DMD č. 13. pro 13. 4. 2021. Téma: Až budeš zas malá

„Tož nevím, co su ty znaky, eště sem je nevidál," povídá Bruno Sachs, trpaslický řemeslník.
„Ja su malý krámek, musíš do většího špeluňku."
„Neříkej mi, ty odborník, že je neznáš?"
„Napravdu ně, Geralte."

„Ví to," špitla Elzee.

„Ale počkaj, dám si oddycha a zadýmim si venku a zavzpomínáme na dobré časy."

„Daří sa, Geralte?" pronesl venku nahlas a tiše dodal. „To víš, v krámu nemožu ani z huby nic vypustit. Všude nás nelidi špiclujů, magicky pozorujů a ta nasraňost v nás bublá a třebás i vybuchně. Až zas pak bude malá, ja budu mit klud, ale co předtím, co bude?"

Je obecně známo, že malé děti si většinou nejvíc rozumí se starými lidmi. Já osobně si to vysvětluji tím, že ti i oni jsou od toho nejdůležitějšího ve stejné vzdálenosti. Jedny to ještě čeká a ti druzí to už mají za sebou. Jedněm je to ještě jedno a těm druhým už taky. Mohou spolu konverzovat na stejné úrovni, bez toho, aby to někomu připadalo trapné, dětinské nebo stařecké. Nemají nic jiného na práci než si užívat svět okolo a těší je každý další prožitý den. Je to přece další den, který si užijí. Jsou na sousedících bodech nekonečné spirály života.

Učeň ležel nehybný, jen loužička krve se pomalu vpíjela do hlíny.
Byla to rychlá smrt.
Ozubený stroj se cukal opodál. Smrtelná křeč lomcovala všemi jeho čepelemi.
Zlovec se neměl čas divit tomu, jak se oživlé stroje vyvíjeli. Měl plno starostí sám se sebou. Seděl opřený o zeď, těžce oddechoval a tiskl si obě ruce na hlubokou ránu na svém boku.
"Mé tělo je můj chrám," zašeptal zlovec svými chladnoucími rty mantru. "Mé tělo je svaté. Ty na něj nepatříš a já cítím jak mizíš. Až budeš zase malá rána, pak zmizíš úplně a já budu očištěn a zdráv."
A skutečně...

Až dojdeš k obzoru svého života, ponoříš se do žlutavé záře. Obalíš se zlatem a bezpečím, ponoříš se do teplé vody a nad hlavou ti budou červeně probleskovat paprsky slunce, jako když se v létě položíš do trávy a přes zavřené oči se snažíš pozorovat oblohu.
Zmenšíš se, skoro se ztratíš, budeš tak malinká, že tě nikdo neuvidí. Budeš hledat to správné místo, důvěrně známé místečko, ze kterého jsi původně vzešla a kam se zase vrátíš.
Až budeš zase malá, najdeš úsvit svého života. Porosteš a zesílíš a pak nebeským zpěvem všem oznámíš, že jsi našla nové poslání na světě.

“Vlastně jsem nikdy nebyla malá,” pronesla Anne najednou.
Marilla zvedla překvapeně hlavu od vyšívání. “Jak to?”
“Nikdy jsem neslyšela Anne je ještě malá, pomožte jí. U paní Thomasové si muselo každé dítě pomoci, jak dovedlo, a u paní Hammondové… Přišla jsem tam, když mi bylo osm a nejstarším dvojčatům pět. Měla jsem je všechny na starosti. Nesměla jsem být malá.”
Marillu zabolelo u srdce.
“Mohla bych být někdy malá u vás?” zeptala se Anne tiše.
Marilla na okamžik zaváhala, pak přikývla. “Pomůžu ti s tím křížkovým stehem, jsi na to ještě malá,” dodala po chvíli sevřeným hlasem.
Anne zazářily oči.

Moje holčičko,

dovol, abych ti napsal tento krátký dopis. Dívám se na tebe do okna, jak zaléváš pelargonie, v domově pro přestárlé, kam jsem tě sám poslal.

