě, že se se mnou nebavíš. To srdce se asi láme mně.
„Přestaň už. Stačí. Už konečně docvič a pojď ke mně.“
Prý ještě pár temp.
„Pojď, nebo se přesunu do postele a budu si představovat, že mě tam ze tmy přepadává Pavel Batěk.“
„Já myslel,“ supíš, „že miluješ mě.“ Pár desítek temp.
„Miluju tebe i Pavla Baťka.“
„No, ale místo je jenom pro jednoho.“
To rozhodně odmítnu. „Moje srdce je široké. Pojmul bych vás oba.“ (Jednoho do zadku, druhého do pusy.)
Trénink je ukončen. Já vždy dosáhnu svého. Nahneš se nade mne jako uřícené zvíře a vezmeš mi jointa z prstů. Potáhneš a rozkašleš se, ještě pořád udýchaný. Ach, ty čerstvý padesátníku, kapacita plic už ti nestačí na cvičení a neřest. Snad tě nebudu muset křísit.
Svalíš se na mě a zamkneš mě v objetí. Cítím ho, jak mi buší do boku, je to trdum, trdum, trdum koně řítícího se po dostihovém závodišti. Hladím tě po vlhkém čele tam, kde kratičké vlasy ustupují zubu času.
Promiň mi, že jsem se před pár řádky tak rouhal. Nejsi pouhý spolubydlící a křísil bych tě tím nejpoctivějším dýcháním z úst do úst.
Je pátek večer a chci prostě jenom milovat.

Tohle je pohádka erbenovská, bez dobrého konce.
„Kdo jsou J. & K.?“ ptá se dítě pokrokových rodičů.
„To jsou princové, co se měli moc rádi,“ odpovídají pokrokoví rodiče. „Tak rádi, že se dokonce vzali.“ Nepřipouští, že si dětská mysl chce představovat princeznu prostě jen kvůli nadýchaným šatům. Ne, zlatíčko, takhle je to lepší, protože nepřející lidé potřebují vidět, že láska vzkvétá i jim navzdory, že jsme v nové době, kde už duha neznačí Noemu konec pohromy. Dítě nerozumí, ale pokrokoví rodiče se chvějí štěstím. Princové J. & K., vzorně oddáni (registrováni), v dobrém a ve zlém (dokud je chtíč nerozdělí), radost pohledět.

Už nejsem princem, manželem, už mě ani pokrokoví rodiče nedávají za vzor; nevěra mě o postavení připravila, a tak ze mě zase zbyl prostě jen teplouš, navíc teplouš penetrovaný, tedy ten špatný, ten, který nesmí darovat krev, ten, na kterého se logicky díváme skrz prsty, protože ten druhý, ten penetrující, si alespoň zachoval přirozenou, obdivovanou sexuální roli muže-dobyvatele (ale dobytek je i tak, míní lid).
Nedá se nic dělat, mé libůstky mi od huby neutrhnete, a proto opouštím toto mýtické místo, tento piedestal uplácaný z mrvy, bylo mi s vámi blaze; neohlédnu se, ale na špičky bot se také nedívám.

Učíš mě, jak si mícháš gin s tonicem. Plátek dobré letní okurky, větvičku rozmarýnu, dvě kostky ledu. Říkáš, že máš rád prostý pití. A ty? ptáš se hned na to.
Myslím na slaný klaret rosící tvou kůži po dlouhém běhu; na kanoucí slinu, kterou při milování stáčíš přímo do mých lačnících úst; na vlažnou vodu, co po sobě necháš ve vaně po koupeli a vysrkal bych ji do poslední kapky; na semeno v barvě měsíčního svitu, co na něj čekám jako pes s vyplazeným jazykem.
Nic z toho neprovázejí složité instrukce jako vychladit, nemíchat, protřepat.
Taky prostý pití, krčím rameny.

Náš příběh začíná v klášteře, domě božím.
Poprvé tě spatřím vzhlížet k nástropním malbám Stevensovým. Stejně, jako cherubové nade mnou, mám nebe na dosah; nemůžu z tebe spustit oči.
Vypadá takhle láska na první pohled?
Obhlížím pěkné paže, ohryzek tvaru Araratu, modrou bradu. Pošilhávám po poklopci a snažím se poznat, na jakou stranu ho nosíš.
A ty si občas všimneš a usměješ se – tak jako blahosklonně.
Vypadá takhle láska opětovaná?
Taky si dáš stejné pití jako já.
Všechno je boží znamení, boží záměr.
A když má chlap na ruce prstýnek, bude to s ním přece bezpečný, bezbolestný, počestný úlet. Ne?