Hlad

Souhrn: Skřivánek se během mise dostane do potíží a kapitán Doyle řeší personální a potravinovou nedostatečnost.
Varování: Obsahuje pubertální a prepubertální entity, strádání na moři, násilí na roztomilých zvířátkách a jejich konzumace
Poznámka: Za beta-read děkuji Veveričce, Tento příběh se odehrává ve zcela fiktivním světě, podobnost s reálnými historicko-geografickými celky je čistě náhodná a místopis je taktéž fiktivní.

Úkol narušit obchod s velrybím olejem přivedl Skřivánka daleko do jižních moří, ale po počátečním úspěchu, kdy se kapitánu Doyleovi podařilo zajmout dvě velrybářské brigy naložené až po okraj sudy s olejem, se k nim štěstí obrátilo zády. Nejprve strávili dlouhé dny marným pronásledováním trojstěžníku, který zjevně ještě nenesl tolik nákladu a byl překvapivě rychlý, potom je bouře zahnala daleko na sever od všech běžně používaných lodních cest, a nakonec zůstali trčet uprostřed ničeho v naprostém bezvětří, vydaní na milost a nemilost mořským proudům. Celé dlouhé dny a dokonce týdny marně čekali na sebemenší závan větru, ale ten se nikdy neobjevil na delší dobu a byl nestálý a vrtošivý, aby záhy zase utichl. Kapitánu Doyleovi nakonec nezbylo, než snížit příděly potravin i vody na dvě třetiny a nakonec dokonce na polovinu, a posádkou začal obcházet strach a nejistota.
Aby té smůly nebylo málo, při pravidelném nácviku střelby z děl si mladý pan Catesby zlomil nohu tak nešťastně, že doktoru Dobblerovi nezbylo, než se pokusit zachránit, co se dá, a nohu amputovat. Mládence pohřbili jen o několik dní později. Už tak špatná nálada mezi podporučíky klesla téměř na bod mrazu a ve vší té mizérii kapitán Doyle dospěl k rozhodnutí, že je potřeba jejich značně prořídlé řady doplnit. Jenže kde vzít šikovného mladého člověka, když loď uvízla v tišinách? Jistě měl v mužstvu několik schopných mladých námořníků, ale kterého z nich vybrat?
Jeho samotného před lety vytáhl z mužstva v obdobné situaci tehdy ještě kapitán Brown, a tak na vlastní kůži věděl, jaké je to být vetřelcem mezi mladými gentlemany. Ty první týdny a měsíce neměl lehké a věděl, že nebýt vlivu svého prvního velitele (a notné dávky štěstí), rozhodně by nebyl tam, kde je.
Bena Harveyho oslovil přímo. Mladý muž měl rozhodně pod čepicí, ale když si ho nechal zavolat a vyslovil svou nabídku, tak Harvey jen nervózně žmoulal čapku.
„Při vší úctě, pane, já vo tohle nestojím. A taky už jsem taky trochu starej,“ řekl a kapitán Doyle ho nepřesvědčoval. Tušil, že Harvey tu nabídku odmítne.
„Poslyšte, Harvey, a kdybyste měl vybrat vy?“ zeptal se ho proti všem zvyklostem nečekaně.
Harvey se zamyšleně podrbal za uchem.
„Víte, pane, myslím, že to máte přímo před nosem, jenom jste na to ještě nepřišel,“ pokrčil mladý námořník rameny.
„Harvey, mluvte na rovinu.“
Námořník hodnou chvíli rozpačitě mlčel, ale nakonec přece jen opatrně promluvil.
„Myslím, pane, že byste to měl dát Frances.“
Kapitán Doyle čekal leccos, ale takovouto odpověď rozhodně ne.
„Nedělejte si legraci, Harvey,“ zpražil ho.
„To by mě ani v nejmenším nenapadlo, pane,“ odpověděl Harvey naprosto vážně, a když ho kapitán Doyle propouštěl, uctivě se dotkl kloubem ukazováčku čela.
Když za mladým námořníkem zaklaply dveře, přešel ke stolu a otevřel knihu se seznamem lodní posádky. Zamyšleně jím listoval a bloudil očima ze jména na jméno. Čekal, že mu mladý námořník doporučí některého ze svých kamarádů, a nebo se zkrátka z nepříjemné otázky nějak vykroutí, ale Harveyho odpověď byla tak absurdní. Vždyť Frances je děvče! Ale taky už skoro pět let žila s posádkou, pracovala stejně jako kdokoliv jiný, nebála se a nasávala dovednosti, jako by se na lodi narodila. Nemohl uvěřit tomu, že o té možnosti vůbec uvažuje, a přece čím víc o tom přemýšlel, tím víc dával Harveymu za pravdu.