Ty mne nepoznáváš, protože tvé vzpomínky se ještě vznáší šedým hedvábím nemoci, která nám krade blízké lidi a vzdálené myšlenky. A jednou já nepoznám tebe. Ach, příliš brzy!

Chci ti jen říci, že přes to všechno tě velmi miluji. A lituji toho, co se nám oběma stalo, i toho, že jsem ti dal život, abys ho musela trávit v úžasu, utrpení a nepochopení.

Až budeš zase malá, znovu se setkáme.

S láskou, tatínek.

Zrodilo ji nádherné město na ostrovech. Patřila k jeho nejvznešenějším dcerám. Republika jí však určila úděl ještě vyšší.
Na nějaký čas.
Stala se chotí Jakuba, krále kyperského. Rodinné štěstí jí však nebylo přáno. Manžel zemřel brzy po svatbě, jejich syn ho následoval.
Benátčané zatím sledovali vlastní zájmy. Kateřina vládla na Kypru ještě léta, nakonec však podlehla nátlaku a ostrov přenechala republice.
Sama dostala vlastní panství. V Asolu, na úpatí zelených hor, nějaký čas vzkvétal její dvůr vyhledávaný básníky a umělci.
Ani zde jí však nakonec nebyl přán klid. Asolo zpustošila válka a královna Kateřina nalezla poslední útočiště v rodných Benátkách.

Dělat chůvičku v instituci, kde je hnací silou testosteron a všichni jsou přesvědčení, že z nich vyrostou vyvolení, to opravdu není snadné.
Ještě to jde s těmi, co se ještě většinou dělí normálně a jen čekají, až na ně dojde řada.
Po prvním speciálním dělení začne to nekonečné: „Kdy už?“ Nejdřív netrpělivé očekávání druhého dělení. A pak už svěřenci zdivočí úplně, odhazují všechny organely a čekají až budou co nejmenší.
Teď je konečně můžou chůvičky propustit na shromaždiště, kde si budou poměřovat bičíky a čekat na chvíli, kdy pofrčí za tou jedinou největší.

Každá z nich věří, že bude vyvolená.

„Mně se moc spát nechce,“ protáhla se Lisa. „Nemůžeme se do objevování pustit po částech?“
„Jasně,“ nadchnul se Doktor. „Potřebuju jen někoho zodpovědného, komu svěřím druhý klíč od TARDIS. Kdyby se venku něco pokazilo…“
„Ty se nepřihlásíš?“ ušklíbl se Severus na Hermionu. „Ani na výpravu, ani jako strážkyně klíče?“
„Vyrostla jsem, jestli sis nevšiml. Malá vševědka pochopila, že nemusí být u všeho,“ usmála se blahosklonně.
„Ty jsi byla jako malá nesnesitelná?“ zapátral Bodie v minulosti své milované. „Budeš zase?“
„Malá, nebo nesnesitelná?“ rýpnul si Severus.
„Já si ten klíč vezmu,“ ozval se rychle George, než se spustí další slovní přestřelka.

Na širé pláni leží vojsko porubané. Statní kozáci, švarní junáci, jako kosou podetnuti, jako jabloně v květu poraženi.
Ve středu pole opěšalý - Kostěj Nesmrtelný sám!
Vposled se vzchopí a studeně zasyčí: „Jsem poražen, ale mečem mě zabít nelze. Zajmeš mě, do kobky zamkneš, ke zdi přikováš, ale neudržíš! Až se mi vrátí moc, na kolena tě srazím, zbroj ti strhám. Pak budeš bezmocná, malá a nahá. Kdo ti pomůže? Co uděláš?“
„Ptej se, co dělám teď,“ odpoví jasný hlas.
A hle! Jehla s životem Nesmrtelného zazáří, aby zlomena zhasla navždy.
„Co si neuděláš sám,“ pokrčí rameny Marja Morevna, strašlivá carevna.

