49. Pokání

„Odpusť mi, Otče, neboť jsem zhřešil.“
Sirius se poznamenal křížem a kněz na druhé straně zpovědnice učinil totéž.
„Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého, amen. Přicházíš ke svátosti smíření. Tvé srdce touží po ulehčení stejně jako Kristovo touží zbavit tě břemene.“
„Je to už dlouho, co jsem byl u zpovědi. 7 let.“
„Nejspíš jsi měl pocit, že to nepotřebuješ.“
„Ještě donedávna jsem žil poměrně zdrženlivým stylem života. Už 13 let nepiju.“
„Proč jsi dnes tady?“
„Zabil jsem člověka.“
Páter nervózně poposedl a kousl se do rtu. Chránil se dát najevo emoce, které v něm Siriusovo přiznání vyvolalo.
„To je skutečně těžký hřích, synu.“
„Já vím. Nezpovídám se z něj poprvý. Máte na mě čas? Povím vám svůj příběh.“

O dva dny dříve…

„Konečně se setkáváme osobně,“ řekla Susanne a podala Siriusovi ruku. Byla teplá a zpocená. „Škoda, že to není za jiných okolností.“
Nacházeli se v podivné místnosti, která připomínala vnitřek kontejneru nebo obrovskou nádrž. Stěny, podlahu i strop pokrývala nerezová ocel, ze stropní desky trčely dolů tři kovové trubky a masivní ocelové dveře byly vzduchotěsné. Dvě bodová světla ozařovala tuhle podivnou celu ostrým bílým světlem.
„Jak dlouho už tady jste?“ položil otázku Sirius, zatímco si místnost prohlížel.
„Pár hodin už to bude. Odvlekli mě z ordinace někdy kolem jedenácté. Zrovna jsem se začínala těšit na oběd.“
„Vypadáte –“
„Skvěle? Na to, že jsem se stala obětí únosu?“
„Chtěl jsem říct klidně, ale skvěle vypadáte taky. Pěkný šaty.“
„Díky. Jsou z jednoho fajn butiku v Lavendou.“
„Jasně. No, jak vidíte, já jsem se do gala hodit nestih,“ ukázal na triko a tepláky upatlané od nádivky. „Snad se mi někdy v budoucnu podaří napravit dojem.“
„Můj dojem je, že byste vypadal dobře i v daleko horším outfitu. Jste ten typ, co si na sebe vezme vytahané tričko se skvrnou od kari, zastrčí ho do děravých džínů a než se stihne vrátit s nákupem domů, má v kapse tři telefonní čísla.“
„Minimálně tři. Spíš pět. A to i když jdu v žabkách.“
„Takže co to má znamenat?“ přešla Susanne k palčivějšímu tématu. „Jde o nějaké kšefty nebo nevyřízené účty? Budou požadovat výkupné?“
„Moc rád bych odpověděl, že jo, ale tady vůbec nejde o prachy.“
„A o co tedy?“
„O něco osobnějšího.“
„Jsem jedno ucho, Siriusi. Povídejte.“
Siriusovi se do téhle rozmluvy ani trochu nechtělo. Uvědomoval si však, že nemá na vybranou. Momentálně to bylo to jediné, co pro ni mohl udělat. Být upřímný.
„Fajn. Ale bude to dlouhej příběh.“
„Mám na něj zbytek života.“

***

„No tak, Ede!“ zahučel Rudy a stejně jako ostatní hypnotizoval Riddleovu tvář, kterou jim na promítací plátno přenášely Edwardovy kontaktní čočky. „Na co kurva čekáš? Máš ho před sebou jako na podnose!“
On jediný mohl s Edwardem komunikovat pomocí vysílačky ve svém headsetu. Snažil se sice mluvit co nejméně, poněvadž věděl, jak zatraceně nepříjemné je, když se vám něčí hlas rozléhá přímo v hlavě, ale už to nedokázal ovládnout. Cítil napětí, příšernou frustraci a důvodnou obavu, že lepší příležitost nenastane.
„Venku před klubem je komando. Jsou připravený tam vrazit hned, jak bude po všem!“ přemlouval ho usilovně. „Máme plán budovy, víme přesně, kde jste. Kluci jsou tam do patnácti vteřin. To zvládneš!“
„On to neudělá,“ zazněl Aberforth Dumbledore hlasem dutým jako ocelová trubka. „Ne proto, že by to nezvládl, ale proto, že mu Riddle neřekl, kde drží Blacka. Dokud se to nedozví, bude hrát dál.“
Rudy vypnul mikrofon a udeřil čelem do stolu.
„Do prdele…“
„Ještě někdo kafe?“ zeptal se Quentin.
„Já si dám skotskou. Dvojitou,“ upřesnil Aberforth. „A Rudymu taky jednu nalij, ať se mi tu nehroutí.“
„Já jsem v cajku!“ ohradil se Rudy. „Zmastím se, až to dotáhnem do konce… Krucinál, musím ještě dneska zajet pro substrát na růže. Žena má zítra volno a chce přesazovat.“
„Co kdybys mu to takhle řekl?“ houkl na něj Bob, který si v rohu házel tenisákem. „Ede, prosím, můžeš už toho sráče zabít? Musím ještě do Baumaxu pro hlínu na růže, nebo mě žena přetrhne jak žížalu.“
„Ha ha. Tak snad mám taky právo na soukromej život.“
„Až po službě,“ zchladil ho Dumbledore a vyzunkl ze sklenky na dva palce skotské. „Já taky nepeču v pracovní době.“