První důstojník pan Sandridge se na nápad zařadit mezi podporučíky malou Frances Doyleovou tvářil značně rozpačitě, stejně jako navigátor pan Wilkins. Zcela oprávněně namítal, že kdo to kdy viděl, aby děvče bylo podporučíkem, ale když je kapitán Doyle vyzval, ať mu tedy ukáží vhodnějšího kandidáta, s jiným návrhem nepřišli a pan Wilkins poněkud nespokojeně mumlal pod vousy, že to je kapitánova zodpovědnost.

Kapitánovo rozhodnutí rozhodně vyvolalo rozruch. Třetí důstojník pan Spencer u nedělního oběda vyslovil obavu, že v už tak napjaté situaci z toho může být tak akorát pořádný malér, a doktorův asistent pan Jennings mu přitakával, ale pan Sandridge i přes vlastní výhrady jejich sýčkování utnul s tím, že když jednou kapitán rozhodl, tak to tak bude, a svá slova stvrdil tím, že Frances mezi mladé gentlemany osobně uvedl.
V jejich koutě zastihl všechny, s výjimkou pana Penningtona, který byl na hlídce s panem Wilkinsem, ale u stolu stále panovala všeobecně zamlklá nálada. Pan Abernathy psal dopis domů, ve kterém měl neobvykle velké množství kaněk a škrtání, pan Richmond byl ponořený do četby a Tom Martin hloubal nad zápisem do svého deníku. Když si ale všimli příchodu pana Sandridge, celá trojice způsobně vyskočila na nohy.
Pan Sandridge se nezdržoval se zbytečnými proslovy a stručně jim oznámil, že odteď tu s nimi bude slečna Doyleová, jak už slyšeli od kapitána během dopoledního nástupu, a neodpustil si pár připomínek na téma slušného vychování, ačkoliv moc dobře věděl, že děvče, vyrůstající od útlého dětství mezi řadovými námořníky, jen tak něco nerozhází, a když na to přijde, umí svůj slovník také solidně okořenit.
Když pan Sandridge odešel, přisedla ke stolu. Samozřejmě se všichni vzájemně znali, ale přesto byla celá situace pro všechny poněkud napjatá. Frances sice kapitánovo rozhodnutí přijala se zdánlivou samozřejmostí, ale teď se cítila nesvá. S Tomem byli víc přátelé než kamarádi už opravdu dlouho, ale zároveň poznala, že ostatním její přítomnost není dvakrát po chuti. Především pan Abernathy na ni hleděl napůl podezřívavě a napůl nepřátelsky. Nejspíš by tak zahlížel na každého, kdo by byl mezi podporučíky povýšený z mužstva. Byli s panem Catesbym dobří kamarádi.
Tomovi napětí panující u stolu ani v nejmenším neuniklo a nabídl Frances cínový hrnek s rumem naředěným vodou. Přisunula se k němu a upila.
„Měli bychom vyřešit, aby tě pan Aldridge hned první den nepotrestal za to, že nejsi řádně ustrojena. Jamesi, máte u sebe někde ten kabát po Dickovi?“ obrátil se na mladšího kadeta.
Ten odložil knihu, ale zdálo se, že se nemá k odpovědi.
„To jí chcete dát Dickův kabát?“ ozval se náhle pan Abernathy útočně.
„Máte s tím snad nějaký problém, Percy?“ opáčil odměřeně Tom. Od služebně i věkem nejstaršího se očekávalo, že si s případnými nezávažnými neshodami poradí. Ostatně za rok či dva už by mohl uvažovat o tom, že složí zkoušky na poručíka, pokud kapitán usoudí, že je způsobilý.
„Ne,“ zamumlal chlapec, ale bylo naprosto zjevné, že s tím má sakra velký problém.
Potom konečně promluvil pan Richmond.
„Ať si ho vezme,“ utrousil nepříliš ochotně, ale vylovil z truhly modrý soukenný kabát s bílým límcem, který by jemu a dokonce i panu Abernathymu byl malý, a hodil ho přes stůl po Frances. Pohotově ho chytila a trochu odtažitě poděkovala.
„Vestu ti půjčím svoji. Bude ti velká, ale lepší než nic,“ usmál se Tom, a potom docela potichu dodal: „Oni si zvyknou, Fanny.“
Pokud ho kapitánovo nekonvenční rozhodnutí vyvedlo z míry, nedal to nijak najevo.
Během první psí hlídky už se Frances objevila na palubě v uniformě podporučíka nebo v něčem, co ji vzhledem k situaci připomínalo, jak jen bylo možné. Kabát po panu Catesbym jí zoufale neseděl, Tomovu světlou vestu by také potřebovala zabrat ve všech směrech, a v obyčejných bílých námořnických kalhotách se širokým koženým opaskem, s třírohým kloboukem a vlasy neuměle zkrácenými po ramena a staženými tmavou stuhou působila spíš dojmem strašáka do zelí než jako důstojnický zárodek, ale pan Aldridge její zjev nijak neokomentoval a potom ji poslal, ať uklidí signální vlajky, které byly od rána rozvěšené po celé lodi a sušily se v tropickém slunci. Sotva děvče odkvačilo, všiml si, že se vyvěšené košovky nepatrně zatřepotaly. Po týdnech zoufalé nehybnosti se vítr vrátil.

