DMD č. 23. pro 23. 4. 2014. Téma: Přizdisráč

Když jim bylo šestnáct, mysleli, že jim svět leží u nohou.
Když vychodili gympl, měli veliké plány.
Ivan vzdal honbu za titulem pedagoga před státnicemi.
Saša se nechal vylejt ze žurnalistiky už v prvním semestru.
Mezitím poznali Lyndu. Zrovna řekla profesorce angličtiny, že je píča.
Když bylo Ivanovi pětadvacet, odcházel ze své šesté pofidérní práce.
Tehdy dostal Saša ve firmě svůj miliontý pojeb a udělal šéfovi pápá.
Večer volala Lynda, že vzala kolegu odpadkovým košem a chce zapít výpověď.
O rok později natočilo umělecké trio BroMáK svoje první virální video.
Dnes mají televizní show.
Loseři možná byli, ale žádní přizdisráči.

„Hej! Fando nic neříkej. Takovej přizdisráč, nám nebude říkat co máme dělat,“ ozval se opilec přivázaný ke zdi.
„Pane Jarský, prosím klidněte ten slovník. Zvláště když jste u zdi vy,“ řekl nenuceně Postrach.
„Hovno!“ ozvalo se v odpověď.
„No dobře. Takže pane Kubát, skutečně se nechcete přiznat? Mučení, vraždy, násilí.“
„Fando říkám ti! Nic neříkej! Na to, co nám dělaj, nemaj žádný právo. Za tohle je zavřou!“
„Zajímavé. Najednou mluvíte o právech. Ty lidi jste umučil bez sebemenšího zaváhání. “
„Dobře přiznávám, jen mne prosím pusťte,“ zaškemral Fanda.
„Ale to si pletete pánové. Oba vás jménem Nočního klubu odsuzují k smrti!“

Setkají se americký a sovětský novinář a diskutují, jaká mají ve svých zemích demokratická práva.
"Já", praví Američan, "mohu v naší zemi pomočit prezidentovu limuzínu a nic se mi nestane."
"To já se mohu vysrat u kremelské zdi a projde mi to", odvětí Rus.
Během večera, po pár panácích, však Američan v záchvatu pravdomluvnosti dodá:
"Musím to upřesnit, mohu pomočit prezidentovu limuzínu, avšak musím si dát setsakramentský pozor, aby mne nespatřil žádný policista."
To přiměje i Rusa k přiznání:
"Též musím něco dodat, u kremelské zdi se sice mohu vysrat, ovšem v žádném případě si při tom nesmím stáhnout kalhoty!"

Babička vždycky, říkala že by se měl víc snažit, že nemá dost odvahy, že je hrozně nešikovný a nemotorný. A ano, vlastně si tak i připadal. Nikdy se mu v ničem nedařilo a vždycky všechno kazil. Měl špatnou paměť, bál se profesorů, bál se vyčnívat. Styděl se, že nic neumí a styděl se, že se stydí, že nic neumí.
Ale když se rozhodl, že se sám pokusí zastavit své kamarády, před dalším nerozumným útěkem, byl to vážně dobrý pocit.
Když letěl na ministerstvo kouzel, cítil se odvážně a rebelsky.
A když tomu hadovi usekl hlavu, připadal si jako skutečný hrdina.

Magdalena Vytáčková slavila kulaté životní jubileum. Ona sama sice tvrdila, že si svůj věk nepamatuje (a možná to i byla pravda), ale dcera Zuzana jí potají nahlédla do občanského průkazu. Díky pátracím schopnostem ratolesti se tedy v domě Vytáčkových sešlo celé příbuzenstvo. Magdalena se širokým úsměvem kralovala shromáždění.
Pozdě večer přešla oficiální část „velkého mecheche“ v komornější oslavu a došlo na vzpomínání.
„Vzpomínám si,“ začal Magdalenin manžel, „jak si Zuzanka přivedla Patrika.“
Zuzanin manžel se raději vytratil.
„Vůbec se mi nelíbil. Byl to takový mrňavý přizdisráč bez kloudného řemesla… Jenomže Zuza byla těhotná. Aspoň, že ten obchod jeho rodiče měli.“

