DMD č. 3. pro 3. 4. 2019. Téma: Můj nejlepší přítel zrcadlo

Ty hlasy byly hrozné. Ticho, které se rozhostilo pak, bylo horší.
Rabbi nepromluvil. Jaký bude jeho soud?
Když opatrně trochu zvedla oči, zíralo na ni z chrámové podlahy slovo: cizoložnice
Věděla, že zobrazuje ji, tak jako každý z rozutečeného davu poznal to, které vystihovalo jeho.
Než se však její tváře stihly zabarvit ruměncem, smazal je z písku vítr.
Vzhlédla ještě o kousek výš a setkala se s jeho pohledem.
V odrazu jeho očí se poprvé v životě viděla jinak.
"Neodsuzuji tě. Jdi a už nehřeš."
Čistá.
Tomuhle obrazu, nastavenému tím, kdo to s ní myslel dobře, se rozhodla být věrná.

„Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?“
Tvář v zrcadle se zamyslela: „To bude Sněhurka.“
Zlá královna nasupeně odkráčela s jistým úkolem pro lovce. Druhý den se přišla zeptat znova.
„Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?“
„Bohunka co pase krávy.“
„Cože?“ rozkřikla se královna. „Myslela jsem, že mi máš lichotit, ty kráme!“
Zrcadlo zrozpačitělo: „No to ne, já mám říkat pravdu a jen pravdu.“
„Kolik lidí budu muset odstranit, abych se dostala na řadu?“
„Hele, jestli chceš, dal bych ti seznam, ale nemám dost papíru.“
Z komnaty se ozval zvuk tříštěného skla a za chvíli přicupitala služka se smetáčkem.

,Vždy jsem svému králi říkal, co si myslím, ne to, co che slyšet,‘ řekl mu jeho pobočník, když ho nazval drzým. A měl pravdu. Axel Florent, Ardrian Celtigar, Monford Velaryon… Ti všichni by nadšeně souhlasili, i kdyby shnilou tresku nazval nejčerstvějším pstruhem. Jedině bývalý pašerák z Blešího zadku se svému králi dokázal postavit. Jedině on dokázal svému králi ukázat chyby, kterých se dopouští. Byl pravdu ukazujícím zrcadlem na stěně ověšené idealizovanými portréty. Jak krutě by Stannis musel potrestat své pochlebující lordy, aby čtyři useknuté prsty byly spravedlivým trestem za pašeráctví? Někdy si říkal, že i právo dokáže být odporně nespravedlivé.

Ovčí ragbyovou ligou hýbe nebývalý skandál. Při boji o míč jednomu z hráčů upadla hlava, on ale pokračoval ve hře. Překvapení hráči zjistili, že jde o vlka v přestrojení.

Mezi sportovci vypukla panika, avšak zbytečně. Vlk prý hrál za jeden z týmů již dva roky – a po celou dobu byl příkladným členem stáda.

„Odmalička se cítím jako ovce, dokonce jsem se ani nenaučil výt,“ vysvětlil ragbista. „Denně trávím hodiny před zrcadlem, aby můj zevnějšek korespondoval s mou osobností.“

Že by měl postranní úmysly, sportovec odmítá. Na otázku, co by dělal, kdyby na něj při tréninku přišel vlčí hlad, však neodpověděl.

Tunely ve starém dolu jsou dlouhé a temné.
Sice měl dobré noční vidění, ale kde fotonu není, ani tyčinky neberou. O čípcích nemluvě.
Ale chytrá hlava si řešení najde. Světlo se může přece odrážet.
Okolní opuštěné domy slibovaly vhodnou kořist. Bohužel zjistil, že po více než stovce let mají pozvyrážená okna a dveře a pořádně poničené křehčí vybavení.
Vážně uvažoval, že bude střepy zrcadel slepovat lepicí páskou.
Zkusil to, ale lepicí pásky z benzínky starší více než stovku let jaksi nelepí.
Naštěstí benzínka obsahovala kromě nelepicích pásek taky dobře vybavené záchody.
Nastavil toaletní zrcadla do patřičných úhlů... a bylo světlo.

Fotografie byla trochu rozmazaná. Ona se dívala někam z okna, ústa strnulá uprostřed věty. On se díval na ni a pobaveně se usmíval.

