53. kapitola: Překvapení

Prošel automatickými dveřmi urgentního příjmu a zamířil rovnou k recepčnímu pultu, za nímž stála jakási neznámá a přitom zvláštně povědomá snědá tmavovláska s mandlovýma očima. Bušila do klávesnice počítače a vyhlížela velmi zaměstnaně. Jakmile ho zpozorovala, okamžitě práce zanechala. Ne že by působil dojmem akutního pacienta, ale něco ve výrazu jeho tváře a držení těla ji přinutilo věnovat mu pozornost.
„Potřebujete něco?“
„Nosítka, schopného doktora a ostrahu na parkoviště. V autě mám muže s amputací ruky v zápěstí. Krevní ztráta asi 2 litry, tachykardie 110, tlak 70/40, krevní oběh nekompenzovaný, bez aplikace analgetik. Tu uříznutou ruku si drží v pytlíku s ledem a doufá, že mu ji tady přišijete zpátky.“
„Doktorko Potterová!“ zařvala Stella do pootevřených dveří lékařského pokoje.
Lily se v nich objevila s kouřícím hrnkem kávy. Když uviděla Severuse, pustila hrnek na zem, rozběhla se k němu a uvěznila ho ve svých pažích. Bylo to poprvé, co ji Stella viděla vyjádřit jinou emoci než vztek. Přestože Snape v jejím drtivém objetí jen odevzdaně postával, ona ho nepřestávala hladit po zádech a ronit slzy do jeho košile.
„Promiň. Promiň, byla jsem tak hloupá a sobecká. Chovala jsem se jako uražená puberťačka. Bože, jsem tak šťastná, že jsi naživu!“ Odtáhla se od něj, aby si ho prohlédla. „Vypadáš hrozně.“
„Doktor Pettigrew vypadá hůř. Přišel o pravou ruku. Mám ho v kufru auta. Mohla bys ho převzít?“
„Co?!“
„Black mu to zaškrtil páskem. Měl by se na něj podívat někdo z cévní chirurgie. A dokud nebude v narkóze, ať ho ostraha připoutá k lehátku. Je sice v šoku, ale jeden nikdy neví...“
„Stello, popadněte nosítka a pojeďte za mnou!“ zaúkolovala sestru Morresbyovou a otočila se zpět ke Snapeovi. „Až toho ubožáka vyřídím, chci s tebou mluvit! Opovaž se někam ztratit! Ostraha!“
Severus stál uprostřed příjmové haly a rozhlížel se. Vládl tu čilý ruch. Navzdory pokročilé noční hodině se v čekárně tísnily desítky pacientů, všichni doktoři byli na nohou, sestry běhaly mezi zástěnami. Penny Clearwaterová spěchala chodbou se sáčky mražené plasmy, Neville Longbottom odvážel z vyšetřovny č. 5 rentgenový přístroj, Susan Bonesová oplachovala dívce na plastikové židličce ránu v obličeji. Ze třetí vyšetřovny slyšel Cedrica Diggoryho udílet příkazy a Merry Snydeovou přitakávat. Z jedničky se zase ozývalo Krumovo hlasité supění. Katie Bellová se kolem mihla se sadou na šití, aniž by o něj zavadila pohledem. Nikdo si ho nevšímal a on jen nostalgicky sledoval kolotoč, ze kterého před necelým rokem vyskočil.
A pak z lékárny vyšla Denisa Creeveyová. Její bystré oči barvy karibské modři si ho neomylně našly.
„Doktore Snape... Ráda vás vidím,“ pronesla vyrovnaným hlasem, což dokázala jen proto, že se předtím obrátila zády a během pečlivého zamykání lékárny spolkla knedlík v krku a slzy zatlačila zpět do slzných kanálků.
„Já vás taky, Deniso.“
Kolem nich proběhly Stella a Lily, které převážely Petera Pettigrewa na vyšetřovnu č. 2. Doprovázel je člen ochranky a v sáčku s ledem nesl uťatou končetinu. Denisa jen nadzvedla obočí.
