Poslední nezhasne
už nemusí
účet beztak není komu vystavit
a zbytky dohoří samy
jako všechno
vždyť je to jedno, teď už jo

Zůstaly trosky a vyplýtvané životy
pozůstatky naší hostiny
není nikdo, kdo by sbíral zbytky pod stolem

A ticho nastává
a trvá
na omluvy není nikdo zvědavej
tak nač se ptát
kdo za to může

Co kdybysme to zkusili znova
a tentokrát celé správně, chce se říct
už víme, kde jsme udělali chybu
ale písek se přesypal a druhé šance se nedávají

Jen hvězdy žhnou a září
jako by je pořád někdo viděl
jako by se vůbec nic nestalo

Moje nejsmutnější ráno? Moje nejsmutnější ráno? 26. říjen 1917. 16. srpen 1935. V předzimním oparu utopený Petrohrad. Nejtemnější moře, z jehož vln se vynořuje sluneční kotouč. Tehdy jsem ještě neznala život. Tehdy už jsem život nechtěl znát. Tehdy začala další etapa mého života. Tehdy skončila poslední etapa mého života. Milovala jsem. Miloval jsem. Už tenkrát jsem věděla, že jednou si podmaním svět. Tenkrát už jsem věděl, že se nikdy nebudu moct vrátit domů, do Ruska. Tehdy jsem žila tancem, víš? Tehdy mě radost z tance navždy opustila, víš? A proto jsem se rozhodla žít. A proto jsem se rozhodl nežít.

Ježek došel k hospodě. Plazívaly se tudy v podvečer zmije a on měl na jednu chuť.
Uvnitř se začali scházet štamgasti. Jejich hlasy doléhaly ven. Ježek poslouchal.
“Zdar Vencóóó! Jaký bulíky nám budeš věšet na nos dneská?”
“Všechno, co povidám je pravda pravdoucí!”
“Kecej!”
“Hele zrovna dneska jsem v lese potkal ježatou potvoru. Posadila se takhle doprostřed cesty a vodevřela si na mě tlamu!”
“Smrdělo jí z huby?”
“Ste blbci, když vodevřela tu tlamu měla uvnitř ohnivo, no jako v peci. Tak sem vzal kramle!”
Štamgsti se rozchechtali.
Ježek škytl. Z tlamičky mu vyletěla malá ohnivá koule a podpálila hospodu.

Vidíš bílá a černá pole. Když si sundáš brýle, vypadají skoro jako klávesy klavíru. Stačí se zasnít a přehrávat si melodii, figury se rozběhnou po desce ve svém živoucím rytmu. Je to nádherné, všude kolem jenom klapání a cvakot hodin. Někteří hrají rychle a zběsile, skládáš z toho své jazzové partitury, jiní mlčí a s přimhouřenýma očima nepodobnýma kočičím dávají si na čas. Během obrany složil jsi synkopickou předehru a je ti jedno, že osmý soupeř dává ti šach mat. Ty vedeš jiný boj. Ten se světem. Se Stalinem. S cenzurou.
Tady můžeš žít a skládat bez dozoru. A vyhráváš.

"Zdirade, co to máš na krku za bizarnost?" táže se Pankrác spatřiv na synově krku řetěz uzamčený visacím zámečkem.
"To je známka punku!" praví významně Zdirad.
"Punku? A proti čemu protestuješ?"
"Proti všemu a všem."
"To je houby odpověď."
Pankrác je rád, že syn své punkové sklony nedemonstruje třeba čírem, ale cítí potřebu něco výchovného sdělit.
"Už tě v tom viděla Tabita?"
"Ještě ne."
"Tak se jí tak ani neukazuj, nazvala by tě přinejlepším tatrmanem."
"Jsi si tím jist?"
"Naprosto. A už vůbec se v tom nezjevuj před jejími rodiči, to by bylo tvé renomé solidního mladého muže v čudu."

Byl až příliš poslušný a tichý. Nenašla žádné modřiny, ale věděla, že krutost rány nepotřebuje.
Odmítal fyzický kontakt, málokdy se někomu podíval do očí. Bál se.
Uměl mluvit, hezky a srozumitelně, ale málokdy řekl víc než „ano“ a „ne“. Občas ale mluvil pro sebe… jen sem tam náhodné slovo. Je snad slabomyslný? Snad ne…
Jak se k němu přiblížit?
Potom našla tu kočku. Zubožený, hladový tvor, kterého odevšad vyhazovali. Tak vděčná za jídlo a pohlazení! Vyhublá… ale pod nejistou dětskou ručkou dokázala spokojeně příst.
Třetího dne se na ni podíval a tiše řekl: „Moje kočička, moje…“
A poprvé se usmál.

