Navrácení aneb Epilog

„Noví studenti?“
Harry zvedl obočí a velmi pochybovačně hleděl na hlouček sotva odrostlých dětí. Mladým mužům ještě ani pořádně nerostly vousy, slečny vypadaly, že teprve včera odešly z maturitního večírku. Jedna snad dokonce měla kocovinu.
„Ano, doktore Pottere,“ potvrdila jeho strašlivou domněnku Stella a mrkla na něj jedním okem. „Všichni se hlásí k nám na pohotovost.“
„Rozkošné. Kdo z vás mi poví, jak spolehlivě odlišíme bakteriální meningitidu od raného stadia krvácivé horečky?“
„Hemokulturou,“ odpověděl mladík s vlasy tak zrzavými, že připomínal lišku.
„Než obdržíte výsledky, pacient je mrtvý, přesněji řečeno, už má po pohřbu. Diagnózu potřebujeme stanovit ihned.“
„V případě meningokokové meningitidy se neobjevují petechie,“ zkusila to medička vlevo od zrzavého mládence. Blonďaté copánky jí visely do tváře.
„To je sice pravda, jedná-li se však o meningokokovou sepsi, je krvácení do kůže přítomno. Nějaký další nápad?“
„Specifická bolest hlavy,“ ozval se chlapec vzadu. Skoro nebyl slyšet, jak slabý měl hlásek. „Při meningitidě pacient trpí krutými bolestmi hlavy a dělá mu potíže položit bradu na prsa.“
„Pacientovi jsou tři roky. Bolest se s ohledem na komunikační schopnosti hodnotí velmi špatně.“
„Tak mu zkusím hlavu předklonit. Když to půjde ztuha a bude bolestivá reakce, je to meningokok!“
„Kdybyste měl horečku, byl vystresovaný a krvácel do vnitřních orgánů a někdo by vás ohýbal jako pokusnou opici, myslíte, že by vás to nebolelo?“
„Lumbální punkcí?“ zaznělo od někoho, koho Harry vůbec neviděl.
„Kdo to řekl?“
„Já,“ přihlásila se dáma, která měřila sotva metr a půl a jediné, co na ní bylo nápadné, byla šířka jejích boků a délka předních zubů. „Daisy Dursleyová.“
„Slečno Dursleyová, to jste se ptala, nebo odpovídala?“
„Odpovídala. Provedeme punkci mezi obratli L3-L4, nabereme mozkomíšní mok a pokud bude zakalený, jedná se o meningokokovou infekci.“
„Co budeme dělat dál?“
„Mozkomíšní mok pošleme do laboratoře společně s krevním náběrem na obraz, biochemii, ASTRUP a srážlivost. Zavedeme infúzi a nasadíme ceftriaxon v dávce 100 mg/kg intravenózně na 12 hodin denně. Při náhlém rozvoji septického šoku dexamethason 0,15 mg/kg po dobu 6 hodin denně. Hydratování, kyslíková terapie, srážení horečky, nepřetržitá kontrola životních funkcí a jejich případná podpora.“
„Slečno Dursleyová, můžete se jít na pacienta podívat a nahlédnout do jeho karty. Vám ostatním doporučuji intenzivní samostudium. Jestli chcete dělat urgentní medicínu, možná byste si měli uvědomit, že právě na vaší pohotové a adekvátní reakci závisí lidský život.“
„Slyšeli jste?“ obrátila se k opařeným medikům Stella, zatímco Daisy už cupitala za Harrym na pátou vyšetřovnu. „Máte se odsud klidit do studovny!“

„Siriusi, kdybych věděl o někom vhodnějším, nežádal bych tě o to,“ řekl Remus. V rukou držel kopu červenobílých hadrů.
„Co Frank? Ptal ses Franka?“
„Ano. Jde s Alicí do divadla na premiéru té Malfoyovy vánoční komedie. Jejich vnučka Paula tam baletí jako Druhý anděl zprava. Mimořádná událost, kterou nesmějí prošvihnout.“
„Takže vážně nikdo jinej nemůže?“
„Ne.“
„A děcka by byly smutný, co?“
„Přesně tak. 150 smutných nemocných dětí, na které se bůhvíproč Santa vykašlal, když jsou ve špitále.“
Sirius na něj ještě chvíli kysele zahlížel, pak mu kostým vyškubl z náručí. Falešné vousy odhodil do kouta.
„Moje vypadají líp.“
Remus znaleckým okem zkontroloval ze všech stran jeho hustý, prošedivělý plnovous a pokýval hlavou.
