DMD č. 19. pro 19. 4. 2021. Téma: Síly v pozadí

"Ty vole, Jindřichu, kams nás to zatáh?"
"Už jen to, že se to tu jmenuje Síly v pozadí, nás mělo varovat."
"Náhodou, já sem chodím rád. Kde jinde ti cizí chlap zaplatí drink," rozzářil se Jindřich.
"Kdyby tu aspoň nehráli Helenku Vondráčkovou," posteskl si Albert.
"Některým jedincům to evidentně vyhovuje," poznamenal Saša a zadíval se k parketu, kde Ivan s Lyndou křepčili na Sladké mámení.
"Kam vůbec zmizel Jiřík?"

Jiří se po chvíli vynořil z velmi temné části klubu.
"Cos tam, proboha, dělal?"
"Hledal jsem hajzl. Ale všude byly jen kabinky a všude bylo plno. Tu asi točí dobrý projímadlo."

Nick Fury litoval dne, kdy zrekrutoval Starka k Avengers.
"Co měla znamenat ta šaškárna na tiskovce?"
Stark se zatvářil jako nevinnost sama. "Záchrana lidského života!"
Fury nadzvedl obočí. "Poslouchám..."
"V otázkách byla jedna pro Natashu... Jak si udržuje postavu do kostýmu. Kdybych si ji nepřivlastnil, skončilo by to přinejlepším ublížením na těle. Přinejlepším!"
Stálo to hodně přemáhání, aby nepraštil hlavou o stůl: "A to jste kvůli tomu musel chodit po stole a hrát si na topmodelku? Nešlo tu otázku prostě zahodit?"
Stark si uraženě odfrk: "A ochudit svět o tohle?" Ukázal na diskutované partie: "Nicku, ty nevíš, co je PR..."

Za Harry Pottrem Hermiona stojí,
za rozmazleným spratkem táta,
za staviteli pevný most v Tróji,
za Bořivojem prvním Kateřina svatá.

Patlal Matlala vždy zachrání,
Bob kamaráda Bobka vždy vzbudí,
ladička kytaru vždy naladí,
za králem stojí lidé chudí.

Kaufland stojí za Lidlem stále,
malina s jahodou se navzájem chrání,
červený kabát ke žluté šále,
Člověk k Bohu se významně klaní.

Repráky bez počítače smůlu by měly,
samy bez něho by vážně nic neuměly.

Za každou věcí, za každou osobou,
síly v pozadí vždy vliv mají,
za i tou nejkrásnější ozdobou,
síly vždy všechno vnímají.
Síla je opravdu všude, úplně všude.

"Ale no tak, pánové, jsou to jen peníze, určitě se můžeme dohodnout. Nemyslete si, že vám nejsem vděčný," snažil se muž zahnaný do kouta zklidnit situaci.
"Dlužíš nám polovinu žoldu, propuštěnče!"
"Denár je ale tvrdší než dřív!"
"Ne tak tvrdý jako tohle!" nevydržel voják licitaci a sekl mečem.

***
"Kolik měl?" zeptal se pretorián se zkrvaveným mečem.
"U sebe nic moc," odpověděl druhý voják, prohledávaje kapsy na chladnoucím těle.
"Ne, myslel jsem jak dlouho vydržel."
"Šestaosmdesát dní."
"Nic moc."
"Co budeme dělat teď?"
"Dej na fóru vyhlásit, že místo císaře je dostupné pro toho, kdo zaplatí nejvíc. Myslím, že někoho najdeme."

Rozkaz pro Oberleutnanta Maula, velitele průzkumných tanků:
zatknout nepřátelského navigátora.
Polský voják s vysílačkou na zádech a rybou v rukách je podle analýzy expertů našich špionážních služeb navigátor ohledávající terén. Jmenovaný se blíží k opevnění s krycím názvem Häuschen umístěnému v bývalém kamenolomu. Navigátor patrně připravuje pozice pro frontální útok polských jednotek, které se shromažďují v týlu nepřítele. Vaším úkolem bude chytit ho nejpozději u potoka Weidenbach, podrobit ho křížovému výslechu a nakonec s ním udělat krátký proces.
Zjistěte především, proč má s sebou tu rybu. Není zcela vyloučeno, že v pozadí jsou zájmy polských námořních sil.
Heil!
Major Raustler.

