55. kapitola: Loučení

3. září 2005

„Doktore Blacku?“
Staniční McGrathová nakoukla do klubovny, kde právě většina chirurgů odpočívala.
Sirius ležel na gauči s nohama přes opěrku, cpal do sebe octové chipsy a sledoval zprávy.
„Zabini vzkazuje, že Severus Snape se probral.“
Byl u dveří dřív, než je McGrathová stačila přivřít. Protlačil se kolem ní, vypálil ke schodišti a celou cestu dolů jaksi zapomněl dýchat, takže když dorazil na ARO, vypadal, že by ho mohli přijmout na první volné lůžko.
„Je... je... – do hajzlu, mně snad shoří plíce – ... vzhůru?“ vydávil ze sebe.
Blaise Zabini se podíval na hodinky.
„1 minuta, 40 sekund. Nepotřebujete kyslík?“
„Nechte si ty kecy, nebo na kyslíku skončíte sám. Už jste extuboval?“
„Ano,“ pravil Zabini líbezným hlasem. „Chtěl jste být u toho?“
„Všechno v pohodě?“
„Odpojení UPV bez komplikací. Hrdlo je samozřejmě ještě oteklé. Potrvá, než se vrátí původní hlasový rozsah. Dýchání čisté, sklípkové. TK 110/75, puls 70.“
„Můžu dovnitř?“
Blackův výraz nedočkavého štěněte se odmítal skutečně špatně.
„Prosím.“ Zabini mu podržel otevřené dveře. „Ale jen na chvilku.“
Severus ležel u okna v nejvzdálenějším koutě, kde měl dostatek klidu a soukromí. Sirius k němu okamžitě zamířil, přisunul si židli a posadil se.
„Ahoj, zlato. Jak je?“
„Jako by mě nějaký bastard podříznul. Nevíš o tom něco?“
Black se chtěl usmát. To, že Severusův smysl pro humor nijak neutrpěl, považoval za dobré znamení. Jenomže při pohledu do jeho bledé, vyčerpané tváře se příliš smát nedalo. Pořád nesl známky obrovské krevní ztráty, šoku a přetrvávající bolesti.
„Toho bastarda už mají pěkně pod dohledem. Mike ho při útěku střelil do zad. Přerušená mícha v oblasti L3, do smrti na vozejku. Vězeňský vycházky si asi moc neužije.“
Snape na to nic neřekl. Na chvíli dokonce odvrátil hlavu a nepřítomně hleděl z okna.
„Většinu Riddleových kumpánů zatkli ještě tu noc. Celkem 15 lidí. Po ostatních pátrají. Samotnej Riddle sedí ve vazební cele a předstírá němotu. Důkazy proti němu jsou ale dostačující, takže nepotřebujou jeho přiznání. Vypadá to na doživotí.“
Snape jen kývl, že rozuměl, a dál mlčel.
Black se zamračil.
„Nevypadáš moc nadšeně.“
„Zdálo se mi o Parvati Patilové.“
Black se zamračil ještě víc. To jméno včera zaslechl od Moodyho, když se vracel z vizity. „Crush syndrom. Tohle nebudu brát na sál, vždyť by mi tam vytekla jak tejden starý maso.“
„Nějaká tvoje kolegyně z Riddleovy kliniky?“
„Moje vrchní.“
„Byla uvnitř, když to bouchlo. Přivezli ji k nám.“
Sirius se odmlčel a z výrazu jeho tváře Severus pochopil, jak tenhle příběh pokračoval i jak skončil. Po levém spánku se mu svezla slza a vsákla se do polštáře. Její mokrou stopu Black setřel bříškem palce.
„Je mi to líto. Byla tam moc dlouho, už jsme nemohli nic dělat.“
„Řekla mi, že se nemám trápit. Že to není moje vina. Popřála mi šťastnou cestu zpátky... Nikdy jsem nevěřil na posmrtný život, ale kvůli ní možná chci.“
„Kingsley nám řekl o tvým plánu zařídit si posmrtnej život,“ prohodil Sirius zdánlivě ledabyle. „Teda, mně a Lily. Slíbili jsme mu, že ti pomůžeme a že si všechno necháme pro sebe.“
„Díky.“
„Řekneš mi, kam –“
„Ne. Zatím ne. Nezlob se.“
„Nezlobím. Chápu to.“
„Nechápeš.“
„Máš strach, že si pustím hubu na špacír. Zvlášť, jestli se někde vyliju jak váza.“
Severus jeho domněnku ani nepotvrdil, ani nevyvrátil.
„Fajn. Nebudu to z tebe páčit a nechám tě nabírat síly. Přijdu zase zejtra, jo?“
Krátce se dotkl dlaní jeho vlhkých vlasů, zvedl se a odšoupl židli ke stěně.
„Koukej vypadat líp,“ dodal ještě, než vyšel na chodbu.
Do klubovny už se nevrátil. Vzal to přes šatny rovnou na pravidelnou večerní skupinu.