„Rozhodně.“
„Tak jo. Co bych neudělal pro ducha Vánoc, že jo. Navíc bych nejspíš skončil v pekle, kdybych tě poslal do háje.“
„Prošel bys všech sedm kruhů, kamaráde.“
„Fajn. Kolik toho je?“
„Chelsea and Westminster, Milosrdné sestry a my.“
„To bych do večera mohl zvládnout. Chtěl jsem se před večeří ještě zastavit na skupině a popřát jim pěkný svátky a tak podobně, znáš to.“
„Do večera to zaručeně zvládneš. Budeš ten nejvíc cool Santa, jakého jsem kdy viděl.“
„TATI!“ zařval z vedlejšího pokoje Teddy a hned nato se ozvala dunivá rána, pak další a nakonec zuřivé vrčení připomínající vzteklou šelmu.
Remus obrátil oči v sloup, povzdychl si a věnoval Siriusovi omluvný pohled.
„Zase jsi mu zabavil kytaru?“
„Ano. V sobotu se vyplížil z domu, nenechal žádný vzkaz a odešel hrát do metalového klubu. Vrátil se ve čtyři ráno. Dora měla noční, takže o ničem neví, jinak by o něj tu kytaru přerazila.“
Sirius se škodolibě zachechtal.
„Teď se směješ jen proto, že jsi o pubertu svého vlastního potomka přišel,“ zabodl do něj Remus vyčítavě prst.
„Stella nikdy neměla ambice stát se rockovou hvězdou. A kdyby jo, s radostí bych ji podpořil. Vždyť je to bezva.“
„Nemám nic proti tomu, že chce hrát v kapele nebo že chce být slavný. Tu kytaru jsem mu sebral proto, že mi nedal vědět, kam jde, a nechal mě tady trnout hrůzou, jestli ho ráno nenajdou zapíchnutého někde ve škarpě.“
„Zapíchnout by ho klidně mohli, i kdyby ti na stole nechal vzkaz.“
„Jde o princip.“
„Je mu dvanáct a je rocková hvězda! Sere na principy!“
„Jo. A mně je sedmapadesát a jsem jeho otec, takže seru na jeho kytaru.“

„Nechci do žádné Anglie!“ zaječela dívka a uhlově černé kudrliny jí divoce létaly kolem hlavy, jak se rozčilovala. „Chci zůstat doma!“
„Elizabeth,“ protáhl unaveným hlasem Edward a složil noviny vedle šálku čaje. „O tomhle už jsme mluvili.“
„Ne! Ty jsi o tom mluvil! Já jsem s ničím nesouhlasila!“
„To je fakt,“ uznal klidně. „Ovšem z právního hlediska tvůj souhlas nepotřebuju. Jsi nezletilá.“
„Je mi jedenáct!“ prohlásila.
Tvářila se nasupeně a bojovně a tolik připomínala svou matku, až se mu nepříjemně stáhlo hrdlo. Namísto dalších slov jen natáhl ruku a pohladil ji.
Ucukla a vzdorovitě na něj zahlížela obrovskýma tmavýma očima. Jejíma očima.
„Lizzie...“
„Tati, prosím! Nenuť mě odjet odsud pryč! Mám tu přece kamarády! Chodím tu do školy!“
„Školy jsou i v Anglii.“
„Ale to jsou cizí školy! A jsou tam cizí lidi! A je tam zima!“
„Zase taková zima tam není.“
„Prší tam.“
„A ty jsi snad z cukru, princezno?“
Zmlkla. Ještě chvíli se měřili pohledem. Uhnula první. Jako vždycky. Pak zčervenala, zavrtala oči do misky s ovesnou kaší a snažila se nebrečet.
„Chci, abys letěla se mnou, protože tě mám rád, Lizzie. Je těžké vyrovnat se s představou, že nejsi tam, kde jsem já. Ale máš pravdu.“
Vzhlédla. S nadějí a slzami zároveň.
„Je ti jedenáct. Jsi dost velká na to, abys o sobě rozhodovala. A já bych měl tvoje rozhodnutí respektovat. Koneckonců, nebude to horší, než kdybys začala studovat na internátní škole a jezdila za mnou jen na prázdniny.“
„Takže můžu zůstat?“ vypískla a zvedla se ze židle, až ji povalila dozadu. „Můžu tu zůstat s babičkou?“
Jen přikývl. Vrhla se mu kolem krku.
„Taky tě mám ráda, tati! Budeme si skypovat! A o prázdninách přijedeš ty za námi!“
„Jistě, princezno. Promiň, musím si odskočit.“
Vymanil se z jejího objetí a prošel dveřmi na chodbu a pak nahoru na věžní ochoz, kde si zapálil cigaretu a zamračeně shlížel na vlny tříštící se o skály.
Elizabeth už nevypadala ani trochu naštvaně. Smutně se za ním dívala.

