3. Cestou

Růža šla v dešti po silnici z Roudnice a přemýšlela. Tohle bylo jedno z nejzvláštnějších odpolední v jejím životě. Měla pocit, neuvěřitelný pocit, že někam zapadla. Po dlouhé době potkala vrstevníky, se kterýma si doopravdy rozuměla. I ve společenství kolem Františky si přišla trochu stranou. Byla tam banda sehraných děcek z místních katolických rodin, všichni se znali odjakživa, a i když se k ní na rozdíl od holek na ubytovně chovali hezky, věděla, že je trochu jinde.
Přemýšlela, proč ji na tenhle výlet Františka poslala samotnou, většinou všude jezdívali v partě. Proč byla Marta tak opatrná na všechny kontakty od Františky, a přesto ji zvala, ať zase přijede. Přehrávala si v hlavě události toho odpoledne, veselou Lídu, zamyšlenou Magdu, přísnou Martu a neuchopitelně různorodého Staníka. Většinu času se v konverzaci s ním smály, ale přesto měly jeho myšlenky neuvěřitelnou hloubku. Růža se zarazila, no ano, vždyť on jim všem po společné modlitbě nešpor požehnal!

Uslyšela za sebou zabrzdit auto. Staník jí zevnitř otevřel a pobaveně řekl: „U stopování by se mělo mávat rukou.“
Růža rozpačitě hlesla: „Zamyslela jsem se,“ nasedla do auta. „Děkuju.“
Staník mávl rukou: „Ani se nedivim. Předpokládám, že ti Františka neřekla, kam tě posílá.“
„Říkala, sestra Marta. A ona…“ Růža se zarazila.
„A ona to je sestra Marta,“ řekl Staník s důrazem na slovo sestra.
„A Lída s Magdou jsou taky?“
„Budou. Sestry v řádu se rozhodly, že ať je doba, jaká chce, že prostě budou přijímat nové kandidátky. Jedna z těch sester, co to organizují, seděla s Františkou v kriminále, proto se asi našly cestičky, že to Františka ví, i když o tom jinak neví skoro nikdo. Vždycky někde usadí jednu ze sester a pak jí na byt dají pár studentek. Ve větších městech to funguje dobře. Roudnice je na do dost malý město, ale Marta tu po někom z přízně zdědila byt, tak se to zdálo jako schůdný řešení, i když tu všechny musejí být zvlášť opatrný, protože se na tak malým městě lidi mezi sebou víc znají. Marta už je v důchodu, dělá na půl úvazku sestru v důchoďáku. Lída je čerstvě vyučená kuchařka, teď šla do toho stejnýho důchoďáku dělat do kuchyně. Magda studuje zdravku a momentálně…“
„Má brigádu v tom stejným důchoďáku,“ doplnila Růža.
„Dochází ti to rychle,“ usmál se Staník.
„Nejde mi z hlavy to požehnání,“ dodala si Růža odvahy.
„Hodně rychle,“ řekl Staník a odmlčel se.
„Promiňte, neměla jsem… Nic o mě nevíte,“ zakoktala se Růža.
„Vlastně to není nic, co bych nechtěl, abys věděla, když už jsme se s Martou domluvili, že ti mám všechno vysvětlit. Jen jsem asi nečekal, že ti to dojde tak brzy. Mám Martu a její děvčata tak trochu na starosti. Že jsem tajně svěcený kněz neví asi ani Františka, a to mě znala už jako malýho kluka.“ Trochu smutně dodal: „Neví to ani naprostá většina z těch, co s nima týden, co týden, nacvičuju na kůru, a to jsou to většinou dobří přátelé. A nevykej mi,“ otočil k ní hlavu už zase s úsměvem, „moc mi to připomíná, že stárnu.“
Růža se taky usmála.
„Moc o tobě nevím, ale vím, že Františka, i když je v lecčems tak trochu provokatér, tak že by nikdy k Martě neposlala nikoho, aniž by si myslela, že z toho bude dobrá věc.“ Staník se zase tak trochu pousmál, „a já osobně mám slabost pro lidi, co usínají s růžencem v ruce.“
„Vyrazila jsem ráno po noční a ten krpál do toho, nějak se to sešlo,“ řekla Růža omluvně.
„Mně se to totiž občas stává taky, a to na noční nechodím.“
„Někdy nevím, kdy si děláte, teda děláš legraci a kdy ne.“
„Tak s Martou tenhle problém mít nebudeš,“ dodal Staník s úsměvem už zase zcela jednoznačně rošťáckým.