Draco se napřímil a urovnal si přikrývku, když Harry vstoupil. Za jiných okolností by nejspíš přivolal sestru a nechal ho vyprovodit, jenomže něco v jeho obličeji a taky to zasádrované předloktí ho přiměly si to rozmyslet.
„Ahoj,“ pozdravil Harry trochu nesměle a dál už nebyl nesmělý ani trochu. Přistoupil těsně k Malfoyově posteli, spustil se na kolena a chytil ho za ruku.
Malfoy byl tak šokovaný, že se dobrou minutu nezmohl na žádný odpor. Jen valil oči a sledoval, jak Potter drtí jeho dlaň a tiskne si ji ke tváři.
„Co to sakra děláš?“ zasyčel, jakmile se vzpamatoval. Vyškubl se mu a zuřivě na něj zahlížel.
„Vím, že jsi na mě naštvaný, že mě nenávidíš a že jsem ten poslední, s kým bys teď chtěl být. A je mi to jedno. Seru na tvůj vztek, na tvoji nenávist i výčitky. To, že jsi naživu, je pro mě důlěžitější. Protože když někoho miluješ, nechceš, aby umřel. Uděláš všechno pro to, aby žil. Tak to prostě je. Smiř se s tím. Stejně jako jsem se já musel smířit s tím, že mi nikdy neodpustíš.“
„Všechno?“ ohrnul Malfoy ret.
„Jo. To je všechno, co jsem měl na srdci. Teda...“ zarazil se Potter a svraštil obočí. „Chtěl jsem ti vyjádřit upřímnou soustrast. Mrzí mě, co se stalo tvým rodičům.“
„Otcova smrt tě mrzet nemusí. Podle policie matku zavraždil on. Ze žárlivosti a ješitnosti. Zasloužil by daleko trýznivější konec... Co máš s rukou? Nebudou ti ji taky muset amputovat?“
Harry se poprvé od svého příchodu usmál. Vycítil, že napětí mezi nimi opadlo.
„Doktorka McGonagallová mě ujistila, že pokud se budu řídit jejími radami, do tří měsíců by měla být plně funkční. Kdybych o ni přišel, považoval bys to za satisfakci?“
„Jen jsem žertoval,“ ubezpečil ho Draco. „Jednou rukou se špatně masíruje. A já budu masáže potřebovat.“
Suchost, s jakou to pronesl, mohla předčit už jen následující připomínka.
„A příště, až přijdeš na návštěvu, tak laskavě přines něco k jídlu. To, co dneska sestra nazvala obědem, vypadalo jako součást jídelníčku bezzubého diabetického psa.“

