Pavlačová informační služba

Souhrn: Frances chystá Skřivánka na dlouhou neperspektivní plavbu a zatímco se potýká s problémy s nekompletní posádkou, objeví se potíže ze zcela nečekaného směru...
Varování: Obsahuje nějaké ty vulgární výrazy, dětskou práci a 18. století
Poznámka: Tento příběh se odehrává ve zcela fiktivním světě, místopis je taktéž zcela fiktivní.
V přítomnosti neinformovaných postav používám pro Frances mužský rod.
Za beta-read děkuji Veveričce. Za konzultaci reálií a dalších záležitostí, děkuji Kleio, Zuzce a Nelyo.
Volně navazuje na letošní dubnový seriál, Úskalí společenského života, Drahý kapitáne, Téměř dokonalý zločin a Pořádek dělá dobré vztahy.

Stejně jako každé jiné dopoledne se vydala paní Potterová na trh. Potřebovala koupit kus špeku, ale především se podělit o nejčerstvější novinky. Vzala velký proutěný koš a přes ramena si přehodila teplý pletený šátek z hrubé vlny.
Se starou paní Barlowovou se jako obvykle setkaly už před domem.
„Všimla jsem si, že jste včera měla návštěvu,“ spustila takřka místo pozdravu paní Barlowová zvědavě.
„Takovej pěknej kočár. Mám dojem, že jsem ho tady už někdy dřív viděla.“
Paní Potterová nespokojeně našpulila rty.
„Pan kapitán si přijel pro svý věci. Konečně!“ odpověděla značně uštěpačně.
„Celý tři neděle byl pryč u tý... Představte si to! Už před Hromnicema tady byla. Taková nóbl panička.“
Paní Barlowová pokývala hlavou.
„To se mi nějak nezdá, Doreen. Já jsem na vlastní voči viděla, jak ho vraždí. A Charlie Dobbs povídal, že vodsaď s konstáblem vodváželi dvě dočista mrtvý mrtvoly. A konstábl říkal, že v tom pokoji bylo krve, jako když podříznete podsvinče,“ mudrovala paní Barlowová.
„Nesmysl. S bůhvíjakejma živlama se zapletl. Včera tu byl živej a zdravej. Přijel si v kočáře tý paničky a platit se mu nechtělo, bídákovi. Bídák a zhýralec to je, Lucindo! Ale já to věděla hned! Kdyby se za něj nepřimlouval admirál Farrel, tak si ho do domu nepustím. Tahat se s vdanejma paničkama, na to ho užije, ale platit, to ne. To ne!“ hartusila paní Potterová. Kapitán Doyle jí ležel v žaludku. Ty jeho neurvalé způsoby!
„A vy víte, co to bylo za paničku?“ zeptala se paní Barlowová s očima na vrch hlavy. Ve slovech své přítelkyně větřila senzaci. Co když ty dva na kapitána poslal třeba zhrzený manžel? Každopádně milostné pletky zněly mnohem zajímavěji, než docela obyčejný mord.
„To zatím nevím. Ale rozhodně je pořádně bohatá. Ten její kočár vždycky táhne pár pěknejch hnědáků, a kožešinovej rukávník měla,“ nenechala se dvakrát pobízet paní Potterová. To už došly skoro na nevelké náměstí, kde se každý den konal trh.
Trhovci se překřikovali jeden přes druhého a tělnatý chlapík v obnošeném kabátě, trojrohém klobouku a tlustých vlněných rukavicích, který v pod paží nesl stoh nejčerstvějších novin, halekal jednoduchou veršovánku o nešťastné vdově, matce sedmi dětí, kterou přejel povoz mlékaře, a jejích nešťastných sirotách, a nabízel jeden výtisk za penny.
„Tak to zjistíme,“ navrhla zaujatě paní Barlowová a zamířila ke stánku zelináře. Nabízel posledních pár loňských mrkví, tuřín a řepu. Kriticky si je prohlížela, chvíli se se zelinářem handrkovala o cenu, ale nakonec přeci jen jednu docela pěknou bulvu tuřínu vzala.
„Někdo musí vědět, komu ten pěknej kočár s hnědáky patří,“ uvažovala nahlas dál. Rozhodně byla zvědavá, kdo je onou záhadnou milenkou protivného, kulhavého kapitána. Nebyl to tedy zrovna žádný krasavec, ale kdo ví, v čem nacházejí zalíbení znuděné bohaté paničky, když manžel zrovna není doma.
O pár dní později odpoledne, zrovna když paní Potterová vyprovodila truhláře, který přišel vyměnit zničená prkna v podlaze v pokoji k pronájmu, a zasedla k čaji a štrykování, se ozvalo naléhavé zaklepání na dveře. Odložila rozpletený šál pro sestru a šla otevřít.
Za dveřmi stála celá rozrušená paní Barlowová.
„Lucindo, co vy tady?“ zeptala se, ale pozvala přítelkyni dál a nabídla jí šálek čaje.
Paní Barlowová rozhodně neodmítla a posadila se na židli proti paní Potterové.
„Tak jsem to zjistila!“ hlásila nadšeně, zatímco paní Potterová pokračovala ve štrykování a byla jedno ucho.
„Hazel Colmanová si k nám před obědem přiběhla pro pár vajec a povídala, že její bratranec… nebo synovec? No to je jedno. Tak von dělá pacholka u Černýho lva. A ten prej povídal, že tam chodí občas na pivo Dick Nettles. No a ten zase dělá štolbu v jednom panským domě, a ten prej v hospodě vykládal, že k nim dovopravdy před třema nedělema přijel kapitán Doyle na návštěvu. Jak voni se jmenujou? Mi… Miltonovi! A měla jste pravdu, Doreen. Celý tři neděle tam byl, zatímco pan Milton byl snad někde za obchodem nebo u příbuzných. A dokonce kapitán nepřijel sám! Dva prý přijeli! A kapitán Doyle tam rozhodně prý nebyl poprvé,“ vychrlila.
Paní Potterová se zatvářila mimořádně pohoršeně, ale představivost už jí jela na plné obrátky a druhý den na trhu se o své pohoršení nad tím zavrženíhodným a pobuřujícím chováním jisté paní Miltonové, která si v nepřítomnosti manžela zve do domu mladé, svobodné důstojníky, nezapomněla podělit s uzenářovou ženou, košíkářkou a s Ruth Johnsonovou, která byla místní hřbitovní plačkou a také vyhlášenou drbnou.

Jako každý námořník měla Frances Doyleová své zvyky a své oblíbené podniky. Pokud se v Summertonu zdržela delší dobu, obvykle večer navštěvovala hostinec U Krakatice a vorvaně, kde si dala večeři a tmavé pivo, a pokud se zde sešla s některým ze svých přátel nebo spoluplavců, nezůstalo jen u piva. Hostinský si byl vědom, že podstatnou část jeho hostů tvoří námořní i armádní důstojníci, a měl obsáhlý vinný sklep i zásoby dobré brandy a rumu.
