Sviniar

Sedím v portugalském kostelíku a chystám se mluvit s Bohem. Ne, nepil jsem.
Před kazatelnou šůruje babka, jinak je tu prázdno.
Šeptám Bohovi do ucha, jak tě miluju (strašně). Je mi zase dvacet – ne zase, pořád! - a zamilovanost se mnou mlátí ode zdi ke zdi. Dokonce i ta madona ve výklenku začne ronit krvavé slzy, jak je jí ze mě trapno. Ne, neblouzním.
Přidávám: o tom, jak víc dávám, než dostávám, jak hranice mého konsentu napínáš až k prasknutí, o slzách spolykaných polštářem.
Babka se narovná od ždímání hadru. „To naozaj vyzerá na riadného sviniara.“
Podíváme se na sebe, není mi do smíchu; ale slovenská uklízečka má hned oči jen pro krvácející madonu. S řevem vyrazí ven, za světlem.
Konečně jsme tu sami, Bože.
Začnu nanovo.