DMD 2024

Rozloučili se s Muriel a Ješuou na letišti v Madridu.
O hodinu, patnáct kilometrů a cestu taxíkem později, seděli Crowley s Azirafalem na lavičce uvnitř nádraží Atocha. Za jejich zády bujelo čtyři sta druhů tropické zeleně v několika nemalých, geometricky vytyčených plochách.
Ve vzduchu bylo cosi magického, známého. Rajského.
Ten nápad vzešel od Crowleyho. Zadostiučinění v podobě toho, co Azirafal zbožňoval. Osmnáctihodinová cesta vlakem z Madridu do Paříže, se všemi zpožděními, nefunkční klimatizací, ztracenými návaznými spoji.
Spolu. Sami.
„Co bylo s tím párovým orgánem, anděli?“
Azirafal se usmál
„Tedy… lidská srdce. Opravdu jsou jaksi propojená. Byl jsem u prvotních návrhů.“

Hudba utichla a z chumlu párů na parketu se jako Venuše z pěny vynořila rozjařená matka ženicha.
„Mučenko moje, musíš si taky s někým zatančit!“ zvolala, když objevila svou dceru. „Kdo by čekal, že se na tak rustikální svatbě najde tolik dobrých tanečníků?“
Thursday mocně zakoulela očima. „Neříkej mi tak. Tančila jsem s Blaisem. Nebal pana Weasleyho.“
„Jedna dvě lahve a zbytek už bude historie!“ zasmála se Zara. „Nemrač se, budeš mít vrásky. Tedy… Víc vrásek. Nemá ani floka, navíc pořád miluje svou ženu – ani jednou se mi nepodíval do výstřihu.“
Thursday zhodnotila matčin outfit kritickým okem. „A do kterého?“

Je to sotva pár hodin, co odešli sklenáři, kteří opravovali všechna okna v budově. Zvlášť si dali záležet na těch v patře. Kdybyste se na ně při práci podívali pozorně, zjistíte, že s okenicemi není něco tak docela v pořádku a samotná výplň oken podezřele pruží.
Taky by vás možná zarazily ty žaluzie, ale ty si řemeslníci prostě nenechali vymluvit. Památkáře tu nemají.

Když na radnici vtrhne dav, nepovede se mu ani otevřít, ani vysklít okna. Defenestrace se nekoná.
Vyřídí si to s místodržícími na místě. Do Vídně si nikdo stěžovat nepůjde.
A dál? To už je na vaší fantazii.

Díval se na fialově lesknoucí se strop krasové jeskyně.
"To je..."
"Jo, hořčík."
"A proč tu vlastně jsme?"chtěl vědět velmistr.
"Protože je to zajímavé,"Crevan stočil hlavu ke svému příteli, světlo baterky sklozlo níž.
"Čokoládu?"
"Jistě!"

Pak zaslechli to dunění. V jeskyni je to špatný zvuk.
"Voda. Musíme pryč."

Lezli plazivkami. Velmistr se tam skoro zasekl.
Pak lano a sráz po kterém se valila, jeskyním bahnem hnědá, voda.
Crevan znal cestu.
Vedl je ven.
Kaňony.
Voda co jim podtrhávala nohy a adrenalin, co bušil v žilách.
Vypotáceli se z podzemí do noci.
Hvězdnatá obloha.
"Ta nespadne."
"Ne."
Společný smích.