Mít superschopnosti přinášelo mnohé výhody, říkala si. Když váš manžel (i vy) můžete zmenšit či zvětšit své tělo dle potřeby, váš milostný život tím netrpí, naopak. Dostat se do každého místečka, dotknout se i těch nejintimnějších a nejcitlivějších míst...
Svíjela se ve spárech vášně a neznalý pozorovatel by se mohl domnívat, že je v místnosti sama. Jen ona cítila, jak blízko jí byl, kam až zašel.
Když rozkoš konečně ustoupila, objevil se zpátky s úsměvem na rtech, jeho tělo mokré a zpocené.
"A teď si to vyměníme, malá budeš zase ty!" zvolal.
Ach ano, jejich milostný život rozhodně nudný nebyl.

"Bonnie, přestaň rajtovat po misce na zrníčka," napomenul ji Pepíček.
"Ale mě to baví!" protestovala Bonnie.
"Tak na tom rajtuj jindy," řekl Pepíček.
"A kdy?" zeptala se Bonnie.
"Až budeš zas malá," odpověděl Pepíček. "Protože, když je andulka velká, tak rozbije misku a Tom nadává, že do nás investuje stovky."
"Dobře," řekla Bonnie.
...
Bonnie skáče po Honzíkovi.
"Neskákej po Honzíkovi!" napomenul jsem ji.
"Můžu po tobě skákat později, Honzíku?"
"Ne," odpověděl Honzík.
"A kdy?" zeptala se Bonnie.
"Až budeš zas malá," odpověděl Honzík. "Protože, když je andulka velká, tak je moc těžká a chudákovi jejímu tatínkovi pak rupne v zádech!"

Si malá rastlinka veľkosti a tvaru prepeličieho vajíčka. Máš na sebe pár areol s jemnými, takmer neviditeľnými tŕňmi a k tomu niekoľko výrazných plochých pichliačov, čo ťa chránia.
Každý rok si vytvoríš jeden nový článok, rovnaký ako ten pôvodný. Ak bude dobrý rok, možno stihneš aj dva. Články budú pospájané jeden za druhým ako miniatúrne klobásky. Občas sa aj trochu rozvetvíš. Po niekoľkých rokoch bude z teba poriadny ker.
Ale stačí, aby ti niekto zavadil o pichliače a články sa odlomia. Nerob si s tým starosti, ľahko sa zase zakorenia.
A potom, keď budeš zas malá, si to všetko zopakuješ.

Z našich nikdo. Ale co zajatci?
Velitel německého tanku odmítl rovnou: "Já, oberleutnant Maul, nebudu odpovídat nějakému rotnému!"
"To se uvidí. Ty budeš totiž brzo zase malá šarže, a pak toho budeš litovat." odpověděl mu Jenda.
"Já už nikdy malá šarže nebudu!" otevřel si na něj hubu Maul.
"Ale budeš. Až pošleme jednoho z tvých mužů na vaše velitelství, aby vylíčil, jak jsi zůstal s tankem trčet v brázdě po pluhu, zamával hnědýma, původně bílýma podvlíkačkama z poklopu a při vystupování upadl před nepřítelem hubou do bahna..."
"To neuděláte!"
"Ale ano. Budeš rád, když bude z oberleutnanta unterleutnant, budoucí vojíne!"

Naše psinka Zuzanka letos oslavil osmé narozeniny. Vyrostla z ní rozvážná dáma, která se na vycházkách noblesně nese, ostatní psi hrdě přehlíží, kočky nadneseně ignoruje. Na čele se jí vyhloubily vrásky a bradičku má celou šedivou. Jeden by řekl, že taková postarší panička už bude klidná, mírná, spokojená.

Jenže přišlo jaro. Už na vás někdy vlezlo jaro? Sluníčko, ptáčci, zvláštní vůně ve vzduchu...

Při první procházce vzala milá Zuzanka roha. Za zajícem. Druhý den se vyválela v cizím hovně. A protože pelichá, po umytí v obličeji vypadá jako štěně, na těle jako po prašivině.
A taky mi rozkousala zánovní pantofle.