Morituri te salutant

Zima roku 2000

Společně s ním vtrhnul dovnitř chladný vzduch a na malou chvíli rozehnal zatuchlou stopu nevětrané místnosti.
Cestovní plášť měl Kingsley vlhký a na několika místech potrhaný. Celkově působil zanedbaně, stejně jako ostatní, avšak u něj ten dojem násobil fakt, že si ho všichni pamatovali jako vždy elegantního a upraveného muže. Nyní mu na tváři prokvétalo stříbrem dvoutýdenní strniště, pod očima měl temné kruhy a bělma zarudlá nevyspáním.
Severus postavil na plynový hořák otlučenou konvici a sirkou rozžehl plamen. Do ticha zaznělo syčení a trojí bouchnutí hrnečku o desku stolu.
„Já si nedám,“ řekla Hermiona. Zády ke Snapeovi se na své židli ani nepohnula, přesto neomylně poznala, co připravuje.
„Ale dáš,“ protáhl Severus. „Vždycky si dáš.“
„Dneska ne.“
„A co je dnes jinak?“
„Přinesl jsem med,“ sdělil Kingsley a slabě se usmál, zatímco z pláště vytahoval skromné zásoby, které se mu podařilo opatřit. „Možná –“
„Už to nepozřu ani s medem!“ zahučela Hermiona. „Z toho pachu je mi nanic! Chci normální čaj! Ne – chci kafe! Potřebuju kafe! Černé a silné a k němu toast s máslem a ovocným džemem! Croissant. Nebo jen pitomou koblihu sakra!“
„Molly vám posílá vajíčka a chléb. A sehnala máslové sušenky.“
„Díky, Kingsley,“ pokýval hlavou Snape a přelil pár nasušených bylin vroucí vodou. „Vyřiď jí, že je laskavá.“
Hermiona se zastyděla. I v pološeru, které tu vládlo, bylo patrné, jak jí nehezky zčervenaly tváře.
„Omlouvám se. Já… jsem samozřejmě vděčná. Za všechno, co pro nás dělá. Poděkuj jí prosím i za mě.“
Kingsley od Severuse přijal horký šálek a posadil se k ní. Pak nečekaně překryl její dlaň svojí.
„Chápu tvou reakci. Rozhodně ji nepovažuji za projev neúcty či nevděku. Všichni jsme pod obrovským tlakem a o vás to platí dvojnásob. Už dlouho žijete v podmínkách, které si málokdo umí představit, plníte poslání, jež padlo na vaše bedra jako těžký balvan, poslání, o něž jste se neprosili… Jestli smím vyjádřit, co si o tobě myslím, Hermiono, pak rozhodně ne to, že bys byla nevděčná. Jsi nejspíš ta nejstatečnější žena, jakou jsem kdy poznal. Máš můj obdiv a taky plné právo dát najevo své emoce.“
Hermiona jeho ruku pevně stiskla. Slzy, které se jí dlouhé hodiny před jeho příchodem tlačily do očí, vytryskly jako gejzíry a skropily jejich spojené dlaně. A zatímco hrdlo se jí svíralo tak, že nedokázala promluvit, kolem srdce se všechno uvolňovalo. Poprvé po několika měsících – poprvé od Ronovy smrti – mohla volně dýchat. Ani by nespočítala, kolikrát už od té doby plakala, ale vždy to byl křečovitý, drásavý pláč, který otřásal celou její duší a bolestivě rozrýval hluboké rány. Tentokrát cítila, jak jí slzy ulevují, jak odplavují zjitřené pocity a na povrchu jejího nitra zanechávají hojivou vrstvu.
„Máš nějaké zprávy o Lupinovi?“ přerušil ten vzácný moment Snape a posadil se k opačnému konci stolu.
„Bohužel,“ zavrtěl hlavou Pastorek. „Stále nezvěstný. Stejně jako Hestie a Lenka Láskorádová.“
„Jak je to dlouho? Šest týdnů?“
„Čtyři.“
„Čas tu plyne jinak než venku.“
„Spíš neplyne vůbec,“ zamumlala Hermiona.
