Objímání aneb Epilog

Číslem 12 na Grimmauldově náměstí se rozléhal zvuk vánočních písní v jazzovém provedení Michaela Bublého a všechna tři patra plnila bohatá vůně pečené krůty s kaštanovou nádivkou. Za okny tentokrát nepadal sníh, ani nefoukal ledový vítr. Byla to mírná zima plná deště střídaného slunečními paprsky, které teď v podvečer nahradily lampy pouličního osvětlení, na něž město zavěsilo tradiční kýčovitou výzdobu.
Co se kýče týče, Sirius Black byl dostatečně důrazně varován, že jestli k nazdobení domu použije cokoli z toho, co Edwardovi nadšeně ukazoval na internetu, bude toho kroku litovat, a proto se teď po krbové římse mezi zarámovanými fotografiemi vinul jednoduchý červenozelený řetěz, na garnýžích visely červené a zelené vánoční koule a v rohu obývacího pokoje stál stromek, který svou velikostí sice působil dojmem, že ho Sirius prostě ukradl přímo z lesa, ale i on měl na sobě jen střízlivé ozdoby červené barvy. (Jedinou úlitbou Siriusově svátečnímu šílenství byl Edwardem tiše tolerovaný chrt z třpytkovaného foukaného skla a tučňák se šálou a kulichem, poněvadž jim je na vánočním trhu koupila Elizabeth.)
Na Edwarda bylo v obýváku už příliš mnoho hlasů, pohybu a vizuálních vjemů, a tak se nepozorovaně vytratil do kuchyně, kde na sebe pustil čerstvý vzduch z otevřeného okna a začal připravovat bramborovou kaši.
„Kde máte otvírák?“ houkla na něj Tonksová a mávala lahví portského, které přivezla z Madeiry.
„Tady… v šuplíku.“
Edward špinavýma rukama ukázal pod sebe, pak o krok ustoupil a nechal Tonksovou, ať si vezme, co potřebuje. Byla přitom trochu neohrabaná a když odcházela, zakopla o vlastní tkaničku. Kdyby ji Edward nezachytil, přistála by hlavou ve zdi.
„Jejda! Sorry, já jsem fakt jelito. Díky.“
„Miláčku, Stella by chtěla –“ Remus Lupin se zarazil ve futrech a zíral, jak Edward zezadu svírá jeho ženu v pase. „Neruším?“
„Není to tak, jak to vypadá,“ ujistil ho Edward, okamžitě Doru pustil a vrátil se k původní činnosti.
„Neblázni, kdyby mě klátil, tak zavře dveře a zamkne. Není idiot.“
Tonksová protočila oči a s rozpustilým smíchem odcupitala pryč. Remus si povzdechl.
„Stella by potřebovala něco na pálení žáhy.“
„Ve špajzu je soda.“
„Fajn… Nepsala ti Lily, jestli dorazí?“
„Ne,“ řekl Edward a zamračil se. „Ještě před hodinou jsem jí zkoušel volat, ale nevzala mi to.“
„Už jsou to tři měsíce… Možná by měla –“
„Kdy se z tebe stal expert na truchlení, Lupine? Nevzpomínám si, že by ti někdy umřela přítelkyně. Tvoje žena zatím taky žije, ačkoli se konzumací alkoholu často pokouší o opak. Nebo vycházíš z psychiatrických tabulek?“
„Mám o Lily obavu. Jsme přátelé. A přátelé se občas bojí. Ty ne?“
„Ne,“ překvapil ho svou odpovědí Edward. „Dávám svým přátelům prostor, aby se s tím vyrovnali, a důvěru, že to překonají. A taky jí občas uvařím, aby nemusela jíst jenom pizzu z mrazáku.“
„A to podle tebe stačí?“ pozvedl Lupin obočí.
„Jistě. Lily ví, že jsem tady, pokud mě bude potřebovat. Ví, že jsem kdykoli připravený naslouchat. Ví, že jí zvednu telefon třeba ve tři ráno, když si bude chtít popovídat. Nemusím ji oblažovat otřepanými frázemi nebo ji nutit k návštěvě psychologa.“
„Tati, chceš pomoct?“ ozvala se Lizzie za Remusovými zády a prosmýkla se do kuchyně, kde z háčku na stěně sebrala zástěru.
„Děkuju, princezno.“
„Teda jestli jsi nechtěl být sám,“ podívala se na otce podezřívavě.
