Red Dead Redemption

Cesta se před měsíčními paprsky halila do mlhy jako do pokrývky. Hrála si se stíny stromů a představivostí.
Když kůň nechtěl dál, došlo mi, že pohupující se oběšenec není klam.
S rukou na pistoli jsem se zaposlouchal do tmy. Místní mají svérázný smysl pro humor a mohla to být past. Slyšel jsem jen šumění vody, vánek v listoví a tichounké vrrrrz, vrrrrz...
Vykopal jsem mělký hrob, tam, kde se bystřina vlévá do hlavního proudu.
V lístku na rozloučenou naškrábal, že se brzy dozví, jestli je peklo, co čeká sebevrahy, horší než utrpení, ve kterém žije.
Nebyl jsem zvědavý na odpověď.

Lidé říkají, že údolí je strašidelné místo. V lesích prý žijí kanibalové a divocí vlci. Z korun stromů se ozývá podivný šepot. Ztrácejí se tu lidé... Koně se plaší bez příčiny a v mlze se pohybují přízraky.
Skály sahají až k vodě, která je divoká nebo tichá - podle místa a roční doby. V měděném listí na stráni se skrývá jednoduchý kříž. Nejsou tu žádné mosty.
Kůň se na písčině brodu roztančí, když zaslechne vytí.
Žijí tu vlci.
Kanibalové taky.
Ale stromy si nešeptají. To duše mrtvých si zpívají, naříkají, a ptají se, jak se mi daří...
Není se čeho bát.

"Ručičky nahoru! Sesedej! Pomalu."
Úsečnost rozkazů nezamaskovala patinu cigaret v hlase. Nevyděsil se. Věděl, že stihne tasit.
Nestihl. Na zádech mu přistálo 170 liber živé váhy.
Nečekal přechod do pěstního souboje ani přidušený smích. Pochopil, když protivníka konečně zaklekl.
"Podívejme se, kdo našel odvahu se vrátit..."
John se vysmekl z ne příliš přátelského objetí.
"Taky jsi mi chyběl."
"Až na to, že tady jsi nikomu nechyběl, Marstone. Mně určitě ne. Ani Abigail. Ani synovi."
"Není můj," odsekl John, ale koukal do země.
Arthur další námitky umlčel.
"Co s tebou? Dobře, vezmu tě domů. Ale nejdřív koupel. Jinak nás Susan zabije."

Sedl si. Sklonil hlavu mezi kolena.

Vždyť to bylo jen pár dní.
Vždycky to bylo jen pár dní.
Jenomže tvrdil, že to bude pár hodin, uvědomil si.

Nevybavoval si, jak dloho to bylo. Netušil který je den. Tušil, že hrál karty. Předpokládal, že co vyhrál, propil. Podle modřiny pod okem soudil, že se popral (nebo spadl na obrubník).

Stávalo se mu to.

Opakovaně.

Nikdo se nedivil, že ho opustila. Sám by se opustil...

Jak ale žít bez ženy a bez syna?

Prázdný dům. Prázdná stáj. Život najednou taky.

Kdyby aspoň ta zatracená láhev nebyla plná. No co... Však dlouho nebude...

Chtěla naivní šťastný konec, ale papír, který snese všechno, se vzpíral a inkoust nechával roztřepené skvrny jako rány po noži.

Vrátil se k ní. Ležel s hlavou na jejím klíně a upíral na ni něžné šedivé oči.

Vrátil se k ní. Držela jeho hlavu na klíně, ale ty něžné oči z ní někdo vyrval. Doufala, že až potom. Věděla, že ne.

Vrátil se k ní. Nesl svou uťatou hlavu všechny ty míle, až k poslednímu místu, které si vybral pro hrob.

Nebyl to zázrak.

Nikdo nad jeho hrobem nepostaví katedrálu. Ale nebe tam je plné hvězd a nocí voní máta.

Po každé ráně vstal. Často si vyslechl, že je to pro jeho dobro. Nehádal se. To by akorát dostal další.
"A budeš za to vděčnej!"
Ale vděk se nedostavil. Ani zatvrzelost. Ani otupělost. Ani síla k odporu. Jen zvyk.
Vytrénovali ho, který pohled znamená stůj a který zmiz. Kdy stát rovně a kdy se ohnout.
Jako když trénovali koně. Kdy přidat, kdy zpomalit a jak se držet v linii.
Akorát na koně nikdy nebrali bič.
Jeden to zkusil.
Zapomněl, že i ten poslední, potlučený, vyklepaný kavalerista má u boku remington.
Tu kobylku ani toho vojáčka už u jednotky nikdy neviděli.