„Vaše práce?“
„Ne. Můj byl jenom nůž.“
„Jste zraněný.“
Ukázala na jeho levý rukáv, který lehce prosákl krví.
„To je taková drobnost.“
„Chtělo by to převázat.“
„Později. Kde je Hermiona?“
„Na sále. Přivezl ji sem doktor Black, asi před dvěma hodinami.“
„To vím. Mluvil jsem s ním. Kde na sále? Třetí nebo šesté patro?“
„Šesté.“
„Diagnózu mi asi neprozradíte, že?“
„Víte, že nesmím.“ Zněla nešťastně a omluvně. „Ale je při vědomí. Molly vás pustí dovnitř, pokud od ní dostane souhlas.“
„Cože? Ona není v narkóze?“
„Ne. Trvala na epidurálu.“
„Kdo operuje?“
„Sproutová.“
Ani se nerozloučil. Spěchal k výtahu, do nějž se na poslední chvíli vecpal. Kabina byla narvaná. Projevy nesouhlasu jako pohoršené mlaskání a protáčení panenek odfiltroval, na ovládacím panelu zmáčkl číslo 6 a zalezl si dozadu.
„Tak bleskový návrat jsem nečekal,“ ozval se vedle něj dobře známý hlas. Severus obrátil hlavu a pohlédl do tváře Jamese Pottera. „Je to sotva pár hodin, co Riddleova klinika lehla popelem, a ty už jsi tady.“
Několik vteřin zvažoval, jestli na tu debilní poznámku bude reagovat. Pak jen zakroutil hlavou a odvrátil zrak.
„Ty už se mnou zase nemluvíš?“
„Jde ti o něco konkrétního, Pottere?“
„Jo. Neviděl jsi Siriuse? Odpoledne se sebral a bez vysvětlení odsud odjel. Pak prý přivezl na pohotovost Grangerovou a zase se vypařil. Nevíš náhodou, co to má znamenat?“
„Že tě má na háku?“
James do něj zabodl vyčítavý pohled, nic však neřekl. Uvědomoval si, že svojí úvodní poznámkou krutě přestřelil a že sarkasmus je ve finále tou příjemnější variantou, jak se mu za ni Snape mohl revanšovat.
Ve druhém patře vystoupila většina lidí. Severus se opřel zády o stěnu výtahu a pomalu, zhluboka dýchal, aby překonal bolest, která teď se zpožděním hryzala jako vzteklý pes.
Potterovi neunikly červené fleky na rukávu jeho košile, ani to, jak náhle zesinal. Barva jeho obličeje se momentálně nacházela někde mezi křídovou a polární bílou. James odložil svoji naježenost na později a přitočil se k němu.
„Jsi v pořádku, Severusi?“
„Ne. Nejsem v pořádku.“
„Můžu ti nějak pomoct?“
„Můžeš. Nech mě být.“
„Já to ale myslel vážně.“
„Já to taky myslím vážně. Dej mi pokoj. Nestojím o sžíravou konverzaci se svatouškem Potterem, jehož jediná kaňka v osobních záznamech je slabost pro popové hvězdičky.“
„Poslyš. Nechtěl jsem –“
„Být osobní? Stalo se. A víš ty co? Nesejde na tom. Jsi ten poslední člověk, před kterým bych se měl ospravedlňovat za to, kde jsem a co tam dělám.“Výtah zastavil ve třetím poschodí a dveře se skřípavě rozevřely. „Vystupuješ,“ upozornil ho Severus a ukázal na chodbu chirurgického oddělení. „S Pánem Bohem.“
„Poslouchej, Severusi,“ řekl James, jednou nohou v kabině, druhou venku, „ta poznámka nebyla košer a já se ti omlouvám. Víc udělat nemůžu. Promiň. Vím, že je to dětinské, ale nemůžu si pomoct, něco v tobě mě prostě dráždí.“
„Hm. Tvá náklonnost mi lichotí, nicméně si teď dávám od mužů pauzu. Poslední vztah mě trochu sejmul.“
„Co-cože? To – to nebylo myšleno sexuálně!“
„To je jedině dobře,“ přikývl spokojeně Severus. „Vystoupíš si už? Někteří z nás by rádi pokračovali do vyšších pater.“
„Pardon,“ zamumlal Potter směrem ke dvěma postarším dámám, které nepokrytě civěly. „Už jdu. Moment –“ zarazil se ještě. „Nemyslel jsi Siriuse, že ne?“
Snape stiskl tlačítko zavírání dveří.