„Původně ano,“ přiznal. „Zašil jsem se tu, abych dobil baterky. Ale tvoje společnost mi nevadí. Budu rád, když mi s tím pytlem brambor pomůžeš.“
Uvolnil jí místo vedle sebe a políbil ji do vlasů.
Remus se usmál a s roztokem jedlé sody odtamtud zmizel.
Několik desítek minut pracovali Edward a Lizzie v tichosti a souladu. Kuchyní znělo jen pilné škrábání, dopadání oloupaných brambor do dřezu a šplouchání vody, když je omývali. Pak vrzly dveře, objevil se Sirius a natahoval k němu ruku s telefonem.
„Volá Susanne!“
Edward výmluvně naznačil na svoje upatlané ruce. Sirius mu přidržel mobil u ucha a využil té příležitosti k menšímu sexuálnímu obtěžování, kdy se k němu zezadu přitiskl a volnou rukou nepozorovaně zajel do zadní kapsy jeho kalhot. Elizabeth po nich šlehla pohledem, malinko zčervenala a rychle se v myšlenkách zaměstnala něčím jiným.
„Joyeux Noël, Susanne! Ça va?“
„Veselé Vánoce i tobě, Edwarde. Můžeme v angličtině? Ne že bych patřičně nedoceňovala svůdnost tvé francouzštiny, ale zaprvé už několik dní jedu na oxfordské vlně tvé matky a zadruhé odtud potřebuju – aspoň mentálně – trochu uniknout.“
„Děje se něco?“
„Ne, ne, vůbec ne. Jen prostě… No. Hm. Prý už se všichni těšíte na večeři. Sirius říkal, že to voní tak báječně, že za chvíli bude muset hostům rozdat bryndáky, aby neslintali na koberec.“
„Pro dvanáct lidí vařím poprvé. Ještěže tu mám pomocnici.“
„Moc Lizzie pozdravuju. Já i Sofie už se těšíme, až ji budeme mít zpátky. Nejen kvůli práci v kuchyni, samozřejmě.“
„Zníš rozrušeně. Opravdu ti nic není?“
„Ne! Nic mi není!“
„Kdyby tě matka příliš zmáhala, klidně jí do vína přimíchej nějaká sedativa.“
Susanne se do telefonu zachechtala a hned nato zvážněla.
„Platí, že v lednu přiletíte?“
„Pokud vím, tak se zatím nic nezměnilo. Od pana vedoucího mám schválenou dovolenou a Sirius si ji schválil sám. Déle než na týden to ale nebude, leden je měsíc přecpaný elektivními zákroky, většinou jich máme i osm denně.“
„Ještě pořád mám v živé paměti, jak to chodí ve špitále. Budu vděčná za každou hodinu, kterou tu strávíte. A doufám, že nám po vyřízení všech nezbytných organizačních záležitostí zbyde nějaký čas na osobnější rozhovor.“
„Co všechno vlastně musíme vyřešit? Novou plnou moc pro školu, vyúčtování energií, daně…“
„Přepis nájemní smlouvy na ordinaci.“
„Ano, to jsme v létě nestihli.“
„Pak opravy, které se musí zařídit. Okapy, okna, brána na nádvoří. S těmi běžnými domácími jsem si poradila sama. Vyměnila jsem sifon v koupelně, spravila dveře sprchového koutu, dotáhla lustry a kliky, přišroubovala zrcadlo v předsíni, přivrtala police na kořenky a opravila domovní zvonek.“
Edward na moment ztichnul a nechal to prohlášení vyznít.
„Myslím, že dům, ve kterém bydlím teď, by tě zoufale potřeboval. Siriusův poslední pokus o přivrtání police skončil vybouranou zdí.“
Sirius se na něj zaškaredil a bolestivě ho štípl do hýždě.
„Jsem prostě ve všech směrech dokonalá, já vím. Budu končit. Užijte si svátky. Bye bye, mon chéri.“
Zavěsila tak rychle, že už nestačil ani odpovědět. Sirius telefon vrátil do kapsy, líbnul ho na spánek a odešel se znovu věnovat hostům. Na odchodu ještě strčil ruku do špajzu a vytáhl odtamtud čokoládovou tyčinku.
„Já to viděl,“ zavolal za ním Edward. „Nepřeháněj to s tím cukrem, v jednu ráno budeš zase lézt po stropě!“
„Po stropě nebo po tobě?“ ušklíbl se Sirius, nedbaje skutečnosti, že ho poslouchá i Elizabeth, a s provokativním mrknutím z kuchyně vyklouzl.