„Á, pan ředitel,“ ušklíbla se Tonksová, když James Potter vystoupil z výtahu ve třetím patře a zamířil dlouhou chodbou k recepci chirurgické ambulance. „Nějaký stížnosti od pacošů nebo obyčejná inspekce?“
„Zdravím, Doro. Přišel jsem se zeptat, jestli jsou tu nějaké nepokryté výkony.“
„Chcete dnešní den strávit ve špitále?“
„Nebylo by to poprvé ani naposled.“
„Doktor Podmore má od devíti angioplastiku, na kterou není psaná asistence,“ informovala ho staniční McGrathová. Nahlížela při tom do plánu operací. „Doktor Black měl dělat tříselnou kýlu pana Fortescua, ale odsunul ji až na pozítří.“
„Klidně si ho vezmu na starosti, pokud mu to nebude vadit.“
„Panu Fortescuovi to určitě vadit nebude.“
„Myslel jsem Siriuse. Proč to vůbec odložil? To se zase nechal napsat na trauma?“
„Dělá letos Santu.“
„Co? Toho přece vždycky dělal Remus.“
„Remusovi přijeli rodiče,“ obeznámila ho Tonksová.
„K vám domů dorazili cirkusáci?“
„Jo. Proto jsem se na tu pohotovost nechala napsat já. Radši strávím Vánoce s pořezanýma rukama a opařenýma panděrama, než v rodinným kruhu. Beztak jsem jim ukradená. Jedinej, kvůli komu přijeli, je Teddy... A proč nejste o Vánocích doma vy, doktore Pottere?“
„Cel odjela s holkami do Bristolu za matkou. Je tam prý vánočnější atmosféra. A já jsem táta na baterky. No nic, nebudu vás oblažovat manželskými etudami. Sirius je u sebe?“
„Je,“ odpověděla McGrathová. „Nacvičuje si bodrý smích a nemá za ním nikdo chodit.“
„Tak naštěstí jsem ředitelem nemocnice a můžu si chodit, kam se mi zlíbí. Klidnou službu, Doro.“

„Dobrý den, Stello,“ pozdravil Michael Corner a přistoupil k recepčnímu pultu urgentního příjmu.
„Dobrej, Mikeu! Co vy tady?“
Mike výmluvně ukázal na chlapce po svém boku, který si levou rukou podpíral tu pravou, vytočenou do nepřirozeného úhlu.
„Aha. Rozumím. Objednám radiologii, Neville si vás tu vyzvedne. Posaďte se zatím do čekárny. Koho k vám mám zavolat? Babičku nebo tatínka?“
„Máte tu i jiný doktory?“
„Ahoj, Arture!“ zvolala doktorka Potterová, která právě vylezla z kanceláře a neomylně zpozorovala svého vnuka. „Co se ti stalo s rukou?“
„Ahoj, babi,“ pípnul nesměle Artur a strpěl polibek do vlasů. „Byli jsme s tátou Mikem bruslit a já to nedobrzdil a najel na manťák.“
„No, snad to nebude nic hrozného. Už vás Stella objednala na rentgen?“
Mike i Artur přikývli. Lily posadila hocha do čekárny a opatrně mu ruku vyšetřila.
„Vypadá to na dislokaci zápěstí. Možná tam bude pár naštípnutých kůstek. Až budou hotové snímky, přijde za vámi někdo z ortopedie a zřejmě vás vezme rovnou do sádrovny.“
„Omlouvám se, Lily,“ zamumlal Mike. „Omlouvám se. Měl jsem na Artura dávat větší pozor.“
„To si vyřiď s Ginny, já se do Arturovy výchovy nepletu.“
„Kde jsou sakra všichni ti medici, když je potřebuju!“ zaprskal Harry a s náručí plnou příjmových karet dorazil do hlavní haly.
„Myslím, že se od včerejška nehnuli ze studovny,“ odvětila Stella. „Ten zrzavej byl ostatním pro kafe a vypadal, že z toho šprtání infekčních chorob dostal minimálně žlutou zimnici.“
„Nazdar, Arture,“ všiml si Harry svého syna. „Co jsi vyváděl?“
„Byl jsem s Mikem bruslit.“
„Nazdar, Mikeu.“
„Nazdárek, Harry. Promiň. Fakt se omlouvám. Na pár minut jsem se otočil, abych z tašky vyhrabal pití, a –“
„V pořádku,“ přerušil ho Harry. „Já ti přece nic nevyčítám. To se stává. Nebudeme z toho dělat aféru... Jak se máte?“
„Fajn. Jo. Máme se moc fajn. Ginny tě prý zvala na večeři. Odmítl jsi.“
„Bohužel. I o Vánocích lidi bourají, lámou si končetiny, mlátí se, topí se, zapalují domy a pokoušejí se sprovodit ze světa. Domluvíme nějaký jiný večer. Rád dorazím.“
Na podtržení Harryho slov do dveří vrazili záchranáři. Jeden z nich seděl obkročmo na pacientovi a prováděl srdeční masáž.
„Muž, asi 60 let, zkolaboval při placení v obchoďáku. Zástava oběhu, puls nehmatný, Glasgow 3!“
„Na dvojku, hned jsem u vás!“ zakřičela Stella a odložil hrnek s kávou. „Doktore Pottere?“
„Samozřejmě,“ usmál se ironicky, mrsknul komínkem karet na pult a vykročil za nimi.