Jutové měli pravdu. Závěje dosahovaly tří metrů a pevnost byla dávno opuštěná. Nabízeli jim pomoc, ale kdo by věřil smradlavým rudochům.
Neměl slibovat ostatním, že se vrátí.
Mokrý chlad pronikal do morku kostí a hlad ho připravoval o rozum.
Jinak by přece nemohl cítit vůni bublajícího vývaru.
U ohně seděl jeho společník a nožem vybíral z kotlíku kousky masa. Za ním ležela zmuchlaná, zakrvácená pokrývka.
Nechtěl přemýšlet o tom, co skrývala.
"Kde jsou ostatní? Cos, sakra, udělal, Belle?"
Podíval se na něj děsivýma, studeně modrýma očima.
"Co jako? Předpokládáš snad, že jsem nějakej zatracenej blázen? Samozřejmě, že jsem je snědl."

Poučil se, že poflakovat se na dohled zastávky dostavníku upoutá pozornost šerifa. Nepomáhá tomu, když zjistí, že pravidelné jsou nejen časy odjezdů, ale i ztráty peněženek.
Nikdo ale nemůže mít námitky, když ráno sedáte před hotelem, a čtete si nejnovější zprávy.
"Slyšel jsem, že chytili Cazadorovu bandu. Co o tom píšou?"
Sebevědomý výraz ho ani na chvilku neopustil.
"Nebezpečný bandita a vrah Sergio Ramiréz, řečený El Cazador, byl... ...byl zadržen... hlídkou... statečnou hlídkou rangerů nedaleko... Rio Bravo? Za své podlé zločiny bude zaslouženě viset!"
Oddechl si. Předčasně.
"Přečti to znovu, ty drzej irskej zloději, a tentokrát do těch novin koukej."

Jedinej způsob, jak ho umlčet, byl rána do hlavy. Kulka neodmlouvá a nečeká na poslední slova.
Stejně by neřek' nic chytrýho, co by šlo tesat na náhrobek.
Ležel v červeným prachu nepřirozeně klidně.
Kdyby k tomu moh' něco říct, asi by si nestěžoval. Je lepší umřít obklopenej kamarádama, který tvou smrt bleskurychle krvavě pomstí. Lepší než být sprostě zamordovanej ve spánku bez možnosti se bránit.
Bude mi zatraceně chybět.
Svět bude zase o kus horší místo bez toho dareby. Bez upřímnýho smíchu, zlatýho srdce a hlasu anděla, co si rád přihne žitný.

With a Sprig of Shillelagh and shamrock so green

"Mohl by mít deset otců, kdyby..."
"Ten kluk má deset otců," odsekl drsně a rychle uhnul, protože jeho bratr to uměl pěstmi lépe než slovy.
A protože věděl, že by zasloužil.
Za každý den, kdy tu nebyl a zbaběle si odmítal přiznat, kdo je. Věrný manžel, zatracený mizera, milující otec a nejšťastnější bastard. Všichni ji milovali. Všichni ji měli. Ale ona milovala jen jeho.
A jejich syna. Samozřejmě. I když jemu to ještě chvíli samozřejmé nebude.
"Teď jsem tady. A zůstanu tady."
Dal by duši, aby to bylo dost. Jenomže tu dávno svíral ve spárech ďábel a nemínil se vzdát.

Zvedl jsem klobouk z trávy, protože ten, komu slétl z hlavy, už ho nebude potřebovat.
Za jak dlouho vykrvácí takový chlap? Vlastně měl být už mrtvý... Překročil Jordán... Poslouchá andělské trouby...
Na prostříleném břiše cáry sváteční košile, protože to měl být hezký den s rodinou, ne krvavá vražda.
Nepohřbívejte mě na pusté prérii...
Ale my nedali na jeho přání a pohřbili ho v úzkém hrobě. Na pusté prérii, kde kvetou divoké růže a vítr je svobodný...
Chtěl jsem ten klobouk položit na jeho hrob, ale nechal jsem si ho.
Jeho duch tak kráčí dál... Na hraně mezi nebem a peklem.