„Sluší vám to spolu,“ řekla Lizzie a mrkla na něj taky.
Edward se chvíli vyrovnával s rozpaky, které pociťoval, kdykoli jeho dcera Siriuse hodnotila. Většinou u toho používala puberťácky vytuněné superlativy, její bledou tvář zaléval ruměnec a srdcovitě vykrojená ústa a čokoládové oči její matky se usmívaly, jako by si právě pořídila nového arabského plnokrevníka.
„Chápu, že tebe asi občas zlobí, ale na mě je hodný.“
„Kdyby nebyl, uškrtím ho kabelem od nabíječky, který věčně nechává v zásuvce vedle dveří, protože mu nedochází, že o něj člověk může zakopnout.“
„A stejně ho miluješ.“
„Stejně ho miluju.“
„Protože je prostě megaboží.“
„Pekelně megaboží.“
Oba se rozesmáli a pak se objali.
„Jsi to největší štěstí, které mě potkalo, Lizzie.“
„A já myslela, že to je Sirius.“
„Ne. Sirius je největší živelní pohroma, která mě potkala. Tornádo. Převrátil mi život naruby a přinesl do něj chaos. Je neorganizovaný, nezkrotný a nevypočitatelný. A taky mimořádně energický a vzrušující. Jakmile se k němu dostaneš blíž, sebere ti dech.“
„Oko bouře.“
„Ty pro mě znamenáš pravý opak, Elizabeth. Jsi jako hladina moře za slunečného dne. Dáváš mi pocit klidu a čisté radosti.“
„Kdy budem jíst?“ zahulákal Hagrid a strčil svoji obrovskou střapatou hlavu do dveří. „Stella už šilhá hlady.“
„Za půl hodiny to bude hotové.“
„Bezva. Nechcete s něčím píchnout?“
„Není třeba.“
„Fajn. Tak já du eště na jeden koňáček.“
„Ede!“ zvolal právě příchozí Mike, který si s Hagridem podal dveře a vedl s sebou za ruku Katii Bellovou ve svetru s norským vzorem. „Veselý Vánoce, brácho!“ Zmáčkl ho v chlapském objetí a uštědřil mu obvyklou herdu do zad. „S Katií se dobře znáte… My jsme teď… tak nějak spolu. Asi. Doufám.“
„Taky doufám,“ ozvala se Katie stejně nesměle. „Veselé Vánoce, Edwarde.“
„Veselé i vám. Rád vás vidím. Spolu.“
Opláchl si ruce a osušil je utěrkou, aby ji mohl obejmout. Pak se plynule vrátil k přípravě večeře.
„Mám tě pozdravovat od všech Weasleyových. A od Artura. Letošní prázdniny tráví s Harrym a Dracem v Readingu. Přiletěl tam i Ron s dětma. Budou mít o zábavu postaráno.“
„Díky, Mikeu. Udělejte si pohodlí. V obýváku je nějaký alkohol a večeře bude za půl hodiny.“
Taktněji už si o samotu říct nedovedl. Mike z jeho napjatého výrazu a nervózních pohybů naštěstí pochopil, naposledy ho poplácal po zádech a zavedl Katii mezi ostatní, kteří byli výrazně společenštější.
Elizabeth mezitím dala všechny oškrábané a nakrájené brambory vařit, poctivě umyla linku a svlékla si zástěru.
„Půjdu se teď taky trochu pobavit.“
„Utíkej.“
Když se v místnosti konečně ocitl úplně sám, z náhlého popudu zamkl dveře, nalil si do sklenice deci vína, posadil se s ním na parapet otevřeného okna a zapálil si cigaretu. Vyhlížel do tmavého vnitřního dvora, kde měsíční světlo dopadalo na pokroucenou vrbu, pár zanedbaných laviček a sérii popelnic. Zhruba do půlky cigarety jen tupě zíral a o ničem nepřemýšlel. Potom mu v kapse kalhot zavibroval mobil. Otevřel přijatou SMS a zamžoural na ni.

Venku máte balíček.
Veselé Vánoce.
A. D.

Odhodil nedopalek z okna, dlaní rozehnal obláček dýmu, dopil víno na dně sklenky a zamířil ke vchodovým dveřím. Když otevřel, zrovna před domem zastavilo černé BMW X6. Za volantem seděl James Potter. Setkaly se pohledem a ten moment byl zvláštní nejen proto, že z auta vzápětí vystoupila Lily, ale zejména proto, že se James usmál a nejistě zvedl ruku na pozdrav.