Skřivánek zvolna plachtil v mírném bočním větru přes nekonečnou temně modrou hladinu oceánu k jihovýchodu. Před večeří nechal kapitán Doyle zavolat pana Wilkinse. Sice měli vítr, ale tenčící se zásoby potravin a především pitné vody byly stále palčivějším problémem. Doktor Dobbler z marodky denně hlásil další a další případy kurdějí a vyčerpání. Zoufale potřebovali buď déšť, který nepřicházel, nebo doplout k nějakému vhodnému ostrovu, kde by našli pramen nebo potok a mohli doplnit zásoby čerstvých potravin. Na stole měl rozloženou mapu oblasti a s poloprázdným pohárem zteplalého vína si ji zadumaně prohlížel.
„Pane Wilkinsi, vy jste se zdejšími vodami už plavil. Znáte ty ostrovy?“ ukázal na množství ostrovů a ostrůvků roztroušených na obrovské ploše oceánu.
„Jen trochu pane. Naprostá většina z nich je zcela neobydlená a naprosto nepřístupná. Alespoň pro loď s naším ponorem. Jsou obklopené útesy, které rozpářou trup, jako když nůž projede máslem. Ten zbytek obývají domorodci, ale jestli jsou přátelští nebo nepřátelští, to lze jen těžko říci. Mezi velrybáři kolují historky o tom, že při jedné výpravě s některými čile obchodovali a při další sotva vyvázli se zdravou kůží.“
„My ovšem potřebujeme někde doplnit zásoby. Co tedy navrhujete, pane Wilkinsi?“
Pan Wilkins se podrbal pod šedivou parukou a krátce se zamyslel. Věděl, že kapitán má pravdu. Jejich situace ještě nebyla úplně zoufalá, ale do toho opravdového zoufalství jim už mnoho času nezbývalo.
„Vzhledem ke stavu našich zásob a lodní posádky - snad bychom mohli zkusit přistát u některého z ostrovů Krále Karla,“ navrhl a ukázal prstem na nevelké roztroušené souostroví, které se nacházelo východně od jejich současné polohy.
Kapitán potřásl hlavou. Odhadoval, že pokud jim severovýchodní pasát vydrží, mohli by se k ostrovům dostat za necelý týden. Ovšem stačilo by, aby se vítr jen nepatrně stočil, a nezbylo by mu než křižovat, pokud by se plavba k ostrovům Krále Karla nestala zhola nemožnou. Mohl jenom doufat, že se štěstěna opět otočila a že jim zůstane nakloněná.

Malý Abernathy vyškraboval lžící z hranatého talíře už téměř neexistující zbytky sladké kaše z rozmočených sucharů a tvářil se zkroušeně. Byl přesně v tom věku, kdy kluci rostou doslova před očima, a zkrácené příděly jeho bezednému žaludku ani zdaleka nemohly stačit.
„Kdyby tu nebyla ona, tak bychom určitě dostali víc,“ rozmrzele ukázal přes stůl na Frances, která se pustila do své hubené porce.
„Všichni dostávaj stejně,“ zasyčela na něj. Kormidelník Hawkins už několik dní ležel na ošetřovně s kurdějemi. Nebyl zdaleka jediný. Navíc žila s posádkou Skřivánka dost dlouho na to, aby věděla, že v nouzi jde všem rovným dílem. Mužstvu i důstojníkům. Ale Abernathy zažil krušné časy na moři poprvé a dál napruženě žbrblal.
„Radši mlčte, Percy,“ zpražil ho Tom. „Všichni máme hlad.“
V tom Frances zcela nečekaně vzala zbytek svého přídělu kaše, lžící ho shrnula Abernathymu do talíře a zprudka vstala od stolu. Kluk na ni zůstal jen nevěřícně zírat. A nebyl sám.
„Fanny, co blbneš?“
„Jdu na lov,“ odpověděla prostě a zamířila do šera dělové paluby.
„Měl byste se stydět, Percy,“ pronesl k Tom k chlapci. Také se zvedl a vydal se za Frances. Dohnal ji až u průlezu do podpalubí.
„Chceš jít chytat krysy?“ zeptal se. „Richmond s Penningtonem to už zkoušeli. Přišli s prázdnou. Několikrát.“
„To jsou nemehla,“ nakrčila Frances trochu posměšně nos. „Nemáš u sebe kus sucharu, Tome?“
Tom zavrtěl hlavou, ale přece jen zkusmo prohrábl kapsy u kabátu.
„Tak tohle bude muset stačit,“ pokrčila rameny a vylovila z kapsy zbytek vyhořelé lojové svíčky.
„Mám jít s tebou?“ zeptal se, ale Frances jen zavrtěla hlavou.