„Kdyby skončili v Azkabanu, věděli bychom o tom. Dawlish povýšil na vrchního velitele pevnosti. Máme informace z první ruky.“
„Stejně tak bychom se dozvěděli, kdyby už nebyli naživu,“ uvažoval Severus. „Režim smrt svých oponentů oslavuje, nesnaží se ji utajit.“
„To je pravda,“ souhlasil Kingsley chmurným hlasem. „Snad je trvající ticho dobrým znamením.“
„Teddyho prý nechali jeho babičce Andromedě,“ nadnesla Hermiona. „Neposlali ho do ústavu. To je dobrá zpráva.“
„Ano. Andromedu stálo nemalé úsilí dokázat, že je pro toho chlapce vhodným opatrovníkem. Když se sama kdysi provdala za kouzelníka z mudlovské rodiny a své dceři dovolila vzít si vlkodlaka sympatizujícího s odpůrci režimu.“
Kingsley decentně upil bylinného odvaru. Trpkost mu sevřela rty. Odložil hrnek a hřál si o něj prsty. Hermiona zkřivila ústa na chlup stejným způsobem, když se napila. Severus byl jediný, kdo při konzumaci tohoto nápoje nevykazoval známky zhnusení.
„Naše pátrání uvízlo na mrtvém bodě. Už se nemáme kam hnout. Doslova. Jsme tu v pasti, Kingsley.“
„Já vím, Severusi.“
„Potřebujeme odtud vypadnout. Co nejdřív. Než se oba zblázníme. Ostatně, sám jsi viděl, že Grangerová k tomu nemá daleko.“
„Severusi, není pro vás žádné jiné bezpečné místo, kde byste se mohli schovat. Všechny kouzelnické domovy jsou pod nepřetržitou kontrolou, všechny budovy jsou přísně střežené. A to, abyste trávili čas na útěku, nepřipadá v úvahu. Je to příliš riskantní. Hermiona to zažila na vlastní kůži, a to byla ještě doba, kdy se smělo svobodně kouzlit. Bez zázemí, krytí a zásobovací podpory nepřežijete ani tuhle zimu.“
„Nemám v úmyslu se dál schovávat a už vůbec ne utíkat.“
„A co chceš tedy dělat?“
„Přejít do útoku.“
Pastorek na Snapea mlčky zahlížel. Jeho výraz byla směs ohromení a skepse. Přelétl očima ke Grangerové a ta se okamžitě zadívala stranou. Vyložil si to jako signál, že není jediný, kdo Snapeovo rozhodnutí považuje za šílenství.
„Severusi…“ začal jemně.
„Nehodlám se do toho vrhnout po hlavě, nejsem Potter. Všechno pečlivě naplánujeme a až budeme připravení, udeříme.“
„To znamená co? Míníš spáchat atentát na Pána zla?“
„Ano,“ přiznal Snape na rovinu. „Pán zla je můj primární cíl. A jakékoli vedlejší ztráty na jeho straně barikády pak příjemným bonusem.“
„Je pod takovou ochranou, že by byl zázrak, kdyby se ti podařilo k němu vůbec proniknout.“
„Ke každému se lze dostat. Pokud víš jak. A já cestu k němu dobře znám. Nezapomínej, že jsem býval jeho nejbližším Smrtijedem.“
„A uvědomuješ si, že tahle cesta k němu je pravděpodobně jednosměrná?“
„Jestli mám zemřít, přísahám, že s sebou vezmu tolik Smrtijedů, kolik zvládnu.“
Při těch slovech Snapeovy oči zaplály mohutným plamenem nenávisti a po hodně dlouhé době, kdy připomínaly jen dva černé studené hroby, byly znovu živé a lesklé, plné slz, jež dokazovaly, že hluboký žal a pomsta, kterou přísahal, jsou možná tím posledním, co ho ještě drží při životě.
„Co viteály?“ namítl Pastorek věcně.
„Chápu, že dokud existují, nemůže být jeho konec definitivní. Než ale získá zpět fyzickou podobu, jeho režim přinejmenším oslabí, ne-li rovnou padne. Nejsme jediní, kdo k němu chová odpor, spousta kouzelníků se podřídila jen proto, že neměli na vybranou, a spousta jich – stejně jako my – odolává v podzemí. Pokud se nám podaří Pána zla odstranit, byť pouze dočasně, odboj to nakopne.“
„Myslíš, že by to mohlo nastartovat revoluci? Že se lidé vzbouří a svrhnou jeho vládu?“
„On ve skutečnosti žádnou opravdovou vládu nemá. Odjakživa byl sólistou. Drží v rukou loutky, které plní příkazy. Když odstraníš loutkáře, loutky se zhroutí. Ano, má kolem sebe úzký kruh skutečně věrných spojenců, Smrtijedů, kteří ho uctívají a jsou ochotni položit za něj život, nicméně žádný z nich nedosahuje takové úrovně, aby se nedal zlikvidovat taky.“
„Hodně si věříš,“ ušklíbl se Kingsley.