Možná byl tenkrát šťastný.

Zavřel fotoalbum a povzdechl si. Ještě dnes měl pocit, že by stačilo napsat pár slov – těch správných slov – a dívali by se na ty fotky spolu.

Možná je pozdě.

Obrazovka zhasla. Z potemnělého skla na něj nepřítomně hleděly jeho vlastní oči.

Nechtěl být odrazem sebe sama. Zvlášť ne, pokud jeho odraz vypadal takhle.

Poděkoval svému příteli s nepřítomnýma očima a zaklapl počítač.

Možná je nejvyšší čas zvednout se a jít o dům dál.

Bylo si dobře vědomo, že krása je povýtce individuální koncept, odehrává se primárně v oku pozorujícího a všechny tyhle řeči. Ale sedělo hezky v teple, pracovní náplň byla jednoduchá a pověst královnina důvěrníka také nebyla k zahození. Dělalo, co se po něm chtělo. (Situaci dost napomáhalo, že královna měla slušnou figuru a o svůj vzhled maniakálně dbala. Těžko ho tedy někdo mohl obvinit ze lži.)
Jediným problémem byl stereotyp. Zpočátku ho zahánělo drobnými obměnami obligátní odpovědi, ale deset let je deset let, jednou to prostě bude silnější než vy. Že si vybralo pro změnu právě Sněhurčino jméno byla čirá náhoda.

Gíťa zavrčela a rozpřáhla se. A málem ten krám hodila proti zdi. Ještě v tomhle ústavu nebyla ani dva měsíce a už se asi milionkrát chtěla sbalit a vypadnout. Nejenom, že je to tu samej magor. Ona tu totiž ani nefunguje wifina.
Gíťa se zhluboka nadechla a začala to zrcátko pečlivě leštit tričkem.
Pár holek z vyšších ročníků několik zrcadel začarovalo a používalo je místo Skypu. I její spolubydlící do toho svýho tokala každej večer v koupelně. Jenom to Gíťino odmítalo fungovat.
"Jestli nezačneš spolupracovat, tak je po tobě," zasyčela do vlastního obrazu. S tímhle šmejdem fakt nejlepší kámoši nebudou.

Jeskyně.
Lokace neznámá, rozloha veliká.
Stalagmity, stalaktity, stalagnáty.
Zvuk kapající vody, křídla netopýří.
Kroky na oceli.

Dramatická hudba od Dannyho Elfmana.

"Dobrrá," zachraptěl zpod masky, "neprrůstřřřelný trrikot."
Napodobené bicepsy, tricepsy, quadricepsy, pentacepsy, hexacepsy i prsní bradavky se hrdě leskly v rozptýleném světle fluorescenčních zářivek.
Batman se zavrtěl před zrcadlem.
"Střřez se , přříšerrrný prroklatče," vyzkoušel si.
"Varrri, přříšerro," zadeklamoval, a dál hrdě shlížel na svůj lascivní gluteus maximus.
"Vrrtivá prrdelko," pochválil své hýždě a pak už se jen nakrrucoval před zrrcadlem, nanášel rrtěnku, oční stíny, řřasenku, pudrrr, pihu, gelové nehty, brrazilskou epilaci, tužidlo, kondicionérr.

Vládce noci musí dbát na svůj styl.

"Zajisté," rozzářil se Kolík, "kdepak to...?"
Mikuláš ze Slova beze slova ukázal na ohromný štos papírů připomínající zápolení ve školním sběru.
"První díl."
"Výborně! Bude vás provázet životem!"
"Popravdě si nemyslím..."
"Nálepku Bezceler. Zlatou," vědoucně kývl Kolík. "a doporučení. Rozhodně zrcadlo. Nedá se to číst - řekněte, že by to každý číst měl. Zrcadlo v popisu je nejlepší kámoš!"
"Zrcadlo je můj kámoš," hlesl Mikuláš odevzdaně.

Bezceler, který bez skrupulí nastavuje zrcadlo naší společnosti!
Kniha, kterou jen tak nedáte z ruky!
Text, který ne každý unese!
ELÁNIUS: "Ano, tu knihu jsem viděl."
Strhující dílo Všechny nemagické nerosty Ankhu právě v prodeji!