Krysy, které žily v nákladovém prostoru, byly stejně podrážděné a hladové jako pětice mladých gentlemanů. A taky značně ostražité a mazané, protože plavčíci, Frances nevyjímaje, se snažili vylepšit si jídelníček už pěknou řádku dní. Usadila se mezi rezervním plachtovím. Frances vytáhla nůž, odkrojila ze svíčky kousek loje, položila ho na dubové fošny a čekala.
Hodnou chvíli slyšela jen úpění lodního trupu a hlasy a dusot bosých nohou z paluby, ale když seděla úplně tiše už alespoň deset minut, ozval se zpočátku obezřetný, ale postupně stále odvážnější šramot.
Krysa se plížila mezi smotanými lany a hbitě kmitala čenichem. Potom přeběhla volný prostor k návnadě a vzala ji do předních pracek. Zakousnout se už nestačila. Frances velkého hlodavce zahnala do kouta, chytila ho jen tak do holých rukou a zlomila mu vaz. A potom i druhého. Třetí se se bránila víc než ty dvě předchozí a kousla Frances do palce, ale ta ji nepustila. Čtvrtou už se jí ulovit nepodařilo. Pro pět věčně hladových podporučíků to byl chabý úlovek.
„Máš?“ zeptal se Tom, který na ni čekal u průlezu.
Frances ukázala trojici mrtvých krys.
„Nic moc,“ ucedila zklamaně. Zvládla ulovit i pět, když měla štěstí. K obědu si úlovek rozdělili rovným dílem.
Pan Pennington odložil dočista ohlodanou kostřičku, nasadil si klobouk a měl se k odchodu na hlídku, ale ještě se ke svým druhům, kteří pořád obědvali, otočil.
„Hej, Doyleová,“ houkl na Frances, která pečlivě obírala svoji polovinu hlodavce.
Zvedla hlavu a zadívala se na kolohnáta s uhrovitým obličejem trochu ostražitě.
„Jsi dobrá. Nám ty mrchy vždycky utekly.“
Jenom pokrčila rameny. Věděla to. Všichni tihle kluci pocházeli z lepších rodin a snad byli starší, chytřejší a už ovládali základy navigace, ale doma sotva poznali, co je to hlad, a nepotřebovali si jídlo sami obstarat. Frances sice bylo sotva dvanáct let, ale chytit a zabít slepici nebo vykuchat rybu zvládla už jako malé pískle, stejně jako vykrádat ptačí hnízda na útesech. Krysy byly jen o něco chytřejší a rychlejší. A život s mužstvem ji také ledacos naučil.

Volání Bena Harveyho z lanoví hlavního stěžně, že vidí ostrov tři čárky na pravoboku, se ozvalo v průběhu dopolední hlídky. Od severovýchodu vál stálý pasát a slunce už nepříjemně pražilo. Lodníci, často vysvlečení do půli těla, tak jako každý den drhli palubu a po skráních jim navzdory denní době už stékaly čůrky potu.
Frances se jako stín držela Toma Martina a pokud nedostala jiný úkol, snažila se od něj odkoukat co možná nejvíc. V soukenném kabátě jí bylo vedro a třírohý klobouk po panu Catesbym příliš nestínil, takže měla nos i tváře do ruda spálené. Alespoň se jí podařilo si kabát i vestu upravit tak, aby jí seděly přece jen o něco lépe než poprvé.
Když se ozvalo Harveyho volání, podal Tom pohotově dalekohled panu Aldridgeovi a ten jím namířil směrem, kterým mladý námořník ukazoval.
„Skutečně… Slečno Doyleová, oznamte to, prosím, kapitánovi,“ obrátil se na Frances, když zaklapl dalekohled.
„Aye aye, pane,“ přitakala, odběhla z velitelské paluby a zmizela v palubním průlezu. Zaklepala na dveře kapitánovy kajuty a za okamžik už se ozvalo zvučné: „Vstupte!“ Vešla dovnitř a smekla. Kapitán Doyle seděl za stolem pouze ve vestě, černý hedvábný šátek měl přehozený přes opěradlo židle a právě dojídal snídani, která nebyla o nic větší nebo bohatší než snídaně kohokoliv jiného na palubě.
„Pan Aldridge se poroučí, pane, z koše hlásí ostrov tři čárky na pravoboku asi deset mil daleko,“ nahlásila, jak nejzpůsobněji dovedla.
„Děkuji,“ odpověděl kapitán prostě a Frances čekala, až ji propustí. To se však nestalo.
„Frances,“ oslovil ji místo toho. „Pan Aldridge říkal, že se učíš rychle.“
„Snažím se, pane,“ přikývla poněkud rozpačitě. Nebyla zvyklá, že by jí otec projevoval příliš náklonnosti, a jen zřídkakdy k ní prohodil sotva víc než pár slov.
„Všechno je v pořádku?“
Přemýšlela, co tou otázkou vlastně sleduje a co by měla odpovědět. Za pět let života na palubě fregaty už měla vryto pod hluboko kůží, že jsou věci, které se nahlas zkrátka neříkají. A kapitánovi už vůbec ne. Ostatně na palubě se dělo jen málo věcí, o kterých by nevěděl.