„Potřebuju se napít,“ řekla Denisa hned, jak na letišti prošly pasovou kontrolou a ocitly se v příletové hale. „Málem jsem tam lekla. Dojdu si koupit nějaký džus. Chceš taky?“
„Jo, budeš hodná,“ odpověděla Luna a zasněně se rozhlížela kolem.
Hlavním koridorem proudily davy lidí. Pod digitální tabulí s jednotlivými přílety stály vysmáté skupinky i nervózní jednotlivci, všichni čekali na své příbuzné, přátele, milence. U východu stepovali taxikáři, vyhlížející zákazníky. Kavárny, obchody a relaxační zóny šuměly hovorem a drobnými pohyby stovek lidských končetin. Celé to místo bylo nabité emocemi a pulsovalo energií.
„Měli už jen pomerančový.“
Denisa Luně podala láhev a zatímco otevírala tu svou, zadívala se někam k bezpečnostním rámům, odkud před chvílí přišly. V tu ránu vytřeštila oči, zbělala a sekla sebou na zem.
Když se probrala, zátylek měla vypodložený srolovaným kabátem a nohy ve zvýšené poloze opřené o kufr. A málem omdlela znovu. Někdo, kdo vypadal jako Severus Snape, tiskl tlakové obinadlo k místu na její hlavě, kam se při pádu udeřila. Jeho tvář byla tak blízko, že cítila vodu po holení s vůní muškátového květu i limetový šampón. A pokud by i přesto chtěla pochybovat o tom, koho má před sebou, jizva na levé straně krku ho spolehlivě identifikovala.
„Ježíši Kriste... Ježíši Kriste...“ opakovala šeptem.
„Tak dokonalé moje zmrtvýchvstání zase není,“ poznamenal s úšklebkem. „Hrob je sice prázdný, ale nikdo se z něj neškrábal ven. Ležte klidně. Letištní ostraha už volala sanitku.“
„Jsem v pořádku, nic mi není.“
Pokusila se posadit. Zamotala se jí hlava a okamžitě dolehla zpět na podlahu.
„Uhodila jste se do spánku. Potřebujete rentgen a šití. Ležte prosím.“
O žádný další pohyb už se nesnažila. Uvolnila se a zhluboka dýchala.
„Takže jste naživu... celou tu dobu? Lidi za vámi chodí na hřbitov a vy –“
„Omlouvám se, Deniso. Ale jinak to nešlo. Chce se vám zvracet?“
„Trochu. Ale bude to spíš otřesem mozku než znechucením.“
„Vždycky jste byla mimořádně chápavá. Na sestru jako vy jsem víckrát nenarazil.“
„Už nejsem sestra. Odešla jsem den po tom, co...“
Zamračil se. Nějak si nedovedl představit jiné zaměstnání, kterému by se Denisa mohla věnovat.
„A co děláte, když nejste sestra?“
„Nic a všechno. Záleží na tom, kde zrovna jsme a kolik peněz potřebujeme.“
„Jsme na cestách,“ vysvětlila Luna, která u ní seděla a držela ji za chladnou dlaň. „Právě jsme se vrátily z Austrálie. Původně jsme chtěly jen navštívit Rona Weasleyho, vyrazit na měsíční cestu po Zélandu a odletět, ale nakonec se to trochu protáhlo. Zůstaly jsme v Adelaide deset měsíců. Pomáhala jsem brigádně koronerovi a Denisa chodila uklízet do jedné počítačové firmy.“
„Uklízet,“ zopakoval Severus nevěřícně. „Bezva. A teď máte v plánu co?“
„Ještě nevíme. Přiletěly jsme, abychom si užily tradiční Vánoce. Denise se stýskalo po studeném a depresivním Londýně.“
„Vánoční Londýn není depresivní!“ namítla Denisa rozčileně. „Posledních dvanáct let jsme trávily Štědrý večer na místech, kde se dal ozdobit maximálně kaktus nebo palma. Chci mít konečně normální stromek!“

„Říkal jsem vám, že tu dnes nemůžu zůstat do večera!“ zvýšil hlas doktor Krum a převlečený z pláště do zimního kabátu vyšel z lékařského pokoje. „Večeře začíná za dvě hodiny. Už jsem měl být pryč.“
„Viktore, dám vám volno 1. ledna!“ smlouvala doktorka Potterová a následovala ho k východu. „Klidně i 2. a 3. ledna! Teď ale potřebuju, abyste zůstal.“
„Zůstávám tu o Vánocích každý rok od doby, co jsem nastoupil! Letos jsem poprvé neměl mít službu. Zacharymu jsou tři roky, na tenhle den se těší už od září. Nehodlám svého syna zklamat. A svoji ženu také ne.“
„Vím, že máte právo na soukromý život a že si zasloužíte být letos doma. Nebudu vás nijak trestat, pokud teď odejdete. Ale nezvládnu to tady bez vás. U Milosrdných sester už zavřeli příjem, další raněné budou posílat sem.“
„Obvolejte kolegy.“
„To už děláme. Bellová má 39,5. Diggory může dorazit nejdřív za tři hodiny, je u přátel v Cardiffu. Zkoušíme Spinnetovou a Thomase. Ani jeden zatím nereaguje na pager.“
Viktor se zastavil těsně před prosklenými dveřmi, zavrčel a otočil se.