***

Jakmile se dostal za plot oddělující areál Voldemort Nuclear Laboratories od přilehlých pozemků, svlékl si overal, který ho při seskoku z výsadkového vrtulníku chránil před větrem a chladem. Pod ním už měl běžné oblečení. Zkontroloval, jestli cestou něco nevytratil. Zdálo se, že je vše na svém místě. Mrknul na hodinky. Pak se začal rozhlížet a orientovat.
Areál nebyl zdaleka tak velký jako v případě jaderné elektrárny. Samotný blok reaktoru měl pouhých 20 metrů v průměru a tyčil se do výšky pětipatrového domu. Kolem něj byly rozmístěné tři hlavní objekty – monitorovací věž s velínem, administrativní budova a komplex laboratoří. Nacházely se tu samozřejmě i další stavby nutné pro provoz, ale Percyho zajímal hlavně ochranný plášť reaktoru. Bylo vcelku jasné, že bez pomoci kompetentního pracovníka nemá šanci proniknout dovnitř. Minimálně bude potřebovat přístupovou kartu.
Uvolněným krokem zamířil k velínu. Kdyby se pohyboval rychle, zbytečně by na sebe upozorňoval. Stejně tak, kdyby se pokoutně plížil a snažil se vyhnout kamerám. Když dospěl k cíli, jednoduše zazvonil.
„Kdo jste?“ ozvalo se z reproduktoru. Byl to ženský hlas. Mladý. Milý. Prozníval v něm zvláštní, měkký akcent. Východní Evropa. Možná Balkán. „Co potřebujete? Nevidím vaše ID, ani kartu pro návštěvy.“
Sáhl do vnitřní kapsy saka a nastavil na objektiv kamery svůj průkaz zaměstnance Úřadu pro jadernou bezpečnost.
„Inspekce? Nikdo nám nic nehlásil!“
„Já vám nic hlásit nemusím, paní…?“
„Doktorka Sokničová,“ představila se. „Moment, jdu za vámi dolů.“
Percy se pro sebe poťouchle usmál. Šlo to mnohem snadněji, než si představoval.
„Neprošel jste vrátnicí?“ podivila se, když dorazila dolů a prohlédla si ho. „Nemáte ochranné pomůcky, ani dozimetr. A nikdo vás nedoprovází?“
„Mám tohle.“ Ukázal jí hlaveň revolveru, který držel pod cípem saka. „A doprovod uděláte vy mně. Ukážete mi pracovní komoru v ochranném plášti reaktoru.“
Buď ji Percyho zbraň nevyděsila, anebo svůj strach umně skrývala. Každopádně s naprostým klidem prohlásila:
„A kterou z těch čtyř máte na mysli?“