Dvě mlčenlivé postavy, ona, on, cesta večerním městem, spojeni společným cílem. Nejsou přátelé, na to se znají málo. Možná známí?
Měla bych něco říct? Zeptat se, jak se má? Chce si povídat?
Zvažuje slova, otázky, generátor náhodných konverzačních frází, většině lidí ticho vadí, co když jemu taky?
...
„To je milý, jenom tak jít a mlčet,“ pronese po chvíli on.
A najednou je všechen tlak pryč a je to v pořádku - protože to oba vidí stejně, protože mlčet s někým, kdo taky rád mlčí, je její oblíbená činnost. Zvolní krok, není kam spěchat. Zůstane opuštěná ulice, tiché porozumění, noc bez konce.

Bylo jí šest, když táta postavil figurky na šachovnici, ukázal jí tahy a řekl: „Máš bílé.“
Ten večer prohrála. Táta jí usušil slzičky zklamání. Pak znovu postavil figurky, aby přehrál partii a ukázal, kde chybovala. Od té doby už po porážce neplakala, ale pozorně sledovala, co táta vysvětluje. Milovala ty chvíle, protože se k ní nechoval jako k malé holčičce ale jako k sobě rovné.

Tak to šlo několik let, dokud tátu poprvé neporazila. Tehdy máma uspořádala malou oslavu, vždyť táta byl proslulý šachista, nad kterým málokdo zvítězil.
Když pak přišla do Bradavic, Rose Weasleyová nenašla přemožitele ani mezi profesory.

Nicholas forced his shoulders to relax as he drove. He couldn't get the case out of his mind. Who would want to steal butter from Mr. Grey's farm?

"Black sheep," Danny said.

"Good thinking... an inside job! One of the kids; young Blanche or-"

"No, I mean there's a black sheep." Danny waved at the field outside. "Don't see 'em that often."

Nicholas sighed. "I'm doing it again, aren't I? Thinking too much?"

Danny smiled. "Just a little. You gotta learn to relax, love."

Nicholas leaned over to kiss him.

"White raven."

"What-"

"No, there's literally-" it hit the window.

Čím větší město, tím lepší (a dražší) bordel.
Byli jsme v hlavním městě království.
Oktar se nadšenej vrátil z pokoje: "Něco takovýho jsem jaktěživ nezažil. Nejen že má tu nejhezčí prcinu, co jsem kdy viděl, ale ..."
Mezitím se k nám přišoural vrásčitej dědek a skočil mu do řeči: "Takovej orgašmuš s jinou nežažiješ, jo jo. Ale požor! Každej štych tě štojí rok života. Je to šukuba či něčo takovýho vite?"
Feluriot mu nechtěl věřit: "Mamá, co tohle znamená, nás tady obtěžuje, to tu nemáte nějakej věkovej limit?"
"Ale jistěže pánové, letos mu bylo dvadvacet."
"Já bych rád ještě jednou," zasípal.

Jednou, ne tak úplně dávno, přiřadili na Smíchovské nádraží první koduktérku. Slečna Trávníčková, to byla dívka jako míšeňské jablíčko, tváře měla červené, uniformu ušitou na míru a točila kleštičkami, až z toho některým železničárům padaly čepice.
Vlaky byly najednou čistější, mašinky jezdily s předstihem, aby se mohla na Smíchově zastavit, protáhnout si nohy a usmát.
Všichni ji milovali. Mašinky, výhybky i závory. Cestující na trati do Berouna přibyli. I nejvyšší pan železničář se dokázal usmát, když slečna Trávníčková procházela kolem.
Když se provdala za pana Valentu a odešla z dráhy do domečku ke králíkům a včelám, zlomilo to nejedno srdce.

1. Ktorý z týchto dinosaurov patrí medzi sauropody?
a. edmontosaurus
b. saltasaurus
c. styracosaurus

2. Ktoré geologické obdobie nasleduje po silúre?
a. karbón
b. devón
c. ordovik

3. Počas ktorého geologického obdobia žil staurikosaurus?
a. neskorý trias
b. skorá jura
c. neskorá jura

4. Akou potravou sa živí zephyrosaurus?
a. mäsom
b. rastlinami
c. mäsom aj rastlinami

5. V ktorej krajine bol objavený elaphrosaurus?
a. Tanzánia
b. India
c. Španielsko

6. Ako sa nazýva skamenený trus živočíchov?
a. cristobalit
b. koprolit
c. natrolit

7. Názov dinosaura je ammosaurus. Preložte jeho význam.
a. ťažký jašter
b. rýchlonohý jašter
c. piesčitý jašter

Nehybný svět rybníka. Zelené stříbro v odrazu světla. Dohasínající lekníny. Oči, propletené sítinou z rákosí.
Hladké tělo s pruhy plátna. Provazce vlasů jsou chaluhy, mořští hadi.
Hlas polétne nad vodou, snese se na hladinu list. Kaple v hájku objímá tichý pláč. Slaná chuť podzimu. Vzlyky modliteb.

