DMD Bonus č. 2 pro 7. 4. 2022. Téma: Přísloví

Její hospodářství šlapalo jako hodinky.
Její muž předstíral zájem o obchod a o to, co se dělo 'venku', zejména v době dožínek a stříže. Ale všichni sloužící a dělníci chodili za ní.
Když se objevil budoucí král se svou otrhanou družinou, byla to ona, kdo pokorou a štědrostí odvrátila katastrofu.
***
Dělala všechno pro to, aby rozšiřovala slávu a bohatství domu svého muže - a svoje vlastní.
Její muž předstíral zájem o záležitosti státu a kultu, ale všichni věděli, že skutečnou hybnou silou je ona.
Co na tom, že to občas vyžadovalo jít přes mrtvoly?
Nakonec ji i její království roztrhají psi...

"Vězni! Projevil jsem dobrý úmysl vás obveselit svým zpěvem," zvolala nadšeně postava, která nemohla být nikdo jiný než obávaný bard Eduard.
"Prosím, ne!" zaúpěl Jiří.
"A aby jste pořádně slyšeli, přistoupím k vám blíž," skočil doprostřed cely bard.
"A jelikož dnes dobrými úmysly přímo překypuji, zakryju tuto ohavnou puklinu ve zdi!" nadýmal se svou dobrosrdečností bard.
"Tohle je náš konec!" neovládl se Adam.
V tom započal skřípot doprovázený hrozným kvílením. Než si zacpali uši, podlaha pod bardem praskla, zčervenala, a Eduarda stáhla do země černá chlupatá ruka.
"Tohle se nedalo poslouchat!" zaduněl zpod podlahy sám ďábel. "A vy koukejte zmiznout!"

Myšák s rukou u ucha pečlivě naslouchal. Jakmile se ozvalo klapnutí dveří a šramocení klíče v zámku, rozběhl se přes místnost. Po zácloně vylezl na parapet a otevřel okno. Pod oknem už čekal zástup myšek.
“Honem, vzduch je volný!” vykřikl a shodil jim dolů šňůru. Myš za myší začaly proudit oknem do obývacího pokoje a potom do myší díry v rohu. S sebou si nesly stolky, židličky a občerstvení. Některé měly i hudební nástroje. Průvod uzavíral starý myšák se soupravou bicích.
Netrvalo dlouho a z myší díry, nad kterou se teď vinul neonový nápis, se linula hudba a zvuky zábavy.

Loki nesnášel plesy. Chtěl být sám a daleko ode všech lidí.
Zato Thor sedící vedle něj vypadal, že si to tu užívá. Jak jinak.
„Zdravím princi,“ oslovila Lokiho nějaká žena. Její žabí obličej s krysíma očkama a divně nahnědlou kůží s šupinami se Lokimu příliš nelíbil. Ve vlasech měla listy a větvě, ale kdo ví, třeba to byly ozdoby?
Bohužel u její rasy bylo běžné, aby žena vyzvala muže k tanci. Což se i stalo. Než se stačil Loki vzpamatovat, už ho táhla na parket.
Thor se mu za zády smál.
„Neboj se bratře," zakřičel za ním, „co tě nezabije…“

Nový kolega. Co je v domě, není pro mě. Ale zakázané ovoce chutná nejlépe a konec konců, co je doma, to se počítá. Věřím, že odvážnému štěstí přeje a zvu ho na drink. Marně mu opakuju, ať nesoudí knihu podle obalu. Jenže není každý den posvícení a kde nic není, ani smrt nebere.
Nová kolegyně. Tichá voda břehy mele. Zdá se, že pro jedno kvítí slunce nesvítí a jídlem roste chuť. Nacházím je v kanceláři, pod svícnem je největší tma. Škoda rány, která padne vedle. Dějiny píší vítězové a po bitvě je každý generál. No co, chybami se člověk učí.