„Pá pá, Pottere. Díky za tu omluvu.“
Na recepci gynekologické ambulance také stála sestra, kterou neznal. Na rozdíl od Stelly Morresbyové vypadala jako žena v určité fázi menstruačního cyklu, která bývá občas pánům nebezpečná. Poté, co ho bzučákem pustila na oddělení, se založenýma rukama a otráveným výrazem čekala, co z něj vypadne.
„Dobrý večer... Marlene,“ přečetl z visačky na jejím lososově růžovém úboru. „Potřebuju mluvit s Molly Weasleyovou.“
„Ehm. A kdo jako hergot jste? Potřebuju mluvit s Molly Weasleyovou. To by sem takhle mohl přijít každej. Staniční má spoustu práce. Jestli tu máte milou, nahlašte mi jméno a počkejte si v čekárně, někdo vám přijde podat informace.“
Už se nadechoval k odpovědi, když ze sesterny vykoukla Molly a jakmile ho spatřila, energicky k němu zamířila.
„Severusi! Díky Bohu! Pojďte. Ještě jsou na sále. Odvedu vás tam.“
Na recepční se ani nepodíval a následoval Molly dlouhou chodbou do chirurgického křídla.
„Artur je taky v pořádku,“ informovala ho cestou pilně. „Před hodinou mi volal, že dorazil domů.“
„Ani nevíte, jak rád tuhle zprávu slyším,“ vydechl úlevně.
„Musel dnes zůstat v práci déle, ale naštěstí stihnul odjet dřív, než se to stalo. Bože můj, nechci ani pomyslet...“ Celá se otřásla a oči jí zrudly zadržovaným pláčem. „Vy jste měl taky štěstí. Vím, že často zůstáváte v práci do noci.“
Vešli do prostorné umývárny, odkud vedly čtvery dveře na operační sály. Na jedněch visela tabulka s Hermioniným jménem, jménem doktorky Sproutové a doktora Zabiniho a taky stručným popisem prováděného výkonu. Severus na malý moment strnul, pak si sundal košili a kalhoty a hodil je do uzamykatelné skříňky, kterou před ním Molly otevřela. Natáhl si na sebe sterilní mundúr, přerostlé vlasy schoval pod chirurgickou čepici a přistoupil k jednomu z mnoha umyvadel.
„Doktorka Sproutová asi nebude nadšená z mé přítomnosti.“
„Doktorka Sproutová ať si trhne nohou,“ prohlásila Molly, opatrně vzala do svých prstů jeho levou ruku a kriticky si prohlédla zakrvácené obinadlo. „Takhle dovnitř nemůžete.“
Z přihrádky u zdi vyndala nový obvaz, převázala jím ten starý a pevně ho utáhla. Pak odněkud vyčarovala kus igelitu, kterým vše překryla. Nakonec z kapsy kalhot vylovila jednu gumičku, z vlasů stáhla druhou a oběma to celé zafixovala.
„Když si na sebe vezmete ještě ochranný oblek, nikdo si toho nevšimne,“ mrkla na něj.
„Děkuju, Molly.“
„Za málo. Jak jste k tomu přišel?“
„Obávám se, že bych vás tou historku příliš šokoval.“
„Mě? Ženskou, co pracuje čtyřicet let na gynekologii?“
Molly mu pomohla do latexových rukavic, nasadila mu roušku a povzbudivě se usmála.
Očima jí ještě jednou poděkoval, opřel se do dvoukřídlých dveří sálu a vešel dovnitř.

Doktor Marvolo Voldemort vypnul plazmovou obrazovku a brunátná tvář Dolores Umbridgeové i směšně sestříhané vlasy televizního reportéra zmizely. Štíhlými prsty se dotkl tyrkysové vázanky, podíval se do zrcadla na svůj perfektní odraz, ještě jednou překontroloval stav bot a sešel dolů do haly, kde už čekal majordomus.