***

„Zničíte vlastní jaderný reaktor, 5 let usilovné práce, která vám přináší zisk, a to jen proto, abyste se zbavil dvou nepohodlných osob, které by se daly eliminovat mnohem jednodušším způsobem. Proč?“
„95 % uranu 233, vyrobeného pro mé partnery, bylo již odesláno. Na zbytku využitelného materiálu nezáleží, je to zanedbatelná účetní položka. Toliko k zisku. Jak už sám víte, reaktor se aktuálně potýká s několika závadami. Jejich odstranění je nerentabilní. Původně, ještě než kolem začali čmuchat vaši přátelé, jsem měl v úmyslu pokračovat v produkci další dva roky. Inu, člověk míní, osud mění. Tady jsem skončil.“
„Historie se neustále opakuje. Zase odsud utíkáte a zase po sobě necháváte spálenou zem.“
„To je přehnané vyjádření. Radioaktivní mrak doputuje maximálně k Edinburghu. Primární spad zasáhne jen pustinu.“
„Na cestě do Edinburghu je dost obcí, které mohou být postiženy. Těhotné a kojící ženy, malé děti, staří a nemocní lidé. Ti všichni jsou vám ukradení, že?“
„Pochopitelně. Není to ovšem nic osobního. Je to byznys.“
„Vy jste totální psychopat, Riddle.“
„Voldemort. Všichni velikáni nesly známky psychopatie.“
„Vy nenesete známky psychopatie, vy jste vyšinutý jak svetr se sobem na letním soirée.“
„Jste opravdu zábavný. Budete mi chybět, Severusi.“
„Edward. Bohužel nemohu říci totéž.“
„Je čas vrátit se tam, kde mi nikdo nehází klacky pod nohy a mé obchody probíhají hladce. Ostatně, rozhodnutí přesídlit zpět do rodné země nebylo nejšťastnější. S mnohými komplikacemi jsem nepočítal.“
„Například se mnou?“
„Ano, například s vámi. V době, kdy jsme připravovali projektovou dokumentaci a uzavírali smlouvy, neměl jsem tušení, že žijete. Ale to nevadí. I tento problém se brzy vyřeší. Přesněji řečeno, vyřešíte ho vy.“
„Nehodláte mě zabít?“ užasl Edward. „Domníval jsem se, že je to vrchol téhle partie, její nedílná součást.“
„Pamatujete, co jsem vám řekl při našem posledním setkání? Bez figur se položíte sám.“
„O všechny mě nepřipravíte. K Elizabeth už se nedostanete.“
„Já se dostanu kamkoli. Nejste jediný, kdo má užitečné kontakty. Strážmistr Moreau z dijonského policejního sboru se jistě neztratí, neboť dobře ví, kdy se vyplatí mlčet a kdy naopak promluvit. S námi hovořil více než ochotně.“
Edwardův žaludek se obrátil naruby. Voldemort s krutým úsměškem pokračoval.
„Myslel jste si, že je vaše dcera v bezpečí. Jaké zklamání, že? Stačí jediný příkaz a věž padne. Pokud vás to však utěší, můj střelec bude rychlý a přesný. Lizzie nic neucítí.“
Ta představa mu rvala srdce z těla a v kostnatých drápech ho drtila na kaši. I přes vysokou dávku alprazolamu ho zaplavila taková hrůza, že nemohl dýchat.
„Zdá se, že konečně chápete svou pozici. Škoda, že jste to nepochopil dřív. Mohli jsme ušetřit spoustu času. A životů, samozřejmě.“
Nedokázal se soustředit. Voldemortova slova jím proplouvala jako proud řeky příliš divoký na to, aby ho stačil sledovat. Svou mysl teď koncentroval jen na úpěnlivou modlitbu. Doufal, že ti, kteří ta slova poslouchají, nebudou lhostejně přihlížet a něco podniknou. Že nedopustí, aby jeho holčičce ublížili.
„Kde je Sirius? A Susanne? Co jste s nimi provedl?“
„Jsou mimo šachovnici. Na místě, odkud už se nevrátí.“
Žaludek udělal další kotrmelec. Tentokrát měl Edward pocit, jako by ho do něj nakopli. S vypětím všech sil zadržel zvracení a zavřel oči, protože svět před ním plaval.
„Jsou naživu?“ zeptal se, jakmile dávivý reflex odezněl.
Voldemort tajemně mlčel.
„Odpovězte mi! Žije Sirius?“