„Hodně jsem se naučil,“ vrátil mu úšklebek Severus. „Od něj i od Brumbála. Bylo přínosné mít za mistry dva největší čaroděje své doby.“
„O tom nepochybuji. Přesto bych od tebe něco takového nečekal.“
„Protože jsem žákem Zmijozelu?“
„Protože nejsi sebevrah.“
„Záleží mi na životě, který má smysl. Tenhle ho nemá.“
„Takže je v tom touha uniknout ze zoufalství a mizérie?“
„Na pohnutkách nesejde. Věci se musejí dát znovu do pohybu. Je potřeba spustit lavinu.“
„A co až ta lavina dopadne? Koho kromě tebe ještě smete? Co všechno pohřbí? Otázka viteálů zůstane nevyřešena a jakmile Pán zla znovu povstane, bude strašlivější než kdy dřív a první, o co se postará, bude vytvoření dalších pojistek, které ho ochrání.“
„Ty o viteálech víš. Víš všechno, co víme my. Předáš ty vědomosti dalším dvěma lidem. Je důležité, aby pátrání neustalo, dokud nebudou nalezeny a zničeny. A je bezpodmínečně nutné, aby o nich vždy věděli nejméně tři lidé.“
„Brumbál si myslel, že je potřeba viteály nejprve zničit, než se Temnému pánovi zasadí poslední rána.“
„Ano. A kam to vedlo? Jen to způsobilo, že jsme ustrnuli na místě. Přikládali jsme viteálům přílišný význam. Koneckonců, všichni, kteří na ně zaměřili veškerou svou pozornost, zemřeli. Dobře, z Reguluse Blacka se stal neživý, tuto formu existence však s dovolením považuji za srovnatelnou se smrtí.“
„Obětovali svůj život, aby Pána zla zneškodnili jednou provždy…“
„Jistě. Čest jejich památce. Já obětuji svůj, abych ho zneškodnil na tak dlouho, aby někdo jiný mohl úspěšně vypátrat a zničit zbývající dva viteály.“
„Takže to mám chápat jako sebeobětování? Hrdinský čin?“
„Jestli tomu chceš říkat hrdinství, prosím. Můžeš mi nechat postavit pomník. Já to beru tak, že už nemám co ztratit. Vzali mi úplně všechno.“
Hermioně z oka skanula slza a dopadla na stůl. Její mokrou stopu rychle setřela rukávem svetru.
„Co ty si o tom myslíš?“ obrátil se na ni Kingsley.
„Nepřiznává se mi to snadno, ale Snape má pravdu. Jsme ve slepé uličce, zahnaní do kouta. Odsouzení jen čekat, kdy dostanou i nás. Oba už nemáme co ztratit, Kingsley.“
„Dobrá. Dejte dohromady detailní plán a sepište seznam věcí, které budete potřebovat. Pokusím se je sehnat.“
Pastorek odšoupl židli a zvedl se k odchodu. Nedopitý odvar ze šalvějových lístků stačil vychladnout. Vzal ho a vylil do dřezu. Grangerová ten svůj na jeden zátah vypila, příšerně se zašklebila a prázdný hrnek odsunula co nejdál od sebe.
„Zabila bych pro normální čaj.“
Snape se na ni přes hranu vlastního hrníčku podíval téměř pobaveně.
„Už brzy budeš mít možnost. Jestli mají ve vládním paláci nějaký normální čaj, můžeš si vychutnat šálek nad mrtvolou Pána zla.“
„Báječná představa, Snape. Třeba se mi podaří si usrknout, než mě odvlečou do Azkabanu.“
„Asi ti to ještě nedošlo, Grangerová, ale nás žádný Azkaban nečeká.“

***

Hermiona automaticky vytrhla z nástěnného kalendáře horní list a při pohledu na datum 24. prosince zamrzla. Množství vzpomínek, které se na ni sesypaly, zafungovalo jako sprška ledových krystalů.
Jakmile se oklepala, zasedla k oprýskanému stolu, zbytečně velkému pro dva lidi, a upřela zrak na talíř. Nebyl na něm žádný oschlý krajíc chleba, ani čajové sušenky, k nimž si za poslední rok vypěstovala hlubokou nenávist. Ležel tam silný plátek vánočního pudinku přelitý sirupem. A z hrníčku vedle něj nestoupal žádný houbovitý odér bylinkového nálevu, nýbrž příjemná, lákavá vůně kakaa. Připadala si jako ve snu.