„Fajn. Pomůžu vám, než přijde Diggory. Jakmile se tu objeví, mizím.“
„Děkuju, Viktore.“
Lily si úlevně oddechla a obrátila pozornost ke staniční Bonesové.
„Jsme nachystaní, doktorko Potterová. Všechny vyšetřovny kromě dvojky jsou připravené. Zásoby plasmy, krevních konzerv a krystaloidů jsou doplněné. Trauma vozíky a ochranné pomůcky taky. ARO nám dává k dispozici tři sestry a dva doktory. Harry je na cestě z bufetu. Třetí patro posílá Tonksovou a Williamse.“
„A318 nemocnici St. Phoenix. Za pět minut muž, 34 let, polytrauma – hlava, hrudník, horní končetiny, fraktury a zhmožděniny.“
Susan se přišoupla blíž k radiostanici a potvrdila příjem zprávy. Lily přidělila pacienta doktorce Johnsonové, Hagridovi, Hannah Abbottové a Romildě Vaneové.
„Tady A307. Vezeme chlapce, asi 12 let. Nehmatný puls, bradypnoe, tachykardie 145, tlak 70/50. Suspektně vnitřní krvácení.“
Susan přijala i tuto zprávu.
„St. Phoenix: Za jak dlouho přijedete, 307?“
„A307: Pět minut.“
„St. Phoenix rozumí. Jsme na vás připravení.“
„307 děkuje, konec.“
„Tohle si bere Krum, Snydeová, Morresbyová a Kyleová. Pojedete na jedničku. Harry, můžeš se k nim prosím připojit?“
Nově příchozí Potter, který ještě dožvýkával krůtí sendvič, jen pokýval hlavou, hodil prázdný obal do koše a natáhl si latexové rukavice.
„A394, tady A394,“ rozezněla se opět vysílačka, „zpráva pro St. Phoenix. Žena 31 let, rozdrcená dolní polovina těla, masivní krevní ztráta, za deset minut.“
„St. Phoenix, příjem. Čekáme vás.“
„Tohle si beru já,“ prohlásila odhodlaně Lily, dlouhé postříbřené vlasy svázala do gumičky, skryla pod čepici a nasadila ochranné brýle. „Susan, Padma, Olga, doktorka Haywardová a doktor Barnaby půjdou se mnou. Tohle bude hodně ošklivý.“

Po půl hodině byl na pohotovosti takový zmatek, že když doktor Lloyd vstoupil do hlavní haly, málem uklouzl po rozlitém fýzáku a okamžik nato se jen díky mimořádnému postřehu vyhnul srážce s rozjetým rentgenovým přístrojem, který nedopatřením ujel Nevillu Longbottomovi.
„Kde je hergot ten rentgen?!“ zaslechl z první vyšetřovny Lilyin hlas.
Hmátl po přístroji rukou a přihrál ho Longbottomovi zoufale dusajícímu chodbou. Radiolog ho chytil, automaticky poděkoval a teprve pak se zarazil.
Edward si přiložil ukazováček ke rtům a očima naznačil na dveře vyšetřovny. Neville horlivě pokýval hlavou, zajel dovnitř a nechal se poslušně zpérovat, aniž by utrousil jediné slovo.
Mezitím Edward cestou k recepci našlápl několik použitých vatových tampónů, zvedl ze země zapomenutý skalpel a inkasoval ránu do ramene od probíhající Tonksové, která však byla natolik pohlcená snahou nevypustit při sprintu k pacientovi duši, že se mu vůbec nepodívala do tváře.
Za recepčním pultem nikdo neseděl. Opřel se o něj zády a s dotykem tvrdé hrany pod lopatkami okamžitě znovu ucítil tu palčivou bolest, kterou nikdy předtím ani nikdy potom nezažil. Pohled na traumatologický příjem, na podlahu plnou špinavých rukavic a krvavé gázy, na skalpel, který někdo jen tak upustil a nechal ležet, oživil všechny vzpomínky, jež se před dvanácti lety pokusil pohřbít.
„Smrt nastala v 18:33,“ slyšel konstatovat Lily. „Odvolejte sál.“
Následovalo mlasknutí rukavic, tekoucí voda, šustění papírových utěrek, vrznutí dveří a –
„No to si ze mě děláš prdel!“
Obrátil k ní hlavu a usmál se.