„Auto je přistavené na rohu Elder Street a Bank Road. Tmavě modrý Mercedes. Ralph už je uvnitř. Chůva ho předala řidiči a odjela domů.“
„Kam doufám nedorazí...“
„Nedorazí, mylorde. Dolohov se o ni postará.“
„Dobře, Wilfrede. Alespoň něco jde podle plánu.“
Wilfred mu pomohl do kabátu a podal mu kufřík. Pak otevřel dveře do rozsáhlého sklepení domu.
„Děkuji. Byl jste velmi užitečný.“
„Bylo mi ctí, mylorde. Kamkoli půjdete, buďte zdráv. Budu na vás vzpomínat jen v dobrém.“
„Kdyby se tu objevil mladý Barty,“ přešel doktor Voldemort jeho vděk a uznání, „vyřiďte mu, že jsem ubytovaný v hotelu Bernadette. Jeho lodní lístek mám u sebe. Počkám až do odplutí. Pokud se zpozdí, nechť už mne ve svém vlastním zájmu nekontaktuje.“
„Jistě. Spolehněte se, mylorde.“
Voldemort sestoupil po schodišti do podzemního labyrintu a Wilfred zabouchl.
V tu samou chvíli si doktor Thomas Riddle ve své pracovně zapálil cigaretu a slastně vyfoukl obláček dýmu ke stropu, který pach tabáku pocítil historicky poprvé.
Podíval se na digitální hodiny na psacím stole. Zbývala jedna minuta do půlnoci. Uvolněně se opřel, přitáhl si k sobě rozevřenou knihu a znovu se začetl.
Snad jim to nebude trvat moc dlouho. Má u sebe jen krabičku a půl.

Pomona mu věnovala jen letmý pohled. Její studenti, kterých bylo sedm, na něm očima ulpěli mnohem déle. Tak nějak nechápali, co tam dělá, dokud nezaujal místo na stoličce za pacientčinou hlavou. Místo, jež mu promptně uvolnil doktor Zabini.
Severus přes ústenku políbil Hermionu na čelo. Rukama přitom držel její tváře a přál si nemít na sobě rukavice a moct cítit dotyk teplé kůže. Doširoka otevřenýma očima na něj koukala a po spáncích jí k okrajům jednorázové čepice stékaly horké slzy. Volnou dlaní, v níž neměla zavedenou kanylu a kterou si pro sebe neuzurpoval Blaise Zabini, vyhledala nezakrytý kousek jeho tváře a pohladila ho.
„Doktorko Sproutová, tohle se smí?“ zapištěla z rohu místnosti medička, která se do příchodu Severuse věnovala zuřivému škrábání poznámek do sešítku.
„Slečno Haywardová, tohle je doktor Snape,“ představila ho Pomona. „Stejně jako vy se přišel podívat na jev v gynekologii tak vzácný, že další takový případ už možná do konce své kariéry neuvidí... Extrahuji ektopické embryo. Odebírám ho s částí sliznice, která je teď mimořádně prokrvená, jak vidíte. Tampony. Hemostat.“
„Připadá mi, že přišel z úplně jiného důvodu,“ vedla si svou slečna Haywardová a rozhořčeně na něj zahlížela.
„I kdyby sem přišel věšet křišťálový lustr,“ ozval se doktor Zabini a pohledem jí vypálil díru do čela, „vy jako studentka třetího ročníku sotva můžete rozhodovat o tom, zda je jeho přítomnost vhodná či nikoli. Čili vám doporučuji přestat používat ústa a začít používat oči. Dívejte se a učte se. Od toho tady jste.“
Severus sledoval monitor na stěně, kam optická kamera přenášela obraz operačního pole. Když Pomona kontrolovala stav dělohy, uviděl na něm živý, osmitýdenní plod s tlukoucím srdcem, který zatím ani trochu nepřipomínal člověka. Vypadal jako malý mořský koník odpočívající v bezpečném náručí sasanky. Přemýšlel, jestli by na něj zpráva o Hermionině těhotenství zapůsobila stejně silně, kdyby mu ji naservírovala mezi pizzou a sklenkou vína.