„V naprostým, pane,“ odpověděla. Nevěděla, co víc by měla otci říkat. Že s ní ten trouba Abernathy ještě pořád nemluví a tváří se na ni, jako by mu uletěly včely? Stěžování a žalování bylo pro děcka. A ona už dávno nebyla děcko.
Kapitán jí věnoval zkoumavý pohled, ale dobře věděl, že z dcery víc nedostane, a propustil ji. Ostatně dobře věděl, že Harvey a Ludlow ji naučili, aby se o sebe dovedla postarat sama. Nepotřebovala, aby jí umetal cestičku.

Když Kapitán Doyle vyšel na palubu, uviděl Frances s mladým Tomem Martinem hbitě šplhat do koše a nejspíš ještě výš. Poslal je tam pan Aldridge. Frances to vzala jako příležitost vybídnout staršího přítele k závodu. Kapitán Doyle dvojici chvíli s uspokojením sledoval. Stav závodu byl zcela vyrovnaný. Co Frances scházelo na výšce nebo na síle, doháněla hbitostí.
„Tak kde máte ten ostrov, pane Aldridgi?“ oslovil druhého důstojníka.
Pan Aldridge podal kapitánu Doyleovi dalekohled a ukázal přes temně modrou hladinu k jihovýchodnímu obzoru.
„Pokud se nepletu, bude to jeden z ostrovů Krále Karla,“ potřásl hlavou kapitán. Potom hezky od plic zavolal oba kadety z ráhnoví zpět na palubu, Toma Martina poslal pro pana Sandridge a pana Wilkinse a nechal vyhlásit všeobecnou pohotovost.
Na Skřivánkovi propukl čilý shon a za chvíli už byli na svých místech nejen první důstojník pan Sandridge a navigátor pan Wilkins, ale i třetí důstojník pan Spencer, všichni mladí gentlemani i celá posádka, s výjimkou těch, kteří byli nemocní.
Pan Wilkins kapitánovu úvahu potvrdil. Nebyl si však jistý, který z ostrovů roztroušeného souostroví by to mohl být. Mapy oblasti byly značně nepřesné a nespolehlivé.
Kapitán Doyle poslal Toma Martina, aby vzal některého spolehlivého námořníka a změřili rychlost. Za chvíli už Tom hlásil, že plují rychlostí pět uzlů. Kapitán s panem Wilkinsem usoudili, že pokud rychlost udrží, mohli by se k ostrovu přiblížit okolo poledne. Pan Wilkins navrhl, že by bylo bezpečnější držet si od ostrova raději odstup, vyslat k němu pouze jeden nebo dva čluny, které by ho obhlédly z větší blízkosti a zjistily, zda se na ostrově nachází vhodné kotviště, a kapitán s jeho návrhem souhlasil.
Velením prvního člunu pověřil pana Sandridge, druhý svěřil Tomu Martinovi. Tom byl spolehlivý mládenec a nadaný námořník, a každá příležitost vyzkoušet si samostatné velení, byť jen malému člunu, mu jedině prospěje. S každým člunem poslal i jednoho mladšího kadeta s úkolem měřit hloubku olovnicí.
Pan Sandridge se ujal velení dlouhého člunu. Jako měřiče s sebou vzal pana Abernathyho a osmnáct námořníků. Tomovi kapitán svěřil velení kutru s dvanácti muži u vesel a souhlasil s návrhem pana Aldridge, aby se funkce měřiče ujala Frances.
Pánové Richmond a Pennington se tvářili trochu zklamaně, že ten úkol nebyl svěřen jednomu z nich, ale netroufli si své zklamání dát najevo ničím víc, než jen poněkud protaženými obličeji.
Bylo domluveno, že pan Sandridge obepluje ostrov ze severní strany, Tom Martin z jižní, a se Skřivánkem se setkají jihovýchodně od ostrova.
Protože si kapitán ani pan Wilkins nebyli jisti, co může posádky člunů při průzkumu ostrova čekat, byl každý člun vyzbrojen mušketami, ovšem s důrazným rozkazem střílet pouze v případě přímého ohrožení. Poslední, o co kapitán Doyle stál, bylo znepřátelit si případné domorodce nějakým neuváženým krokem.

Tom nechal vytáhnout plachtu a vedl kutr šikovně a obezřetně k jihozápadnímu pobřeží ostrova. U kormidla seděl Ludlow a tvářil se ještě zamračeněji než obvykle. Frances s Harveym v pravidelných intervalech házela přes bok člunu šňůru s olovnicí, naměřenou hloubku způsobně hlásila a zapisovala špačkem tužky do svého deníku. Za ten týden mezi podporučíky stačila zjistit, že na důkladné a pečlivé záznamy je pan Wilkins jako pes a už od něj schytala pár pohlavků, že škrábe jako kocour a má polední měření zapsané tak, že by se v něm jen prase vyznalo.