„Jak se ti tohle sakra povedlo?“
„Veselé Vánoce,“ popřál jí místo odpovědi.
Tvář mu krátce rozjasnil záblesk triumfu. Měl radost, že se jeho schopnost opatřit opravdovou sváteční snídani dočkala uznání, neboť Hermionina reakce i bez verbálního vyjádření vděčnosti hovořila jednoznačně. Celá zrůžověla, na řasách se jí třpytily slzy dojetí a rty se jí protáhly do skutečného, upřímného úsměvu. Nebylo nutné popisovat jí, jak se k těm věcem dostal. Že před jednou rodinou z blízké vesnice předstíral zoufalého žebráka, který nemá čím nakrmit děti. Ani se nemusel příliš namáhat. Z jeho zanedbaného zevnějšku, ošumělých šatů a uštvaného výrazu zoufalství přímo čišelo. Děti sice neměl, hlad však ano. A pocit hanby, když tu mudlovskou ženu prosil o kousek pudinku, byl ryzí a tak intenzivní, že rudé fleky na tvářích a krku odmítaly zmizet ještě hodně dlouho po tom, co se vrátil na základnu.
Hermiona nedokázala ani mluvit. Jenom ukusovala, každé sousto dlouho mělnila v ústech a vychutnávala tu důvěrně známou, ač málem zapomenutou chuť rozinek, kandovaného ovoce, fíků a pomerančového sirupu. Sem tam ze sebe vyrazila zvuk dokládající, jak nepopsatelnou chvíli právě prožívá.
„Vypadáš, jako bys měla orgasmus,“ utrousil.
„Tohle je stokrát lepší než orgasmus,“ prohlásila s plnou pusou a napila se kakaa. Celým tělem se jí rozlilo blažené teplo.
Snape svoji snídani jednoduše zhltnul, zvedl se od stolu a zamířil ke dveřím vedoucím do dalších částí krytu.
„Kdybys mě hledala, budu v laboratoři.“
Grangerová přes doušek kakaa souhlasně zamručela a přitáhla si rozečtenou knihu o zakladatelích Bradavic, kterou jí Kingsley doručil minulý týden. Pak ještě rychle zvedla hlavu, než stačil odejít.
„Díky, Snape.“
Usmál se koutkem úst a zabouchl za sebou.

***

Jejich útočiště krom jiného postrádalo okna. O tom, že už je večer, se Snape dozvěděl jen díky kapesním hodinkám, které vytáhl z vesty poté, co vypnul hořák pod kotlíkem a zkontroloval, zda má zhotovený lektvar správný odstín fialové.
Když se vrátil do hlavní místnosti, jež sloužila zároveň jako kuchyně, jídelna, pracovna i odpočinková zóna, Hermiona právě zapalovala svíčky na chudém věnci uvázaném z borových větví. Přes stůl natáhla bílé prostěradlo a z prázdných listů papíru poskládala pár vánočních dekorací, aby vytvořila sváteční atmosféru. Místo stromečku stálo v plechové konvi vedle knihovny chvojí ozdobené hvězdičkami z obalů od máslových sušenek.
V železných kamnech hořela dvě polena. Malé mudlovské rádio na tužkové baterie, které loni našli na smetišti a opravili, vysílalo do éteru ohrané písně Franka Sinatry.
Její snaha oslavit Štědrý večer jako normální člověk byla dojemná.
„Večeře bude za chvíli,“ oznámila a deset minut nato servírovala opečenou krůtí šunku s bramborovou kaší a dušenou mrkví.
„Impozantní. To poslala Molly?“
„Ano. Balíček šunky, pár brambor a láhev mléka. Mrkev jsme ještě měli ve spíži. Dobrou chuť.“
„Nápodobně.“
Jedli mlčky a vyhýbali se očnímu kontaktu, oba napůl ztracení ve vlastních myšlenkách. Pak Severus složil příbor a to cinknutí vrhlo Hermionu zpět do přítomnosti.
„Když jsi byl v laboratoři, zaskočil sem Kingsley a přinesl dárky.“
„Dárky?“ pozvedl Snape obočí.
„Sehnal mi opravdový šampón,“ sdělila potěšeně. „A tobě pěnu na holení. Dala jsem ji k zrcadlu u dřezu.“
„Tak to abychom ohřáli vodu.“
Sebral svůj i její talíř a odnesl je na kuchyňskou linku. Potom z kredence vytáhl ten největší hrnec, napustil do něj vodu a postavil ho na horká kamna.