Občas zašla na večeři ke Královně. Naopak téměř nikdy nechodila ke Koruně, kde bylo draho, a k Černému lvu, který se nacházel daleko od přístavní čtvrti. A pak zde byly podniky, kde se objevovala nepravidelně a nehledala v nich jen dobré jídlo a pití. Růže a slavík byl jedním z nich.
Navenek se Růže a slavík tvářil jako docela obyčejná hospoda, jakých bylo v přístavní čtvrti přehršel, ale pozorným očím, které věděly, po čem se dívat, neuniklo, že zde se nabízejí i jiné služby než alkohol.
Frances se obezřetně rozhlédla po ulici, nikdo jí však nevěnoval sebemenší pozornost, a tak vešla dovnitř. No nosu ji okamžitě udeřil všudypřítomný zápach tabákového kouře. Tělnatý chlapík obklopený hned dvěma děvčaty se rozvaloval na čalouněné pohovce a vedl s nimi laškovný rozhovor. Trojice dobře oblečených pánů seděla okolo kulatého stolečku, popíjeli a zálibně se po přítomných dámách nejen rozhlíželi.
Sotva Frances vešla, jedna z nich se k ní přitočila a snad by byla víc než důvěrná, kdyby se neozval zvučný ženský hlas patřící ženě v šatech z pěkného hedvábí a s výrazným líčením.
„Molly! Věnuj se tady pánům.“
Děvče se pokusilo o cosi, co snad mělo být pukrle, a vzdálilo se.
„Kapitáne!“ přivítala Frances žena se zářivým úsměvem.
„Isabel,“ odpověděla s trochu rezervovanou úklonou, ale nechala se odvést ke stolečku v samém rohu místnosti.
„Podařilo se mi sehnat naprosto prvotřídní whiskey,“ švitořila Isabel rozverně.
„Tak tou rozhodně nepohrdnu,“ usmála se Frances a Isabel pokynula jednomu ze sluhů. Za chvíli už před nimi stála tmavá lahev a dvě sklenky.
„A omluvte Molly. Je tady nová. A vy jste se už opravdu dlouho neukázala, kapitáne.“
„Znáte mě,“ pronesla Frances.
Isabel přikývla. Ve tváři měla vědoucí výraz. Však už se znaly dobrých patnáct let, kdy tohle prazvláštní přátelství začalo docela prostým a pochopitelným nedorozuměním. Od té doby se obě vyšvihly nad poměry. Z obyčejné pouliční kurvy se stala vážená bordelmamá a z hubené holky schované v uniformě námořního podporučíka byl kapitán fregaty.
„Potřebuju sehnat lidi. Žádný nemehla,“ spustila pomalu po chvíli.
„Kolik?“ zeptala se Isabel se zájmem. Byl to oboustranně výhodný obchod. Ona a její děvčata rozhodí sítě mezi námořníky nebo i šikovnými přístavními dělníky nebo rybáři, že Skřivánek nabírá, a za rozšíření té informace dostanou slušný obnos. Ony si přijdou na dobré peníze a Frances se přihlásí dobrovolníci rozhodně lepší, než zoufalí odvedenci, kteří by jí byli přiděleni.
„Aspoň dvacet. Třicet by bylo ještě lepší,“ odpověděla Frances. Upila ze sklenky, z kapsy vylovila pár mincí a přisunula je před Isabel. Ta si peníze vzala a schovala je.
„Řeknu děvčatům, ať to rozšíří. Jaká je nabídka?“
„Jako obvykle. Plat jedenáct liber ročně, kdo má odsloužený na moři aspoň tři roky, dostane čtrnáct. Jídlo třikrát denně. Suchá, spolehlivá loď a slušný zacházení. Nezajímá mě, jestli maj na suchu nějakej škraloup, když si odvedou svoji práci a nebudou dělat potíže. S trochou štěstí podíl na kořistným. Poslední dvě plavby byly vcelku úspěšný.“
Ty poslední věty byly tentokrát spíš líbivá lež. Frances pochybovala, že by na pomalé plavbě s vězeňským konvojem měli sebemenší šanci na kořist, ale účel světil prostředky.
Isabel přikývla.
„Po městě se povídá, žes měla nějaký potíže,“ utrousila.
„Po městě se toho napovídá...“ pokrčila rameny Frances. Sotva zhojenou ránu stále ještě cítila, ale některá přátelství měla své meze. Nemínila se s Isabel dělit o všechno. Ostatně co se přesně stalo, nevěděla ani Katherine Miltonová, která jí poskytla útočiště.
Potom si všimla jednoho z děvčat, které prve obletovalo trojici gentlemanů, jak se od jejich stolečku zvedlo a zamířilo s rozverným úsměvem k nim. Znala ji už z dřívějška. Jmenovala se Jeanie. Byla to taková veselá, oblá holka s ďolíčkem na bradě.
„Á, konečně se zase ukázal náš voblíbenej kapitán,“ zahlaholila a docela neomaleně objala Frances kolem ramen. Ta ten důvěrný dotek strpěla jen okamžik a pak se rozverné holce vymanila.
„Pořád stejná netýkavka,“ zasmála se holka. „Vážně si nedáte říct? Pro vás by to bylo za polovic. Mně by ani nevadilo, že vám něco chybí a něco přebejvá,“ dodala docela potichu laškovně.
„Nedám.“
„To je škoda,“ zatvářila se baculatá holka na oko zklamaně.
Isabel se jí už chystala připomenout, že nemá co tlachat, ale věnovat se ostatním hostům, když holka znovu promluvila.
„A neuvěříte tomu, co jsem dneska slyšela. Stará bába Johnsonová povídala ševcovic Maggie, že prej nějakej zrzavej, kulhavej kapitán to táhne s ňákou bohatou dámou. Jo! Miltonová se prej jmenuje. To jsem nevěděla, že jste na vdaný paničky, kapitáne. Vědět to, tak se kvůli vám snad i vdám za nějakýho pracháče,“ zamrkala a měla co dělat, aby se za každým druhým slovem nehihňala.
Frances se zarazila se sklenkou napůl cesty k ústům.
„Cos to řekla?“ zeptala se nečekaně příkře.
„No bába Johnsonová říkala, že prej to táhnete s ňákou Miltonovou. Je to pravda? Já proti tomu nic nemám. Já vám to rozhodně přeju. Každej potřebuje trochu tý lidský blízkosti. No nemám pravdu, šéfová?“ zopakovala Jeanie.
„A odkud tohle ta Johnsonová má?“
Za prostou otázkou se skrývala bobtnající zloba. Pro Jeanie to byla legrace. Nesmyslný klep, kterému se s ostatními děvčaty zasměje. Frances však do smíchu nebylo. Nechtěla si ani představit, co by taková slova mohla způsobit, kdyby se dostala k nesprávným uším. Navíc se dotýkala cti a dobré pověsti její dlouholeté přítelkyně.
„Co já vim,“ pokrčila odhaleným ramenem Jeanie.
„Konec tlachání. Máš nějakou práci,“ odehnala ji Isabel.