Lily Potterová mlčenlivě překonala přístupové schodiště, omotala kolem Edwarda paže a celým svým tělem se k němu přitiskla. Položil jí dlaně na záda, hladil ji a přes pletený svetr cítil všechny obratle.
Oba od září bojovali se svou hmotností. Přesněji řečeno s jejím úbytkem a neschopností přehoupnout se přes spodní hranici optimálního BMI.
Edward hospitalizací v nemocnici přišel o podstatnou část svalové hmoty, třebaže se snažil jíst všechno. Aminokyseliny ve formě tablet užívat odmítl a doporučené posilovací cviky záměrně vynechával, protože si při nich připadal neskutečně trapně. Místo toho se rozhodl pokračovat v pravidelných lekcích jógy a během celého dne do sebe cpal obrovské porce masa, hromady rýže a hory sladkého pečiva a ovoce. Jediný efekt, který to ale zatím přineslo, bylo ustálení váhy na 70 kilogramech. Věděl, že by potřeboval hlavně ubrat na pracovním tempu a doma být mnohem línější, jenomže to nějak nešlo. Ve špitále byly honičky a stres na denním pořádku a bordel v bytě ho doháněl k šílenství.
Lily začala po svém nedobrovolném pobytu v jaderném reaktoru trpět silným nechutenstvím, průjmy a pocitem na zvracení. Radioaktivní záření jí podráždilo sliznici trávicího traktu, která se hojila dlouho a špatně. Do toho zápasila se smutkem, jenž rekonvalescenci neurychloval. Ještě na začátku prosince vážila pouhých 58 kilo. V poměru k její úctyhodné výšce 181 centimetrů to znamenalo těžkou podváhu.
Nyní tam oba stáli, pevně zaklesnutí do sebe, jako dva věšáky na kabáty, které na sebe při pádu narazily. James vypnul motor, pomalu vylezl z auta a bezostyšně je pozoroval, neschopen zbavit se dojmu, že – bez ohledu na to, co mezi nimi aktuálně je – k sobě tihle dva neodmyslitelně patří, spojeni nějakou vesmírnou silou, jako dvě magnetické částice, které žádná lidská moc nedokáže oddělit.
„Ahoj,“ vyrazil ze sebe, když ho Edward konečně začal vnímat. „Doručil jsem vám ji. Sama by nepřijela.“
„To od tebe bylo laskavé, díky.“
„Pěkné svátky, Edwarde.“
„I tobě, Jamesi.“ Edward se otočil k Lily a vzal ji za studenou ruku. „Pojď do tepla. Na to, že je osm nad nulou, jsi úplně zmrzlá.“ Provedl ji přes práh domu a pak se obrátil zpátky. Na tři vteřiny zaváhal. James už se otáčel zády a šahal po klice. „Nechceš s námi taky povečeřet?“
Potter se na něj podíval až komicky udiveně a tím výrazem mu připomněl animované postavičky s povylezlýma očima.
„To je nabídka ze slušnosti?“
„Ne, projev mého hulvátství a zlomyslnosti. Potřebuju, aby tím kraválem trpěl ještě někdo další kromě mě.“
„Máte tam vůbec alkohol?“
„Spoustu alkoholu. Tonksová dorazila.“
„Tak jo,“ souhlasil po krátkém vyjednávání James. „Proč ne. Vlastně na mě doma nikdo nečeká.“
„Já vím,“ odpověděl tiše Edward, poslal ho napřed a sehnul se pro malý podlouhlý balíček, který někdo nechal ležet u vchodových dveří.
Ještě venku ho otevřel a vytáhl na světlo pouliční lampy fonendoskop s duhovými akustickými hadicemi a rytinou lidského srdce na vrchní části membrány. Poznal ho okamžitě. Ke krabičce byl stuhou připojený vzkaz.

Máte srdce na správném místě, tak ho poslouchejte.
Něco takového by bratr napsal, kdyby Vám ten krám chtěl darovat.
Ani nevím, proč jsem si ho celých 14 let nechával u sebe, zbytek Albusovy veteše jsem rozdal nebo vyhodil. Každopádně ho určitě využijete líp než kdokoli jiný.
Opatrujte se.

