Temné aleje lásky (I. Bunin)

Stáli jsme spolu, kde se sbíhají vody dvou moří. Vítr k nám nesl z pevniny vůni Řecka, tymián a myrtu, pach stok a oslů a soli. Já, bledý cizinec, a ona – černovlasá a černooká.
Ruku v ruce jsme se společně dívali, jak nás moře odděluje od pevniny.
Pak maják zažehl své světlo a ona se usmála a lehce prsty dotkla mých rtů.
A noc byla jako drahokam.

Ráno odliv spojil Prasonisi s Rhodem a já se probudil sám.
Seděl jsem dlouho v bílém písku a díval se, jak se modré a zelené vody dotýkají, mísí, ale nikdy, nikdy neprolnou úplně.

Jeli jsme krokem, cesta byla samý výmol. Řidič se na mě omluvně usmál a rukou ukázal na zrezlé pozůstatky vozů, motocyklů a snad i kol. V tu chvíli mi můj nápad vidět poušť přišel jako pošetilý rozmar, hloupý vrtoch pramenící z nudy.

Pak slunce ozářilo kameny a písek a z vyschlého vádí vyšla dívka. Bosá, oblečená v černém, hnala před sebou stádo ubohých ovcí a koz, výjev jak z biblických dob.
Když jsme ji míjeli, usmála se, pak plaše sklopila hlavu.
Odnesl jsem si ten úsměv, to plaché prohnutí rtů.

Zaklela jím do mé duše krásu i prázdnotu Judské pouště.

Měl oči jako trnky a těma mě uhranul a přišpendlil do manželství jako motýla.
Měl rty stvořený pro líbání a líbal mě často, a taky jiný líbal, děvky z Timofejovy krčmy, za kopějky, co jsem vydřela.
Měl duši černou jako šmouhy, co se mi dělaly na prstech, v uších a na krku, když na mě věšel cinklý šperky ze svejch kšeftů, který mi nosil místo omluv.
Moje krev, když kapala z rozbitýho nosu na podlahu, byla rudá jak falešný rubíny v nich.
Pak už tu černou duši neunes a radši umřel na kolejích.

Lidi zlatý, jak já toho pacholka milovala!

„Tak povídejte, která z nich bude Vaší ženou?“ natáhla se přes mé nahé tělo a podala si z nočního stolku papirosu.
„Nechápu,“ zakoktal jsem.
„Vaše Nasťa Petrovna k nám chodí na stopičku. Říkala, že jste dostal poštou tlustý dopis z Petrohradu. Psaní od Vaší matky, plné informací a obrázků mladých dívek. Kdo to tedy bude? Bohatá dědička? Oficírská dcerka? Jistě bude čistá a nevinná, prověřená, bezpečná a zabezpečená.“
Nestoudně se protáhla, neřestná, bílá v bílých poduškách, tak blízká, tak cizí.
„Nečekal jste ode mě přece víc, drahý příteli, že ne?“ posměšně přimhouřila baziliščí oči, „a nechoďte zítra, manžel se vrací.“

Zvony hlaholí, zvony jásají, zvony zpívají. Radost světlého Kristova vzkříšení zšedne v kouři papiros a beznaděje. Koňak je dopitý, lahev prázdná, zbyl stakan vodky v plesnivém pokoji a jedna kulka v revolveru. Trpký smích se zlomí v kašel, suchý jako opilcovy dásně, krev se rozstříkne na papír, bílý pro poslední pořízení. Co lze ještě komu odkázat?
Mrtvé matce prokletí – za všechnu její necitelnost.
Děvkám peklo – za všechna lhostejná objetí.
Pozůstalým dluhy – za všechny prohýřené noci.
Krčmářům pohrdání – za všechny vypité i nevypité lahve.
Jedna kopějka pro Převozníka – za nejdelší cestu.
„Ďas aby spral toho parchanta zvonickýho,“ je jeho poslední modlitbou.

Jsou noci černé jako tuš, jako láska, jako vlasy černobrvých krasavic, jako oči cikánek.
Jsou noci těžké jako přikrývka v horké letní noci, jako olověné sny, jako močál, jako touha, jako vina.
Jsou noci beznadějné jako kyselé víno, jako poslední vlak, jako vypitá láhev.
Jsou noci kalné tak, že nepomůže ani vodka, ani karban, ani kamarádi. Potrhané jako zákulisí zakouřených, zaplivaných šantánů.
Jsou noci, ve kterých bloudíš městem sám a šeptem prosíš lampy, sloupy, nároží a laciné děvky, žebráš o vlídnou náruč, trochu něhy, o to, aby tě udrželi na nohou a nad hladinou.

Ani jedna hvězda nezáří nad Petrohradem.