Jeanie se s neumělým pukrle vrátila ke třem pánům u vedlejšího stolečku a jednomu z nich se vulgárně posadila na klín.
„Jsou to jen klepy...“ utrousila Isabel téměř konejšivým tónem. Neunikl ji vážný výraz ve Francesině tváři.
„A milenku má každej druhej.“
„Ty klepy mě můžou stát krk. O dobré pověsti někoho, komu jsem zavázána, ani nemluvím.“
Frances naráz dopila svou sklenku. Musí zjistit, kdo ty řeči šíří, a zarazit je. Kvůli Katherine Miltonové, její rodině i kvůli sobě.

Na Skřivánka se Frances vrátila v polovině první hlídky. Protáhla se na palubu bez poct, pozdravila pana Withrowa, který směně velel, a odebrala se do své kajuty. Posadila se za stůl, ustaraně si promnula spánky a chystala se zavolat svého stevarda Jonese, ale ten jako by ovládal čtení myšlenek na dálku, už stál ve dveřích.
„Dáte si kus lojovýho pudingu, madam?“ zeptal se úslužně.
„Děkuji, Jonesi nemám hlad,“ odbyla ho. Večeře bylo to poslední, co ji trápilo.
Jones se zatvářil mírně pobouřeně.
„Ale, madam, doktor Dobbler povídal, že...“ chystal se stevard vyslovit výmluvnou námitku nad prachbídnou životosprávou svého kapitána, který pranic nedbá o své zdraví a místo aby ještě tak týden ležel v posteli nebo se aspoň šetřil, lítá po všech čertech a ani se pořádně nenají, takže na něm uniforma ještě pořád naprosto nereprezentativně visí.
„Jonesi, nemusíte mi dělat chůvu,“ odbyla ho nedůtklivě spíš ze zvyku.
Stevard nespokojeně ztichl. Dobře věděl, že promluvy do duše jen zřídkakdy padnou na úrodnou půdu. Se starým mezkem by měl rozhodně snazší pořízení, než s Frances Doyleovou.
„Večeřela jsem u Růže a slavíka,“ dodala smířlivěji, aby stevarda upokojila.
„Jonesi,“ oslovila stevarda znovu po chvíli mlčení.
„Madam?“
„Po městě prý kolují řeči, které se týkají paní Miltonové… a mne. Mohl byste zjistit, kdo je šíří, a zarazit to? Diskrétně ovšem. A co nejdřív.“
Nemusela říkat, jaké řeči. Jones si je dokázal docela živě představit. Už se ani nedivil, že ji přešla chuť. Jako by nestačily všechny ty ostatní potíže. Ještě budou zatápět nějaké zatracené místní drbny.
„Spolehněte se, madam,“ přitakal Jones horlivě a umiňoval si, že jestli se mu autor těch klevet dostane do rukou, tak tomu sprosťákovi upraví fazónu. Do kapitána se mu žádnej blboun nejapnej obouvat nebude. To by se na to podíval!
„Budete si ještě něco přát?“
Frances zavrtěla hlavou.
„Ne. Můžete jít, Jonesi,“ propustila ho a usoudila, že nejlepší bude, když půjde spát. V tuhle denní dobu už s těmi řečmi beztak nic nezmůže. Stejně by se nic nedozvěděla, protože před kapitánem bude přístavní sebranka držet ústa na zámek a nepustí nic. Kdepak. Tohle musela alespoň prozatím nechat na Jonesovi. Navíc nazítří se měli na palubu Skřivánka konečně dostavit noví poručíci pánové Layton a Barkley a odpoledne byla pozvána na oběd k admirálu Farrelovi na vlajkovou loď.
Snad to mělo být opravdu jen prosté přátelské pozvání, kdyby jí stále nechyběl navigátor. O tom, že z podporučíků jí zbyli jenom Benjamin Milton a pan Davies, a o nedostatku mužů ani nemluvě. Napsala kvůli tomu několik dopisů na příslušná místa. Ten poslední už byl značně rozhořčený, i když se stále držel v mezích zdvořilosti. Ale zdálo se, že neutěšený stav posádky malé fregaty nikoho příliš netrápí ani nezajímá. Co také mohla čekat, když měla doprovázet zatracený vězeňský konvoj, který se ještě ani nezačal v přístavu houfovat. Pochybovala, že by byli připraveni vyplout dřív než za měsíc.

Dvojice důstojníků se na palubu Skřivánka dostavila krátce po druhém zvonu dopolední hlídky a Frances usoudila, že nejlépe se seznámí, když je pozve ke snídani.
Jones připravil opečený chléb, máslo, vejce na hniličko a konvici čaje.
Frances kvitovala s povděkem, že pan Horace Layton byl zjevně informovaný předem, takže po vzájemném představení nenastala ta obvykle trapná chvíle ticha, když před nově příchozími uvedla věci na pravou míru. Přesto jí neuniklo, že si ji usměvavý poručík Layton přece jen prohlíží zkoumavým pohledem.
Pan Reginald Barkley už dávno nebyl tím vystrašeným chlapcem, kterého vytáhli z vraku nebohé Čírky. Za ty roky, co ho neviděla, vyrostl a dospěl v příjemného mladého muže a pokud zpočátku u snídaně panovala mezi panem Laytonem a Frances určitá rezervovanost, díky Barkleyho mladické bezprostřednosti brzy opadla.
„Madam, omluvte mou smělost, ale nemáte tady také trochu kávy?“ odvážil se zeptat pan Layton, když zábrany trochu povolily.
„Obávám se, že v mých zásobách se žádná nenachází. Ale můžete se zkusit obrátit pana Withrowa nebo doktora Dobblera,“ odpověděla.
Popravdě její osobní zásoby zatím byly spíš žalostné. Jejich doplnění se však na seznamu toho, co je potřeba zařídit, nacházelo až úplně vzadu.
„Nic neprojasní den tak, jako šálek dobré černé kávy,“ utrousil konverzačním tónem pan Layton s úsměvem.
„V tom byste si rozuměl s mým otcem.“
Ona otcovu zálibu v tom tmavém výrazném nápoji nikdy nesdílela. Pokud však její jedinou rozepří s panem Laytonem bude názor na to, čím zapíjet topinky, mohlo by to znamenat vcelku spokojenou plavbu. Ostatně se během snídaně jevil jako vcelku důvtipný společník.
Po poledni si oblékla vykartáčovanou slavnostní uniformu.
„Musel jsem vám ten kabát trochu zabrat,“ utrousil Jones nespokojeně, když ještě naposledy s kartáčem v ruce hodnotil, jestli mu nějaké to smítko přece jen neuniklo. Rozhodně udělal, co mohl, aby Frances uniforma sedla co nejlépe, ale kouzlit nedovedl.
„To je dobré, Jonesi,“ zhodnotila výsledek, aniž by se podívala do zrcadla - beztak od ní nikdo reprezentativní vzezření neočekával, a nasadila si klobouk.