O půl hodiny později Grangerová usedla zády ke stolu, na jehož kraji ležel lavor s teplou vodou. Přes ramena přehodila ručník, rozpustila si vlasy a zaklonila hlavu. Dlouhé hnědé kadeře dopadly do lavoru. Snape si vyhrnul rukávy košile a přistoupil blíž. Pokud byl nervózní, nedal to na sobě znát. Jeho ruce byly klidné, pevné a stejně jako při kterékoli jiné činnosti naprosto precizní. Postupně namočil všechny její vlasy, jemně do nich vetřel březový šampón a pak je důkladně opláchl čistou vodou z přichystaného džbánu. Když prsty brázdil pokožku její hlavy nebo se dotkl zátylku, rozlila se jí tělem vlna takové slasti, že dvakrát bezděčně zasténala. Nakonec jemně vyždímal přebytečnou vodu, sundal jí ručník z ramen a vlasy do něj zabalil.
Grangerová ještě chvíli zůstala v záklonu, s hlavou opřenou o desku stolu a se zavřenýma očima relaxovala, zatímco Snape odešel vylít lavor a napustit dřez.
Objevila se mu za zády právě v okamžiku, kdy si na tvář nanesl pěnu a vzal do ruky břitvu.
„Ukaž,“ řekla a vyprostila nástroj z jeho sevření.
V odrazu zrcadla jí věnoval skeptický pohled, nicméně se příliš nebránil, když se posadila na linku, přitáhla si ho k sobě za límec košile a zvedla mu bradu.
„Už jsi to někdy dělala?“
„Bojíš se?“
S ostřím přiloženým k ohryzku zůstával pozoruhodně v klidu.
„Asi bych uvítal rychlejší a méně krvavý konec, ovšem je-li to můj osud…“
Tiše se zasmála a potom ho překvapila rozvážnými, zručnými tahy, které zanechávaly jeho kůži sametově hladkou a bez jediné ranky. Poslušně stál mezi jejími koleny, naprosto jí důvěřoval a aspoň na těch pár prchavých momentů dovolil pocitům ovládnout svou mysl.
Hermiona naposledy vymáchala břitvu ve vodě plné dlouhých černých vousů a čepel osušila cípem svého ručníku, který hned nato shodila z hlavy, aby jím ze Severusova obličeje setřela zbytky pěny.
„Takhle už tě neznám,“ pronesla zamyšleně a bříšky prstů přejela po jeho holé tváři. „Vypadáš mladší.“
Sevřel čelisti a přinutil se před tím dotekem neuhnout. Dlouho si vzájemně hleděli do očí.
„No, čtyřicítku už nejspíš neoslavím.“
Odvrátila pohled jako první, aby neviděl, jak jí znovu selhávají nervy. Překvapilo ji, když náhle uchopil její bradu, obrátil ji čelem k sobě a palcem jí něžně setřel slzu nad horním rtem.
„V téhle válce umírá tolik mladých lidí…“
„Jako v každé válce.“
„Je to strašně nespravedlivé.“
„Svět není spravedlivé místo, Grangerová.“
„Bolí mě z toho srdce. Mám pocit, jako by ho někdo rval na kusy.“
„Můžou rozervat tvoje srdce, můžou ti rozsápat vnitřnosti, ale nikdy neroztrhají tvoji duši. Protože ty víš, co je správné. Víš, za co bojuješ. Za co oba bojujeme.“
Omotala kolem něj ruce i nohy, přimkla se k němu tak silně, až ho připravila o dech, a potom přestala myslet, vypnula přehřátou hlavu a soustředila se jen na své tělo, na vjemy, které se celou dobu snažila ignorovat, na potřeby, které odsouvala do pozadí, na záplavu hormonů, které ji zevnitř zalily jako přívalový déšť.
Byl rychlejší než ona. I jeho strhnul divoký proud chemických látek, který náhle a bez varování zaplavil jeho mozek a na dvě minuty ho dočista zbavil rozumu. Když skončil, surově hmátla po jeho pravé ruce, strčila si ji mezi nohy a okamžik nato vyvrcholila taky.
Nějakou dobu setrvali v objetí, čelem opření jeden o druhého pomalu procitali z extáze a oběma se malinko točila hlava.
Otevřela oči jako první a políbila ho na špičku nosu.