Aberforth

PS – Bob, Rudy a Debbie Vám také přejí hezké Vánoce.

Pobaveně potřásl hlavou a když už byl venku, rozhodl se zkontrolovat i poštovní schránku. Z plechových dvířek na něj vypadla tři vánoční přání. Jedno ručně malované od Pierra Couberta, v němž nechával pozdravovat Elizabeth i její šarmantní babičku, druhé s obrázkem lemurů s vánočními šálami od Luny Lovegoodové a Nevilla Longbottoma, kteří trávili Vánoce na Madagaskaru, a poslední od Kingsleyho Shacklebolta – vkusná pohlednice se zasněženým Svatým Mořicem, kam ho letos vytáhla jeho milá sousedka Rose.
„Tati, ty brambory už jsou hotové!“ dolehl k němu z kuchyně Elizabetin rozladěný hlas.
Usmál se a s novou dávkou energie vkročil dovnitř. Cestou ještě srovnal několik nedbale pověšených a pohozených svršků, utřel otisk dlaně ze zrcadla v předsíni, dovřel záchodové dveře a na moment se zastavil v koupelně, aby vyměnil mokrý ručník u umyvadla za čistý.
„Tak ukaž, princezno.“
Vklouzl rukama do chňapek a chopil se desetilitrového hrnce.

V jednu ráno odjel poslední přivolaný taxík, do kterého se přiopile nasoukaly Denisa a Karen. James a Lily byli jedinými hosty, kteří zůstali na noc. Lily proto, že jí to Edward se Siriusem nabídli, a James proto, že prostě usnul v křesle u krbu a nešel vzbudit. (Edward z úcty k tradici navrhnul, že ho probudí ledem nasypaným za límec košile, ale nakonec ho sám přikryl vlněnou dekou a ten límec mu povolil, aby ho ve spánku neškrtil.)
Sirius uložil do kuchyňské skříňky poslední umytý talíř a hodil utěrku na linku. Edward ji sebral, vyrovnal a pověsil.
„Myslím, že máš OCD a měl bys s tím něco dělat, zlato.“
„Myslím, že máš ADHD a měl bys s tím něco dělat, hvězdičko.“
Oba se v tlumeném světle z digestoře objali, zapletli si prsty do vlasů a líbali se tak dlouho, až ztratili dech i všechny důvody k hádce.
„Pojď už spát,“ zachraplal mu Edward do ucha.
„S tebou?“
„Ne, se starou Jonesovou. Bože, pojď do postele.“
„Počkej, něco pro tebe mám!“ zvolal Sirius, přistavil si židli ke špajzu a začal se přehrabovat v nejvyšší polici. „Už je pětadvacátýho!“ vysvětlil, když slezl dolů a natahoval k němu ruku s dárkovou krabičkou.
„Schováváš dárky ve spíži?“
„To je fuk, najdu si jiný místo. Rozbal to!“
Edward se opřel zády o linku a roztrhl balicí papír. Vzápětí se smíchy zlomil v pase.
„Blacku, ty jsi šašek!“
„Ale líbí se ti, ne?“
„Je kouzelný,“ souhlasil Edward a zastrčil si svůj nový zubní kartáček s Drákulou do náprsní kapsy košile. „Je mi úplně jasné, co ráno pod stromečkem najde Elizabeth. Nebo se pletu?“
„Nepleteš. Má tam kartáček s Mavis. A víš co?“
„Co?“
„V koupelně na tebe čeká úplně nová pasta.“
„Och. Tvé uvažování je tak komplexní. Je to speciální pasta pro upíry?“
„Speciální pasta pro tebe. Nechal jsem ji vyrobit.“
„Cože jsi udělal?“ zvedl obočí Edward a hned nato spěchal do koupelny, aby ukojil svoji zvědavost. „Ale to je… Siriusi, ty jsi přiměl Flume’s Factory, aby pro tebe na zakázku vyrobili skořicovou zubní pastu?“
„Jo.“
„S kým ses tam vyspal?“
„S nikým! Přísahám! Fakt! Prostě jsem jim napsal mail a –“
Edward ho umlčel polibkem, vmanévroval ho zpátky do kuchyně, zamknul a položil ho na jídelní stůl.
„Lizzie je přímo nad náma,“ upozornil ho Sirius nezvykle úzkostlivě.
„Ano. A právě proto budeš úplně zticha.“
„No tak to teda nevím.“
„Ale já vím. Jinak tě praštím pánvičkou.“