Zvlněná hladina se zklidnila, když vystoupila z vody. Zavřel jsem oči.

Lidské tělo je krásné, když je nepoškozené.

Modré cáry v bílém poli, se zlatým klenotem. Heroldská figura je Blaumeise, místo přilby koruna z vlasů. Štítonoš je stesk. Neutop se, říká motto.
Erb ženy.

Promluv, nebo mlč navždy.
Divoká řeko, klidná vodo.
Ofélie, Siréno.

Losna a Mažňák přeli se na souboj s velkými lopatami. Struska ve vysoké peci byla žhavá až do modra a uvězněný ježek čekal na svůj ortel. Kdo jako první vhodí ježka do pece, stane se novým Velkým Vontem.
Losna byl příliš čestný na to, aby použil vylepšenou násadu na lopatu a bojoval s prostou topičovou lopatou, zatímco Mažňákovi nebylo cizí podvádění i násilí. Lopata náhle disponovala ostnatým drátem i ošklivými trny. V šermovací technice měl sice mezery, ale doháněl je silou. Dotlačil Losnu ke zdi a...
"Jestřábe, tohle nemůžou chlapci a dívky číst. Považ, nestačil by ježek jen v kleci?"

Ale jen se neupejpej. Čerstvá mrkvička, sama jsem jí vypěstovala. Mám po tátovi starou motorku, pamatuje Velkou vlasteneckou válku. Zapřáhnu vozejček, naložím zeleninu, dovezu na trh. V Mykolajivě na rynku vyměním mrkev za chleba. Nebo za sýr. Někdo má mlíko, někdo vajíčka. Peníze tu nejsou k ničemu.
Počkej, dolů jdeme. Nahoře nebydlíme. Tam by mi v noci mohlo něco spadnout seshora do postele. Zvykneš si na všechno.
Nenechám se vyhnat z domova. Kam bych asi šla? Nebudu nikomu na obtíž.
Tohle? Jo, sama jsem malovala. Dřív se mi prožitý měnilo v obrazy. Teď s nima zacpávám díry po rozbitých oknech.

Proč to musí být tak složité? Proč se ti dva musí nesnášet? Nejlepší přítel a manžel spolu nevydrží v jedné místnosti. S jedním nemůžu mluvit o druhém, protože jsou z toho jen hádky. Chci je ve svém životě oba, ale oni se ve svých životech nesnesou.

„Já mu prostě nevěřím. Vždyť víš, co mi udělal!“
„Omluvil se ti. A nebyl to on, kdo tě mučil. Využil ho pro záminku, nemůže za to!“
„Kdyby nebyl úplnej idiot-“
„Není idiot! Kdyby to věděl-“
„Nesmí se to dozvědět!“

Teď to ví. Nebo aspoň tuší. Domyslel si to. A já už nemám nejlepšího přítele.

Při koncertech uchcával pod kiltem rovnou na zem

Chlubil se čerstvě vyškrábnutým ušním mazem

Vteřinovým lepidlem si číro vyztužoval

V hrnku co měl u dřezu si modrou plíseň choval
.
.
Půlku cihly na vodítku na procházky vodil

Jen do místní automyčky sprchovat se chodil

Levný pivo nasával přes brčko rovnou nosem

V zoologický zahradě se chtěl prát s velkým pštrosem
.
.
Když cestoval autem tak zásadně v kufru jezdil

V lese místo pěšiny si cestu křovím klestil

Přes přechody pro chodce chodil jen na červenou

Řidičák mu sebrali když projel domu stěnou
.
.
Ale kluci říkali
Je to moc dlouhý, to musíš sestříhat.

Kosti jsou zvláštní věc. Zůstanou po vás, když odejde duše, maso a vzpomínky. Zůstane jen vybělený podivně povědomý lidi děsící tvar. Symbolizuje předky. V temných dobách smrt. Heh.
Kamenem ostřím jedno menší žebro a marně vzpomínám na jméno toho starého boha. Chvilku. Daleko zábavnější je pozorovat bráchu.
Moment... co blbne?
"Co hodláš dělat s tím pískem?"
"Žádná magie, já vím. Musím dobrousit vnitřek na jemno."
"Seš vůl."