„Ahoj. Nepotřebuješ pomoct?“
„Kluk je stabilizovaný, Snydeová s Williamsem ho odvážejí nahoru,“ přišel podat hlášení Krum, z přerostlých vlasů si vytíral pot a funěl jako parní lokomotiva. „Kde je Diggory?“
„Ještě nedorazil,“ odpověděla Lily.
Vtom Viktor pomalu stočil zamračený pohled k muži, který vypadal jako Severus Snape, a ještě zamračenějším pohledem sjel k jizvě na jeho krku.
„Nemáte být mrtvý?“
„Rozmyslel jsem si to.“
„Takže se vracíte?“
„Nejspíš to tak bude.“
„Tak vítejte zpátky,“ zabručel Krum a natáhl k němu pravou ruku.
„Doktor Lloyd, ale můžete mi říkat Edwarde.“
„Fajn. Jsem rád, že jste tady. Aspoň můžu vypadnout dřív, než dorazí Diggory. Tu večeři možná ještě stihnu, když na to šlápnu.“
„Jeďte opatrně, Viktore, na silnici je námraza,“ upozornil ho Edward a vrátil se očima k Lily. „Tak kde můžu začít?“
„Můžeš si hodit věci na pokoj a uvařit mi kafe.“
Než stačil udělat krok, ze dveří páté vyšetřovny vylezl Harry, s kartou pacienta vykročil směrem k recepci a za chůze si utěrkou otíral zvratky z pláště.
Edward zůstal stát. Trpělivě čekal, až Potter zvedne hlavu a všimne si ho. Na tuhle reakci se upřímně těšil. A Harry ho nezklamal. Jakmile mu pohlédl do tváře, výraz té jeho se v jediné milisekundě proměnil ze zachmuřeného a otráveného na překvapený a radostí šílený. Unavené oči prozářilo světlo, jak je náhle doširoka otevřel, pak ho na dlouhé desítky vteřin uvěznil v silném objetí a povolil až ve chvíli, kdy zaslechl chrčení.
„Taky vás rád vidím, doktore Pottere, ale takhle nemůžu dýchat.“
Harry se odtáhl na délku paže a prohlížel si ho jako něco, co zázrakem sestoupilo z nebe a co by se mohlo každou chvíli rozplynout.
„Severusi...“
„Edward. Doktor Edward Lloyd. Mohl bych si vzít zpátky své staré jméno, ale obávám se, že bych tím poněkud mátl svoji dceru. Čili Edward, doktore Pottere.“
„Přijely s vámi? Hermiona a Lizzie?“
„Ne. Přiletěl jsem sám. Elizabeth zůstala ve Francii s mou matkou.“
„S tvojí matkou?“ podivila se Lily. „Ty sis k sobě nastěhoval matku?“
„Sarah. Hermiona. Zorganizovala její převoz, když jsme dostali zprávu, že už to sama nezvládá a praktický lékař jí vyhrožuje pečovatelským domem. Ty dvě spolu překvapivě dobře vycházely.“
„Mluvíte v minulém čase,“ upozornil ho Harry, obličej mu znovu stáhl zasmušilý výraz. „To znamená, že už spolu nejste. Buď jste se rozešli, nebo... Letos mi od ní ještě nedorazilo vánoční psaní. Takže zemřela, je to tak?“
„31. října, v nemocnici v Lavendou,“ potvrdil Edward. „Malobuněčný karcinom děložního hrdla. V době diagnózy vzdálené metastázy v uzlinách a pánevní kosti.“
Harrymu do tmavých vousů zatekla osamělá slza. Setřel ji rukávem pláště, odevzdal kartu do přihrádky s vyřízenými případy a…
„Promiňte. Kdyby... nějaký další... Jsem na pageru.“
…zamířil na ARO, do soukromí a bezpečí své kanceláře.
Lily chytila Edwarda za ruku a palcem pohladila hřbet jeho dlaně.
„To je důvod, proč ses vrátil?“
„Ano. Jeden z těch hlavních.“
„Doktorko Potterová, posílají k nám ještě dva kritické z té havárie.“
Susan Bonesová přichvátala na příjem. Pohlédla na muže, který vypadal jako Severus Snape, naprázdno otevřela ústa a zamrzla.
„Příjezd?“ probrala ji ze šoku doktorka Potterová.
„Cca 10 minut... Jste to opravdu vy?“ ujišťovala se Susan a zírala na bledou jizvu podél hrtanu.
„To je náš nový lékař, doktor Lloyd... Jdi se převléknout. Skříňka 7, kód trefíš sám. Kafe si s tebou vypiju, až bude klid.“
Edward zmizel na lékařském pokoji.
„Ale je to on, nebo ne?“
„V rámci možností asi ano,“ zamumlala Lily a chystala se na příjezd dalších dvou sanitních vozů.