„Ty musíš mít vždycky něco extra, že?“ rýpl si do ní s úsměvem. „Pravděpodobnost vzniku téhle gravidity u přirozeného početí je asi 1 %. To je míň než šance, že tenhle pátek rozbiju jackpot ve státní loterii.“
„A víc než šance, že otěhotním při svědomitém užívání Gentilionu,“ ušklíbla se nazpátek. „Takže něco extra máme očividně oba dva.“
„V posledních letech incidence stoupá,“ zamumlala Pomona. „Hedvábí nulku... Zvlášť u žen užívajících kombinovanou hormonální antikoncepci s působením na endometrium.“
„Měla jsem o tebe strach,“ řekla Hermiona a stiskla Severusovu ruku.
„V tom jsme si taky kvit,“ řekl Severus a její stisk opětoval. Bolest, která mu vystřelovala z rozřezané kůže, se snažil vytěsnit. „Ale už je po všem. Ten toxikologický rozbor předá Mikeovi Black. Vyslal jsem ho místo sebe. Touhle dobou by mohlo být všechno u státního zástupce. Co nevidět začne zatýkání.“
Grangerová vypadala, že cítí stejnou úlevu jako on sám. Na chvíli zavřela oči. Chtělo se jí strašně spát. Události uplynulých dní na ni dolehly drtivou vahou právě v tenhle moment, kdy už si konečně mohla dovolit polevit v napětí a díky precizně aplikované epidurální anestézii nevnímala skličující bolest.
„Tak končíme,“ zahlásila doktorka Sproutová, provedla poslední steh na stěně vejcovodu, ujistila se, že nedochází ke krvácení, a začala postupně vytahovat laparoskopické sondy. „Aplikujeme intravenózně magnesium sulfát v dávce 200 mg s fyziologickým roztokem a jednotku K1 i. m., první kontrola ultrazvukem po dvanácti hodinách, v případě absence pooperačních komplikací ještě jedna před propuštěním do domácí péče a pak už dle standardního plánu prenatální poradny. Nařizuji vám minimálně sedm dní klidového režimu, doktorko Grangerová, a v práci vás nechci vidět dříve než za dva týdny.“
„Nejtěžší zkouška vašeho mateřství právě začala,“ ušklíbl se Zabini a jemně přiložil stetoskop k Hermionině hrudníku tak, že ho jen prostrčil pod nemocniční košili. „Tlak 100/80, puls 86. Poslechově čistá, hemodynamicky stabilní. Míšní katétr vytáhnu až na JIPce. Na pooperační bolest 600 – 1000 mg paracetamolu podle potřeby, nejvýše 4x denně.“
„Díky, obejdu se bez něj,“ usmála se Hermiona a v jeho očích zaznamenala pobavené zajiskření.
„Ne že bych takové prohlášení nečekal. Naštěstí ho kdykoli můžete přehodnotit.“
„Děkuji vám všem za spolupráci,“ zahučela doktorka Sproutová a s hejnem svých studentů zmizela v umývárně.
Zabini sundal Hermioně z nadloktí tlakoměr a z ukazováčku oxymetr, povypínal přístroje a pokynul jedné ze sálových sester. Ta přistavila pojízdné lůžko a pomohla mu Hermionu přeložit.
„Tak jedeme. Pohodlné intenzivní lůžko už na vás čeká. Bohužel se na něj nevejdete oba dva, takže doktor Snape nejspíš stráví noc na židli.“
„Velmi vtipné, Blaisi,“ ucedil Snape a podržel jim dveře na chodbu. „Mohl byste mi tam donést ušák. Nechal jste si můj čtecí ušák, nebo ne?“
„Nechal. Vlastně, abych pravdu řekl, tak jsem nezměnil vůbec nic.“
Severus po něm hodil překvapeným pohledem.
„Neměl jste čas, nebo vám můj styl vyhovuje?“
Blaise zastavil před vchodem na lůžkovou část oddělení a otočil ke Snapeovi hlavu.