„Tak pojď. Hodíme se do gala a nakopeme jim zadek.“
Sotva znatelně se usmál, propustil ji ze své náruče a zatímco se v koutě u kamen omývala navlhčenou žínkou, došel si do skříně pro jediný kouzelnický hábit, který mu po útěku z Bradavic zbyl. Před dvaceti lety si ho nechal ušít na míru a zaplatil za něj víc než kdy později za cokoli jiného. Měl pro něj zvláštní význam. A to nejen proto, že stál půlroční učitelský plat. Pouze madam Malkinová věděla, že si ho navrhoval sám a že do rubu kabátce nechal vyšít bílou lilii. Celý hábit měl přesně jednadvacet knoflíků, protože tolik let bylo Lily, když ji Voldemort zavraždil.
Tolik let teď bylo Hermioně.
Utřela se do použitého ručníku a na vlhkou kůži natáhla dlouhé, indigově modré šaty, které jí rodiče koupili v Paříži k sedmnáctým narozeninám. Za poslední dva roky vyhubla na kost, a proto jí byly mnohem volnější, než když je měla na sobě poprvé, přesto ji proměnily k nepoznání.
Severus dopnul poslední knoflíček na kabátci, srovnal si manžety a přistoupil k ní, aby jí šaty pomohl zapnout. Když vytáhl zip až nahoru, zůstal za jejími zády, zhluboka se nadechl vůně čerstvě umytých vlasů a pak k ní – poprvé od té intimní chvíle – chraplavě promluvil.
„Za jiných okolností… Kdybychom žili jinde… a jinak…“
„Myslíš v nějakém jiném životě?“
„Pozval bych tě na opravdový čaj.“
Otočila se a pohlédla mu do očí.
„Neodmítla bych.“
„Tak někdy v jiném životě.“
„Beru to jako slib.“
Ani jednomu se nechtělo rušit ten zvláštní moment souznění a blízkosti, ale čas neúprosně běžel, lhostejný k jejich přáním. Malá ručička hodin nad jídelním stolem už byla na dvanáctce a ta velká ji kvapem doháněla.
Snape sáhl do nejvyšší police knihovny, odkud vytáhl svoji a Hermioninu hůlku. Když ji Grangerová po dvou letech znovu stiskla v dlani, okamžitě z její rukojeti ucítila sálavé teplo a jiskřivou energii a jen soustavné pití šalvějového odvaru nejspíš zabránilo, aby s ní provedla nechtěné spontánní kouzlo, které by okamžitě přivolalo bystrozorskou četu.
„V pořádku?“ zeptal se Snape.
Grangerová kývla a vzala si od něj malou křišťálovou lahvičku naplněnou fialovým lektvarem.
„Ty si ho nebereš?“ zamračila se, když viděla, že Severus pro sebe žádnou lahvičku nepřipravil. „Co když tě zajmou? Budou tě mučit, dokud jim neprozradíš úplně všechno. Domluvili jsme se přece, že –“
„Neboj, mě živého nedostanou,“ prohlásil suše, naposledy zkontroloval nástěnné hodiny a deset vteřin do půlnoci natáhl k Hermioně paži. Ta se ho chytila a křečovitě mu sevřela předloktí. „Tak se pojďme přesvědčit, jestli Kingsleyho kontakt na ministerstvu zafungoval. Tři, dva, jedna –“
„Chci k tomu čaji bochánky s jahodovým džemem!“ zakřičela Grangerová v poslední chvilce před přemístěním a než úspěšně přistáli před vládním palácem ve Wiltshiru, v uších jí zněl Snapeův hrdelní smích.

O třicet let později…

„Prý tu kdysi stávalo nádherné sídlo.“
Rolf Scamander opsal rukou půlkruh kolem pustiny zarostlé plevelem, kde už se jen stěží daly rozeznat základy někdejšího panství. V trnitém keři kousek od nich ležel zvětralý kus mramorového sloupu, o něco dál se mezi trsy trávy povalovaly další drobné pozůstatky stavby, ze země občas vykukovala ostrá hrana střepu z porcelánového nádobí nebo okenní tabule.
„Kluci, dávejte pozor, kam šlapete!“ křikl na dva úplně stejné plavovlasé chlapce v letních hábitech, kteří se proháněli kolem zplanělých jabloní.
