DMD Bonus č. 3 pro 11. 4. 2021.

"I cannot do it," Lioness exhaled, "I will never amount to anything with this."
"Give yourself grace, child," a kind voice responded. "Now, focus on that candle, and just... clear your mind."
It was easier to do looking at the dancing flame, than with her eyes closed. Soon her mind was a roaring inferno of nothingness.
Her mentor shot an emotion at her.
There was no shield.
The foreign feeling got engulfed by the flames and disintegrated.
So did the next one.
With the third one the flames flickered out.
"This will take time and patience - but it will work."

"No, pánové, obávám se, že jsme se dostali do patové situace," prohlásil klidným hlasem muž přivázaný k židli uprostřed místnosti."
"Jaká patová situace, nás je tady 20 a tobě dorazil jen jeden chlap," vybuchl vůdce zločinců, kterého už začínal klid jejich zajatce vytáčet. A ještě víc znervózňovat.
"Ano, to je technicky vzato pravda," usmál se kapitán Kartoka, "jenže ten jeden chlap je troll, konkrétně seržant Navážka, slyšeli jste o něm?"
Několik zločinců viditelně pobledlo.
"Takže je to v podstatě vyrovnané, ovšem, jen nerad bych veliteli vysvětloval tu spoušť, jestli se Navážka pustí do akce. Takže navrhuji, abychom se nějak dohodli."

Obvykle, když jdu do lesa, nesu si zbraň, kterou odháním dravá zvířata. Ten den jsem si ji ale samozřejmě zapomněl. Šel jsem jen natrhat pár hub do polévky a nenapadlo mě, že půjdu hlouběji do lesa. Nějak jsem se tam ale ocitl a když jsem uslyšel vytí, bylo pozdě. Rychle jsem vyšplhal na nejbližší strom a čekal, až se vytí vzdálí. Ten mizera, vlk místo toho přišel přímo pod můj strom. Byl to obrovský strom a najednou se začal pohupovat. Podíval jsem se nahoru a Uviděl obrovského medvěda. Jsou dny, kdy nepotkám ani hlemýždě, ale teď mám hned dvojnásobné štěstí.

Povahou k sobě měli blíž, než by kdy byli ochotni přiznat.
Svým perfekcionismem, pevnou vůlí, disciplínou, morální integritou, zodpovědností a sklonem k odsuzování, povyšování a workoholismu byli vlastně úplně stejní.
„Vy jste ještě tady?“ podivil se Snape, když na ni narazil v laboratoři.
„Dělám ten test na stafylokoka sama. Kdybych měla čekat, až přijde papír zezdola, tak obrostu mechem,“ hudrovala Grangerová.
Když kolem ní procházel, snažil se nezachytit vůni jejích vlasů.
Když kolem ní procházel, přestala dýchat.
„Nechtěla byste zajít na skleničku?“ přistihl se, jak vyslovuje otázku.
„Moc ráda,“ přistihla se, jak odpovídá.
Oba se modlili, ať tohle neskončí průšvihem.

Vstanu brzo. Velmi rychle jsem nachystaná: klíče a respirátor na stole, aby se celý proces urychlil.

Zatím zbytečně.

9:15

Zkontroluji telefon – zvuk zapnutý, zpráva žádná.

9:45

Možná jsem si jen spletla čas? Ověřím si to. Tak ne, nespletla.

11:30

Dávno jsem měla být v práci. Jenže nemůžu. Čekám. Přišel už by snad i Godot.

15:30

Volám na dispečink. Nic z toho.

18:30

Stmívá se. Vyjdu před dům a smutně se koukám na projíždějící auta, žádné z nich mi ale neveze balíček.
Napadne mě podívat se do schránky. Leží tam osamělý lístek.