Bydlel jsem u nich na studiích, on byl penzionový voják, ona upjatá panička a jejich dcera, kolenaté, sotva odrostlé hříbě, klopila oči a žmoulala lem sukně, kdykoli měla promluvit. Svedl jsem ji vlastně z nudy, mlčky strpěla můj žár, jen tichá slza se vpila do sarafánu. Tolik let a žen prošlo od té doby mým životem!
Dnes jsem ji potkal, tiše mě pozvala dál: Stále stejný byt, stejný samovar, jen čaj chutnal cize, po hořkých mandlích. A ona našla odvahu a studenými prsty mě tentokrát rázně odstrčila.

Ten chlad proniká až na dno mojí duše.
A je mi nějak mdlo.

„Jsem malíř,“ řekl jí. „Namaluj mi svět,“ rozkošnicky se protáhla, snědé tělo na bílém povlečení, beduínská dívka, dcera pouště. „Dolů svažuje ulice Krále Davida,“ prstem přejel po šíji, „strmá je Via Dolorosa,“ pokračoval žlábkem páteře, každý obratel jedno zastavení. „Jeruzalém není svět,“ namítla, ale on ji obrátil na záda a umlčel polibkem. Když se ústy zastavil na hrdém pahorku Siónu a v ruce svíral výšiny Olivové hory, oba už zapomněli, co měl vlastně kreslit.
Ráno byla pryč, tiše odešla z hotelu u Jaffské brány, zpátky k svému lidu.
Odjel z Jeruzaléma, opustil Palestinu.
Prázdnotu Judské pouště si odnesl v duši.

Jezdíval jsem tam jako student, nebylo kam jinam prchnout z letního Petrohradu. Zamiloval jsem si stinné lesy, starý dům i ji, drobnou, milou osůbku. Nikdy se neprovdala, pečlivě ale opatrovala portrét muže s licousy.

„Porfej Parmenovič,“ odpověděla na nevyřčenou otázku. „Milovala jsem ho a on mě. Jeho otci jsem nebyla po chuti, ten můj zas nechtěl vyplatit věno… Nebylo řešení pro nás dva... Pak přišel s tím, že si chce vzít statkářovu dceru.“

„A vzal?“

„Kdepak, nikdy mě neopustil. Byla jsem mladá a silná,“ rozesmála se.

Když s podzimem do lesů padne chlad, v uších mi zvoní to stařecké chichotání.

Olšová alej se táhla do daleka.

Křepce v ní pobíhával s tou, kterou to léto miloval, vysokou, ztepilou. Když spolu s havrany přilétl do Petrohradu ušmudlaný a slzami zmáčený dopis, poslal jako odpověď velkorysý obnos, slovy neplýtval. Nezkazí si přece život! Bože můj, nezkazí ho jí, co by si počala ve velkém městě, v jeho světě, kam nepatří, ona, venkovské stvoření, k půdě připoutané, prostoduché.

Léta mu postříbřila skráně a ohnula záda, když znenadání zatoužil, dychtivě a prudce, po krvi své krve.

Olšová alej se táhne do daleka.

Jde shrbený a černé listí na větvích mu zvoní, docela jako hrana.

Hvězda moskevských šantánů, planula mi hořce v duši, tenkrát v létech mého dospívání, vzdálená, chladná, cizí a nedostupná. Být básníkem, opěvoval bych ji ve verších, ladnost pohybů, svěžest mládí, nevinnost dovedně skloubenou s tušením prostopášnosti. Být malířem, zachytil bych rusé vlasy, něžné rty, luk obočí. Být bohatý, složil bych k jejím nohám celý svět.

Pak jsem ji potkal, po letech, sešlou stařenu v zapadlé hospodě kdesi u Arbatu, bědnou a unavenou. Přišourala se ke mně, setřela poplivaný stůl: „Dá si pán ještě vodku?“

Vypotácel jsem se do temné noci, neschopen slova.
Nad Moskvou zářily hvězdy, vzdálené, chladné, cizí a nedostupné.

Z Petrohradu přijel velkostatkářův synovec na prázdniny. Nejdřív se na venkově nudil, pak potkal švadleninu dceru.
Černooká, štíhlá. Krásná.
Za letních nocí se její černé vlasy leskly na bílých polštářích jako havraní křídla.
Když s koncem léta odcestoval, stávala před branou, mlčela, slzy jí tekly po tvářích, než na ni poštvali psy.
Léto toho roku bylo horké, vody málo, jen v řece zůstávaly hluboké tůně pro toho, kdo věděl, kde hledat.
Jednoho dne nepřišla. Nikdo ji nehledal, panstvo slavilo zásnuby v Petrohradě, služebnictvo nezajímala.
Až s prvním mrazem ji našli; černé vlasy zamotané v rákosí.
A už nebyla vůbec krásná.