Ráno vejde s šuměním deště, jeho kapky laskají květy lotosů, zlehka dopadají na střechu altánu, zvoní na hladinách kaluží a něžně hladí trávu.
Tehdy medituje Mistr Jeřábí šat o nekonečnosti všehomíra. Jeho mysl odhaluje přediva vztahů a souvstažností, dotýká se zjevných a zjevených zákonů i skrytých, jen tušených sil, až ve jediném okamžiku nadpozemského jasu pochopí, že všechno psala jedna ruka, a stane se vším.
Je deštěm, rosou na květech, kapkou zachycenou v pavučině. Je oblakem, větrem, oblohou, zemí, duhou.
Stane se vším a ničím – jen prázdý šat zůstane v altánu.
A jemný pyl z květů nesený větrem do dáli.

Zvířátka žila svobodně v lese, některá spokojená, jiná méně.
Mrzout jezevec brojil proti sovám. Jsou divné, létají potmě. Kdoví, co spolu domlouvají, o čem rozhodují.
Většina zvířátek proti sovám nic neměla, některá však časem uvěřila.
Poznenáhlu v lese přebíral vliv mazaný lišák, který se vlichotil kdekomu. Prý se přátelil se strašlivým medvědem terorizujícím sousední polesí. Stále častěji se kolem něho objevovali medvědovi poddaní.
„Kdepak. Nejhorší jsou sovy,“ prohlašoval jezevec.
Jiným vadily předsudky vůči medvědovi.
S ním se vyplatilo být zadobře.
Ostatně, lišák udělal pořádek. A ochránil les před sovami.
A tak zvířata uzavřela s medvědovou říší přátelství na věčné časy.

Takže si to shrneme - 9 let základního vzdělávání, 4 roky všeobecného středního vzdělávání a 5 let akreditovaného specializovaného vysokoškolského vzdělávání, kartička do knihovny, židle ve studovně, IQ testy nad průměrem, encyklopedické vědomosti, internet v mobilu. Člověk je bytost rozumná, myslím, tedy jsem, říše svobody, hvězdné nebe nade mnou a morální zákon ve mně.
No a pak se překlopí třicítka a navzdory celoživotnímu vzdělávání si rozum sbalí svých pět švestek do úhledného ranečku, pokorně sklopí hlavu zase k zemi a jde se klouzat, neboť otěže právě přebraly hormony a ty už rozum potřebují jenom k tomu, aby argumentoval v jejich prospěch.

Nebyla doopravdy tlustá. Byla spíš sošná… svým typem patřila mezi valkýry. Naprosto nemoderní ve světě patřícím vychrtlým ženám!
V posilovně byla třikrát týdně. Matku, hovořící o popírání svého krásného já, ignorovala.
Záviděla dívkám, kterým ve stoji spatném mohl proskočit mezi stehny zajíc. Ona vypadala, že by strhla levou rukou vola. S něžným úsměvem.
Nevěřila si.
Ten den byl v tělocvičně známý borec. Urostlý svalnatý rošťák.
Hubená děvčata na něj uspořádala štvanici.
Ona zjistila zajímavou věc… držel se pořád jen za ní!
Nechápala.
Potom se otočila, když usilovně šlapala na spinningovém kole.
Zíral na ni… a přes klín měl hozený ručník.

Bylo mu zase mizerně. Ty se vážně nikdy nepoučíš, že ne? Od jeho boje s rakovinou neuběhlo ani půl roku a už ztratil všechen respekt. Jaký idiot si to nakráčí rovnou do čekárny u doktora?! Na co si to zase hrál?
Jeho zorné pole obrůstalo černými šmouhami a pak najednou - nestačil si to vlastně ani uvědomit - špatně došlápl a letěl ze schodů dolů.
Otevřel oči a s povzdechem se dotkl svého ramene, aby zjistil, zda se zranil, ale nic mu nebylo. Doslova nic. Všechna bolest byla pryč.
Odpusť, odprosil svého anděla, že jsem si myslel, že jsem na to sám.