„Oba víme, že vám tu kancelář jen hlídám, dokud se nevrátíte.“

„Sire Corneliusi,“ pozdravil Mike uctivě a pozval vrchního státního zástupce dál, přestože sám tu byl jen na návštěvě.
„Detektive Cornere,“ kývl hlavou Cornelius Fudge, nechal si z ramen stáhnout cestovní plášť a smekl buřinku. „Doufám, že to, co pro mě máte, opravdu stojí za to, poněvadž celé vrchní komisařství šílí, vrchní už byl u Tonyho – tedy v čísle 10 – sakra – mluví se o střelbě do vlastních řad, skloňují se podivná jména. Nějaký Snape. Kdo to k čertu je?!“
„Sire Corneliusi, šálek čaje?“ nabídl úslužně Artur Weasley a postavil konvici na sporák.
„Samozřejmě, zatraceně. Jestli má Anglie padnout, chci mít v ruce šálek čaje!“
„Posaďte se, prosím.“ Mike Fudgeovi odsunul židli u obrovského, otřískaného stolu. „Tady je všechno, co jsme nashromáždili.“ Přistrčil k němu svůj laptop a otevřel příslušný dokument.
Fudge se tvářil nelibě.
„To je policejní spis?“
„Ano.“
„Nemáte ho v tištěné podobě?“
„Ježíši, tak snad je jednadvacátý století, ne?“ poznamenala Ginny, která zevlovala v průchodu do obývacího pokoje a zvědavě přihlížela.
Všichni pánové k ní obrátili zrak.
„Ginny, buď tak hodná a mlč,“ napomenul ji pan Weasley. „Odpusťte, sire. Moje dcera Ginny. Je to huba nevymáchaná, ale jinak báječná holka.“
„Neměla by – já nevím –“ podrbal se Fudge ve vlasech, „– třeba spát? Nebo vyšívat?“
Ginny celá zrudla potlačovaným hněvem a kdyby ji otec pohotově nezadržel, nejspíš by ještě téže noci putovala v železech do nějaké extrovní ženské věznice na severu Skotska. Bez pardonu ji strčil za dveře obýváku a zamknul.
Mikeovi chvíli trvalo, než se vzpamatoval a přestal se za ní dívat. Na rtech mu hrál pobavený úsměv. Hodně mu však pomohl výraz vrchního státního zástupce, který vypadal kromobyčejně popuzeně.
„Ehm... Takže... Tady to všechno je. Z důvodu časové tísně bohužel nemám spis vytištěný. Můžete si to prosím prostudovat a učinit nezbytné kroky k zahájení trestního stíhání?“
„Kdo vedl vyšetřování?“ zeptal se Fudge odměřeně a přijal od Artura hrnek čaje.
„Já, pane.“
„Ale vy jste přece obyčejný inspektor. Já se ptám, kdo případ dozoroval. Kdo mi ručí za to, že všechno proběhlo v souladu s trestním řádem?“
Mike si rozpačitě odkašlal. Ne že by tuhle otázku neočekával. Dalo se předpokládat, že čím vyšší šarži tu věc předá, tím přesvědčivější důkazy bude muset předložit, neboť...
„Na tom případu jsem dělal sám. Nebyl jsem nikým pověřen. A v souladu s trestním řádem to proběhlo sotva. Lidi jako Riddle totiž policii dveře svých tajných komnat běžně neotevírají.“
Cornelius Fudge zblednul, pak zčervenal a než promluvil, ještě několikrát ty barvičky prostřídal.