„Ale je to oběd na vlajkové lodi. Nemůžete vypadat jako strašák do zelí, madam,“ namítal zatvrzele Jones. Rozhodně by to měl s mezkem jednodušší. Kapitán Harris se jeho péči nikdy tak urputně nebránil. A taky se rozhodně mnohem méně často vystavoval smrtelnému nebezpečí.
„Myslím, že admirál Farrel mě už viděl i v horším stavu. A schovejte už ten kartáč,“ zavrčela. Nezlobila se na něj, oddanějšího stevarda by si nemohla přát, ale od toho nešťastného incidentu se choval trochu jako kvočna, a to jí lezlo na nervy.
Jones si ještě zamumlal pod vousy něco o tom, co že si o něm lidi pomyslí, ale poslechl.
Potom vyšla Frances na palubu a nechala spustit na vodu svůj bark.
Cestou ke Gryfovi bark nejprve zamířil k přístavnímu molu, kde vysadil Jonese a dva další námořníky, kteří dostali za úkol zjistit, kdo po městě rozšiřuje ty zatracené klevety, a teprve potom zamířil k boku vlajkové lodi, která kotvila na čestném místě hned naproti přístavní pevnosti.
Oběd v prostorné světlé jídelně admirála Farrela se nesl v komorním duchu, a když se skromná společnost složená jen z vlajkového kapitána a několika málo dalších důstojníků z Gryfa rozešla, vyzval admirál Farrel Frances, aby ještě zůstala.
„Lord Parker se zmínil, že jste zatraceně neodbytná,“ přešel rovnou k věci a nabídl jí pohár dobrého koňaku.
„Stále nemám náhradu za pana Wilkinse a schází mi alespoň dva nebo tři podporučíci. Při vší úctě, pane, s tím, co mám, ani nepostavím hlídky,“ odpověděla zpříma.
Admirál Farrel potřásl hlavou, že rozumí jejímu rozhořčení. Tentokrát jí však vyřešit potíže s nekompletní posádkou a prořídlým sborem důstojníků pomoci nemohl. Ne tak, jak by potřebovala nebo jak by on sám chtěl.

U Starýho psa Jones a jeho kamarádi se svým pátráním nepochodili. Sem ty nestoudné řeči ještě nedoputovaly, anebo je námořníci nepovažovali za natolik zajímavé, aby se jimi vůbec zabývali. Vždyť koho by zajímalo, že nějaký kapitán má milenku? Takových bylo.
Zaplatili za tmavé pivo a tři panáky ginu, nasadili si slamáky se stuhou s vyšitým jménem lodi a vyšli na ulici. Kapitán říkal, že se to doslechl u Růže a slavíka. To byl bordel jak vyšitý. Rozhodli se tedy, že rozdělí síly. Jeden spojí příjemné s užitečným a poptá se místních děvčat, druhý obejde další hospody a třetí zkusí štěstí na trhu. Na konci první psí hlídky se pak sejdou u přístavního mola a uvidí, jestli se na ně usměje štěstí.
Vznikla tedy drobná pře o to, kdo se kterého úkolu zhostí, a nakonec usoudili, že nejlepší bude losovat. Jones sebral ze země slámku, rozlomil ji na tři nestejné díly a schoval je do dlaně.
„Kdo si vytáhne nejdelší, obejde ty kurvy. Prostřední si vezme na starost hospody a nejkratší půjde na trh,“ rozhodl.
„To zní fér,“ připustil lodník Bowes a natáhl ruku po první slámce. Po něm losoval lodník Torney a jako poslední tahal Jones. S jistým zklamáním naznal, že trh zbyl na něj. Torney byl rozhodně zatracený šťastlivec. Na druhou stranu, třeba se mu povede trochu vylepšit stav kapitánových soukromých zásob, které byly skutečně prachbídné, a když ráno přišel kapitán s tím, že pohostí nové důstojníky při snídani, div si nerval vlasy, že nemá hostům pořádně co nabídnout.
Odpoledne však už měla většina trhovců zboží přebrané a ti, kteří do města přijeli z venkova, balili své trakaře nebo volské povozy, aby se dostali do tmy domů.
Jones rozmrzele bloumal po náměstí, špičkou střevíce kopal do kamínku a natahoval uši, co kde zaslechne. Už to vypadalo, že se odporoučí s nepořízenou, když si všiml hloučku ženštin, které si cosi velice živě vykládaly.
„...Naše Maggie včera přišla s tím, že stará Ruth Johnsonová slyšela vod Doreen Potterový, že u ní bydlel nějakej kapitán, a ten se celý tři neděle pelešil s vdanou paničkou a pak ani nechtěl zaplatit za činži! No hrůza! Co si ty mladý dneska nedovolej. Starou chuděru vožebračit a ještě...“
Tak odsud vítr fouká! Jonesovi se ta stará ježibaba, u které kapitán bydlel, nelíbila od samého začátku. Hubu měla prořízlou a plnou jedu. A teď tady dělá z kapitána, který div nevypustil duši a rozhodně málem vykrvácel a ještě pořád není úplně zdravý, i když se tak snaží tvářit, před celým městem mizernýho neplatiče a kurevníka. Jenže co teď? Starým ženským do zubů dát nemůže. Není přece žádný hrubián.
Přišel ještě o pár kroků blíž, nasadil jeden ze svých co nejlichotivějších úsměvů, takže odhalil přestálými kurdějemi poněkud prořídlé zuby, houf babek zdvořile pozdravil a hned spustil.
„Dámy, a vy tady tomu všemu věříte?“
Ženské ztichly a věnovaly mu trochu nepřátelské pohledy, ale zvědavost a hlad po drbech a novinkách byla silnější.
„Každej námořník je smilník,“ spustila ta nejstarší z nich, šedivá babka už skoro bezzubá. „To ví přece každej.“
„No jenže já zase slyšel, že tahle Potterová co neví, to si vymyslí a třikrát překroutí. Já bych jí teda nevěřil ani frňák mezi vočima. A taky jsem slyšel vod Barlowa, a ten to musí vědět, protože bydlí hnedle naproti, že dostala zaplacenou celou guineu, možná dokonce dvě.“
Mezi babkami to zašumělo. Bůhví, jestli některá z nich někdy celou guineu vůbec viděla.
Když teď měl jejich pozornost, rozhodl se Jones přejít do útoku a ženské postrašit.
„A jestli si ta Potterová vymejšlí, tak by se to taky mohlo brát jako nactiutrhání. A to už by musel řešit soudce, a kdyby se ukázalo, že šíří zatracený bohapustý lži vo ctihodnejch a bohabojnejch vosobách, tak by taky mohla cálovat vona, a to pěkně mastnou pokutu. A s ní každej, kdo by ty lži šířil, protože by mohl bejt, tó, spolupachatel. Má úcta, dámy.“
Vysekl babkám úklonu přinejmenším jako na královské audienci a odporoučel se pryč. Nebyl si jistý, jestli jeho slova padnou na úrodnou půdu, ale doufal, že tím drbnám snad aspoň na chvíli zatrne a dají si třeba větší pozor na jazyk.