Z lebky ještě visí obratle.
"Nechceš to odseknout?"
"Ne."
"Budeš vypadat jako idiot."
Zvedne lebku... a nasadí si ji jako přilbu.
"Vypadáš jako idiot."
Neodpoví.
Když si přilbu sundá, jeho úsměv je pryč.

„Pocem, neutíkej, vem si tuty bůty, jináč nastydneš! Jo a depa sem to skončila?“

„Mamííí!“

„Počkej, bobulko, než to dopovím…“

„Mamííí!“

„Počkej, beruško, až mi to babi dopoví, vona by jináč zapomněla, co chtěla říct. Copa si to řikala, mami?“

„No že voni ty Ježkojc se furt ne a ne domluvit, kam jako pojedou, vona furt že k móři a von do hor…“

„Mamííí! Nemůžu najít Čumáčka!“

„Počkej, beruško, pak se podíváme. No a jak to dopadlo, mami?“

„No jak tě to povídam, vona jela k móři a Ježek je v Peci.“

„Čumáček je v peci?“ rozplakala se malá holčička.

Dobrý den, vážení studenti. Vítám vás ve svých sbírkách. Rád vás vidím i po písemné práci z biologie. Výsledky se dozvíte následující hodinu.
Dnes se budeme věnovat neživé přírodě. Vzadu v uličce patnáct, která je věnovaná minerálům, jsem objevil i nějaké modely proteinů.
Máte bystrý postřeh. Opravdu jsem označil proteiny jako neživé. A ony vskutku živé nejsou. Jsou organické, ale z biologického pohledu neživé.
Poznávací znamení života podle vědců jsou pohyb, růst neboli vývin, rozmnožování, dědičnost, dráždivost alias reakce na podněty, metabolismus a také evoluce čili vývoj v čase. Věděli jste, že tuto definici nesplňují červené krvinky? Nemají totiž jádro.

Děda byl morous. Pro napomenutí nešel daleko, ještě blíž měl k výchovnému řevu. S holí honil chuligány po dědině.
Nakreslil, ze sádry vyrobil a sám vymaloval všech sedm trpaslíků i se Sněhurkou, aby měly děti doma něco hezkého.
Neměl rád společnost. Většinu svého času trávil se psem v lese.
Vnoučatům nakládal zelí, i když ho nejedl, protože si ho tenkrát tolik pochvalovala.
Nesnášel komunisty. Pod nátlakem vstoupil jenom do ROH, kde na Vánoce fasoval čokoládovou kolekci.
O Velikonocích všem sousedům pletl pomlázky.
Byl tvrdý muž Vysočiny. Plíce si zničil v kamenolomu.
A na jaře domů vždycky nosil čerstvě nařezané kočičky.

Sotva kaper Skřivánka zmerčil, stočil loď po větru a vzal nohy na ramena. Moc dobře věděl, že s dvanáctiliberkami na palubě fregaty se sotva může měřit. Své svobody se však nehodlal vzdát.
“Budeme ho pronásledovat, madam? Do hodiny padne tma.”
“Ovšem, pane Whitfielde. Rozkazy máme jasné. Tak ať nám neuteče.”

Skřivánek rozkvetl plachtami. Umírající slunce je barvilo do zlatova. Kýlová brázda rozčísla klidnou hladinu. Hořela večerem. Frances vyšplhala na hlavní stěžeň. Sledovala prchající šalupu pohledem dravce. Pluli nanejvýš rychlostí osm uzlů. Vlahý vítr hladil tváře. Osamělost výšky osvobozovala mysl i ducha. Snad do rána vítr zesílí. A daruje jim křídla.

Mezisvětí je skvělý místo! Zóna šedý smrti! Místy se sotva protáhneš, každou chvíli může odněkud přiletět nějaká zapráskaná entita.
Jenže pozor. Uděláš krok mimo a seš taky mimo. V některý prdeli světa za rozhraním.
A protože tě nikdo nezval, seš rázem lovná zvěř. Jak vy k my, tak my k vy, chápete.
Já takhle jednou vlítla ke gronghům. Miloučkým růžovým voslíkům. Zdrhala jsem před nima měsíc, než sem našla cestu zpátky. Prej si jenom líznou! Nicméně bych přišla jen o city, ne o život, takže nuda.
To Riaggon kdysi takhle omylem zmizel ve světě sukub. Vrátil se strhanej jak budík-