„Takže je to pravda? To, co se ke mně doneslo? Že jste se zaměřil na kliniku doktora Riddlea?“
„Ano,“ přiznal Mike hlasem pevným jako skála. „Prostudujte si to prosím. Ať jste v obraze. Protože to, co se dnes na té klinice stalo, přímo souvisí s případem. Riddle se pokusil výbuchem zamést stopy ilegálních výzkumných aktivit a trestné činnosti. Jeho lidi plánovali tu budovu vyhodit do vzduchu až ve dvě hodiny ráno, ale moje volání na tísňovou linku je vyplašilo. Zmáčkli to dřív.“
„Marie, královno skotská!“ Fudge se chytil za srdce a ztěžka dýchal. „To jste byl vy, kdo to anonymně oznámil?“
„Neměl jsem na vybranou. Sire Corneliusi, pane, já vás snažně prosím, přečtěte si ty materiály! Je důležité, abyste pochopil souvislosti!“
„Já chápu velice dobře, Cornere. Lítáte v pořádném maléru, jen co je pravda!“
„Co – co prosím?“
„Obvinit lorda Thomase Riddlea z tak závažného trestného činu může chtít jedině blázen! Vždyť vy nejste ani –“
„Se vší úctou, sire Corneliusi,“ vložil se do toho Harry a přistoupil blíž. „Buď nemáte sebemenší ponětí, co se na té klinice dělo, a odmítáte se tím zabývat čistě proto, že je to pro vás pohodlnější, anebo v tom jedete taky.“
„No dovolte!“ zaburácel Fudge, s rachotem odšoupl židli a postavil se. Tvář měl nachovou a zkřivenou vztekem. „Jak se opovažujete –“
„Jen říkám, jak to na mě působí,“ bránil se Harry. „Jestli s tím nemáte nic společného, proč je vám zatěžko se na to podívat? Mimochodem, už nezbývá moc času. Fakt, že to odpálili s předstihem, jasně svědčí o úmyslu vzít roha.“
„Vy jste mladý Potter, že?“ Fugde si ho měřil pohledem, v němž se rozhodně nesnažil skrýt antipatii. „Jako bych slyšel Fleamonta po sklence brandy. Svého dědečka v sobě nezapřete. Taky máte kuráž na rozdávání, hm?“
„Povídá se to o mně,“ přitakal Potter a pozvedl svou zabandážovanou ruku. „Zlomenina loketní kosti. Kdybych v sobě neměl pár jednotek morfinu, tak ležím na gauči v prenatální poloze a volám všechny svaté. Víte, jak se to stalo? Strčil jsem ruku do zavírajících se dveří mrazáku v experimentálním křídle Riddleovy kliniky. Udělal jsem to proto, abych odtamtud dostal tuhle bednu,“ ukázal na bílou kovovou schránu uprostřed stolu. „Chcete vědět, co je uvnitř?“
Fudge mlčel, a proto Harry směle pokračoval.
„5 geneticky zmanipulovaných embryí, které vznikly spojením pohlavních buněk Thomase Riddlea a Pansy Parkinsonové.“
„Pro Boha živého,“ zašeptal zděšeně Cornelius Fudge a zíral na to s nepřehlédnutelným odporem a téměř posvátnou hrůzou.
„Z vašeho výrazu soudím, že to jméno neslyšíte poprvé,“ převzal řeč Michael Corner. „Pansy Parkinsonová. Dívka, která v lednu 2004 zemřela na pohotovosti v St. Phoenix.“
„To je jedna z těch těhotných žen, jejichž úmrtí bylo lékaři z pohotovosti označeno za podezřelé a předáno policii loni v září... Detektiv inspektor Malloney mě opakovaně ujistil, že jde o pouhou shodu náhod. Soudní znalec potvrdil, že se jednalo o přirozenou příčinu smrti.“
„Zemřela na krvácení do mozku, které zapříčinily hormonální přípravky z laboratoře doktora Riddlea. Protože byla v osmém měsíci těhotenství, lékaři ji nějakou dobu uměle udržovali na přístrojích a pak císařským řezem vytáhli dítě. Zdravého kluka, o kterého se okamžitě přihlásil Riddle. Poté, co před soudem prokázal paternitu, byl chlapec jemu a jeho ženě svěřen do péče. Pojmenovali ho Ralph a v současné době ho vychovávají. Institut náhradní matky, jímž se u soudu oháněli, je sice v Británii legální, rozhodně však není legální únos, věznění, násilné odebírání genetického materiálu, neoprávněná manipulace s ním, nedobrovolná implantace zárodku a jeho udržování v těle matky pomocí neschválených hormonálních preparátů, které mají prokazatelně škodlivý vliv na lidský organismus. Pitevní protokol neexistuje, jelikož patolog, který posmrtné ohledání Parkinsonové prováděl, je na Riddlea přímo napojen. Doktor Peter Pettigrew. Už delší dobu pro něj zajišťuje úklidové práce. Nicméně ta embrya Harry získal. Máte je doslova na stole, pane. Jedná se o stejnou sérii, ze které pochází i Ralph Riddle.“
Fudge rozklepanýma rukama donesl k ústům šálek a usrkl. Když ho pak odkládal, pocintal si sako.