***

Sirius byl teprve v polovině vyprávění, když se mu náhle dostalo odpovědi na nevyřčenou otázku, k čemu slouží ty tři kovové trubky na stropě. Zvuk vody bubnující o nerezovou podlahu ho vytrhl ze vzpomínek na události před 13 lety a vrhl ho do stejně pochmurné přítomnosti.
„Myslíš na to samé?“ zeptala se Susanne, kterou proud trefil přímo za krk.
„Že chtěj, abysme se po náročným dni vysprchovali?“
„Utopili.“
„Jasně. To bylo hned to druhý, co mě napadlo.“
„Ty dveře jsou hermeticky uzavřené, nejsou tu žádná okna, žádné ventilační otvory, žádný odtok…“
„Teče to docela svižně. Za jak dlouho myslíš, že se to tady naplní?
„3 až 4 hodiny? Jen odhaduju.“
„Tak to ti možná stihnu dovyprávět svůj příběh.“
„Hele, ne že bych si ho nechtěla poslechnout, hořím zvědavostí, jak jste si vy dva dali první pusu, ale teď bychom se měli soustředit na to, jak přežít. Můžeš nad tím popřemýšlet?“
„Přemejšlim.“
Sirius se otáčel kolem dokola a pátral po čemkoli, co by jim pomohlo uniknout z téhle smrtící pasti. Pak začal ohmatávat stěny, jestli neobjeví nějaký tajný východ, i když věděl, že je to absolutní kravina, ale pořád to bylo lepší než stát a nedělat nic.
Susanne taky obcházela místnost. Prohlížela dveře, stropní světla…
„Kdyby se nám podařilo ty bodovky dostat ven, určitě je za nimi prostor, nějaká dutina s kabeláží, kterou bychom později mohli dýchat.“
Sirius jí věnoval skeptický pohled.
„To znělo jako scéna z drsnýho americkýho seriálu. V posledních sekundách svýho života strčím hubu do díry ve stropě a budu si připadat jako Kiefer Sutherland ve svý nejlepší formě. Nezkusíme to ucpat?“ navrhl, přetáhl si tričko přes hlavu, sroloval ho a podal Susanne. „Vysadím tě a ty to tam strčíš.“
„Fajn. Ty jsi šéf.“
Sirius si dřepnul, aby se mu mohla posadit na ramena. Potom ji pevně chytil za stehna, zvedl se a vlezl s ní pod nejbližší trubku. Susanne do ní nastrkala jeho zmuchlané triko, to však kvůli intenzitě proudu rychle nasáklo a vypadlo ven.
„To je k ničemu!“ rozčílila se, zmáčená tak, že její šaty teď byly dokonale průhledné. „Voda má relativně malou hustotu a při městnání se nesráží. Museli bychom to zašpuntovat něčím nepropustným.“
„Špunt!“ Sirius ji ze sebe setřásl, spustil se na kolena a dlaněmi systematicky přejížděl po podlaze, bříšky prstů hledaje nerovnost, která by potvrdila jeho domněnku. „Každá nádrž má špunt anebo uzavíratelnej odtok. Jak by to tu potom vypustili? Tím, že otevřou dveře, asi sotva.“
„Něčeho takového bychom si všimli. V podlaze nic není.“
Sirius se nevzdával ani své teorie, ani úsilí. Centimetr po centimetru propátrával nerezovou plochu, až v jednom z rohů narazil na rýhu. Když ji prozkoumal pečlivěji, zjistil, že je to tenká spára ve tvaru malého čtverce.
„Tady je to!“
Když se pokusil čtverec nadzvednout, zalitoval, že nemá pořádné nehty, třebaže by si je s největší pravděpodobností ulámal.
„Ty píčo, to drží jak židovská víra!“
„Třeba se to mechanicky otevřít nedá.“
„To mi do prdele vůbec neříkej! Kurva! Chtělo by to nějakou páku. Něco malýho a tenkýho, co by se tam dalo zastrčit.“
„Nechali mi spony do vlasů!“
„Klasický vlásenky?“
„Jo.“
Susanne si je sundala, přiklela k němu, jednu mu podala a druhou zapáčila v místě hned vedle něj. Netrvalo dlouho a kryt se uvolnil. Přes zčeřenou hladinu neviděli, co je pod ním. Sirius se musel opět spolehnout na svůj hmat.
„Klasickej šroubovací uzávěr… Fest utaženej… Do hajzlu!“ zaryčel, žíly na spánku naběhlé a tvář zrudlou námahou. „To snad utahoval Hagrid!“ Prsty ho z úchopu plastové zátky bolely a klouzaly. Sáhl po svém tričku, které plavalo kousek od něj. Omotal si jím dlaň a znovu zabral. „Pííííííčooooo! Jo! Uf! Jo!“
Uzávěr povolil, Sirius ho odšrouboval a oba úlevně sledovali vír, který se vytvořil. Voda odtékala pryč.
„Díky Bohu, kurva… Teda to vyúčtování za vodu bych dostat nechtěl… Co je?“
Susanne na něj upřeně hleděla.
„Nic. Jsi sexy.“
„Jo, to já vždycky, když se namočím,“ řekl suše, protřel si mokré oči a vyklepal vodu z vousů. „A taky bez trička,“ dodal. „Bez trička jsem úplně nejvíc neodolatelnej.“
„Chápu, proč se do tebe Edward zamiloval.“
„Protože se mu líbím nahoře bez?“
„Protože jsi –“
„Tak vážení, legrace skončila,“ pronesl temně jakýsi muž, jenž otevřel dveře.
Voda, která jestě nestačila odtéct, mu zalila boty. Na tuto skutečnost ovšem nijak nedbal. V dlani svíral zbraň a pohlednou tvář měl tak nepřirozeně klidnou, že pod ní nutně musel vřít vzteky.
Sirius a Susanne se bůhvíproč šíleně rozchechtali.