6. září 2005

„Doktorko Potterová?“ Hlas doktora Zabiniho zněl v telefonním sluchátku stísněně. „Zhoršil se. Měla byste přijít.“
Zavěsila a rozběhla se chodbou na ARO. Stella na ni něco křičela, Bellová vztekle šermovala kartou pacienta, Viktor se jen kabonil. Nikoho z nich už nevnímala.
„Co se děje?“
„Včera lehká noční hemoglobinurie, dneska přestal močit. Diuréza nula.“ Zabini zvedl plastikový sáček po straně lůžka a ukázal jí jeho prázdný obsah.
Lily prolistovala kartu a zkoumala laboratorní výsledky.
„Zvýšený hemoglobin, bilirubin a kreatinin. Do prdele.“
„Selhávají mu ledviny. Už jsem objednal dialýzu.“
„Pokud je to akutní imunitní hemolýza, jsme v hajzlu. Udělejte přímý Coombsův test. Hydratujete dostatečně?“
Prohlédla Severusovi dolní končetiny, prohmatala mu břicho, zkontrolovala stav kůže a barvu očního bělma.
„Dostává Hartmanna. Není dehydrovaný.“
„Uděláme toho Coombse, znovu obraz, kreatinin, srážlivost a jaterky. Do laborky zajdu sama.“
Zabini přikývl a vyrazil na sesternu požádat Romildu o krevní náběr. Ve dveřích se ještě zastavil.
„Nic jsme nezanedbali,“ řekl. „Projel jsem ty záznamy snad padesátkrát. Veškeré úkony byly provedeny náležitým způsobem a ve správný čas s ohledem na stav životních funkcí. Nejsem si vědom žádného pochybení.“
„Ani já si nemyslím, že byste něco zanedbal, Blaisi.“
„Tak proč najednou umírá?!“
„Prodělal tak masivní krvácení, že jen zázrakem nezemřel přímo na místě. Udělali jsme pro jeho záchranu, co se dalo. Teď nezbývá než čekat, doufat a připravit se na možnost, že to prostě nevyjde.“
„Kurva, na něco takového se připravit nedá! Promiňte.“
„V pořádku. Já vám rozumím.“
Blaise schoval unavený obličej do dlaní a promnul si zarudlé oči.
„Děti už mě skoro týden neviděly. Za chvíli si začnou myslet, že táta je ten pán, co nám chodí uklízet zahradu.“
„Jsme na tom zdá se podobně,“ usmála se smutně Lily. „Taky už jsem týden nebyla doma. Akorát já nikomu nescházím.“
Zabini si rozpačitě odkašlal.
„Omlouvám se, nějak si to prorazilo cestu ven. Pošlu sem Romildu s odběrovou sadou.“
„Jasně. Počkám a hodím ty zkumavky do laborky.“
Jakmile za Blaisem zaklaply dveře, napočítala do pěti a stiskla Severusovi rameno. Severus otevřel oči, v nichž byl patrný pocit provinilosti.
„Netušil jsem, že mě má tak rád.“
„Kdybys to tušil, tak bys mu nelhal?“
„Lhal.“
„Tak vidíš. Netrap se tím, co nezměníš.“
„Tu laborku jste zmákli skvěle.“
„Black. Mění tvoje výsledky za výsledky staříka, co momentálně dodýchává na interně.“
„Ďábel.“
„Ne větší než ty.“ Sedla si na okraj postele a drze nakoukla pod přikrývku. „Tu cévku sis vytáhl sám?“
„Úplně sám.“
„Musí se ti chtít strašně čůrat.“
„Už mi praská měchýř. Mohla bys...?“
Lily si natáhla rukavice, sáhla pro Foleyův katétr, který ležel mezi jeho nohama, použila lubrikační gel a zavedla ho zpátky do močové trubice. Ani se nepohnul. Počkala, až se sáček naplní, vyměnila ho za nový a všechnu moč vylila do záchodu.
„Přijdu za tebou hned, jak mi oficiálně skončí služba.“ Urovnala mu přikrývku a pohladila ho po hřbetu dlaně. „Dnes v noci to skončíme. Už to nechci dál protahovat.“