Zpočátku zněla její hlášení monotónně „žádné dno“, ale jak se přiblížili k ostrovu, došlo k prudké změně. Ostrov vystupoval na západě ze dna náhle a do moře se svažovaly příkré, nepřehledné útesy. Frances si na nich všimla množství mořských ptáků na hnízdech. Za útesy bylo vidět koruny stromů hustého lesa a zblízka bylo jasné, že ostrov je docela rozlehlý.
„Tome, myslíš, že tu někdo žije?“ zeptala se zájmem, zatímco do notesu zapisovala další údaj o hloubce a charakteru dna a také popis pobřeží.
Tom pokrčil rameny.
„Těžko říct, zatím vypadá dost neobydleně.“
„To by bylo jedině dobře,“ ucedil Ludlow. Vyhlídka na setkání s nějakými necivilizovanými divochy, kteří si dávají své nepřátele k obědu na česneku s cibulí, se mu zamlouvala jen pramálo.
Jak veslovali podél ostrova, jeho pobřeží se změnilo. Útesy byly nižší a mělčina zasahovala dál do moře. Les za nimi pokrýval úbočí hory. Nakonec objevili poměrně prostornou chráněnou zátoku s dobrým přístupem od jihu a mírným břehem, kde by Skřivánek mohl pohodlně zakotvit. Navíc se zdálo, že ostrov je skutečně neobydlený. Tom zapsal a zakreslil svůj objev do svého deníku a zamířil s kutrem na smluvené místo setkání.
Když kutr přirazil k boku Skřivánka, slunce už se sklánělo k západu.
„Pane Martine, hlášení!“ vyzval ho kapitán Doyle, když vyšplhali na palubu.
„Našli jsme zátoku na jižním pobřeží ostrova, pane. Není moc velká, ale je dobře přístupná, a Skřivánek by tam mohl pohodlně zakotvit,“ oznámil.
„Nějaké známky osídlení, pane Martine?“
„Žádných jsme si nevšimli, pane.“
Kapitán pokýval hlavou a poslal oba kadety, aby své záznamy ukázali panu Wilkinsovi.
Člun pana Sandridge dorazil o dobrou hodinu později. A zprávy, které přinesl, byly zcela odlišné. Na severním pobřeží nenašli žádné místo vhodné k zakotvení. Na severozápadě ostrova se nachází prostorná laguna, ale od otevřeného moře ji odděluje pás útesů a skalisek, skrytých těsně pod hladinou, hlásil pan Sandridge. A mnohem důležitější informací bylo, že na laguně zahlédli několik domorodých kánoí nebo podobných plavidel.
„Byli agresivní, pane Sandridgi?“
„Nezaútočili. Ale jak nás spatřili, tak zmizeli v porostu na břehu.“
To zcela měnilo situaci. Otázkou bylo, zda k lepšímu nebo k horšímu. Podle slov pana Wilkinse byli zdejší domorodci značně nevyzpytatelná cháska.

Noc strávil Skřivánek s podkasanými plachtami na moři a do zátoky vplul s přílivem během ranní hlídky. Kapitán Doyle nechal spustit na vodu svůj bark a dlouhý člun s kutrem s oddílem námořních pěšáků. Naložili do nich nejrůznější předměty vhodné ke směně – korálky, zrcátka, pentle, šátky a další cetky, ale také muškety a tesáky, kdyby se setkání a vyjednávání (pokud k němu vůbec dojde) s domorodci nevyvíjelo kýženým směrem. Potom předal velení nad lodí panu Sandridgeovi a nastoupil do barku, ve kterém už u vesel vyčkávalo dvanáct spolehlivých námořníků oblečených do modrých kabátů s lesklými knoflíky a slamáky na hlavách, aby na domorodce zapůsobili co nejlepším dojmem. Protože Hawkins byl stále mezi nemocnými, seděl u kormidla námořník Harry Sands, který se jako kluk plavil na velrybářských lodích a tvrdil, že trochu umí tu jejich hatmatilku.
Velení druhých dvou člunů se ujali pan Spencer a mladý pan Pennington, který se z té pocty, že mu byl svěřený takový důležitý úkol, nesl jako páv. Martin a Doyleová možná byli na průzkumné výpravě, ale jeho přizvali k jednání s domorodci. Uvidí ty divochy na vlastní oči úplně zblízka.
Když čluny odrážely, panovala na Skřivánkovi poněkud napjatá atmosféra. Pan Sandridge sledoval čluny se zdánlivým klidem, ale mezi posádkou se nesl cvrkot plný očekávání a nejrůznějších domněnek, až lodníky okounějící u brlení bocman Williams s Ludlowem rozehnali, že si mají hledět svý práce a vydrhnout pořádně tu zpropadenou palubu, nebo každej zatracenej povaleč skončí u mříže.