„Můžu se zeptat? Nerozumím tomu, v čem je Františka provokatér.“ vrátila Růža debatu zase kousek zpátky.
„Františka je v úplně jiný situaci než Marta. Marta se zuby nehty snaží jakémukoliv kontaktu s estébákama vyhnout a vypadá to, že se jí to zatím snad daří. Kdežto Františka má na sobě tajný navěšený furt, ať dělá, co dělá. V Bukovině asi jiný podvratný živly nemají, tak si tu jedinou místní kriminálnici pořádně užívaj. No a ona jim to občas zlehka vrací. Třeba. Vsadil bych se, že příští neděli pojede do těch Dolánek s celou skupinkou dětí stejným spojem, kterým by jela na tu slávu do Chvojkovic. Takže bukovinský tajný budou tvrdit, že tam jela, a budou říkat těm chvojkovickým, že jsou neschopný, že nepřišli na to, s kým se tam potkala.“
„Je to stejnej spoj,“ potvrdila trochu překvapeně Růža. A dodala: „Nějak mi to nikdy nedošlo, že Františka byla zavřená, i když mi to vlastně jednou pan doktor víceméně říkal. Divila jsem se, že vypadá o dost starší, než je ve skutečnosti. A on říkal, že kdybych věděla, co má za sebou, že bych se nedivila.“
„Kterej doktor?“
„Šrámek. Dělám teď u něj na obvodě sestřičku.“
„No vidíš, zrovna tuhle o něm vykádal náš čelista – to je primář z křižanovský porodnice, že s ním kdysi hrál v kvartetu a že hraje dobře. Potřebovali bychom dobrýho houslistu do kvarteta, ten náš má nějakej bolavej loket a rameno a všechno, holt už má na to věk, tak toho chce nechat. Já jsem doktora Šrámka už jednou lanařil do orchestru, tehdy to nedopadlo. Ale odbyl mě dobře, to se musí nechat. Prej, že když řekl bukovinskýmu regenstchorimu, že na to nemá čas, tak že nemůže začít chodit hrát do Křižanova. Ten se asi s ničim nemaže. Asi se s nim život taky moc nemazal. Vlastně si vzpomínám, že mi o něm říkal ten čelista, že prej dělal někde primáře a po šedesátým osmým ho vykopli na obvod do nějakýho zapadákova.“
„Má obvod Dolánky, Petrovice a Lhotu. Ani to není tak ten nejúplnější zapadákov, ale je to děsně velký, tři vesnice, a blbě rozstrkaný. Lhota původně patřila pod Vrchovinu, kam to je daleko blíž, ale nějak se to pak takhle přerozdělilo. S tím časem fakt nelhal, je tam opravdu spousta práce a on už není nejmladší, už by měl bejt normálně v důchodu.“
Staník pokýval hlavou. „Sestřička na obvodě. To jsem myslel, že je obvykle spíš práce pro starší, než jsi ty.“
„No, to asi jo,“ přisvědčila Růža a nadechla se k delší rozpravě. „Já jsem původně z Moravy, mám zdravku a babskej kurs a dostala jsem umístěnku do Bukoviny na porodnici. Práce se mi tam moc líbila, je tam dobrej primář, ale moc jsem si nesedla s holkama na ubytovně. Já nějak vždycky všude trochu překážím.
Když jsem začínala, tak ještě na sálech dělala Maruška Tauchmanová ze Lhoty. Párkrát jsme se potkaly i v kostele, a nakonec jsme se docela skamarádily. No a když se to na té ubytovně pořád nelepšilo, tak mi nabídla bydlení, že už má děti z domu a že když jí občas s něčím vypomůžu… Tak jsem se odstěhovala k ní do Lhoty a jsem jí za to moc vděčná.
No, když jsem už měla přes dva roky praxe, tak k nám na oddělení přišel novej mladej doktor, nic moc ještě neuměl, ale byl hodně ambiciózní a většina mladejch sestřiček za ním pálila. Prej to je synek nějakýho papaláše. Sloužila jsem s ním na jedné z jeho prvních nočních a málem to skončilo hrozným průšvihem, měla jsem tehdy mnohem víc zkušeností než on, ale nevěřil mi a staršího doktora si k tomu nezavolal. No, stáli při nás tehdy všichni svatí, že to nakonec dopadlo všechno dobře. Pak musel na kobereček k primářovi a od tý doby mě nesnáší,“ Růža se trochu zadrhla, „přitom jsem vlastně nic špatnýho neudělala. Dal se dohromady s těma sestřičkama z ubytovny a…“ Růže se nahrnuly slzy do očí, musela se vysmrkat a chvíli mlčela. Byla ráda, že Staník nic neříká.