7. září 2005

„Končím,“ oznámila Denisa Creeveyová a na stůl v kanceláři doktorky Potterové položila svou pečlivě sepsanou výpověď.
Bylo velmi brzké ráno, kterému předcházela kompletně probděná a náročná noc. Lily se napila kávy a vzala papír do rukou.
„Je tam zítřejší datum.“
„Ano.“
„Vy chcete skončit už k zítřku?“
„Ano.“
„Deniso, já –“
„Doktorko Potterová, uvědomuju si, že ani pro vás to není jednoduché, ale prosím, neříkejte, že mě chápete. Nemůžu tady dál pracovat. Nejde to. Kdykoli stojím za tím pultem, vidím na něm krev.“ Celá se roztřásla. Oči jí znovu zaplavily slzy, které tam nikdy předtím nepatřily. „Vidím ji všude. Na podlaze, na svém oblečení, na rukou. A když se dívám na tu opravdovou, znovu se mi vybaví všechna ta hrůza. Už nemůžu. Je mi líto.“
Lily učinila pohyb, kterým se zamýšlela postavit a vykročit k ní, Denisa však správně odhadla její úmysl a couvla, aby dala najevo, že si nepřeje žádné utěšování.
„Co budete dělat? Kam půjdete?“
„Odjíždíme s Lunou do Ekvádoru. Určitě aspoň na pár měsíců. A pak? Uvidíme. Život není jen o práci a sebeobětování. Dá se žít i jinak.“
„V Ekvádoru možná. Tady se bez vás všichni posereme.“
Lilyina upřímnost Denisu na krátký okamžik rozesmála.
„Zvládnete to. Všechny mé povinnosti a kompetence přebírá Susan Bonesová. A co se týče ostatních – nebojte se, vycepovala jsem je. Stelle a Merry bezvýhradně důvěřuji. A jako novou posilu jsem vám sehnala Padmu Patilovou. Je to sestra Parvati Patilové. Když si sem přijela pro její tělo, zmínila se, že hledá práci, kterou bude mít blíž k domovu. Přestěhovala se totiž hned naproti. Má zkušenosti s intenzivní medicínou, dělala ve Wimbledonu na onkologické JIPce.“
„Jste anděl, Deniso.“ Potterová hrábla do stojánku na tužky, papír podepsala a vložila do přihrádky s personálními záležitostmi. „Kdybyste se sem chtěla vrátit, vždycky tu pro vás bude místo.“

9. září 2005

„Končím,“ oznámil Sirius Black a hodil Jamesovi na stůl stránku vytrženou ze zápisníku. Kromě náležitostí výpovědi na sobě nesla několik mastných fleků od chipsů a pravý horní roh byl namočený v kávě.
James na ten cár papíru zaraženě zíral a potom ho s nefalšovanou štítivostí uchopil do prstů.
„Tohle mám předat personálnímu oddělení? To nemyslíš vážně, že ne? To sis hernajs nemohl půjčit od McGrathové čistou áčtyřku? Nebo to rovnou napsat na počítači a vytisknout?“
„Na tyhle píčoviny nemám čas. Odcházím. Za hodinu mám pohovor.“
„Pohovor? Jaký pohovor? A vůbec, jak si to jako představuješ? Vtrhneš sem, jako by se nechumelilo, vrazíš mi do ruky zamaštěný kus papíru a čau? Nemám za tebe náhradu!“
„Ty si nějak poradíš,“ mrknul na něj Sirius.
James zoufale zasténal a vjel si prsty do vlasů. Na obličeji se mu objevily hluboké vrásky. Vrásky, které tam ještě před pár lety rozhodně nebyly.
„Proč to děláš? Je to kvůli Severusovi?“
„Neodcházím kvůli Severusovi, ale kvůli sobě. Chci na všechno zapomenout a začít znova.“
„Kde?“
„V 10:00 mám schůzku s koordinátorkou MSF.“
„Lékaři bez hranic? Nějaká africká mise? Džungle plná špíny, moskytů, HIV a střevních bakterií? Přeskočilo ti? Potřebuješ adrenalin? Nebo se prostě jen hodláš trestat?“
Potter se při pohledu do Blackových očí zarazil.
„No do prdele. Ty jsi ho miloval.“
Sirius mu pohled dlouho oplácel. Ve tváři měl zvláštní, zamyšlený výraz.
„Víc, než jsem myslel, že je možný. Měj se, brácho. A moji skříňku už můžeš přenechat někomu jinýmu.“
„Počkej!“ zastavil ho Potter, když už sahal po klice. „Hodláš se mi ještě někdy ukázat?“
„To nevím,“ přiznal Black.
„Dobrá. Tak aspoň občas napiš. Ať vím, že jsi v pohodě.“