O deset minut později odváželi na třetí vyšetřovnu silně krvácejícího pacienta. Hlavu měl převázanou obinadly, která prosakovala. Z rozseknutého ramena vytékala krev a kapala přes okraj nosítek. Skrz košili trčelo ven zlomené žebro.
„George Weasley, 39 let. Glasgow 5. Jeho auto se převrátilo na bok. Než ho hasiči vystříhali, ztratil spoustu krve a upadl do bezvědomí. Puls na perifériích nehmatný, tlak 60/40, tachykardie 110. Hypotermie, bradypnoe.“
„Weasleyovi letos nebudou mít moc klidné svátky.“
„Na tři ho přehodíme. Raz, dva, tři!“
Záchranáři pomohli s přemístěním pacienta na vyšetřovací lůžko, sbalili svoje přístroje a rozloučili se. Susan Bonesová s Merry Snydeovou rozstříhaly Georgeovo oblečení a opatrně ho odstranily. Pak ho připojily k přístrojům na vyšetřovně. Doktor Lloyd stáhl lůžko do Trendelenburgovy polohy, pokynul Susan, aby aplikovala hypnotikum a myorelaxant, přitáhl si k sobě intubační sadu a zavedl Georgeovi do hrdla tracheální rourku. Zatímco Susan dvakrát profoukla plíce AMBU-vakem, on kontroloval správné umístění kanyly poslechem nad bránicí.
„Volejte nahoru, ať připraví sál,“ přikázala Lily sestře Snydeové, chopila se traumatologického síta a provedla drenáž hrudníku.
„Susan, nasaďte jednotku plasmy nárazem, pak dvě jednotky negativní nuly a vak s fýzákem,“ nařídil Edward, zapojil umělou plicní ventilaci a nastavil parametry průtoku inhalační směsi.
„Sál bude do 15 minut,“ zahlásila Merry a vrátila se k pacientovi.
„Krev na obraz, ASTRUP, srážlivost. STATIM,“ zaúkolovala ji doktorka Potterová. „Pak Foleye a laváž ohřátým roztokem.“
„Uděláme snímek hrudníku,“ rozhodl doktor Lloyd a sám z vedlejší místnosti přivezl rentgenový přístroj. Potom sobě i Lily, která stále ještě pracovala na hemothoraxu, nasadil olověný plášť.
Poslední plášť si oblékla Merry. Musela zůstat, protože právě nabírala krev z podklíčkové tepny. Susan odešla za dveře.
„Hotovo!“ zavolal Edward, jakmile pořídil tři snímky. „Můžete se vrátit, Susan. Potřebuju žádanku na radiologii. STATIM.“
„Sakra!“ zaklela Lily a nohou se zapřela o podvozek lůžka. „Kurva práce! Seve, můžeš prosím tě...?“
Doktor Lloyd se k ní přesunul.
„Chceš podržet háky?“
„Spíš roztáhnout. Můžeš? Já nemám sílu.“
Převzal nástroje a zabral, jak nevíc to šlo. Žebra se pohnula. Zabral ještě víc. Na čele mu vyskákal horký pot a stekl do očí, kde štípal a pálil.
„Do prdele!“ zařval, načež konečně vytvořil dostatečně široký prostor, aby mohla Lily vytáhnout vpáčený kus žebra, který tlačil na aortální oblouk a brzdil krevní oběh. „Ten chlap má hruď z oceli.“
„Tlak 100/70, puls 100. Saturace 98.“
„Výsledky krve.“
Edwardovi v ruce přistál papír z laboratoře. Přelétl jej očima.
„Vnitřní prostředí v rovnováze. Lehká hyponatremie. Erytrocytopenie, hematokrit 12, trombocyty na horní hranici. Srážlivost v normě. Vypadá to dobře.“
Doktorka Potterová sňala Georgeovi obvaz z hlavy a na moment strnula.
„On přišel o ucho. Ale kompletně.“
Doktor Lloyd jí nakoukl přes rameno.
„Že by van Goghův syndrom?“
„Vole!“
„Vydezinfikujeme okolí rány, přiložíme sterilní krytí a ať si to na chirurgii vyřeší sami. Stejně to bude chtít konzultaci plastika.“
„Merry, zavolejte nahoru, aby sehnali plastického chirurga. Susan, podejte nám chirurgické síto. Zavřeme to rameno a jedeme, dokud je stabilní.“

„Někdo by měl dát vědět Molly,“ řekl Edward, když předali George doktoru Williamsovi a vraceli se od výtahů zpět na příjem.
Oba byli vyčerpaní a za chůze ze sebe stahovali potřísněné jednorázové obleky, rukavice a čepice. Uvnitř cítili těžko popsatelný pocit uspokojení a týmové souhry. Edward si byl po dlouhé době jistý, že se nachází přesně tam, kam opravdu patří. Prázdnota jako by se náhle zaplnila, rozšklebená rána zacelila a bolest polevila. A když se podíval do Lilyiných očí, věděl, že vnímá to samé.