***

„Generále, horká linka. Paříž,“ ohlásil Quentin a podal Aberforthovi telefon.
Aberforth protočil oči, odložil šálek a vzal si volajícího k uchu.
„Slyším.“
„To je ve tvém věku skutečně obdivuhodné,“ zapředla žena na druhé straně hrdelním hlasem, poznamenaným náruživým kouřením těžkých gauloisek a popíjením koňaku. „Co to zatraceně zase vyvádíte, Abe?“
„Co je ti do toho, Olympo?“ odsekl nevrle. „Neoperujeme na vašem území.“
„Takže tomu mám rozumět tak, že teď zaměstnáváte Interpol, aby vyzvedával ze školy mladé dámy?“
„Žádost o ochranu Elizabeth Lloydové přišla policejní cestou a u policie celá věc zůstala. Co máš hergot za problém?“
„Využíváš francouzského občana k tajné operaci a já o tom nejsem informována. To je porušení protokolu.“
„Maria, matko Boží! Edward je Angličan jak roastbeef s yorkshirským pudinkem!“
„A majonézou.“
„Pche! Narodil se v Somersetu. A vsadím svoje nové chňapky, že majonézu nesnáší. Quentine?“
Quentin horečně listoval papíry na stole.
„Hm… ano, pane, máte pravdu, majonézu nejí.“
„Tak vidíš!“
„To nemění nic na tom, že má francouzský pas. Abe, podle zpráv, které jsem obdržela, došlo k únosu jedné civilistky, těžkému ublížení na zdraví u druhé civilistky a deset dalších civilistů bylo traumatizováno, když muselo přihlížet, jak jejich oblíbenou zdravotní sestru střelili do břicha a paní doktorku s pistolí u hlavy odtáhli pryč. To je mezinárodní skandál. Ztratil jsi moje telefonní číslo, nebo ti jen hrdost zavřela hubu? Mohli jsme pomoct. Mohlo se tomu předejít.“
„Tohle není naše vina. Opakuju ti, že u vás neoperujeme.“
„Jenomže ten ksindl, o kterého vám jde, ano.“
„Ten ksindl, jak jsi ho přiléhavě nazvala, dělá různé nepěkné věci, Olympo. Možná právě proto nám o něj jde.“
„Doktor Marvolo Voldemort,“ vyslovila štítivě to jméno. „Má v Normandii svůj palác, kousek od Étretatu. Je vystavěný do skály a dost nepřístupný. Dronování ukázalo, že se do něj dá dostat jen dvěma způsoby: po moři – tunelem ve skále, anebo ze vzduchu – na střeše je heliport. Moje sledka zjistila, že právě tam nechal převézt doktorku Bernardovou. A taky nějakého muže. Vysoký, atletická postava, tmavé zvlněné vlasy, dlouhé vousy, na sobě domácí oblečení a výraz, který naznačoval, že tam rozhodně není dobrovolně.“
„Black.“ Dumbledore se znovu otočil ke svému týmu, tentokrát se zaměřil na Rudyho. „Už víme, kde je. Ať to skončí. Hned! … Jak dlouho už ho sledujete?“ vrátil se znovu k Olympě.
„Pověsili jsme se na něj po smrti lady Bellatrix. Ta záležitost zaváněla jako týden nošené prádlo. V patrnosti ho ovšem vedeme už od roku 2013, kdy se tu objevil poprvé. Je to příslušník cizího státu, který podniká v citlivém odvětví.“
„Hm,“ zabručel Aberforth. „Takže co teď? Voláš jenom proto, abys mě zprdla za porušení protokolu, nebo se hodláš vytasit i s nějakým návrhem?“
„Nevím, čeho přesně se snažíte dosáhnout, ale hádám, že by ani pro jednu stranu nevypadalo dobře, kdybychom ty dva rukojmí nechali jejich osudu. Takže navrhuji, že do toho podělaného paláce pošlu svoje lidi.“
„Fajn. A co za to chceš?“
„Přelíznout frndu. Kristepane, nabízím ti pomoc, ty starý kozle! Tak stáhni ocas, projev trochu vděku a hlavně mi pověz všechno, co víš o těch hajzlech, kteří je tam drží. Protože do neznáma svoje hochy posílat nebudu.“