High Place by se vyjímalo v gotickém románu nebo hororovém filmu. Noemí u něj mohla zatrhnout hromadu klišé – prastaré sídlo, mlčenlivé sluhy, hřbitov notně rozšířený epidemií, mauzoleum. A pak tu byla sama rodina Doylů. Bylo neuvěřitelné, že se k nim po svatbě počítala i její milá, laskavá sestřenka Catalina.
Noemí se zato vůbec nedivila, že se na Catalině High Place za těch pár měsíců tolik podepsalo se svými okny, jež nebylo možné otevřít, a dveřmi, které nedokázaly zastavit vetřelce z Noemíiných snů.
Znovu si prohlédla nevzhledné tapety na stěnách a pomyslela na viktoriány, kteří vdechovali smrtící výpary z jejich barev.

Bořivoj neklidně přechází světnicí. Hana se bratra neptá proč. Ví, že přemýšlí, proč se Bernard stále nevrací. Uplynuly tři týdny a kaplan měl být zpátky za týden. Kdepak, Bernard jim nescházel, ale když se posledně vrátil, byl ještě pánovitější než předtím.
Hana vyšla na dvůr a zaclonila si oči. Proti slunci špatně vidí. S kým Pavel mluví? Ten člověk má sutanu... Ale Bernard to není, tento je vyšší.
Konečně se rozešli a Hana se dozví, co neznámý chtěl.
"Strýčku, tady máš dopis od Bernarda. Zdrží se u otce biskupa ještě měsíc."
Han se potají ušklíbla: "Copak mu tatíček tentokrát nakuká?"

Dlouze pozorovala svého zajatce. Mlčky před něj položila jeho deník. Pohledná tvář mladého kapitána zbledla.
“Co chcete?”
“Informace. O těch lodích.”
“Nic vám neřeknu.”
“To ani nemusíte.”

Noc byla chladná. Nebe halila temná mračna. Tucet námořníků pohánělo člun k nevelkému ostrovu. Jeho silueta splývala s mořem. I s oblohou. Frances podala Duboisovi zakrytou lucernu.
“Nezkoušejte mě oklamat,” sykla. Hlaveň pistole přitiskla mezi jeho lopatky. Neochotně zvedl lucernu.

Už svítalo, když se vrátili na palubu Skřivánka. Chvatně zvedli kotvy. Plachty se napnuly ve větru. Nesměli ztratit ani okamžik. Museli doručit zprávu o plánech protivníka. Nedovolí, aby jejich druzi čelili útoku nepřipraveni.

Filip seděl ve školní jídelně a obědval, když přišla Marie, opřela se o stůl a pozdravila: „Čau, Filipe. Jak se vede?“
AAAAA! Rozblikalo se osmnáct kontrolek najednou. Co dřív?!
Výstřih ve výši očí – nečumět, neřešit! Odpovědět! Jak! Nějak inteligentně a vtipně! Ale zase aby nebylo moc poznat, že se nějak snažím! Takže zároveň nenuceně! Ale jak teda! Nemám v puse jídlo! Mám! Spolknout! Co mám na sobě! Jak sedím! Kdy jsem si naposledy myl hlavu! Šit! Uh...
„Čau! Jo, pohoda. Co ty?“
Filip se tváří tak znuděně! Měla jsem začít nějak líp! Stojím dobře? Mám si hodit vlasy napravo, nebo-

„Viděl bych to tak, že já zůstanu na místě a pokusím se vám získat nějaké předměty a vylepšení, a vy soustředíte své síly na zavírání bran a boj s nestvůrami,“ prohlásil Politik.
„To je typický,“ zamumlala Herečka. „Pán si sedí na prdeli pěkně v teple a pošle ženský bojovat do terénu. Že jsem se ještě nestihla vyléčit po tom minulým střetnutí ani nemluvim.“
„Se hned nečil,“ uklidňovala Špionka. „Máš u sebe tolik zbraní, že by bylo proti pravděpodobnosti, kdybys jim to nenandala.“
„Tady už se dneska bojovat nebude,“ objevili se ve dveřích rodiče. „Je deset hodin a zítra máte školu.“