Nakonec se zase dala do vyprávění: „Tou dobou už byla Maruška v důchodu a zrovna zaskakovala u doktora Šrámka. Jeho původní sestřička měla totiž rakovinu prsu a bohužel to jelo velmi rychle. Umřela, ještě jí nebylo čtyřicet, celé to trvalo jen asi dva měsíce. Hodně smutný to celý bylo, maj dva kluky na střední…“ Zase se zarazila. „No, ale zpátky, co jsem to říkala. No, tak se řešilo, kdo by tam mohl za ni nastoupit natrvalo. Je to opravdu velkej obvod, hlavně spousta návštěv, který musíte obejít, auto má jen pan doktor. Na Marušku toho bylo po těch pár týdnech zaskakování moc, nakonec lehla s nějakým zánětem na průduškách. Přijela jsem tehdy domů po naprosto příšerný denní a našla ji s vysokou horečkou. Nevěděla jsem, co dělat, vůbec nevypadala dobře. Tak jsem zavolala doktoru Šrámkovi. A jak jsem byla vykolejená, tak jsem se normálně rozbrečela. On dojel z Dolánek k nám, přestože už bylo dávno po osmý večer. Dal Marušce nějaký antibiotika a vytahl ze mě všechno, co se dělo na oddělení. Odjel po devátý, ale ještě pak volal, že zavolal domů našemu primářovi a domluvil s nim, že druhý den nastupuju v ordinaci v Dolánkách…“
„To si to teda pěkně sedlo, náhody prostě neexistujou,“ řekl na to tiše Staník.
„Prvních pár tejdnů bylo náročnejch, nechápu, že to se mnou pan doktor vydržel, všechno mi ze začátku strašně trvalo, prostě je to úplně jiná práce. Ale už tam jsem skoro půl roku a možná vlastně až dneska jsem si uvědomila, jak je mi tam dobře. Jak moc se mi tou změnou práce ulevilo. To je takovej rozdíl, když člověka začnou brát doopravdy vážně.“
Staník chvíli nic neříkal, pak se tak opatrně zeptal: „Nechci tě tahat do věcí, o kterých by se ti mluvit nechtělo, jen mě zarazilo, když si říkala něco v tom smyslu, že vždycky překážíš…“
„Hmm,“ kývla Růža trochu rozpačitě, ale dala se do vyprávění: „Mámě bylo sedmnáct, když jsem se narodila. Vychovávala mě babička a s mámou byly hrozně rozhádaný, skoro jsem ji neznala. Když mi bylo čtrnáct, tak měla babička mrtvici a během pár dní umřela. Musela jsem jít k mámě a ona už měla manžela a dva kluky a…“
„Přišla sis, že překážíš.“
„A taky až tehdy jsem pochopila, že se máma s babičkou vlastně hádaly kvůli mně. Máma chtěla jít na potrat a babička ji donutila mě donosit.“
„Asi ti jako porodní asistentce nemusím vysvětlovat, že v tomto sporu jsi byla jediný element, který se situací nemohl opravdu nic udělat.“
„Ale za spoustu věcí potom jsem mohla. Máma si vzala echt komunistu, byli příkladná rodinka a do toho jsem přišla já, jako nemanželský dítě, a navíc jsem odmítala přestat chodit do kostela. Nesnažila jsem se začlenit.“ Růža povzdechla, „naštěstí jsem brzy vypadla na intr a pak dostala umístěnku sem, takže…“
„Takže tam už nepřekážíš?“ dořekl hořce Staník a nadechl se k dalšímu povídání: „Hele, ono to je těžký. Víš, jak jsi říkala, že ti přišla Františka starší, než je, a že to je pochopitelný, když víš, co má za sebou. Tak s tebou mi to takhle na první setkání vlastně přijde hodně podobný. Vypadáš jako mládě sotva odrostlý z puberty, ale máš duši člověka, kterýho život zatraceně brzy dostrkal do dospělosti. To pak prostě nejde jen tak splynout s davem. A asi není nejlepší cesta se o to nějak zoufale snažit.“
„Jako, že to tak jako tak nepůjde?“
„Myslel jsem to trochu jinak. Nemá cenu se za každou cenu snažit tlačit do věci, která mi není přirozená, je lepší se porozhlídnout po něčem jiným užitečným, co mi jde. Tohle mě naučili kamarádi Jezuiti, tam to prvoplánovitě berou tak, že každý z nás je jiný, každý dostal jiný dary a právě ty by měl rozvíjet. Společenství má větší užitek z kombinace skvělých odborníků na různé obory, než když by to byli samí nemastní neslaní průměrní jedinci.