10:00 adresát nezastižen

„Chceš se zeptat starých mistryň?" pronesl ironicky Marigold.
„No, to nechci, čarodějnice vynechám. Ty mladší mi to neřeknou, protože jsem nebyl s nimi, ale s Yen, ty starší budou povznesené, protože ony by se mnou nikdy nebyly a nebudou se tedy se mnou ani bavit, maximálně mě počastují ohnivou koulí."
„Mladí čarodějové mě proklejí rovnou, protože jsem jim přebral nejkrásnější čarodějku a staříci mi sdělí, že když jim nechám své oko, že se uvolí podívat do křišťálové koule, aby mi řekli, že viděli bitvu u říčky, kde jsem málem umřel, což už dávno vím. Takže, říkám ne, mistry čaroděje nechci."

„Jediný problém je, že... že jsme v šestnáctém století,“ Doktor zničeně zaboří hlavu do dlaní.
„Jsem ráda, že problém už není ta agresivní mimozemská rostlina,“ Amy zvedne obočí.
„Nebyl by problém ji vymýtit, kdyby... no, kdybyste dokázali vynalézt internet už v šestnáctém století. Nedokážeme rozšířit informaci mezi lidmi dost rychle na to, aby se to přestalo šířit. Je mi líto, Amy...“
Z nějakého důvodu Amy rázně pochoduje ke kostelu.

„Jak jste to...“
„Občas nás podceňuješ. Mají tady velice vyspělou síť,“ pokrčí Amy rameny.
Doctor zmateně zamrká.
„Ženský, Doktore. Farářova hospodyně to řekla kuchařce, kuchařka pradleně, pradlena švadleně, švadlena manželce felčara...“

"Ahoj."

"Ahoj."

Doreen se přistihla, že na něj zírá. Začervenala se a odvrátila zrak.

"Doctor Octopus?" zeptala se.

"Ne, Killer Croc."

"Sakra!"

"Přesně to jsem si taky říkal!" zazubil se na ni. Doreenino srdce vynechalo úder.

"Půjdeme na to?" vyrušil ji z myšlenek.

"Cože? Teď?" rozhlédla se kolem.

Tentokrát zrudl jako rajče on. "Myslel jsem ten souboj! Vlastně... teda..."

"Já rozumím," usmála se. "Pojď, porazíme ho!"

***
Doreen si uvědomila, že je do Spider-Mana zblázněná.

Málem ho po bitvě políbila... než jí po noze přeběhla krysa.

Toho dne si Squirrel Girl uvědomila, že není lepší antikoncepce než romantická procházka v kanálech.

Když Veverka Terka začínala, měla velikou radost, těšila se na to jaká úžasná její nová práce bude. Hlavní tvář vzdělávacího časopisu pro děti! Vždyť je to splněný sen. Bude si jen tak hopkat po stránkách časopisu a pomáhat dětem učit se nové věci.

Dokud ji nezačaly děti pomalovávat. A rozstřihávat. A vyvádět další alotrie s její tváří v časopise.

Po pár letech už to bylo na Veverku Terku moc. Položila na stůl svojí výpověd, ukončila spolupráci s časopisem, a ačkoli byla i spousta vzorných dětí, Veverka Terka se rozhodla, že takhle jí to stačilo, žádnou další osobní zkušenost již nepotřebuje.

Dech měl těžký a srdce mu bušilo. Takhle daleko ještě nikdy neutíkal.
Na obzoru se tyčila tmavá věž věštící zkázu.
"Ještě ne... prosím ještě ne."
"Jsem tu s vámi, výsosti," slíbil mu voják. Hned nato si však smrt vzala i jeho.
Tolik mrtvých. Koutkem oka jako by viděl jejich siluety stojící jako žalující u soudu. Stáli stále vyrovnání, jako když to všechno začalo. Všichni zemřeli kvůli němu.
K tomu ale byli, snažil se namluvit si. Nesmí se vzdát, musí odejít se ctí.
Poslední z jeho mužů padl v souboji mezi jezdci.
Tady najde bezpečí. Ale pochopil, že se pryč nedostane.