Hermiona Harryho dlouze objala, políbila ho na tvář mokrou od slz a naposledy mu zamávala, než nasedla do objednaného taxíku.
„Jak to vzal?“ zeptal se Severus a sledoval Pottera zatmaveným okýnkem přes její střapatou hlavu. Schlíple postával před hřbitovní bránou a díval se jejich směrem.
„Jestli byl tvojí smrtí zdrcený, tak zpráva o mém odjezdu ho nejspíš dodělala,“ mínila a smutně pozorovala, jak se obrací zády a míří zpět k ostatním. „Jeďte už odsud!“ nařídila šoférovi. „Kendall Street 7. Stavíme se pro moje věci a můžeme vyrazit.“
Severus vedle sebe vyhledal její dlaň a pevně ji stiskl.
„On to zvládne. Je silnější, než se zdá.“
„Já vím.“
„Ve skříňce jsem mu nechal malý dárek. Myslím, že mu zvedne náladu.“
„Ty ses mu vlámal do skříňky?“
„Nemusel jsem použít násilí. Znám jeho číselnou kombinaci.“
„A jak jsi to proboha dokázal, aby tě při tom nikdo neviděl? Kdy jsi tam byl?“
„Před chvílí. Zatímco vy všichni jste stepovali kolem mého hrobu, zajel jsem do St. Phoenix a stavil se na lékařském pokoji.“
„A to tě nikdo nepoznal?“
„Ne.“ V očích mu rozverně jiskřilo. „Převlékl jsem se za klauna.“
Hermiona ho chvíli zamračeně pozorovala. Uvažovala, jestli si z ní nedělá blázny. Když pochopila, že mluví pravdu, absurdnost té představy ji rozesmála.
„Komediante. Mimochodem, už mi prozradíš, kam máme namířeno?“
„Nech se překvapit.“
„Nesnáším překvapení!“
„Já vím. Já je taky nesnáším. Ale slibuju, že tohle bude stát za to.“
Když o hodinu později vystoupili na letišti Heathrow, Kingsley Shacklebolt už na ně čekal, aby jim předal nové doklady, letenky a mobilní telefony.
„Díky, Kingsley. Jsem vaším velkým dlužníkem.“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Shacklebolt. „My dlužíme vám a tohle je jen zlomek celkové částky, pane Lloyde.“
„Pro vás Edward, Kingsley.“
„Paříž?“ podivila se Hermiona, když si prohlédla letenku.
„Přistání v 16:20. Pak přesedáme na vlak. Čeká nás ještě dlouhá cesta. Ale s trochou štěstí dorazíme na místo ještě před setměním.“
„Štastnou cestu a opatrujte se. V novém telefonu máte nahrané všechny kontakty, které jste označili za bezpečné. Je tam i moje číslo.“
„Sbohem, Kingsley.“
Doktor Edward Lloyd mu potřásl pravicí a vytáhl z auta svoji cestovní tašku.
„Sbohem,“ rozloučila se i Hermiona a převzala si od řidiče taxíku kufr na kolečkách, který rozhodně neodpovídal velikostnímu průměru dámského zavazadla. Sbalila si jen to nejnutnější.
„Ať se vám splní vše, co od nového života čekáte, paní Lloydová.“
„Pro vás Sarah.“