Mistr Yoda se posmutněle rozhlédl pustinou na Dagobahu.
Kam oko dohlédlo, mokrý prales.
Močály a bahniska.
Yoda zkormouceně usedl na ztrouchnivělý pařez.
Bradičku si zeleným pařátkem podepřel: „Nešťastná věc. Ta díra smrdutá od nynějška mým domovem jest.“
Nedaleko se zhmotnil modrý stín.
Nabyl podoby známé tváře.
„Mistře Windu, tvým zjevením já potěšen jsem. Avšak chvíli přežalostnou k potlachu zvolil jsi.“
Stín mrtvého se hořce usmál: „Netruchli, příteli. Jak vidíš, ani já jsem nedokázal Palpatina porazit. Ovšem lépe být mrtvý než vyhnanec.“
Yoda hrdě vztyčil hlavu: „Jsem sic vyhnancem, avšak Palpatinovi já řádně zatopil. Ze scény já neodešel jako mrzký přizdisráč!“

Jako malého ho každý podceňoval.
Byl za toho, který nevyčnívá. Nikdy se s nikým nehádal pro svůj názor - nemyslel si, že by to za to stálo.
Oproti ostatním neplánoval svoji budoucnost - vždyť to nemělo žádný smysl.
Na každé nové nařízení zareagoval jen pokrčením ramen - stejně s tím nic nenadělá, tak proč by něco kritizoval.
Novinky z dalekých krajů bral s nadhledem - byl si jistý, že se to neuchytí a tak si jich nevšímal.
Po smrti otce oficiálně převzal podnikání. Nikdo mu nedůvěřoval, ale on překvapil. Všechno zvládal. Zlepšoval své postavení. Konkurenci úplně zničil.

Ale v duchu byl stále stejný přizdisráč.

„Je tam Katedrála.“
Poslal jí dalekohled.
Poslední dobou měla pocit, že pořád jen znovu a znovu padají na držku. Katedrála byla ze snových struktur nejhorší.
„Uprostřed jezera?“
„Je to přehrada. Tam dole je zatopenej kostel.“
„Kterej kretén si sakra nechal zdát o zatopeným kostele?“
Katedrála je pevnost i bludiště zároveň. Když ji náhodou dobydete, už se nedostanete ven.
„Potápěč? A v tomhle kraji zavařování vzniklo. Klidně můžou existovat i nějaký starý zásoby ze zatopený vesnice.“
„Co na to plukovník?“
„Máme držet pozice.“
„Když je hodně mladá, dá se prej katedrála ještě zničit. Musíme zaútočit.“
„Rozkaz je rozkaz, poručíku.“
„Zatracenej přizdisráč!“

V naší malé vesnici se žilo přímo královsky. Většinou tam tedy bývala trochu nuda, ale tu všichni vydatně zapíjeli po večerech v jediné hospůdce. Já měl to štěstí, že jsem vyrůstal nedaleko a že mě místní štamgasti neustále zásobovali zbytky ze svých pijatik.
Někdy ovšem přispěli i něčím jiným. Tyhle typy jsem z duše nenáviděl (jeden přicházel dokonce opakovaně) a doteď kvůli nim trpím depresemi. Dostal jsem totiž přízvisko smrdutý, určitě kvůli nim. To nemohli chodit na velkou někam jinam než na kraj mé zahrádky?!
Ale i to bych vydržel, teď jsem na však umření – v naší hospodě vybudovali záchod.

Ten chlapec tehdy hodně se bál,
že při mluvě za nic by jeho život stál,
každé slovo milionkrát vážil,
jak dokonalým být se snažil.
Nedá se říci, že by ho nikdo neměl rád,
ale nějak nikdy nebylo o co stát,
názor neměl, lidem okolo se vyhýbal,
nehádal se, nepral, nerýpal,
jen si tak vesele žil svou existenci,
a klidně by mohli přijít ozbrojenci,
klidně mohla by se zjevit životní láska,
stejně zůstala by mu přes oči páska,
nešel by proti ničemu, byl příliš slabý,
že to toho kluka vůbec ještě baví,
mohl se prý zjevit protihráč,
tak raději zůstal přizdisráč.