Kostelní zvony ve městě odbíjely šestou odpolední a z lodí zakotvených v přístavu zněla kovová odpověď oznamující konec první psí hlídky, když se Jones sešel s Bowesem a Torneym u přístavního mola.
Kapitánův bark už tu čekal, ale kapitán zjevně šel vyřídit ještě nějaké pochůzky, a tak se trojice námořníků usadila na úvazníky a vyměňovali si svá zjištění.
Bowes vypadal, že spíš než informace po hospodách zjišťoval kvalitu čepovaného piva. Nos i tváře měl červené a jazyk se mu trochu pletl, stejně jako nohy.
„Ty mezuláne,“ zpražil ho Jones, „Jestli tě takhle uvidí kapitán, tak skončíš u mříže. Zjistils aspoň něco?“
„Nic moc…“ škytl Bowes provinile. Působil dojmem spráskaného psa.
„Tak se hlavně koukej dát dohromady,“ vrčel Jones.
„A ty?“ obrátil se Jones na Torneyho, který na rozdíl od svého kamaráda vypadal alespoň střízlivý, i když si Jones nemohl být jistý, jestli pro hluboké výstřihy přístavních děvčat nezapomněl, co mají vlastně za úkol.
„Šilhavá Betty povídala, že slyšela, jak děvečka vod Královny vykládala, že stará Barlowová říkala, že si ta ‚fuchtle Miltonová‘ tahá domů důstojníky kvůli povyražení, když starej Milton není doma. Jo, ‚fuchtle‘. Tak to říkala,“ řekl Torney a když citoval, jak Lucinda Barlowová paní Miltonovou titulovala, tak ztišil hlas tak, že ho Jones sotva slyšel, a navíc mu přeskakoval zadržovaným vztekem.
Paní Miltonovou měli námořníci ze Skřivánka rádi. Kdykoliv se objevila, byla na každého nesmírně milá. Navíc to byla matka mladého pana Miltona, kterého měli také rádi, a byla to dobrá přítelkyně kapitána a to, že o takové vlídné a laskavé dámě někdo takhle ošklivě mluví, bylo v jejich očích naprosto nehorázné a trestuhodné.
Stevard se kabonil čím dál víc. Tohle kapitána nepotěší. Ne, to rozhodně kapitána nepotěší. Dokonce by vsadil svůj sváteční klobouk s vyšívanou stuhou, že kapitán bude zuřit.

Jonesův předpoklad byl docela přesný. Popravdě, když na něj Frances během večeře uhodila, co ve městě zjistili, tak se všemožně kroutil, aby nemusel s barvou ven, dřív než dovečeří. Nakonec však kapituloval a nepříliš ochotně kápl božskou, ještě než dojedla polévku, a Jones se v duchu smiřoval s tím, že pečené skopové zbyde na druhý den.
„To jsem si mohla myslet,“ ucedila Frances odměřeně, když jí řekl, co se doslechl od babek na tržišti a že za těmi řečmi stojí její bývalá bytná.
„Vona to nešíří jen ta stará čarodějnice… Vodpusťte, madam,… stará Potterová. Torney vod Šilhavý Betty slyšel, jak stará Barlowová z tý kavárny naproti vykládá vo paní Miltonový, že je… Já to ani nemůžu říct, co vo ní ta stará koza... Promiňte madam, vona je dovopravdy stará koza…. Povídá,“ koktal Jones. Ani za mák se mu nechtělo před kapitánem slova Šilhavé Betty opakovat.
„Tak už to vyklopte Jonesi,“ protáhla Frances a odložila lžíci.
„No vona vo ní prej vykládá, že je… fuchtle,“ vysoukal ze sebe Jones a nervózně si mnul dlaně.
Francesina tvář ztvrdla. Samozřejmě měla tušit, že podobné nebo ještě horší výrazy zazní, ale něco jiného byly domněnky a něco jiného bylo slyšet je ze stevardových úst. Katherine Miltonové vděčila za mnoho a takové označení si rozhodně nezasloužila.
Zprudka vstala od stolu a začala přecházet po kajutě jako lev v kleci.
„Madam, vaše večeře...“ odvážil se hlesnout Jones.
„Myslím, že mě přešla chuť,“ zavrčela.
Tentokrát se Jones nesnažil její názor změnit. Mlčky sklidil nedojedenou polévku ze stolu a nenápadně vyčkával.
„Jonesi, máte mé svolení jít zítra dopoledne na břeh. Sežeňte a najměte nějaký vhodný povoz nebo nějakou klidnou kobylu. Odpoledne si půjdu něco zařídit.“
Mluvila docela klidně, ale Jones věděl, že to v ní vře.

Druhého dne dopoledne, zatímco Jonese jola odvezla ke břehu, sešla se Frances s panem Laytonem a hospodářem panem Lynchem, aby společně dali dohromady seznam a množství potřebných zásob a také sestavili alespoň prozatímní složení směn.
Frances shledala s jistým uspokojením, že předchozího dne pan Layton nezahálel a už se zvládl s lodí i posádkou docela obstojně seznámit.
Navrhl také, že by mohl napsat dopis svému švagrovi, jestli by nechtěl na Skřivánka umístit svého druhého syna. Chlapci táhne na patnáct, na moři sice ještě nebyl, ale ve škole vyniká v matematice, je to docela příjemný mládenec a jeho rodiče by ho rádi dali k námořnictvu.
Frances proti tomu návrhu nic nenamítala.
Admirál byl ohledně neutěšeného stavu její posádky spíš zdrženlivý a zdálo se, že i když její nespokojenost chápe, má svázané ruce a admiralita nemá v úmyslu jí situaci nijak usnadnit. Dal jí alespoň jména dvou navigátorů, kteří se nenacházeli v aktivní službě, ale kteří by místo na Skřivánkovi snad, na rozdíl od starého nemocného pana Wilkinse, mohli přijmout. Frances měla v plánu oba pány navštívit. Možná už dnes. Nejpozději však zítra nebo pozítří.
Ohledně podporučíků však admirál o žádném vhodném mládenci nevěděl. Obzvlášť ne o takovém, který by už byl na moři alespoň rok nebo dva. Frances byla v nemilosti, a který otec by chtěl syna umístit na loď, jejíž kapitán si zrovna nestojí nejlépe? Nezbývalo než vzít za vděk čímkoliv, co se namane.
Odpoledne si nechala spustit člun a nechala se odvézt k nábřeží, kde už čekal Jones a za otěže držel ošklivého, napůl vylínalého pstružáka s hlavou jako vědro, rybím okem, křivýma nohama, ale docela širokým, pohodlně vypadajícím hřbetem.
„Promiňte, madam, ale nic lepšího jsem nesehnal,“ zamumlal Jones omluvně.
Frances si koně změřila hodnotícím pohledem. Koník nebyl nijak vysoký, ale mohutný. Nebýt těch křivých nohou a obrovské hlavy, mohlo by to být docela pěkné zvíře.