Frances s Tomem seděli v úponách křížového stěžně. Hleděla za čluny napůl závistivě, napůl s obavou.
„Doufám, že se v pořádku vrátí.“
Neřekla to, ale Tom věděl, že myslí kapitána.

Kapitánův bark se kýlem zaryl do bílého písku pláže a po něm i oba větší čluny. Kapitán Doyle ve své lepší uniformě s klopami lemovanými zlatem a zlatem na klobouku vystoupil na pláž. Pan Spencer s panem Penningtonem mu stanuli po boku a kolem nich se seskupili námořníci s námořními pěšáky.
Kapitán se pozorně rozhlížel. Úzký pruh pláže lemoval porost kokosových a jiných palem a za nimi se směrem ke středu ostrova zvedaly zalesněné svahy hory. Koruny stromů ostražitě mlčely. Kapitán Doyle byl přesvědčený, že obyvatelé ostrova si jsou jejich přistání už vědomi.
Slunce zvolna stoupalo na své cestě k zenitu, když se ze zeleného přítmí ve stínu palem vynořila skupina do hněda opálených domorodců oděných pouze do zvláštních sukní, které jim sahaly po kolena. Těla měli ozdobená tetováním, byli bosí a v rukou třímali oštěpy s hroty z černého lesklého kamene, který skoro připomínal sklo. Blížili se pomalu a ostražitě, ale nezdálo se, že by se na cizince snažili zaútočit. Alespoň ne hned.
Kapitán Doyle gestem naznačil veliteli námořních pěšáků, aby se drželi zpátky. Nechtěl domorodce zbytečně vyprovokovat.
„Sandsi, pojděte sem,“ obrátil se na námořníka, který kormidloval jeho bark. „Můžete jim říct, že přicházíme v míru a chceme s nimi obchodovat?“
Muž se tvářil poněkud rozpačitě, domorodci se mu zjevně ani v nejmenším nepozdávali, ale přece jen váhavě přitakal.
„Aye, aye. Ale už je to roky, pane, a tihle vypadají jinak než ti, se kterými kapitán Ellis tehdá směnil nějaký ty cetky za pár prasat.“
„Aspoň to zkuste,“ pobídl ho kapitán a společně s Sandsem vykročil směrem k domorodcům. Zvedli ruce na znamení, že jim nechtějí ublížit.
Domorodci se zpočátku netvářili přátelsky. Hrozili oštěpy a šklebili se jako čerti. Pan Spencer se s vypětím veškeré své autority snažil udržet námořníky i námořní pěšáky v klidu.
Ale kapitán Doyle se nenechal jejich představením vyvést z míry. Nakonec se zastavil asi na deset kroků od domorodců.
Hodnou chvíli se nic nedělo. Domorodci křepčili a šklebili se, ale potom náhle přestali a z jejich středu vyšel ten nejstarší s největším tetováním, kterému už černá hlava začínala šedivět, a zamířil kapitánu Doyleovi vstříc. Přišel až skoro k němu a zkoumavě si ho prohlížel. Obzvlášť ho zaujal kapitánův zrzavý copánek těsně omotaný černou stuhou. Potom na kapitána promluvil zcela nesrozumitelným jazykem.
Kapitán Doyle se obrátil na Sandse, jestli tomu muži, který byl zjevně vůdcem oněch domorodých bojovníků, něco rozuměl. Námořník si však vůbec nebyl jistý, i když připustil, že některá slova mu snad byla povědomá. Ale pokusil se domorodci přetlumočit kapitánovy pozdravy a zájem o obchod.
Stařešina vypadal, že o jeho slovech přemýšlí. Potom se obrátil ke svým druhům a něco k nim křikl. Chvíli se o něčem dohadovali a nakonec ze skupiny vyšel druhý, podstatně mladší, a připojil se ke stařešinovi. Zjevně jako jediný rozuměl řeči, kterou Sands trochu ovládal.
Nakonec za vydatné pomoci posunků a gest sdělili kapitánu Doyleovi, že o tom, zda budou s náčelníkem s ohnivými vlasy obchodovat, může rozhodnout jenom jejich náčelník Maikaikeakua, a ten náčelníka s ohnivými vlasy přijme jedině samotného s tlumočníkem a beze zbraní. Kapitán Doyle požádal stařešinu o čas na poradu se svými důstojníky a stařešina souhlasil.
„Pane, je to rozumné?“ zeptal se vážně pan Spencer, když mu kapitán Doyle přetlumočil stařešinovy požadavky.
„Co je v této situaci rozumné, pane Spencere? Ty zásoby potřebujeme, jinak pomalu postupně pomřeme hladem a žízní nebo na kurděje. Už teď má doktor Dobbler plnou marodku.“
Panu Spencerovi se ta představa vůbec nezamlouvala, ale kapitán Doyle už byl rozhodnutý podmínky domorodců přijmout.

Domorodá vesnice se nacházela na opačné straně hory na břehu oné mělké laguny, kterou viděl při průzkumu pan Sandridge z dlouhého člunu.