„Jak jste nastínil, sire Corneliusi, Parkinsonová nebyla jediná unesená a zneužitá žena. Máme zdokumentovány i další případy, byť některé pouze jako jména na seznamu, protože Severusovi se nepodařilo dostat z interního systému kompletní záznamy výzkumu. Zdá se, že Riddle data průběžně stahoval do jiných úložišť, snad aby pro ně zajistil bezpečnost.“
„Zálohování se tomu říká!“ zaznělo z obývacího pokoje a Artur si jen táhle povzdychnul.
„Té činnosti se věnuje od osmdesátého prvního. Obětí jsou stovky,“ dodal Mike a spokojeně zaznamenal, že Fudge vytahuje z náprsní kapsy brýle na čtení.
„To je tak... neuvěřitelné. Příšerné a neuvěřitelné... Počkat, zmínil jste jméno Severus? Severus Snape?“
„Ano. Můj zdroj. A náš korunní svědek.“
„Nechává vás pozdravovat,“ pronesl zvučně Sirius Black, který vstoupil do kuchyně zadními dveřmi ze dvorku.
V jedné ruce držel helmu, ve druhé list papíru, který položil na stůl před vrchního státního zástupce. Ten na něj třeštil oči, div mu nevypadly z důlků. Brada se mu mírně chvěla.
„Pane na nebesích, co je zase tohle?“
„Důkaz o tom, že sir Carl McLaggen byl chladnokrevně zavražděnej, protože se moc šťoural v záležitostech Luciuse Malfoye a zjistil, že na tu jeho slavnou kliniku plastický chirurgie nějakou dobu docházela Pansy Parkinsonová, než skončila na úplně jiný klinice a za úplně jiným účelem. Ty hodnoty vám asi řeknou kulový, ale jde o otravu digoxinem... Mimochodem,“ otočil se Sirius na Artura, „někdo vám dost nevybíravým způsobem najel do garáže.“
„Já vím,“ pokýval hlavou Artur, „to jsem byl já.“
„Kde je Severus?“ chtěl vědět Harry a tvářil se nezvykle vážně a ustaraně.
„Moc se omlouvá, že nemohl dorazit, ale rodina je na prvním místě nebo tak nějak to řekl. A taky musel hodit do nemocnice Petera Pettigrewa, kterej se mu vloupal do bytu a pak si usekl ruku japonským nožem.“
„Co?!“ svorně vyjekli všichni u stolu.
„Je to strašně nechutná historka, kterou nejspíš nechci vyprávět střízlivej. Je tu někde něco, čím se můžu zmatlat?“

Severus pustil Hermioninu dlaň a položil ji na prostěradlo vedle jejího boku. Pak opatrně upravil přikrývku, políbil ji na tvář a tiše prošel dveřmi na chodbu.
„Usnula. Skočím si dolů na pohotovost. Do hodinky jsem zpátky,“ oznámil sestře v kukani vedle pokoje intenzivní péče. Ta jen ospale kývla.
Sjel výtahem dolů do přízemí, vydal se směrem k recepci urgentního příjmu a mířil na lékařský pokoj s cílem najít Lily.
Byly tři hodiny ráno a chodba, vyšetřovny i čekárna zely prázdnotou. Ve vzduchu se vznášel silný opar dezinfekčního prostředku z vytřené podlahy. Denisa právě uklízela kýbl a mop zpátky do kumbálu.
„Deniso? Lily je –“ Zbytek věty spolkl šokem.
Prosklenými dveřmi vešel dovnitř Barty Crouch junior.