Autorův výběr 2021

Až budeš zas malá,
zahodíš všechny dospělácké starosti,
které ti tížily hlavu
a nedovolily ti se smát.
Alespoň na chvíli.

Až budeš zas malá,
rozběhneš se do lesů a luk,
budeš tančit v dešti
a skákat v kalužích.

Až budeš zas malá,
uvěříš znovu na víly,
skřítky a princezny
a na pohádky se šťastným koncem.

Až budeš zas malá,
odvážíš se znovu snít
a jít za svými sny,
až tam, k nebesům.

Až budeš zas malá,
obejmeš konečně své vnitřní dítě,
vyprahlé po lásce a pochopení.
A nikdy už nepustíš.

Až budeš zas malá,
svět bude zase v pořádku.
Navždycky.

"Maminko, nenechávej mě tam," prosí už poněkolikáté malý Vašík.
Matka hlasem plným slz odpovídá: "Neboj se, Vašíčku, budeš se učit, číst, psát, latinsky..."
Přicházejí k nevelkému domu poblíž kostela.
"Mnich Silvestr chlapce bije," skoro pláče Vašík.
"Vašíčku, otec... otec biskup rozhodl, nesmíme odporovat."
Matka ví, že musí poslechnout. Kam by šla, neprovdaná služka, znovu těhotná. Nedokázala se vzepřít biskupovi tehdy, nedokáže ani teď.
Vcházejí do velké světnice. U stolu sedí zamračený muž a tři chlapci stejného stáří jako Vašík. Na stole leží velký svazek vrbových prutů.
"Vedeš ho konečně?" říká stroze mnich. "Bernarde, tak se teď jmenuješ, začneme:
Dominus vobiscum..."

Zastavuji déšť.

Jsem jen já a strom. Děvčátko zabalené v plášti na mokré zemi.
Nechci, Bože, nechci, ale natahuji ruce ke kmeni. Dotknu se jej nechráněnou dlaní.
Jeho vědomí zaútočí, zkřivené nenávistí. Zakolísám, ale necouvnu.

Zemřeš, starý příteli.
S výdechem do stromu pouštím inferno. Mokré dřevo zasyčí, ale plameny obejmou kmen, šplhají do koruny. S Markétou jsme chráněné v ohnivém vejci.
Krmím žár magií vyřezanou z jeho kostí. Dub ubývá.

Náhle zpoza jeho temnoty zavane listí a pižmo. Síla, schovaná jak ruka za zády, mě překvapí, přehltí...
Zemřeš, stará přítelkyně.
Listoví syčí, ochrana padá, plamen vyšlehne a má moc... dochází?

Křičím jako o život a nikdo mě neslyší
Křičím ze všech sil a můj hlas je stejně nejtišší
Křičím na všechny, co na mě hledí hluše
Křičím a křičím z hloubi vlastní duše
Křičím a křičím pod maskou úsměvu
Křičím a křičím a hledám v tom úlevu
Křičím a doufám, že vykřičím to utrpení
Křičím a doufám, doufám, že to něco změní
Křičím a volám, jak nejvíc mohu
Křičím, když nevím, a volám k Bohu
Křičím a pomalu mi docházejí síly
Křičím kousky naděje, co mi ještě zbyly
Křičím a křičím zbytkem svého hlasu
Křičím. Možná si někdy vykřičím spásu

Pršelo, obloha se stáhla temnou modří, vzduch zhutněl vůní život dávající vody.
Procházela po chmelnici, v uličkách ponořených do zeleného šera.
Živé stěny jako vlasy se tyčily k nebi.
Procházela chmelnicí a lístky i jemné chmelové hlavičky splývaly ve vodopády.
Houpaly se lehce, jako jí na pozdrav.
Natáhla ruku a pohladila listoví, přivolala dech oceánu a ucítila, že se vrací domů.
Nohy se zanořily do jemného písku, voda slanější slz ji uzamkla v laskavém objetí.
Prsty prorostly blánami, vlasy se oděly do smaragdu.
Odrazila se ode dna, znovu volná, znovu lehká.
Stěny tmavých řas se lehce houpaly, jako na pozdrav.

Pro velký úspěch si cestu přívozem zopakují a vrátí se zpátky na pravý břeh, bohatší o zážitek i nové informace.
„Budeme se muset vrátit ke školce,“ představí plán dáma s kloboukem
„Oplavdu? Zase zpátky? Ty asi nejsi moc doblá agentka, babi,“ zhodnotí Julinka kriticky.
„A to se divíš, když mi celý tým utekl? S takovou sebrankou se špatně pátrá.“
Holčička se nad tím zamyslí, po chvíli rozhodně přikývne.
„Já neuteču. Netlefila bych pak domů.“
„To zní rozumně,“ usměje se babička. „A teď mě tak napadá, nemá někdo z tvých kamarádů za tátu řidiče?“
„Ne, ale Kuby táta je oplavdovej voják!“

Můj kvádr nárožní se zatvrdil, když přijímací salonek vymalovali brčálově zeleně a místo vikýře nasadili francouzské okno. Viděl jsem avataří tvář s náhrdelníkem kostnatých prstů, novou pěšinku v houštinách vlasů proklestěnou ostřím sekyry, nožem otevřenou náruč.
Nejsem násilník, prstíček nepřiložil: jen poslouchal vnitřní hlasy nájemníků, jak skála nasál a ve vhodné chvíli vydechl. Tvrdly rysy mužů, žen i dětí, když slyšeli, co neměli.

„Prý prokletý dům, tři krvavá neštěstí!“ posunkuje Alžběta, „Já spala jak zabitá. Tebe něco strašilo?“
„Nic, vůbec nic! Asi se báli vrzajících schodů,“ směje se Franta, „to nám nehrozí… Co přemalovat ten hnusně zelený pokoj v přízemí?“

Kdyby se Ježíš rozhodl k odevzdání svého ducha do rukou Otce už v jesličkách nebo užužnovomanželka tasila prýštivou šavli při slavnostním „Ano!“, byla by to jen o něco málo horší volba okamžiku, než který si Ing. Šedivý vybral pro odhalení Plepotovy záměny dvou e-Náhrobků. Sezval široké příbuzenstvo, včetně adolescentních neteří z Bobrové a tříletého vnoučka ze Všerub, aby seznámil s životem a dílem otce, dědečka a tvého pradědy, Kazíku!
Na koláž černobílých fotografií z dětství navázalo roztřesené svatební video, jež po slovech „až do smrti“ střiženo hodně hejry houmhrobesem.
Dámy omdlévaly, chlapi se probudili, puberťačky votd´fakovaly a Kazimírek volal: „Ma-ma!“

„...a odsuzuje se k odnětí svobody v délce 347 let a peněžitému trestu ve výši..."
Lid zajásal.

Zločinnost v nové době narostla do závratných čísel. Anarchističtí aktivisté a jiná jim podobná levičácká verbež zpočátku tvrdili cosi o „artefaktu novelizace" či jaké sprosťárně, ale slušný člověk taková slova přece ani nezná. A za pár let už od nich bylo, chvála vládě, ticho.
S pohrdavým úsměškem odcházela ze soudní síně poslední buřička. Však on ji úsměv brzičko přejde. V cele s přísnou ostrahou Róza Parcimburková duševní vlastnictví InfoGigant Corporations zneužívat nebude.
A legální licenci na použití rozumu rovněž nezíská, ani kdyby chtěla.