Black procházel kolem recepčního pultu urgentního příjmu, když na něj zavolal Hagrid a nad hlavou mával bílou obálkou.
„Siriusi, tohle je pro vás!“
„Já úplatky neberu, Hagride. Krom toho už tu oficiálně nejsem.“
„Ale né, vo prachy asi v tomhlenc případě nejde. To by je tady ten klaun nenechal jen tak!“
Sirius zůstal stát mezi dveřmi. Pak se pomalu vrátil a obálku od něj převzal.
„Jakej klaun?“
„No, zdravotní klaun přece. Takovej ten hodnej chlap, co chodí po špitálech a rozveseluje nemocný děcka.“
Roztrhl ji a uvnitř našel klíčky od Jaguara a krátký vzkaz.
Starej se o něj dobře, hvězdičko. S
Z očí mu náhle a bez varování vytryskly slzy. Rychle je setřel rukávem bundy, vzkaz zastrčil do náprsní kapsy a klíčky pevně sevřel v dlani.
„Jste v pohodě?“
„Jo. Je mi skvěle. Díky, Hagride.“
Vyšel ven na parkoviště, našel tmavě zelený F-type, odemkl ho a sedl si za volant. Helmu, kterou teď už nepotřeboval, položil na sedadlo spolujezdce. Pak za sebou zavřel.
A netřískej těmi dveřmi!
Strhnul lepicí papírek z palubní desky a hlasitě se rozesmál.

10. září 2005

„Dobré ráno, doktore Pottere,“ popřála mu usměvavě Susan Bonesová, zatímco u dodavatele objednávala nové injekční jehly. „Neměl jste být na marodce?“
„Neumírám, mám jen zlomenou ruku. Můžu asistovat při jednodušších vyšetřeních, dělat anamnézy a vyřizovat administrativu. A Cedric říkal, že je potřeba srovnat lékárna. Je tam bordel jako v tanku.“
Harry si přitáhl docházkovou knihu, kostrbatě se podepsal a zapadl na lékařský pokoj, kde před šestou ráno nikdo nebyl.
Když otevřel dvířka skříňky, aby si vzal plášť, objevil na spodní poličce černou terénní brašnu, kterou okamžitě poznal. Sundal z ní lepicí papírek.
S batohem vypadáte jako školáček.
„Vy mizero...“ zašeptal, klesl na podlahu a s úlevným úsměvem na rtech začal prohrabovat obsah v naději, že mezi zdravotnickými pomůckami nalezne nějakou další indicii, slova, kontakt...
Na samém dně narazil na druhý papírek.
Zkuste nepracovat aspoň v neděli.
Přilepil vzkaz na vnitřní stranu dvířek, oblékl si plášť, z brašny vytáhl Snapeův stetoskop a pověsil si ho kolem krku. Pak skříňku zabouchnul a odešel pracovat.

13. září 2005

Cimbuřím na ochozu věže se proháněl vítr. Nebyl studený. Byl příjemně svěží a slaný.
Sarah se opírala o kamenné zábradlí a hleděla na širé moře, zvlněné a zalité zapadajícím sluncem.
Edward ji zezadu objal a přitiskl k sobě. Pak zhluboka nasál vůni jejích vlasů.
„Pořád tomu nemůžu uvěřit,“ řekla. „Hrad. Vybral sis hrad. Ze všech možných míst, kam jsme se mohli nastěhovat.“
„Nelíbí se ti tu?“
„Miluju to tady.“
„To je dobře. Stálo mě to hodně přesčasových hodin a odpracovaných víkendů.“
Obrátila se v jeho náruči a podívala se mu do očí.
„Zbylo nám vůbec něco na živobytí?“
„Obávám se, že bude nutné, aby hradní paní za pár let začala makat. Nemocnice v Levandou má traumatologickou ambulanci.“
„A co budeš dělat ty?“
„Myslíš po té zatraceně dlouhé dovolené, kterou si tu hodlám užít?“
„Myslím po těch pár týdnech rybaření a lelkování, až se začneš k smrti nudit.“
„6 kilometrů odsud je vesnice. Nemají tam doktora. Se vším musí jezdit do města.“
„Chceš si otevřít ordinaci praktického lékaře? A víš, že si tam lidi budou chodit povídat? Budeš jim předepisovat prášky na tlak a poslouchat, jak letošní úroda zelí stála za prd?“
„I takoví lékaři jsou potřeba. Aspoň na vás budu mít čas.“
Přitáhla si ho k polibku a nadechla se vůně jeho vlasů, která ji uklidňovala, že některé věci se přece jenom nemění.