V hovorech s obrazem Bruta Malfoye, našel nečekané zalíbení. Starý pán ho nesoudil, snažil se mu poradit, vždy ho trpělivě vyslechl. Některé jeho názory byly poučné.

„Říkají, že my Malfoyové jsme zbabělci. Já už jsem si zvykl, ale Draco tím dost trpí.“
„Používají i horší označení než zbabělci, že?“ pousmál se Brutus, na udivený Luciusův pohled dodal: „Nejsem zas tak starý, už za mých dob byl slovník mládeže poněkud… nevytříbený. Proč těm posměváčkům Draco nevysvětlí teorii přežití?“
„Ta zní? Nejsem si jistý, že bych něco takového někdy slyšel.“
„Ve zkratce - i predátoři vědí, kdy se přikrčit ke zdi a vyčkávat.“

Pomalu se napřímil vedle zdi. S úšklebkem se rozhlížel. Před ním ležela jeho vyhlédnutá říše, svět lží, hanby, podlézání. Dosáhne až k stověžatému tatíčkovi.
Ale na zdi zlověstně zahoukal nesmrtelný strýc sýc. Podél zdi se klátily zmije směrem k němu. Za nimi dav, vyřvávající protestní píseň.
Chtěl utéci, ale tu se zjevila zářící bohyně. Namířila na něj plamenný meč.
Olověné okovy sevřely jeho ruce a nohy. Šokovaně zíral, jako by doufal, že se rozplynou ve vzduchu.
Nakonec odněkud vyskočila punková nutrie. Ostrými zuby mu prohryzla hrdlo, zmije se připojily.
Tak skončil bídný Přizdisráč. Zbyl z něj jenom zadek v mlze.

Ještě než se dvojčata narodila, byl jejich pokoj jednou z nejkrásnějších místností v Imladris. Lindir vlastnoručně zhotovil návrhy výmalby. Na stěnách se proháněly barevné rybky a mořští koníci.
Teď se z dětského pokoje ozýval smích.
„No to je mi nadělení!“ vyjekla chůva, spráskla ruce a vyběhla za rodiči.
„Co se stalo?“ optala se matka zvedajíc hlavu od výšivky.
„Jak to jen říct… Elladan si stáhnul plenu a přilepil ji na stěnu. A Elrohir to pak ještě rozmazal. Všude.“
„Říkal jsem, že máme ty postýlky postavit dál od zdi,“ utrousil Elrond.
A Celebrían dodala: „Zajímalo by mě, kdo to řekne Lindirovi.“

Matěj svolal bandu.
Nechápali jsme proč.
Kluci si mysleli, že o tom budu něco vědět já, jakožto Matějův nejbližší kamarád, ale ani mně nic neřekl.
Vměstnali jsme se do naší klubovny. Matěj na nás všechny důležitě pohlédl, a myslím, že jsem nebyl jediný, kdo v tom pohledu zahlédl i něco, z čeho mi hlavu zaplnily neznámé obavy.
„Tak kluci, teď se přiznejte,“ vyzval nás. Netušili jsme, k čemu se máme přiznat.
Na naše tázavé pohledy odpověděl prostě: „Máme tu poseru. Tak kdo je ten přizdisráč, co nám ani neřekl, že ho šikanujou kvintáni?“
Tonda statečně zatnul zuby a přihlásil se.

Tupě zírám na obrazovku a přemýšlím, jestli se mám jít utopit raději hned nebo spíš až zítra.
To by byla pěkná pitomost.
Tak si otevřu excelovskou tabulku. Zase.
Kdybys nebyla… ty víš co, tak tu takhle nesedíš.
Zase má pravdu. Pravidlo číslo jedna úspěšného studenta zní: „Vnucovat se. Vnucovat se. Vnucovat se.“
Strategie „hlavně nenápadně“ se ukazuje jako nevýhodná. A tak tu zase sedím a počítám. To je asi jediné, na co se hodím. Na odškrtávání položek ze seznamu.
Jestli to vzdáš, do smrti s tebou nepromluvím!
Vyděrač. Ale má pravdu. Už po třetí. A tak ještě zkusím nebýt srab.