***

„Jé,“ výskla Elizabeth a přihnala se do obývacího pokoje velitele eskadrony Couberta jako vítr. „Vy máte první ilustrované vydání 20 000 mil pod mořem!“
Pierre Coubert se usmál a na moment odložil noviny, které si otevřel k odpolední kávě.
„Ano. Moje nejoblíbenější verneovka.“
„Moje taky! Když mi bylo osm, postavili jsme model Nautila a potápěli se s ním.“
Elizabeth se s knihou vyhoupla na okenní parapet a rozevřela ji. Konečky prstů zálibně hladila vystouplé inkoustové kresby, které už byly místy popraskané.
„Táta mi ji četl před spaním. Nebo když jsem byla nemocná.“
Najednou se rozplakala. Tiše, bez vzlykání, jenom po tvářích se jí kutálely slzy jako hrachy. Raději knihu zaklapla, aby nepoškodila perokresby.
„Mám o něj strach. Myslím, že by neměl dělat takové nebezpečné věci. Léčí lidi, stará se, aby jedli zdravě, aby je nic nebolelo. Loví ryby, vaří. Čte pohádky. Není žádný drsňák. Je to… můj táta.“
Pierre se zhluboka nadechl a přemýšlel, co by jí řekl. Pak se znovu pousmál.
„Viděl jsem tvého otce jenom jednou, ale rozhodně bych se o něj nebál. Je to nesmírně statečný člověk.“
„A právě těch jsou plné hřbitovy,“ pronesla ponuře.
„Hmm… Jestli ti to trochu zvedne náladu… Můžeš si tu knihu nechat.“
„Cože?“ vyjekla Lizzie. „Ale to nemyslíte vážně! Vždyť je to –“
„Velká vzácnost, ano, já vím. Zdědil jsem ji po svém pradědovi Alphonsovi. On sám ji ilustroval.“
„Tím spíš byste ji měl nechat v rodině!“
„Já rodinu nemám, Elizabeth. Když jsem byl mladý, oženil jsem se se svou prací a místo dětí mám teď chlapy ze svojí stanice. Předpokládám, že by tuhle knihu nedocenili. Většina z nich je ráda, že přečte manuál k myčce.“
„Veliteli!“ ozvala se důrazně hospodyně, která rychle předběhla ve dveřích Anthonyho Goldsteina. „Tenhle mužskej trval na tom, že musí dovnitř!“
Tony ji jemně odstrčil stranou a pospíšil si k oknu, odkud zvedl Elizabeth do náruče a přenesl ji do vzdálenosti, kterou považoval za bezpečnou. Pak se vrátil zatáhnout závěsy.
„Dostali jsme hlášku, že se v okolí skrývá střelec. Profesionál. Pravděpodobně ostřelovač,“ vysvětlil. „Už jsem vydal pokyn k pátrání. Nepřibližujte se k oknům a nevycházejte z domu.“
„Colette, můžete jít,“ mávnul rukou Pierre. „Kapitán Goldstein z Interpolu mě jistě nepřispěchal zamordovat.“
„Samozřejmě,“ přikývla hospodyně. „Chápete ale, že jako polda se může představit každej všivák, že jo? Byla jsem jen opatrná!“
„Ukázal jsem vám průkaz,“ naježil se Goldstein.
„Ten jste si mohl vyrobit,“ nedala se Colette. „Dneska je možný všecko. Můj synovec si na 3D tiskárně vytiskl pistoli. No, nebudu vás rušit, pánové. Jdu chystat večeři. Vy zůstanete, kapitáne? Bude kuřecí roláda.“
„Jsem nucen odmítnout. Dáváme s parťákem dohromady podklady ke složitému případu a zřejmě na tom strávíme celou noc.“
„Elizabeth, nechceš pomoct Colette v kuchyni? Slyšel jsem, že ráda vaříš,“ mrknul Pierre.
„S radostí,“ souhlasila Elizabeth, moc nadšení však neprojevovala.
Uvědomovala si, že vyžadovat, aby směla být jejich rozhovoru přítomná, a pokoušet tak velitelovu trpělivost poté, co k ní byl nebývale štědrý, není úplně vhodné. Přesto zoufale toužila vědět, co se děje v Anglii a jaké má Tony zprávy.
„Víte něco o tátovi?“ zeptala se Goldsteina, když odcházela.
„Bohužel,“ zavrtěl hlavou a zatvářil se soucitně. „Kdybych věděl, byla byste první, komu bych to řekl.“
„Tak díky,“ zamumlala a následovala Colette do kuchyně.
„Jak přišli na to, kde se dámy skrývají?“ položil nepříjemnou otázku Coubert, jakmile osaměli. „Kdo si pustil hubu na špacír?“
„Strážmistr Moreau z vašeho útvaru. Už jsme ho zadrželi a převezli k nám. S tou zločineckou organizací spolupracuje delší dobu. Minimálně od začátku léta, kdy dostal za úkol zmanipulovat důkazy v případu Bellatrix Riddleové. I díky němu bylo její úmrtí posuzováno jako sebevražda, ačkoli se jedná o vraždu na objednávku.“
„Byl jsem svým vyšetřovacím týmem ujištěn, že jde o sebevraždu. Forenzní zpráva hovořila o absenci cizího zavinění.“
„Pochopitelně. Vedoucí vašeho forenzního ústavu v tom totiž jede taky. Plus dva detektivové. Durand a Chevalier. Všechny jsme sebrali a během čtyřiadvaceti hodin je obviníme.“
Coubert se ve svém křesle celý našponoval a vjel si prsty do vlasů.
„Safraporte, to je polízanice! Budeme před anglickou policí vypadat jako pitomci!“
„To si nemyslím, pane. Pavián – pardon, chtěl jsem říct –“
„To je v pořádku, já starého Paviána znám.“
„Mike Corner se zmínil, že až se celý případ uzavře, hodlá vám vyjádřit vděčnost a poděkovat za vaši spolupráci.“
„To je od něj pěkné. Vypadá to na obrovskou kauzu.“
„Ano. Vzhledem k tomu, že se do ní zapojily i tajné služby, jde zřejmě o záležitost mimořádného významu.“
„Tajné služby?“ vyjevil se Coubert. „Máte na mysli i naši rozvědku?“
Tony úsporně přikývl. Nechtěl to dál rozvádět. Mike byl sice neobvykle sdílný, ale on cítil, že by všechny ty detaily neměl posílat dál.
„Budu muset jít. A nezlobte se, že jsem vás v podstatě obešel, pane. Bylo potřeba konat bez zbytečných průtahů.“
„Já tomu rozumím, kapitáne. Odvedl jste dobrou práci. Jste správný chlap na správném místě. Navíc jste k tomu měl oprávnění, váš odznak Interpolu moji šarži trumfuje, čili omluva není na místě. Nedělejte si z toho hlavu. A přijeďte někdy jen tak. Colette naloží kuřata a můžeme grilovat.“
„Děkuji, pane.“
„Slyšel jsem, že jste prefektovu dceru Gabrielle požádal o ruku. Gratuluju k zasnoubení. A doufám, že mě pozvete na veselku!“
„To se spolehněte.“