„Na tom nesejde, Jonesi. Stačí, jestli mě to zvíře někde nesetřese.“
„Bez obav, madam. Je to už stará kobyla. Ale spolehlivá, říkal O'Reilly,“ ujistil ji Jones.
Frances nikdy nebyla zdatný jezdec a když si mohla vybrat, dávala přednost cestování na voze nebo pěšky, pokud se zrovna neozývala před lety zraněná, špatně zhojená noha. Ale i když se nejčerstvější zranění už téměř zhojilo, na dlouhou procházku přes město se ještě necítila.
Jones jí pomohl do sedla. Kobyla trpělivě stála a klimbala. Když na ni však Frances mlaskla, zvedla hlavu a rozešla se překvapivě svižným, ale pohodlným krokem. Jakmile si Frances na ten nezvyklý pohyb zvykla a ujistila se, že se bělka nelekne prvního toulavého psa nebo pobíhajících děcek, troufla si ji pobídnout do klusu.
Před domem rodiny Miltonovy kobylku zastavila a poněkud ztuhle sesedla. Její příjezd neunikl pozornosti a za chvíli už se odkudsi z hospodářských částí domu vynořil Dick Nettles. Kobylku odvedl do stáje a utrousil, že paní zrovna není doma. Nechala si přistavit kočár a jela na návštěvu k přítelkyni.
Frances přikývla, že tu informaci bere na vědomí. Možná to tak bylo lepší. Nenesla zprávy vhodné pro uši dámy. Došla ke dveřím a poněkud váhavě zaklepala. Měla pocit, že má žaludek jako na vodě a ani dva vrchovaté panáky rumu, které do sebe před cestou kopla na kuráž, nedokázaly její nervozitu zmírnit.
Kdyby se ty zatracené klevety týkaly jenom jí a nebyly tak konkrétní, tak by to snad i nechala být. Ostatně na to, že leží lidem v žaludku, byla zvyklá, a snad za pár týdnů nebo za měsíc už bude na moři, kde ji řeči suchozemců trápit nemusí. Ale tady šlo o dobré jméno celé rodiny Miltonovy.
Dveře otevřel pan Joyce.
„Kapitáne, přejete si? Paní není doma,“ zeptal se zdvořile.
Stejně jako štolba předpokládal, že přišla navštívit Katherine.
„Dobrý den, pane Joycei. Pan Milton doma je?“ zeptala se na oko klidně. „Potřebuji s ním mluvit v neodkladné záležitosti.“
Majordomus ji pustil do vstupní haly a pronesl, že to pánovi oznámí.
Frances odložila klobouk a rozhlížela se po prostorné vstupní hale. Rozhodně ty dva panáky nestačily. Ale už nebylo cesty zpět a jestli mají ty řeči utnout dřív, než napáchají nějakou škodu, nemůže vycouvat.
Za chvíli se pan Joyce vrátil, aby oznámil, že ji pan Milton přijme v knihovně, a přestože by docela dobře trefila sama, tak ji tam dovedl.
„Frances!“ přivítal ji pan Milton srdečně.
„Pane Miltone,“ odpověděla o něco rezervovaněji. Věnovala mu uctivou úklonu a snažila se tvářit zcela nezaujatě.
„Katherine odjela k paní Dunhamové. Právě jste se minuly.“
„Dnes jsem přišla za vámi, pane Miltone,“ řekla.
Pan Milton přikývl, že byl informován, i když se přece jen na zlomek okamžiku zatvářil trochu překvapeně. Frances Doyleová byla přítelkyní jeho drahé manželky, pochopitelně. Ale nenechal se ani v nejmenším vyvést z míry. Zazvonil na zvonek, a když se v knihovně zjevil lokaj Hickley, oznámil mu, aby nechal donést pro kapitána čaj a nějaké malé občerstvení.
Frances neměla nejmenší šanci odmítnout.
„Joyce říkal, že prý se mnou potřebujete něco projednat. Týká se to Benjamina? Provedl něco?“
„Ne. Netýká se to vašeho syna. Víte,“ odmlčela se a snažila se najít vhodná slova.
Nikdy se nečervenala, když její kolegové sypali z rukávů košilaté vtipy. Pocházela z venkova a vyrostla mezi lodníky. Nerozpakovala se navštívit bordel a její slovník by sotva kdo mohl označit za vybraný. Jenže Miltonovi patřili do lepší společnosti, a v té se o takových věcech zkrátka nemluví.
„Je mi to nesmírně trapné, ale doneslo se mně, že se po městě povídá, že se vídám s Katherine...s vaší paní.“
A bylo to venku!
Do knihovny vplul Hickley a na stoleček položil podnos s konvicí čaje, dvěma šálky, mlékem a miskou sušeného ovoce a sušenek.
Pan Milton pozvedl obočí a zdálo se, že přemýšlí nad obsahem Francesina sdělení. V první chvíli si neuvědomoval, co by na té informaci mělo být špatně. Ovšemže se vídají. Jsou přece přítelkyně. A když se mu zdálo mlčení už poněkud dlouhé, nabídl Frances šálek čaje s mlékem.
„Povídá se, že se vídáme důvěrně,“ doplnila Frances. Vzala si nabízený šálek, ale sotva z něj upila a odložila ho.
„Však už se také znáte dlouho. Nechcete se zdržet na večeři, Frances? Katherine se do té doby určitě vrátí,“ odpověděl pan Milton přátelsky.
Frances si začínala připadat jako zvíře zahnané do kouta. Copak to pořád nechápe?
Nadechla se, a než se stačila víc zamyslet, vypadlo z ní:
„Po městě se povídá, že se kurvím s vaší ženou.“
Sotva to dořekla, cítila, jak se jí hrne krev do tváří a její obvykle světlý obličej posetý množstvím pih získal barvu vařené langusty.
Pan Milton chvíli mlčel, jako by se snažil přebrat, co to právě slyšel, a potom se navzdory všemu očekávání začal smát. A jak se smál, tak mu zároveň docházelo nebezpečí toho zcela absurdního sdělení, a úsměv mu tuhl na rtech.
„A vy víte, kdo tyhle řeči šíří, Frances?“ zeptal se a bylo naprosto zjevné, že po té prvotní nesmyslné reakci v něm začíná bublat zlost. Někdo měl tu drzost obvinit jeho manželku z toho, že je volných mravů, a to se dotýkalo nejen jí, ale i jeho.
„Podle všeho jistá paní Potterová, moje bývalá bytná,“ odpověděla Frances, která pomalu začínala zase nacházet pevnou půdu pod nohama.
Pan Milton se tvářil docela neurčitě a hodnou chvíli vůbec nic neříkal. Potom znovu zazvonil, a když se objevil Hickley, poslal ho pro láhev brandy.
„Myslím, že potřebujete něco ostřejšího než čaj. A já také.“
První sklenku vypili naráz.
„Před Katherine ani slovo,“ pronesl pan Milton, když už se Frances měla k odchodu, a ta jen krátce přikývla.