Kapitán Doyle se s panem Spencerem domluvil v tom smyslu, že na pláži budou čekat do setmění, a pokud se do té doby nevrátí, tak jednání dopadlo špatně a mají se vrátit bezprostředně na loď, kde velení přebere pan Sandridge.
Potom se vydal za stařešinou a jeho doprovodem jen s lodníkem Sandsem a vakem toho nejlepšího, co mohli náčelníkovi Maikaikeakuaovi nabídnout jako dar.
Pěšina k vesnici vedla hustým lesem, a nebýt jejich domorodých průvodců, byl by ji kapitán Doyle brzy ztratil v podrostu.
Vesnice, rozložená mezi lagunou a úbočím hory, byla překvapivě rozlehlá a lidnatá. Sotva minuli první chýše se střechami vyrobenými z palmového listí, připojil se ke skupině bojovníků se dvěma bledými cizinci zvědavý houf hnědých žen a dětí, které stejně jako muži byly oblečené pouze od pasu dolů, takže Sandsovi, který tak jako všichni na palubě Skřivánka viděl ženu naposledy před dlouhými měsíci, div nevypadly oči z důlků a kapitán Doyle na něj výhrůžně zasyčel, ať nezírá. Nemohl si být jistý, čím vším by mohli domorodce popudit.
Náčelník Maikaikeakua byl urostlý hnědý muž s ještě bohatším tetováním, než měl stařešina, se kterým dlouze rokoval, než cizincům vůbec věnoval svou pozornost.
Potom si kapitána Doylea prohlížel se stejným zaujetím, jako stařešina na pláži. I jeho velice zaujala jeho zrzavá hlava, ale neméně mu padl do oka i zlatem lemovaný klobouk, a tak mu ho kapitán Doyle v zájmu úspěšného vyjednávání nakonec věnoval.
Maikaikeakua si ho se zalíbením nasadil na hlavu, ačkoliv mu byl poněkud malý. Na oplátku kapitánu Doyleovi věnoval svůj náhrdelník ze schránek mořských plžů a žraločích zubů a potom ho pozval ke společnému ohni.
Jednání s náčelníkem bylo dlouhé, sešla se k němu skoro celá vesnice, ale rozhodně nebylo nepříjemné, protože Maikaikeakua svým hostům nabídl jakýsi pokrm podávaný na velkých listech, který se skládal z masa, ryby a ovoce. Sice chutnal nezvykle, ale po dlouhých týdnech jen o hrachu, soleném mase a lodních sucharech by nepohrdli ničím, co připomínalo čerstvé jídlo.
Nakonec po dobrých třech nebo čtyřech hodinách Maikaikeakua souhlasil s tím, že s cizinci za barevné korálky, zrcátka a štůčky pestrobarevných látek vymění tucet pěkných pašíků, kury a ovoce a sladkých brambor, kolik jen budou potřebovat. Vodu mohou nabrat z pramene na úbočí hory. Některý z jeho bojovníků jim ukáže cestu.
Na oplátku náčelníka Maikaikeakua zajímalo, jak dlouho se náčelník s ohnivými vlasy hodlá zdržet a jestli se v jeho kmeni vyskytuje víc bojovníků s vlasy jako oheň.
Kapitán Doyle připustil, že několik ano, a odpověděl, že se zdrží, dokud se ti, kteří z hladovění onemocněli, nezotaví, a požádal, zdali by nemohl na druhé straně ostrova u pláže rozbít tábor.
Maikaikeakuaovi se ta myšlenka nejprve příliš nepozdávala. Byl by raději, kdyby cizinci zůstali ve své plovoucí vesnici, ale nakonec souhlasil s podmínkou, že se cizinci budou držet na své straně hory s výjimkou těch, kteří půjdou nabrat vodu z pramene.
Čluny s těmi, kteří se vypravili na ostrov, k boku Skřivánka přirazili s posledními paprsky slunce. Kapitána na palubě přivítal obvyklý hvizd bocmanovy píšťaly a ve tváři pana Sandridge byl patrný náznak úlevy, když ho viděl stoupat na palubu. Ještě větší úlevu pak přinesla zpráva, že náčelník Maikaikeakua je svolný s nimi obchodovat a nazítří na pláž přižene tucet vepřů a nějakou drůbež.
Toho večera se po dlouhé době z přední paluby ozval zpěv a nálada na celé lodi viditelně pookřála. Jednonohý Poďobaný Jack z kuchyně vytáhl svůj bubínek. Ben Harvey si přinesl píšťalu. Housličky však chyběly.
Hudba a veselí vylákala na palubu dokonce i celý houf mládenečků, kteří se neobvykle svorně usadili kolem hlavního stěžně.
Kapitán Doyle s panem Wilkinsem se však tvářili vážně. Oba dobře věděli, že toto je teprve začátek, a upřímně doufali, že se nic nečekaně nezvrtne.