***

„Takže vy se zajímáte o jadernou fyziku.“
„Jo.“
„Hodně toho víte. Co děláte ve špitále? Proč nesedíte mezi všemi těmi atomovými inženýry?“
„Nevzali mě.“
„Cože?“
„Na univerzitu. Nevzali mě. Neudělal jsem zkoušky.“
„Vy jste se svými znalostmi neprošel u zkoušek?“
„Byl jsem nervózní. V jedné milisekundě jsem všechno zapomněl. Práce pod tlakem mi nejde.“
„Mrzí vás to?“
„Ne. Vlastně to mrzí jenom babičku. Vždycky si myslela, že ze mě bude někdo úspěšný, slavný nebo bohatý. Anebo nejlépe všechno najednou.“
„Augusta je… náročná.“
„Vytváří si o lidech nereálné představy a snaha o jejich naplnění je vyčerpávající. Ale jinak je to moc fajn babička. Mám ji rád.“
„Já jsem ani jednu ze svých babiček nepoznala. Umřely, než jsem se narodila. Rose během války, když pomáhala jako dobrovolnice v polní nemocnici, a Josephine po zásahu bleskem.“
„O mně se babička starala většinu dětství. Táta s mámou neměli na výchovu čas. Buď byli v práci, nebo cestovali.“
„Harry taky trávil hodně času s prarodiči. Někdy si říkám, jestli jsem se mu neměla věnovat víc. Ale asi bych se zbláznila. Obdivuju Edwarda, že s Elizabeth dokázal zůstat celé čtyři roky doma.“
„No, řekl bych, že neměl moc na vybranou, pokud ji nechtěl odložit před vrata kláštera nebo tak něco. Vždyť Hermiona byla svojí prací naprosto posedlá.“
„Mohli si najmout chůvu. Spousta párů to tak dělá.“
„A spousta párů má potom problém.“
„Ale to ne! Jako, že by Edward – proboha, Longbottome, něco takového by přece – on není typ muže, který ohne chůvu přes prádelník!“
„Je spíš typ, co se nechá ohnout přes prádelník?“
Lily vyprskla smíchy.
„Jo, teď už nejspíš jo.“
„Máte tu nějak veselo,“ prohodil Percy Weasley, když otevřel dveře. „Chce se vám vůbec odtud?“
„No to si kurva piš!“ zvolala Lily a vyskočila na nohy. „Jak jsi nás našel?“
„Maličkost,“ odvětil skromně. „Víš, že si tě hlídám, drahá.“
„Trochu jsem doufala, že by ses mohl objevit.“
„Tak jdeme!“ zavelel.
„Měřená hodnota radiace překračuje bezpečný limit,“ podivila se upřímně žena s ryšavými vlasy sepnutými skřipcem, která stála vedle Percyho a kontrolovala údaje na svém dozimetru. „3 240 mikro Sievertů, to musí znamenat únik radioaktivního záření z aktivní zóny.“
„Ano. Mikrotrhliny v palivovém potrubí, poškození bezpečnostní obálky, tepelných výměníků nebo uranových jímek…“ vyjmenovával Neville zamyšleně.
„Vy jste z oboru?“
„Ne. Já jsem Neville Longbottom.“
„Lubka Sokničová, doktorka jaderné fyziky a kvantové mechaniky.“
„Poslyšte, tohle není seznamka,“ upozornil je Percy. „Tělem nám procházejí gama paprsky, takže pokud nemáme nádor na mozku, který potřebuje ozářit, měli bychom vypadnout.“