A nemusí bejt každej zrovna jadernej fyzik nebo latiník. Myslím úplně normální obyčejný vlastnosti. Vem si třeba Martu. Její přísnost by v jiném prostředí mohla být dost nepříjemná vlastnost. Ale aby se něco na tak malém městě jako Roudnice neprokeclo, tak na to to je ideální vlastnost.“
Růža stále trochu nerozhodně pokrčila rameny.
Staník pokračoval: „Když to vezmu z tvého pohledu. Třeba. Překvapilo mě, jak pohotově jsi po mši na Táboře měla řešení pro ten slejvák. Už to vypadalo, že se tam lidi zhádají s kostelníkem, že je tam nechce nechat v suchu, a přitom by se tím vůbec nic nevyřešilo, vždyť prší ještě pořád vytrvale. Takhle jsem tu nejhádavější babku posadil spolu se dvěma dalšíma ke kostelníkovi a panu farářovi do auta, ať si to vyhádaj cestou.“
„Chudák pan farář,“ špitla Růža.
Staník s úsměvem dodal: „Vsadim se, že na něj si babky netroufnou. A krom toho, jedna z těch babek, co jsem do tohohle auta udal, byla Marta, a ta je určitě srovnala do latě.
Ále, chtěl jsem říct něco jinýho. Dokážeš hledat snadný praktický řešení - Bůh ví, že ti k tomu to předčasné dospění asi poskytlo bohatou škálu příležitostí, nenechat se unést pocitama a řešit věci tak jak jsou, prostě jedno po druhým. A to je taky dar. Moc velkej dar. Někdy prostě není dobře splynout s davem. Kdybys byla stejná jako ti ostatní, tak jsme se tam mohli všichni spolu hádat ještě teď. A myslím, že to vystihuje i to, že ti je líp u samostatné práce sestřičky na obvodu než ve velkém kolektivu v nemocnici.“
„Hmm,“ zabručela Růža trochu nedůvěřivě.
„Zdravá skepse, koukám. To je taky dobrá vlastnost,“ pousmál se Staník. „Je možné, že se mýlím, za jedno odpoledne se odhadnout lidská povaha nedá, ale spíš myslím, že ne.“
„Nevím, jestli skepse, spíš jsem nad tím takhle nikdy nepřemýšlela. A po pravdě, asi jsem nepotkala nikoho, kdo by takhle uvažoval.“
Staník se zase usmál, ale pokračoval už o něčem jiném. „Hele už jsme ve Vrchovině, tak se musíme domluvit, co dál.“
Růža se zavrtěla: „Já nevím, opravdu nevím. Bylo mi s holkama moc fajn a chtěla bych je vidět, ale já nevím, jestli mám na tohle povolání.“
Staník do toho vstoupil: „Nad tím máš spoustu času přemýšlet. Holkám s tebou bylo taky dobře, a i Marta si myslí, že by vám to všem mohlo být k užitku. Musíme jen vymyslet nějakou vhodnou záminku.
Jezdím do Roudnice každý čtvrtek, o školním roce vždycky učím celý den v Roudnici. Magda hraje docela dobře na klavír, chtěl bych ji vystrkat na podzim na soutěž, takže oficiální verze zní, že za ní jezdím na hodiny kvůli soutěži i o prázdninách. Takže, kdybys tam nějaký čtvrtek mohla dojet, tak bych tě pak mohl vzít zpátky a při té příležitosti bychom dali dohromady nějakou krycí verzi pro tebe.“
„Tenhle čtvrtek sloužím, ale ten příští by to šlo,“ probírala Růža v hlavě kalendář.
„Tak prima,“ usmál se Staník. Sjížděli z Vrchoviny směrem ke Lhotě. „Má Maruška nějaký zprávy o Petrovi?“ zeptal se z ničeho nic.
„Už dlouho ne, je z toho hodně smutná,“ řekla překvapeně Růža, Staník vůbec nedal najevo, že Marušku zná.
Staník smutně pokýval hlavou. „Raději o mě nemluv ani s ní, jen že jsem tě vzal autem, ale nic dalšího…“
Zastavil u odbočky: „Tak ahoj příští čtvrtek.“