Jenovéfa přináší domů soubor květináčů bizarního tvaru. Pankrác pohlédne na jejich obal a povšimne si pojmenování Potato tower.
"Bramborová věž?" otáže se.
"Ano, bramborová věž, tatínku," dí Jenovéfa.
"To budeme doma pěstovat brambory?" reaguje Zdirad.
"Brambory si necháme jen na chatu, ale tady na balkóně v tom budeme pěstovat bylinky," upřesňuje Jenovéfa. "Zítra vyrazíme pro hlínu."
Rodinka vyráží do hypermarketu. Chlapi naloží do nákupního vozíku několik pytlů substrátu, Jenovéfa vybere pár sáčků semínek.
Doma se Jenovéfa vrhá do práce a věž z naplněných a osetých květináčů je brzy sestavena. A všichni se těší, až na povrch vyraší první výhonky bylinek.

Ve školním depozitáři bylo chladno a šero. Ticho zde nevládlo, ale Aleš Z. byl na podivné zvuky, či dokonce výkřiky v království Daniela von Draka zvyklý. Se zvýšenou opatrností však sledoval změny světla.

Modrý záblesk se ukázal v okamžiku, kdy zeměpisář přebíral od kolegy historickou mapu království českého.
Poltergeist Poplašňák hučel, sténal a vytvářel takové světelné efekty, až z nich bolela hlava. Nakonec se pokusil vystrčit Aleše z okna.

Kantor neměl na poltergeistí vtípky náladu. Přetáhl poltergeista mapou. Nedbaje jeho nepříliš hmotné ektopasmatické podstaty, mlátil poltergeista tak dlouho, až ten propadl zavřeným oknem.
"Kdo jinému, jámu kopá...!" vrčel přitom vztekle.

Kurátorka nervózně poposedávala na židli a mnula v dlaních prázdný hrnek od cappuccina, jakoby z mléčno-skořicové sedliny mohla vyvěštit, co dělat. Byla zvyklá na ledacos, ale na klienty, co se skutečně snaží zapadnout, paradoxně její výcvik nestačil.
Ani ona, ani její svěřenkyně žmoulající v srstnaté ruce obsah již druhého balení papírových kapesníčků, do nichž poslední půlhodinu usilovně štkala, nebyly ve stavu tuto ironii ocenit.

„To prostě není juste du tout. I’m really trying sehr viel. Naozaj! Wciąż nic, kurwa!“ Raraška se zase rozplakala.
Čeština, franština, angličtina, němčina, slovenčina, polština… kurátorka musela uznat, že to polidšťování asi má vážně svoje meze.

Na springfieldském jarmarku:

„Flandersi, co tady děláš?“
„Ehm, víš, Homere, našel jsem nějaké staré věci na půdě a říkám si, že je prodám
a peníze dám na kostel. Chceš něco?“
„Tu velkou knihu, tati!“
„Lízo! Ten starý, zaprášený kus papíru, co sotva drzí pohromadě?“
„Je to kus historie. Musí být vzácná!“
„Pff, historie. Víš, holčičko, to jsou jen triky jak z nás dospělých vytlouct prachy. Promiň, Flandersi, dej ji raději na aukci.“ Ušklíbl se: „Troubo.“
„Tati!“

...

Později v televizi:

„Na aukci byl prodán za deset tisíc dolarů výtisk knihy z minulého století...“
„Tati, to je ona. Co jsem říkala?!“
„Ou!!!“

Prostorný pokoj, Tony Stark a drink. Kdo by odolal?

Marná snaha. Loki, přesvědčený o své výjimečnosti, odmítal jakoukoli dohodu.

„Zkus si to spočítat. Tvůj brácha, polobůh, supervoják, legenda, která je pořád dost živá, chlap, kterej dokáže vzteky zezelenat, párek elitních zabijáků a ty, drsňáku, jsi je dokázal všechny naštvat.“

„To byl plán.“

„Ne moc dobrej,“ uklíbl se Stark.

„Mám armádu.“

„My máme Hulka.“

A Loki brzy zjistil, že urážet monstrum v barvě hrášku nebylo to pravé ořechové, zvlášť, když s ním mlátilo o podlahu, jak s hadrovou panenkou. Musel ustoupit.

