Povídka

Zatímco já svého protivníka zpracovával kolenem do boku, jemu se podařilo mi ubalit jednu na ucho, až mi v něm začalo pískat. Vteřinku jsem zahlédl jeho oči a přišlo mi, že jsou opilecky prázdné, že za něj bojují jen reflexy.
Já na tom nebyl o moc lépe, viděl jsem rudě, zhluboka funěl a bušil kolem sebe z posledních sil hnaný jakousi momentální nenávistí.
Drželi jsme se pevně za rukávy a límce v klinči, aby se jeden druhému nevysmýkl. Potáceli jsme se ze strany na stranu a ve snaze druhého strhnout na zem přitom vráželi do stolů.

Davy se řezaly.

Smíchy.

„Detektivní kancelář Podhorský a otčím,“ ohlásil jsem se ve sluchátku.
Bylo slyšet přerývaný dech.
„Poslouchejte, jestli je to nějaký šprým-“
„Potřeboval bych pomoct s, ... s vyšetřením vraždy.“ přerušil mě hlas.
„Ano, pokračujte.“
„Vím, kdo to byl, ..., ale... ale... je to soudce. Zkrátka... kryje mu záda Výbor i StB."
Zatípnul jsem špačka do popelníčku, a rezignoval: „Tak to se nezlobte-“ čímž jsem chtěl telefonát uzavřít.
Ale nedalo mi to.
K prokuratuře jsem měl odpor.
Nerad jsem přepouštěl kšefty, ale rozhodl jsem se pro tentokrát pomoci: „Haló, slyšíte mě ještě? Zkuste doktorku Miladu Horákovou z Vinohrad. Ta si poradí zpropadeně se vším.“

Nějaká holčička mě vzala do rukou a odnesla mne, překročila plůtek a vynesla mne vraty ven na trávu. Zdvihl se vítr a já poprvé v životě ucítilo vánek čerstvého vzduchu.

„To byla v životě tvá nejhezčí vzpomínka?“

Zamyslelo jsem se, ale nic jiného mě nenapadalo. Vlastně to bylo vcelku příjemné, jíst, pít a spát, v bezpečí, v teple, vedle svých. Ani bolest jsem na samotném konci necítilo.

„Inu dobrá tedy,“

Ještě než všechno na dobro zmizelo, zahlédlo jsem kdesi nad sebou nějaká lidská jména, vedle kterých se začaly objevovat černé tečky. Tedy až na jedno – u jednoho vysvitl bílý puntík.