„Zavolám jí,“ slíbila a natáhla se po klice kanceláře.
V tu chvíli se odsunula křídla vchodových dveří a do haly vkročil Sirius Black. Navlečený do kostýmu Santy Clause a motorkářských bot, s prázdným pytlem přehozeným přes rameno a helmou pod paží.
„Kurňa, kdybych se mrknul na předpověď, tak jsem si vzal podvlíkačky a nemrzly by mi koule.“
Edward se otočil za zvukem jeho hlasu.
Oba na sebe zůstali němě zírat.
Pak Sirius pustil pytel i přilbu a nohy ho k němu odnesly nezávisle na jeho vůli.
Edward podle výrazu obličeje a pevně zatnutých čelistí očekával spíš úder do nosu než to, co přišlo. Sirius ho popadl za hlavu, přitáhl k sobě a vtiskl mu přímo na ústa tvrdý, nesmlouvavý polibek. Oči měl plné slz, víčka křečovitě semknutá, nedýchal a neslušně dlouho drtil jeho rty.
Edward ho neodstrčil, ani se neodtáhl. I jemu ten okamžik vyrazil dech, zastavil srdce, zrušil čas a zhasnul svět. Neexistovalo nic kromě Blackovy bezprostřední blízkosti, kterou vnímal všemi smysly.
„Hajzle,“ zašeptal Sirius a chtěl od něj odstoupit, Edward ho však přidržel za nadloktí a donutil zůstat na místě.
„Málem jsi mi vyrazil zuby, ty idiote. Co to příště zkusit takhle?“
Krátce spojil svá ústa s těmi jeho v mnohem měkčím a příjemnějším polibku.
„Ale stejně bych ti nejradši rozbil hubu. Dvanáct let! Dvanáct let kurva!“
„Jdu zavolat té Molly. Až si to vyříkáte, sejdeme se na lékařském pokoji, už fakt potřebuju kafe,“ řekla Lily, s úsměvem zavrtěla hlavou a zapadla do pracovny.

Kancelář primáře anesteziologicko-resuscitačního oddělení vypadala stejně jako tenkrát, když z ní Severus Snape odcházel na kliniku doktora Riddlea. Jeho jednoduchý černý nábytek, knihovna se všemi tituly, které tam nechal, čtecí ušák. Ani Zabini, ani Potter nehnuli s ničím krom věcí na desce stolu. Harry měl na ní vystavenou fotografii pětiletého Artura, kterého držel na klíně Draco Malfoy a pomáhal mu sfouknout svíčky na narozeninovém dortu. Vedle rámečku leželo jedovatě zelené jo-jo.
„Hermiona – totiž Sarah... Á, k čertu s těmi novými jmény! Mně se do dopisů vždycky podepisovala jako Hermiona a o vás mluvila jako o Severusovi... Do háje, vůbec nevím kde začít. Nechcete zajít na večeři, až budu mít po službě?“
„Až budete mít po službě, bude čas na snídani.“
„To je fakt. Promiňte, v poslední době mi dny a noci trochu splývají.“
„Myslíte posledních pět let, co sedíte v tomhle křesle? Tedy, přísně vzato v něm nesedáváte, poněvadž lítáte mezi intenzivními lůžky a urgentním příjmem a když už máte chvilku klidu, stojíte na parkovišti a zamořujete ovzduší cigaretovým dýmem.“
„Šmírujete mě online kamerou?“
„Žádnou nepotřebuju. Stačí si vzpomenout na sebe.“
Harry vzal do ruky jo-jo a začal si s ním hrát.
„Takže... proč jste tady?“
„Chci tu pracovat.“
„Tady? V téhle nemocnici? Na tomhle oddělení?“
„Zvažoval jsem otevření stánku s hotdogy naproti přes ulici, ale nechtějí mi poskytnout úvěr do začátku.“
Harry jo-jo odložil, naklonil se přes stůl a podíval se mu zpříma do očí.
„Když Blaise odcházel, předpovídal, že mě odsud vynesou v pytli na mrtvoly. Že se tohohle místa dobrovolně nikdy nevzdám. Spletl se. Netušil, že se sem jednou vrátíte.“
„Asi jste mě špatně pochopil, doktore Pottere. Já nehodlám být velitelem. Velet budete vy mně a budete to dělat zatraceně dobře, tím jsem si jist.“
Edward Lloyd se zvednul ze židle a zamířil ke dveřím.
„Nastoupil jsem k dnešnímu dni, začátek směny 18:00, konec 6:00. Rozpis dalších služeb je čistě na vás.“
Harry Potter přikývl.
„Mimochodem,“ zastavil ho ještě, sejmul z krku černý stetoskop s gravírovanou Aeskulapovou holí a podal mu ho. „Tohle je vaše, doktore Lloyde.“
„Ne. Tenhle patřil Severusovi. A teď je váš.“