„Kdyby vám to nevadilo, teď bych si ten drink dal.“

"Lež má krátké nohy." Řekla paní učitelka další přísloví. Péťa jí ale poslouchal jen jedním uchem a vůbec nevěděl o čem mluví. Díval se z okna a než hodina češtiny ho víc zajímalo oranžové listí, pomalu se snášející k zemi.
Tahle věta ho, ale zaujala. Začal si představovat, jak se pan Lež promenáduje po městě a cupitá svými maličkými nožičkami, vedle vysoké paní učitelky. Na sobě by měl takové kalhoty, jaké měly panenky Péťovy sestry a boty by měl velké, jako pro mravenečka. Vypadal by přesně, jako skřítkové, nakreslení v knížkách, nebo trpaslík, který doma Péťu pozoruje z květinového záhonu.

Hundelové a Katzarové už se zase pohádali. Musím ty věčné spory jednou pro vždy vyřešit. Jednou někdo přijde s tím, že byl okraden tím druhým. Už poněkolikáté tu byli katzarové, kteří mají jednu hlavu ufňukanou a druhou drzou se stížností, že jim hundelové přelétají ploty. Myslím si, že spíš žárlí, protože hundelové mají křídla a oni ne.
Tak to máme naštvané okřídlené nebo dvouhlavé... Co víc si přát.
Ty jejich hádky už musím zastavit než bude pozdě. Už vím jak to udělám . Ale až zítra...
Ráno zjistím, že je pozdě, hundelové a katzarové už se rozhodli. Buď jedni nebo druzí...

Sychravský smírčí kámen proniká soumrakem jak zub šelmy.
Matka ty příběhy zakázala, ale ke mně dolehly. O cestě lesem plným mlhy. O čarodějnici s šípky ve vlasech. O oběti – a splněných přáních.
Jenže jejich přání byla jednoduchá.
Co když mě odmítne?
Poblíž září rudé slzičky šípků. Moje hnízdo v nitru keře dávno zarostlo.
Za kamenem z mlhy vystupují kmeny. Znám tenhle les jak vlastní dlaň, ale teď je jiný. Děsivý.
Co když nenajdu cestu?

‘Čarodějky se nebojí, vlaštovko,’ řekla přísně. Pak mrkla. ‘Aspoň to nedávají najevo.’
Ostří nachází mou dlaň, krev skrápí obelisk. Vstupuji mezi stromy a mlha mě polyká.

Učitelka na mně a Amadu křičela už - zkontrolovalo jsem vnitřní hodiny - 16 minut a 42 sekud. Jediný důvod, proč ještě ječela, byl fakt, že jsem nechtělo Amandě zkazit šance na stipendium.
Když nás čůza konečně propustila, poznamenalo jsem: "Její námitky vůči tobě byly nelogické. Většina studentů udělala to samé."
"Je to bigotní kráva. Vadí jí, že mám za ochranku robota a bojí se... Víš co, jak se říká."
Předpokládám, že Amanda měla na mysli nějaký lidský idiom. Slovník idiomů jsem ale vymazalo, abych mělo víc místa na seriály. Hm, vznikl idiom ze slova idiot? Jenže etymologický slovník byl pryč taky.

Trenér jednoho z juniorských týmů ptačích akrobatických letců čelí obvinění z nezvyklé formy diskriminace. Vlaštovčí medailista, který se po ukončení sportovní kariéry pustil do trénování mladých talentů, je známý svými zvláštními kritérii pro přijetí do týmu. Po svých svěřencích požaduje, aby ve škole získávali samé jedničky, a to i v předmětech, které se sportem nesouvisejí. Pokud se někomu prospěch zhorší, vyletí z týmu tak rychle, že místo v akrobatickém létání uspěje v létání rychlostním.

Obviněný trenér popírá, že by šlo o diskriminaci. Podle něj jde pouze o nezbytné bezpečnostní opatření.
„Každý přeci ví, že žádný učený z nebe nespadl,“ vysvětluje.