„Ty kráso!“ zvolal najednou jeden z nich, zůstal stát na místě jako přimražený a prstem ukazoval na to, co se bez jakéhokoli varování objevilo přímo před jeho očima. „Tati, mami! Co to je?“
Jeho bratr si pospíšil za ním a oba teď vytřeštěně zírali na obrovské sousoší z černé žuly – vysokého hubeného čaroděje s ostře řezanou tváří a skobovitým nosem, který držel za ruku drobnou čarodějku s kudrnatými vlasy a oba ve volné dlani svírali hůlku pozvednutou k boji. Na masivním podstavci byl zlatým písmem vrytý nápis:

25. prosince 2000 zde přinesli oběť Severus Snape a Hermiona Grangerová.
Za život ve svobodném světě.
Za život, který má smysl.
Čest jejich památce.

„Kdyby sem tenkrát nepřišli a nevyhodili to prokleté sídlo do vzduchu i s Voldemortem, tu zimu bych nejspíš nepřežila,“ pronesla do ohromeného ticha Lenka Scamanderová. „Schovávala jsem se s Hestií Jonesovou a Remusem Lupinem v jednom bývalém válečném bunkru, kde jsme sice byli v bezpečí, ale neměli jsme co jíst ani čím topit.“
„Vždyť jste přece kouzelníci!“ namítl jeden z hochů a nevěřícně na ni hleděl. „Mohli jste použít zahřívací kouzlo! Nebo ne?“
„Když byl Voldemort na vrcholu moci, nesměli jsme čarovat,“ vysvětlila Lenka trpělivě a svýma velkýma, vypoulenýma očima fixovala precizně vytesané tváře dvou hrdinů, které osobně znala. „Každý kouzelník buď dostal nebo nedostal povolení užívat magii a o všem rozhodovala komise Ministerstva kouzel, která zkoumala krevní čistotu a ochotu podvolit se pravidlům režimu. My jsme byli součástí odboje. Označili nás za nežádoucí a sledovali naši magickou stopu. Kdybychom provedli byť jen jedno drobné kouzlo, okamžitě by nás našli a poslali do Azkabanu. Mnozí z nás proto svoje hůlky raději zahodili. Někteří opravdu mocní čarodějové pili denně šalvějový odvar, který potlačoval projevy spontánního kouzlení.“
„Magii nelze jednoduše přestat používat a ignorovat ji,“ doplnil Rolf a odpověděl tak na otázku, kterou se mu chystal položit druhý chlapec. „Té síly se nikdy nezbavíš. Je v tobě, neustále pracuje a pokud ji nenecháváš volně proudit, hromadí se uvnitř tebe jako časovaná nálož. Obskury už jste přece s profesorem Lupinem probírali, ne?“
Bratři koutkem oka zabloudili k sousoší.
„Takže… Hm… Takhle umřeli? Říkala jsi, že to tu vyhodili do vzduchu.“
„Ano,“ přisvědčila Lenka nevzrušeně. „Ve skutečnosti se přitom nedrželi za ruce. Její tělo našli téměř nepoškozené dost daleko od epicentra výbuchu. Pravděpodobně ji zabila Bellatrix Lestrangeová, kterou později chytili na útěku. Ten, kdo to tady srovnal se zemí, byl Snape. Probil se až do jídelny, kde právě Voldemort oslavoval druhý rok své vlády, a odpálil se.“
„Musel v sobě mít obrovskou sílu,“ prohodil Rolf zamyšleně. „Dost se divím, že to tak dlouho držel pod kontrolou. Že mu z toho prostě nehráblo, rozumíš mi.“
„No, můžeme polemizovat o tom, jak příčetný je člověk, který se na Štědrý večer sebere a jde se někam rozmetat na kusy… Tak kdo si dá svačinu? Já už mám hlad jako vlk.“

Mezitím v Londýně…

Zase ji pozoroval.
Jako každý den ve dvě hodiny odpoledne se jeho oči automaticky, nezávisle na jeho vůli odlepily od knihy právě v momentě, kdy procházela kolem. Šlo to úplně mimo úroveň jeho vědomí, byla to nějaká intuice nebo kterého čerta, ale jeho mozek ji pokaždé zaregistroval a stočil k ní veškerou pozornost. Dohánělo ho to k šílenství, protože nechápal, jak je to možné. Žádná jiná žena ho nikdy nedokázala takhle zaujmout. Jakmile byla nablízku, ve vteřině zapomněl, co vlastně dělá, kde je a proč tam je, a jediné, co v tu chvíli vyplňovalo jeho mysl, byly dlouhé, nepřirozeně husté kudrnaté vlasy poskakující kolem útlých ramen v bílé halence. Vždycky nosila bílou halenku. Ostatně jako každá knihovnice.