Heja!
„Znovu, silněji, pevněji, máš povolené břicho!“
Otřela si čelo. Bylo to náročné. Cvičila už několikátou hodinu.
„Unavená?“
Uvažovala, jestli v tom byl posměšek. Zhluboka se nadechla.
Heja!
„Ale no tak, koukni se, jak stojíš?! To snad?! Víš co, pro dnešek stačí, běž si odpočinout.“
Byla naštvaná. Ne, takhle to nechtěla. Proč mistr stále není spokojen?
Vracela se na pokoj, našlapovala tiše, ale vřelo to v ní. Na druhé straně chodby viselo pět obrazů. Hněv pomalu polevoval, zůstávalo jen odhodlání. Tam ze stěny na ni shlížely její vzory. Ty, které ji ke kung fu přivedly. Mistryně zmije a mistryně tygřice.

Svoje prokletí do žabáčí podoby jako možnost, jak dát šanci své inteligenci a ostrovtipu. Konečně najde pravou lásku a zabije dvě mouchy jednou ranou. No. Jenže courat u rybníka nějak nebylo trendy. Když už se nějaká mihla kolem, měla na sobě trikot a sporttester a než stihnul kváknout něco vtipného, byla pryč. Nevadí. Zkusil moderní metody. Zakládat si účet na lidé.cz mu bylo žinantní, na žabáci.cz to moc nežilo, tak to zkusil rovnou na Tinderu, ale všechny jeho pokusy vedly doleva. Nevadí, taky sháněl spíš rosničku než ropuchu, tak to chápal. Možná že je na čase zmínit, že má království…

Češtinářka přišla do hodiny neobvykle pozdě. Třídní vtipálek v první lavici sklízel novinové výstřižky pro nástěnku a ještě popichoval: „Promiňte, paní profesorko, já myslel, že je ještě přestávka.“
Nereagovala. Místo toho se zeptala: „Kdo byla naše nejlepší lyžařka?“
Ze zadní lavice sice napovídali školní trenérku Blanku Paulů, ale vtipálek sebejistě odpověděl: „Přece Květa Jeriová.“
Češtinářka zvedla výstřižek s fotkou spolužáka ze sportovní větve: „A víte, jaký je rozdíl mezi ní a tímhle olympijským medailistou?“ Rozhlídla se po třídě. „Dokázala nejen skvěle závodit, ale i studovat s vyznamenáním. Umět skvěle skákat je super, ale až do důchodu to bohužel nikoho neuživí.“

Byly zpět. Ucítila jsem je, když jsem náhle otevřela uprostřed noci oči do bdění. Vlastně jsem si nejdřív byla jista jen jednou, druhá ale stála hned za ní, někde v hlavách mé postele, ve stínu mé hlavy. Vychovávaly mě odjakživa - nejistota a obava, později se k mé formaci připojil i další z osvědčených mistrů - strach, ale najednou jsem jich už měla dost, dost té jejich prastaré mrtvé moudrosti, dost jejich vážné, tmavé podstaty, dost. Ty nejsi můj mistr, řekla jsem strachu, který vzteky zesinal, ale kříž... A jako kříž už mě děsit nemůžeš, holobrádku.
A starým babám sklaplo. Na chvíli.

“... ve chvíli, kdy se rostlina listu přirozenou cestou zbaví, měla by se magie uložená v textu projevit postupnou transformací do původní knižní podoby,” dokončil vysvětlení knihovník.
“Fascinující!” vydechl čekající čtenář. “Mohu to vidět?”
Místnost zalitá vlídným světlem. Listy se mírně pohupují v průvanu a banánovníky se prohýbají pod tíhou úrody.
“Jak vidíte, instalovali jsme kouzla, abychom urychlili vegetační cyklus rostliny. Opadání posledních listů očekáváme…”
ŽUCH!!!
Těsně vedle knihovníka dopadl trs přezrálých banánů.
“Fascinující!” vydechl čtenář, odtrhl z trsu banán, který jako zázrakem zůstal po dopadu celý a podal ho knihovníkovi.
“Dejte si banán, je to dobré na nervy,” řekl vlídně.