Pan Milton nechtěl své ženě přidělávat starosti a navíc si vůbec nepřál, aby takové odporné řeči musela poslouchat. Bylo na něm, aby se postaral o to, aby nikdo nešpinil jméno jeho ženy, jeho ani celé jeho rodiny. Ani jejich přátel. A když pomalu dopil druhou sklenku, zavolal pana Joyce.
„Přejete si, pane?“ zeptal se pan Joyce úslužně.
„Zajedete na Cobbler‘s way. Bydlí tam jakási Doreen Potterová. A tahle osoba šíří po městě o paní Miltonové nehorázně nestoudné řeči. Zařídíte, že to přestane. A že už se to nebude opakovat.“

Cestou od Miltonových se Frances zastavila u pana Warda, jestli by nevzal místo navigátora na Skřivánkovi. Byl to už jistě přinejmenším šedesátník a bydlel na kraji přístavní čtvrti ve skromném pronajatém bytě, který sousedil s početnou rodinou mladého knihkupce. Skrze tenké stěny se ozývaly vysoké hlasy, výskání a dusot dětských nožek.
Frances přijal pan Ward přátelsky. Nabídl jí kus koláče, který ráno dostal od sousedovy manželky, ale nabídku s díky odmítl. Měl revma, bolavá záda a jistou a pohodlnou práci domácího učitele mladších dětí místního soudce. A ať se na něj kapitán nezlobí, ale další dlouhá plavba na moři by ho už jistojistě zabila.
„Tak vám děkuju, pane Warde. Za ten koláč.“ utrousila Frances, nasadila si klobouk a zamířila ke dveřím.
„To nestojí za řeč. Snad budete mít u pana Chapmana větší štěstí,“ popřál jí, když ji vyprovázel z domu.
Frances vzala kobylku za otěže a odvedla ji ke schodům sousedního domu. Nasedla a zamířila k přístavu.
Pana Chapmana se rozhodla navštívit nazítří. Podle informací od admirála Farrela měl bydlet v malém domku za loděnicemi. Z přístavu to nebylo daleko. Když tam však došla, otevřela jí jen strhaná žena s děckem u prsu. Druhé se jí drželo za sukně a při pohledu na Francesinu zjizvenou tvář začalo hlasitě natahovat. Další tři o něco větší děti, chlapec a dvě děvčata, seděly na lavici a pletly z vlněné příze punčochy. Všechny vypadaly dost zuboženě.
„Přejete si, pane?“ utrhla se na Frances poněkud nedůtklivě.
„Promiňte, madam, ale dostal jsem informaci, že by zde měl bydlet jistý pan Chapman,“ řekla Frances a smekla klobouk.
„Ten už tady nebydlí,“ odsekla žena netrpělivě.
„A nevíte, kde bych ho našel, madam?“ zeptala se Frances. Tušila, že její přítomnost není vítána, ale nechtěla opět odejít s nepořízenou.
Skřivánka čekala dlouhá, přinejmenším roční plavba a schopný navigátor byl pro co možná nejhladší a nejbezpečnější průběh takové cesty zásadní. Zatím si povinnosti navigačního důstojníka rozdělili s panem Laytonem, ale takový stav nebyl na lodi s posádkou o více než dvě stě duších dlouhodobě udržitelný.
Žena jen pokrčila rameny. Nečekaný příchozí ji jen zdržoval od práce.
„Za kolik prodáváte jeden pár?“ zeptala se Frances.
Možná bude žena sdílnější, když jí z vyrušení něco kápne, a ve řvoucích čtyřicítkách v jižních mořích poctivé, teplé punčochy jako když najde.
„Pět pencí za pár,“ odpověděla žena a odložila nemluvně do košíku.
„Dám vám dva šilinky a vezmu si tři páry.“
Z bídy to tu nebožačku nevytrhne, ale třeba budou mít příštích pár dní co jíst.
Nedůtklivý výraz v ženině tváři vystřídal chabý úsměv.
„Jste nesmírně laskavý, pane. Pan Chapman se odstěhoval k bratrovi. Má malou farmu snad někde za severním předměstím,“ spustila o poznání ochotněji a podala Frances tři páry teplých vlněných punčoch.
„Děkuji, madam,“ věnovala jí Frances zdvořilou úklonu a měla se k odchodu, ale žena ji zadržela.
„Pane, nevzal byste s sebou tadyhle mýho Tobyho? Ví, kde pan Chapman bydlí, a je to moc šikovnej kluk,“ postrčila před sebe chlapce. Byl z dětí asi nejstarší - ušatý, pihovatý kluk s pohublým, umouněným obličejem a hladovýma očima.
„Kolik ti je, chlapče?“ zeptala se ho Frances. Odhadovala, že mu nemůže být víc než šest nebo sedm let.
„Bude mi osm,“ odpověděl kluk nejistě.
Frances se zakabonila.
„Může mě dovést k panu Chapmanovi a dostane šilink. Ale vzít ho na moře? To ne. Za dva roky. Možná.“
„Pane, prosím vás, vezměte ho s sebou!“ sevřela žena její rukáv. „Udělá, co mu řeknete.“
Frances si Tobyho ještě jednou změřila. Byla mladší než ten kluk, když ji otec na loď přivedl. A tohohle kluka tu nic nečekalo. Za tři šilinky získala tři páry punčoch a hubeného plavčíka.
Toby se naposledy ohlédl po bývalém domově a popotáhl, když ho odváděla směrem k městským stájím, kam předchozího dne vrátila křivonohou bělku.
„Budete chtít zase tu bílou kobylu, kapitáne?“ zazubil se bezzubým úsměvem O'Reilly, když ji uviděl přicházet.
„A co to s sebou máte za kluka?“
Frances jen pokrčila rameny. Nechtělo se jí přiznávat, že ho doslova koupila za šilink od jeho vlastní mámy.
„Jo, tu bílou,“ přikývla Frances a dala mu několik mincí.
O'Reilly jí přivedl křivonohou kobylu už osedlanou a pomohl jí do sedla. Pak zvedl polekaného Tobyho a vysadil ho za ni.
„Prostě se dobře drž, kluku,“ řekl mu.
Když se kobylka dala do pohybu, ucítila Frances, jak ji křečovitě sevřel pár hubených, dětských rukou. Kluk seděl na koni poprvé v životě a bál se nejen velkého zvířete a nevyzpytatelného pohybu, ale úplně všeho. Po celou cestu přes město kluk ani nepípl. Jen se urputně držel Francesina kabátu a potichu vzlykal.
Když projeli městskou branou, zvolnila kobylka z klusu do houpavého kroku. Na rozcestí se Frances po klukovi ohlédla.
„Tak kudy, Toby?“ zeptala se.
Toby si otřel usoplený nos do rukávu. Na tvářích měl zaschlé slzy. Hubenou rukou mlčky ukázal na cestu, která vedla mezi roztroušenými chudými domky k severu do vnitrozemí.
„Tudy. A pak u takovýho vysokýho stromu doprava,“ hlesl a popotáhl.
Frances přikývla a mlaskla na kobylku. Záhy minuli poslední domky a chatrče a otevřela se před nimi zvlněná krajina pastvin, polí, nízkých kamenic, holých trnkových keřů a roztroušených farem.