Už šest zatracených týdnů tady chodila s komínkem knížek v náručí a dráždila všechny jeho smysly. Bylo to k nesnesení.
Podrážděně si odfrkl, s rachotem odšoupl židli, nacpal si rozložené studijní materiály do brašny a vydal se za ní. Netušil, kde v sobě náhle sebral to odhodlání, obvykle se konverzaci s lidmi pečlivě vyhýbal, věděl ale, že teď je ten správný okamžik učinit tomu zoufalství přítrž. Koneckonců, termín odevzdání disertační práce se nezadržitelně blížil a tohle neustálé rozptylování vážně ohrožovalo jeho kariéru.
„Promiňte,“ oslovil ji a možná to udělal až moc rázně, neboť se polekaně otočila a hromada knih dopadla na podlahu s ohlušujícím zaduněním. „Promiňte,“ řekl znovu, tentokrát rozpačitě, a sehnul se, aby jí pomohl sbírat. „Nechtěl jsem vás vyděsit… Chodím sem pracovat… Obvykle je tu totiž klid.“
„A co jste chtěl? Kromě klidu,“ dodala uštěpačně, vytrhla mu z rukou poslední svazek, znovu si všechno pěkně naskládala do komínku a nevrle na něj zahlížela.
„Pozvat vás na čaj,“ vyhrkl bez přemýšlení, jako by to byla věc, která se knihovnicím říká naprosto běžně.
„Co prosím?“ vykulila oči. „To je vtip?“
„Ne. Já na vtipkování moc nejsem. Za rohem je skvělá čajovna. Dělají tam domácí bochánky s jahodovým džemem.“
„Ty jsou moje nejoblíbenější!“ V obličeji celá zbělela a hned nato zrudla. „Zvete mě na rande?“
„Pakliže nejste zadaná.“
„Ne, nejsem zadaná. Doma mám jen kočku. A spolubydlící, co nesnáší kočky. Moc ráda půjdu. Končím v šest.“
„Výborně. Počkám na vás.“
„Fajn… Mimochodem, já jsem Pierrette. Pierrette Robinsonová.“
„Ano, já vím. Máte jméno na visačce. Liam Stone.“
Natáhl k ní ruku a když ji váhavě stiskla, celým tělem jí projela elektrizující vlna vzrušení a na plátno mysli se promítl obraz mužského klínu mezi jejími koleny, detailní záběr na povolený kožený opasek… Tahle představa ji občas přepadala během mytí nádobí, když stála přitisknutá ke kuchyňské lince a nechávala myšlenky volně toulat.
„Poslyšte, neznáme se odněkud? Jste mi povědomý.“
„Přednáším na katedře biochemie.“
„Přírodní vědy nejsou zrovna moje parketa. Jsem jazykovědec.“
„Potom jsme se možná potkali v nějakém jiném životě.“
„Věříte na minulé životy?“ podivila se upřímně. „To není příliš vědecké.“
„I věda má své limity, slečno Robinsonová. Jakmile za ně nahlédnete, zjistíte, že existují hotová kouzla.“
„Kouzla? To zní dost…–“ Náhle se zarazila a poprvé protáhla rty v úsměv. „Pierrette, prosím. Slečna Robinsonová mi naposledy říkali ve škole. Nechci mít pocit, že randím s učitelem.“
„Jak si přejete, Pierrette. Učitelské manýry nechám stranou. Můžeme si povídat třeba o kočkách.“
„Bezva. O těch vím úplně všechno. Tak v šest. Liame.“
Otočila se na podpatku, až jí kudrny divoce zavířily kolem hlavy, a zamířila k recepčnímu pultu, kde už na knihy v jejím náručí čekal netrpělivý student medicíny.
„A Pierrette?“ zavolal na ni ještě Liam.
Věnovala mu tázavý pohled přes rameno.
„Pravá kapsa sukně.“
Zajela tam dlaní a nahmatala malou kartičku. Překonala pár zbývajících kroků k pultu, složila na něj hromádku knih a prohlédla si ji ve světle stolní lampy. Byla to vizitka s e-mailovou adresou a telefonním číslem. Znovu se na Liama ohlédla. Ve tváři měla výraz ohromení.
„Kouzlo. Kdybyste se zdržela, můžete mi napsat zprávu.“
Mrknul na ni, prošel dveřmi na ulici a nechal ji tam stát s hlavou plnou bláznivých myšlenek a velmi nemravných obrazů.