A pak jsem narazil na tu zvláštní stěnu. Kámen hladký a lesklý jako zrcadlo. Černý jako bezhvězdná noc.
Čekal jsem ochranná kouzla, mocnou magii, která by mě zadržela v dalším postupu.
Ničeho takového jsem se nedočkal.
Paní jeskyně, jejíž obraz se zjevil v kameni, měla vlasy jako tekuté zlato, oči jako svit měsíce a hlas podobný doteku teplé dlaně.
Dodnes nevím, co ji vedlo k tomu, že mi prozradila cestu k pokladu.
I kdyby snad uměla číst myšlenky, ty mé byly uzamčené.
Možná ale četla v srdci.
V roce 1996 mohl rudý obsidián z téhle jeskyně zastavit epidemii krvácivé horečky.

Byl jednou jeden oslík. Měl hebkou srst, byl vytrvalý a věrný. Jeho nejlepším přítelem byl kocour Fous. Oslíkovi se moc líbilo, jak Fous obratně loví myši. Viděl, že jej za to hospodář chválí a rozhodl se, že lovit myši je prospěšná schopnost a že chce být také takový. I začal se učit plížit a lovit myši, jenže na plížení byl moc nemotorný a kopýtky stejně žádnou myš neudržel. Byl z toho moc smutný, měl pocit, že nic neumí a je úplný neschopa.
Ubohý oslík, nevěděl, že kdo se měří podle druhých, ztrácí sám sebe a stává se pouhým zrcadlovým odrazem.

Hodně bradavických studentek závidělo Narcisse Blackové půvab, bohatství a … lichotící zrcadlo. No řekněte, netoužily byste, aby vám ráno po probuzení, kdy máte oči plné ospalků, na hlavě vrabčí hnízdo alá James Potter, někdo skládal poklony: „Jsi nádherná a úžasná“?
Ani Alice Fortecue na tom nebyla jinak, zvlášť když si byla vědoma své myšivosti.

Jenže to všechno odvál čas. Obě, jak Zmijozelka, tak Nebelvírka tvrdě zaplatily za poznání, že krása není všechno. Že planá slova nenahradí synův úsměv a manželův polibek.

A zrcadlo lichotník? To rozbila Narcissina sestra Beatrix, když po útěku z Akabanu zjistila, jak se na ní podepsalo vězení.

*Petře, bratře, Petře.
Babička říkala, nepři se nikdy s vepřem... nebo tak nějak.*

Babička zůstala, my jsme jeli, krabičku s pokladem uzavřeli.

*Nahý, slepý, bosý, slyšíš zpívat kosy... *

V bráně vrána, hnědá bahnem, zůstaň sama, vlevo zahnem ...

*Máme jen sebe. Máme jen tebe. Příteli Petře, bratře, zahnem vpravo sama. *

Rána.

pfůůůůůůůůůůů

V zrcadle vidím jak v kaluži vláhy, v ledu vlohy, stejné nohy, stejné oči, dokola se točí, na kolejích ámen, STÁT, HALT!

"Dvě hlavy světlé, očka zamodřelá, ale Árijci to nejsou, vzácný pane... "

Wie kommt man zum...

ZWIL LLL INNNNGEN-LINGEN-INGEN- klingen - gen

pfůůůůůůůůůůůů

vidíš se
umírat
v sestře
bratře

Potlesk konečně dozněl a Mariana šťastně klesla na sedátko u toaletního stolku naproti dveřím. Odrazem v benátském zrcadle spatřila dojatou Pavlínu přinášející náruč růží.
„Byla jste naprosto boží!“ vyhrkla Pavlína, ale její slova zanikla v přívalu gratulací ctitelů. Teprve když Mariana poděkovala poslednímu, šatna ztichla.
Ozvalo se zaklepání, ale vysokého černovlasého muže si všimla, až když stál u stolku. Zavadila zrakem o jeho pohled a pocítila závrať.
„Pavlíno, nechte nás chvilku o samotě!“ požádala kostymérku.
Sáhla do broušené dózičky a zchroustala stroužek česneku.
„Páchneš, drahá!“ usmál se.
„Nesundáš si aspoň tu ozdůbku?“ cvrnkl dlouhým nehtem o křížek na jejím krku.