***

„Ede, máme Blacka i Bernardovou, jsou v cajku, jenom trochu mokrý. Interpol pochytal všechny krysy a sundal toho ostřelovače, Elizabeth je v bezpečí. Máš zelenou. Tak pojď. Skoncuj s tím sráčem.“
Ty věty se ozývaly jeho pravým zvukovodem jako rajská hudba. Bezprostředně poté, co mozek získané informace vyhodnotil, spustil úlevnou reakci, kterou Edward nedokázal potlačit, ani zamaskovat. Křeč, v níž se do té doby nalézal, povolila. Pomyslné obruče, které svíraly jeho hrudník, náhle zmizely. Do tváří se mu vrátila barva.
Riddle tu proměnu zaregistroval a vypadal zmateně.
„Psychopati mají jednu velkou nevýhodu,“ vysvětlil Edward. „Strašně rádi se poslouchají. Strávíte odpoledne tím, že mě ohromujete svou genialitou, machrujete tu se šachovnicí a zatímco se vytahujete, jak brilantní jste stratég, moje figury se vrátily do hry.“
„Co – ?“
„Já se vykecávat nebudu. Tohle je pozdrav od vaší ženy.“
Sáhl do náprsní kapsy pro inkoustové pero, odšrouboval víčko a vrhnul se přes stolek. Do Voldemortova šlachovitého krku vrazil kovový hrot a palcem prudce stiskl píst umístěný na druhém konci. Překvapený Voldemort ho reflexivně drapnul za zápěstí, snažil se ho od sebe odrazit, ale bylo to zbytečné obranné gesto. Edward se z jeho sevření vymanil, odstoupil od něj, pero schoval zpátky do saka a napjatě sledoval, jak se jeho nový obličej různí emocemi, které u něj nikdy předtím neviděl. Voskově bledou kůži křivil strach a rostoucí panika.
Voldemort se chytil za hrdlo, jež rychle otékalo, lapal po dechu a naprázdno kroutil ústy, z nichž vycházel jen chropot a pískot. Pokusil se vstát. Pád na parkety byl bolestivý. Svíjel se na podlaze jako rozdrážděná zmije, zoufale nabíral do plic vzduch, který neměl šanci projít zúženou průdušnicí, a oči mu vylézaly z důlků v namodralé tváři.
„Než jste ji zavraždil, nechala pro mě v poštovní úschovně v Dijonu harddisk se všemi důležitými soubory, které kdysi zkopírovala z vašeho počítače. A taky jednu bonusovou informaci. Že trpíte těžkou alergií na včelí jed.“
„Čubka,“ zaskřípaly jeho hlasivky poslední špetkou vzduchu, která mu zbývala.
„Podceňovat ženy se nevyplácí. Doufám, že skončíš v pekle, ty zkurvenej misogynní šmejde. A to na něj nevěřím.“
Ozbrojená policejní jednotka vpadla dovnitř ve chvíli, kdy si Marvolo Voldemort přitáhl kolena až k bradě, vyvrátil oči, pomočil se a ztratil vědomí.
„Jste OK?“ zaslechl Edward těsně vedle sebe velitele zásahu.
Pohledem ho neregistroval, jeho zrak stále ještě přitahovalo Riddleovo vyzáblé tělo s krvavými bělmy v promodralém obličeji.
„Nic mi není,“ odpověděl klidně a opřel se o stěnu.
Vteřinu nato se po ní svezl k zemi a omdlel.

O dva dny později…

„A tak mu Susanne vyrazila pistoli z ruky, já ji sebral a prostě ho zastřelil,“ dokončil Sirius.
Páter se podvacáté za uplynulou hodinu pokřižoval, několik sekund na něj civěl skrz přepážku zpovědnice a potom pravil:
„Ať tě Bůh naplní pokojem, neboť ses ničím neprovinil. Tvá reakce odpovídá tomu, k čemu tě vycvičili v armádě. Zabít, abys nebyl zabit. To není hřích, Siriusi, to je nutné zlo, které nás v očích Božích neposkvrňuje. Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého.“
„Amen.“
„Pokud nemáš na srdci ještě něco dalšího, můžeš odejít smířený.“
„Vlastně jsem se vás chtěl zeptat, jak se díváte na lásku mezi dvěma muži. A necitujte mi Bibli, chci znát váš osobní názor.“
„Bůh je láska. To je můj osobní názor. Doufám, že tvému partnerovi už je lépe. Pomodlím se za něj.“