Strom, který měl malý Toby na mysli, nešlo přehlédnout, a za necelou půlhodinku už chlapec hlásil, že vidí farmu bratra pana Chapmana.
V domě ho však nenašli. Pomáhal bratrovi zorat pole za domem.
Když si všimli blížícího se jezdce na koni, ustali v práci. Starší z bratrů se netvářil zrovna přátelsky.
„Co tu chcete?“ spustil pěkně zostra na Frances, když na okraji pole sesedla, a nedůvěřivě si měřil její uniformu.
„Hledám pana Chapmana,“ odpověděla pevně, zatímco malý Toby zaraženě sledoval dění z koňského hřbetu zarudlýma, uslzenýma očima.
„To jsem já, kapitáne,“ ozval se druhý muž. Ruce si otřel do kalhot.
Frances odhadovala, že už mu také táhne dobře na padesát.
„Už nejsem ve službě. Trefila mě kule z muškety. Neslouží mi pravá noha.“
„Tak to si budeme rozumět,“ ušklíbla se Frances. „Hledám schopného navigátora, ne přespolního běžce.“
Pan Chapman se poškrábal v prošedivělých vlasech.
„Nezlobte se, kapitáne, ale já už mám válčení po krk.“
Frances připadalo nedůstojné toho muže přemlouvat.
„Jak chcete. Ale kdybyste si to rozmyslel, ptejte se v přístavu po Skřivánkovi,“ řekla prostě.
Vzala kobylku za otěže a pomalu ji vedla podél pole k cestě. Neušla však ještě ani deset nebo patnáct kroků, když na ni pan Chapman zavolal:
„Počkejte, kapitáne!“
Otočila se.
„Kdy mám nastoupit?“ zeptal se, když se dobelhal až k ní.
Přimhouřila oči. Nezeptala se, co ho přimělo tak rychle změnit názor.
„Třeba hned,“ odpověděla.
Na palubu fregaty se vrátila v polovině odpolední hlídky s příslibem, že pan Chapman nastoupí do služby další den o druhém zvonu dopolední hlídky. Chtěl se ještě rozloučit s bratrem a jeho rodinou.
Malého Tobyho svěřila dělmistru Robsonovi mezi ostatní plavčíky. Kluk byl možná vyplašený, ale dostane najíst, a časem si zvykne. Všichni si časem zvyknou. A ve srovnání s bídou na souši byla dřina na lodi pro kluka výhrou. Nebude mít hlad, a když bude schopný a nenechá se zabít, může z něj za pár let být schopný námořník.
V kajutě pak na Frances čekal vzkaz od pana Miltona, že s těmi nestoudnými řečmi už si kapitán starosti dělat nemusí.

Paní Potterová se právě vracela z trhu, když k ní pan Joyce přistoupil.
„Doreen Potterová?“ zeptal se zpříma.
Paní Potterová našpulila rty a změřila si Joyce, který byl oblečený do docela obyčejného, ale dobře udržovaného hnědého kabátu a pod třírohým kloboukem skrýval docela nakrátko zastřižené vlasy, které obvykle skrývala napudrovaná paruka, hodnotícím pohledem.
„To jsem já. Přejete si, pane?“
„Joyce, madam,“ představil se. „Vy tu prý pronajímáte pokoj.“
Paní Potterové zasvítily oči. Chlapík vypadal docela solidně a prázdný pokoj nevydělával.
„Je to tak. Byl by to šilink za noc, platí se předem,“ řekla opatrně.
Joyce zalovil v kapse a vytáhl z ní pár stříbrných mincí.
Natáhla po nich ruku, ale Joyce s rukou ucukl.
„Nejdřív bych ten pokoj rád viděl. Nepozvete mě dovnitř? Nechcete přece, abych platil zajíce v pytli, madam?“
Paní Potterová si Joyce ještě jednou trochu podezřívavě změřila, ale nakonec souhlasila a pustila ho dovnitř.
„Pokoj je v patře. Když si připlatíte, tak vám jednou týdně vyperu,“ vykládala a vedla Joyce po vrzajícím schodišti do patra.
Pokoj byl čerstvě vybílený a v podlaze svítilo několik docela nových fošen.
Joyce si pokoj prohlížel.
„Slyšel jsem, že předchozí nájemník byl nějaký potížista,“ utrousil ledabyle.
„To teda byl!“ přitakala paní Potterová zprudka. „Prej kapitán! Jo uniformu, tu měl. Ale jinak to byl zatracenej mizera. Platit se mu nechtělo.“
Joyce zavrtěl hlavou na znamení, že to je skutečně nehorázné a paní Potterová s vidinou, že má posluchače, spustila dál:
„Představte si, celé tři neděle byl s tou, jak vona se jmenuje... Miltonovou… No co vám budu povídat. Vždyť vona je vdaná!“ špačkovala pohoršeně a svoje slova podtrhovala výmluvnými pohledy.
Joyce pokyvoval hlavou a navenek se tvářil docela nezaujatě, ale uvnitř v něm kypěl vztek. Takhle mluvit o jeho paní! Co si to ta baba vůbec dovoluje? Ale ještě chvíli musel hrát svou roli.
„Ale tohle já už trpět nebudu! Zhýralci tady nemají co dělat, pane Joyci. Kdepak! Takže šilink za postel a další za praní. A žádný dámský návštěvy. Rozumíme si? Tohle je slušnej dům. Žádnej hampejz.“
„Naprosto,“ přitakal Joyce, když paní Potterová konečně na okamžik zavřela ústa.
„Takže to berete, pane…?“
„Joyce, majordomus pana Miltona.“
Pokud předtím paní Potterová oplývala značnou vyřídilkou, poté, co se Joyce znovu představil, zavládlo v pokoji zaražené ticho.
„Ma… ma… majordomus...“ zakoktala se paní Potterová.
„A pokud chcete, aby vám vaše podnikání i nadále vynášelo, bylo by nanejvýš vhodné, abyste přestala šířit o svých bývalých nájemnících bohapusté lži a pomluvy, madam,“ pokračoval pan Joyce upjatě.
„A kdybyste přece jen měla potřebu v té činnosti pokračovat... Nechcete stát před soudem pro pomluvu a pošpinění dobrého jména vážené rodiny, že ne? Je to jenom na vás, madam.“
Paní Potterová naprázdno polkla a zalapala po dechu. Joyce zněl rozhodně velice výhrůžně. Ani na chvíli nepochybovala o tom, že jeho pán má nejspíš dost prostředků na to, aby její skromné živobytí dočista zničil.
Neulevilo se jí, ani když za Joycem konečně zapadly dveře.
Nemohla si být jistá, jestli skutečně nějak nezařídil, aby se jejímu domu začali nájemníci vyhýbat, ale když se za celé dva týdny nepřihlásil jediný zájemce, sbalila to nejnutnější a nejcennější, co měla, zamkla dům a Charlie Dobbs ji na mulou taženém voze odvezl k sestře na venkov.